sumoto_duben



Horské chaty ČR a jeden pivovar

Protože už máme po dovolených, děti v ústavech a zbylo více času, hltám tady cestopisy a beru inspiraci, kam vyrazit příští rok. Některé z cestopisů jsou fakt úžasné, inspirující a navíc i čtivé a humorné, tak jsem se rozhodla napsat svůj první cestopis na motorkari.cz. Nevím, jestli ovšem někoho chytne za srdce, protože po přečtených Balkánech, Gruziích či Nordkappech já přicházím s motodovčou po ČR. Ale snad to některé inspiruje alespoň na víkendovky ;-)

Kapitoly článku

Původně jsme měli naplánovanou cestu do rakouského Imstu, odkud jsme chtěli dělat výlety podle mapy, asi 10 okruhů po horských sedlech, kterou nám asi před dvěmi lety daroval majitel přeplněného kempu pro inspiraci. Po různých rozporuplných zprávách o tom, že bez testu si tu málem ani nekoupíš benzín do motorky, nesedneš do hospody a v ubytování po tobě budou chtít po vypršení opakované testy, jsme se rozhodli, že se nebudeme cpát někam, kde nás nechtějí a v rychlosti přeplánovali motovolenou na pojezd v ČR po horských chatách. A čím výš, tím líp.

 

Snad poprvé jsme měli daný přesný itinerář, protože chaty jsem rezervovala dopředu. Sice ne moc, asi 14 dní, ale přeci jen jsme se báli, že o prázdninách se tu jen tak nevcucnem. Ale nakonec jsem získala všechna ubytování v určený termín, který jsme chtěli. Cíle byly tedy jasné a cestu mezi nimi nám naplánoval kurviger.de s tím, že jsme zadali i určité body zájmu.

Den 1.

Ráno balíme s manželem Bobem svých pár švestek a po rychloobědě se cpeme do motohadrů a nasedáme na motorky. Jdeme ještě zkontrolovat pneu, případně nafoukat, otáčím se na cestě před barákem, když vidím jak Bob něco gestikuluje. Motorka ani neškytne a to ani přesto, že jsme si je před dvěmi hodinami přivezli z garáže. Zkouší poopravit baterku, ale nic. Zachraňuje nás start přes kabely z mojí Fabky. Odjíždíme tedy se zpožděním a při foukání pneu raději Bob nevypíná motor, aby nemusel startovat znovu přes kabely (které ostatně raději vezeme sebou).

Máme v plánu se nikde moc nezdržovat, cestu známe z různých víkendových pojížděk, tak nás tu nic neznámého nečeká. Zastavíme akorát na Červenohorském sedle na kafe a malinovku. Dostáváme tu taky odpověď na otázku, kde jsou všichni turisti, protože v Beskydech, Rychlebkách a Kraličáku, kde jsme na různých dovolených už byli, jsme moc lidí nepotkali. Takže jsou v Jeseníkách – úplně plná Karlova Studánka, kde byla auta zaparkována už dva km před ní na každém volném plácku a úplně plné parkoviště na Červenohorském sedle.

Po občerstvení a svačince pokračujeme dál a kolem šesté dojíždíme na chatu Paprsek. Ubytujem se (dokonce v hlavní budově) a jdem na pivo a gulášovku na terase s parádním výhledem na novou Dalimilovu rozhlednu. Začíná se zvedat vítr, tak raději zakrýváme motorky a plachtu raději ještě kurtujeme gumicukem. Ukázalo se to jako prozřetelné, protože během chvíle přišla parádní bouřka s velkými poryvy větru a trvala téměř celou noc.

 

Trasa: RpR – VM – Starojická Lhota – Hynčice – Veselí – Dobešov – Jakubčovice – Heřmánky – Vítkov – Nové Těchanovice – Svatoňovice – hráz Kružberk – Leskovec nad Moravicí – Bruntál – Suchá Rudná – Karlova Studánka – Bělá pod Pradědem – Kouty n. Desnou – Nové Losiny – Branná – Vikantice – Staré Město – Kunčice – Paprsek

Den 2.

Budíme se akorát na snídani, kterou tady na Paprsku mají vynikající. Balíme, kontrolujeme motorky a nastává chvíle pravdy, zda Bob nastartuje. Naštěstí se to podaří na první pokus, tak můžeme nasednout a pokračovat v jízdě. Protože jsme včera nedošli na Dalimilovu rozhlednu, rozhodli jsme se k ní přijet z druhé strany (Velké Vrbno) a zajít si odsud. Až nahoru jsme nešli, jednak nás překvapila cena – 120,- Kč/os. a jednak i z kopce Větrov je dostatečný výhled. Dali jsme tedy jen malinovku a kochali se.

Dál jsme pokračovali bez zastávek až na Červenovodské sedlo, kde jsme zkusili odbočit na Suchý vrch. Protože jsme tady žádný zákaz neviděli, dojeli jsme až ke Kramářově chatě. Polívka na oběd to jistila a protože byl dobrý čas, vyšli jsme se projít k tvrzi Bouda. Matně jsme si pamatovala, že jsem to šla s holkama, když měly asi 4 a 1 rok, tak jsem si říkala, že to bude kousek. No úplný kousek to nebyl, takže jsem se dočkala nerudného vrčení manžela, který to navíc šel v kompletní výbavě i s přilbou v ruce (šak je to kousek, ne?). Když jsme tam došli a on zjistil, že se tam dalo dojet, málem jsem dostala na holou. Raději jsem utekla zpátky k motorkám a pokračovali jsme dál naší oblíbenou cestou do Orlických hor. Tentokrát už bez zastávky, protože hraniční cestu přes Zemskou bránu a Neratov známe, tak jsme si ji jen uživali.

S prvními dešťovými kapkami jsme dojeli do cíle na Masarykovu chatu na Šerlichu. Honem jsme motorky přikryli, ubytovali se a sedli na večeři s Budvarem 33.

Trasa: Paprsek – Staré Město – Vlaské -Zlatý Potok – Dolní Orlice – Červená Voda – Suchý vrch – Jablonné – Sobkovice - Těchotín – Mladkov – Bartošovice – kostel sv. Jana Nepomuckého – Neratov – Orlické Záhoří – Šerlich

Den 3.

Pršelo jen v noci a ráno už zase prosvítalo sluníčko, tak jsme rychle posnídali, pobalili se a vyjeli do Nového Města nad Metují.

Boba jsem zavedla do Pekla i přes jeho poznámky, že peklo má už se mnou dostatečně dlouho. Dojeli jsme k Bartoňově útulně, ale asi hodinu před otvíračkou. Sen o kávičce se nám rozplynul. Naštěstí vyšel dobrosrdečný vousatý zachránce a snad to bylo těma zaparkovanýma motorkama, tak prý, jestli chceme jen kafe, že nám ho udělá. Požádali jsme o dvě latéčka a sedli si do zavřené zahrádky. Laté však bylo nad jeho síly, naštěstí mezitím dorazil barista, řekl, že to by mu jeho čest nedovolila, servírovat něco tak ošklivého, vylil laté do dřezu a udělal nám nové.

Nadopovani kofeinem jsme jeli dál, kam nás navigace vedla. Dalším bodem byla totiž přehrada Les království. Dali jsme povinné foto a mířili do Krkonoš.

Bohužel nás asi 30 km před cílem zradila navigace, zavedla nás do objížďky, ze které nebylo návratu. Hledali jsme objízdnou trasu a nakonec jsem ji našla s tím, že to bude silnička asi osmé třídy. Přistoupili jsme na to a vyrazili do kopce. Průjezd tu byl zakázán, jen vjezd k chatám, tak jsme se rozhodli, že jedem k nějakému místnímu chataři. Malá silnička se změnila v ještě menší, značenou cykloturistickou trasu až byla nakonec turistická. Do civilizace jsme dojeli až v Benecku. Vlevo jsme nemohli, tam bychom se chytli do pasti objížďky a vpravo to bylo zpět na Vrchlabí, ze kterého jsme před hodinou vyjeli. Nezbývalo než uzavřít kruh, ve Vrchlabí zapnout WAZE a pohodlně se dostat až do Rokytnice nad Jizerou, odkud jsme měli vystoupat do cíle – chaty Štumpovka na Dvoračkách.

Cestou chodili jen turisti a občas projel nějaký ten cyklista, kterým jsme vůbec nezáviděli, protože krpál to byl takový, že i dvojka s ním měla co dělat. Po čtyřech kilometrech jsme dojeli k chatě, odkud byly nádherné výhledy do údolí. Zaparkovali jsme do úzkého pruhu pod střechu, abychom nepřekáželi a zkusili se ubytovat, i když jsme tu byli skoro o hodinu dříve než byl check in. Naštěstí byl náš pokojík už připraven, tak jsme se převlékli do turistického a vyšli si na hřeben Krkonoš.

Protože už bylo celkem pozdě, na jinak přeplněných chodníčcích jsme nepotkávali moc lidí a s přibývajícím časem jich ještě ubývalo. Od Vrbatovy boudy na Dvoračky jsme šli už sami. Po 11km trase z Dvoraček na pramen Labe, Labskou boudu, Pančavský vodopád, Vrbatovu boudu a zpět, jsme se těšili na jedno orosené s překrásným výhledem na terase. Servírka na terase dělala však vše proto, aby nás úspěšně ignorovala a roznášela pouze účtenky těm pár hostům, co zde byli. Usoudili jsme tedy, že terasa už zavírá a po čtvrt hodině se přesunuli dovnitř. Bohužel to zde mělo úplně stejný průběh. Jeden pikolík pouze odnášel vylízané talíře a prázdné sklenice, ale nic dalšího nedonášel. Nakonec se nám ho po značném úsilí podařilo zastavit, že bychom si rádi dali pivko a taky něco k jídlu. Ubezpečil nás, že jen odnese to, co měl naložené a hned se za námi staví. Hned trvalo dalších deset minut a když se konečně dostavil, byl překvapený, že ještě nemáme objednané. Když jsme si objednali, zrušil nám polívku, která už prý nebyla a donesl tak jen druhé, to bylo naštěstí už rychle. Nicméně usoudili jsme, že tady nás dnes nic dobrého nečeká a šli se natáhnout do pokoje k Honbě za diamantem.

 

Trasa: Šerlich – Deštné – Sedloňov – Bystré – NmnM – Peklo – Jaroměř – Bílá Třemešná – přehrada Les království – Horka u ST.Paky – Roztoky u Jilemnice – Jilemnice – Vítkovice – Dvoračky

Den 4.

Snídaně byla o tisíc procent lepší než večeře. Bylo tu snad vše, na co si člověk vzpomenul a naprosto luxusní rohlíčky, které si snad pečou sami. Nadlábli jsme se teda fest, při zavazování motobot jsme docela funěli.

Na cestu dolů jsem se moc netěšila, naposled jsem takový krpál sjížděla z Mangartu. Nezbylo než se naučit používat zadní brzdu a oprášit rez z kotoučů. Nakonec to nebylo tak strašné.

Po sjezdu dolů nás čekal ještě výjezd – chtěli jsme si vyjet na Ještěd. Cesta byla parádní, jen nás zabrzdila cca 300m pod vrcholem závora a platba 100,- za motorku. Po kalkulaci, zda utratit 200,- Kč za posledních pár metrů nebo si raději koupit gin i s tonikem v Kauflandu, volíme variantu B) fotíme se s vysílačem v dálce a sjíždíme zase dolů.

Další bod dnešní trasy, který nesmíme vynechat, jsou Pekelné doly. Sedli jsme na polívku a birella s ostatními motorkáři, až pak jsme viděli, že se dá vjet dovnitř. Po obědě jsme to teda taky zkusili, udělali nezbytná fota motorek, a chvíli se rozmýšleli, zda koupit Jakubovi tričko s čerty a lebkama. Nakonec jsme usoudili, že paní učitelka v první třídě by nemusela mít smysl pro tuto zábavu, tak jsme ho nebrali – stačí, že má triko s DYMYTRY.

Pak už jsme nabrali přímý směr na Děčín, jen jsme si udělali zastávku na Panské skále. Byli jsme tam všeho všudy 10 minut, tak jsme odmítli platit parkovné a projeli škvírou vedle závory tam i zpět.

V Děčíně jsme zastavili na nákup v Kauflandu. Po zkušenostech z předchozího noclehu, kdy jsme stihli pouze dvě pivka, jsme si raději vzali něco tvrdšího. Gin a tonic to jistil, a protože měli ještě v akci i Jagera, vzala jsem i toho, kdo ví, kdy bude další civilizace.

Přes Děčínský Sněžník, kde jsme měli mít původně ubytování, jsme jeli až na chatu Tisá k Tiským stěnám. Skály začínají hned u východu z chaty, tak se převlíkáme do turistického, na cestu si dáváme jednoho Březňáka a hurá do skalního labyrintu. Normálně je to placené, ale bylo po dešti (my ho teda cestou nechytili) a tak byly pokladny zavřené. Doslova jsme proběhli celou trasu, Bob mě honil jak nadmutou kozu, bo měl hlad a žízeň na pivo. Stihli jsme to patrně v rekordním čase, stihli vyděsit asi pětiletého chlapečka, když při vylézání z jedné obzvláště úzké škvíry, chlapeček vytřeštil na Boba oči a říkal – jé, Hagrid. Po něm jsem lezla já a prý – a paní Hagridová. Musela jsem se smát – a to jsem ani neměla rozpuštěné vlasy!!!

Večeře byla výtečná, obsluha také, ale Březňák nějak nelezl. Naštěstí se nám v lednici chladí gin s tonikem, tak ho popíjíme za zvuků hudby z Retro kanálu. A tím jsme završili dnešní pohádkový den od S čerty nejsou žerty přes Pyšnou princeznu k Letopisům Narnie.

 

Trasa: Dvoračky – Rokytnice – Sklenařice – Jesenný – Horská Kamenice – Železný Brod -Půlečný – Hodkovice nad Mohelkou – Český dub – Javorník – Ještěd – Křižany – Jablonné v Podještědí – Velenice – Pekelné doly – Nový Bor – Panská skála – Nový Oldřichov – Benešov nad Ploučnicí – Děčín – Děčínský Sněžník – Tisá

Den 5.

Ještě večer jsme zjistili, že jsme v celé chatě sami, tak jsme se skoro báli, že nám neudělají snídani, ale všechno bylo OK. Pojedli jsme, pokecali s provozovateli, nechali se olízat jejich irským setrem a mohli jsme pokračovat dál.

Na dnes nemáme plánované žádné zastávky, protože plus mínus stejnou trasu přes hřeben Krušných hor jsme už jeli kdysi při naší cestě okolo ČR. Zastavili jsme se akorát na přehradě Fláje a pak u Nechranické přehrady v Rybářské Baště. Tady to byla trošku hrubice, protože místo ryby jsme se dočkali mastné a studené cmundy. No snad to naše střeva vydrží.

Cíl byl tentokrát přímo na Klínovci, kde jsme vrtěli hlavama nad žalostným stavem hotelu. Ubytování jsme měli kousek od rozhledny ve Sporthotelu Rudolf.

Po zabydlení jsme vyjeli v motohadrách, ale teniskách do 10km vzdálené oblasti zvané Ryžovna. Už sjezd z hotelu byl adrenalinový, takže jsem se zavázala k tomu, že zítra s plně naloženou motorkou rozhodně nepojedu tudy, ale vrátím se k rozhledně.

U pivovaru Ryžovna jsme se převlékli, dali místní pivko a vyrazili na okruh liduprázdnými cestičkami po dnes už neexistujících vesničkách, zasypaných štolách a krásné přírodě. Vůbec tady tu část naší republiky nemáme prolezlou, protože na dovolenou sem jedem skoro stejně jak do Rakouska. Řekli jsme si ale, že je na čase to změnit a asi tu uskutečníme některou z dovolených a trochu víc si to tu prochodíme.

Po návratu nás na chatě čekal stejk se zeleninovým salátkem a Plznička. Dali jsme tři, pokecali s paní domácí a manželem, který nám uvařil ty skvělé stejky. Unavení hlavně z jídla jsme dolezli na pokoj a vyvalili se do postele. Ještě máme včera koupeného Jagera, tak jsme jej ztrestali, ať nemáme zátěž.

 

Trasa: Tisá – Adolfov – Fojtovice – Cínovec – Fláje – Hora sv.Kateřiny – nádrž Nechranice – Kadaň – Měděnec – Klínovec

Den 6.

Málem se splnila předpověď paní domácí, že na snídani přijdem rozhodně pozdě, protože tady se všem dobře spí a určitě zaspíme. No bylo to tak tak. Po snídani a pokračování rozhovoru s domácími jsme si ještě skočili na rozhlednu na Klínovec. Cestou k chatě jsme si oddělali řetízek, abychom mohli vyjet touto stranou a ne po terénním krpálu vysypaném šutry, kde jsme se oba málem natáhli.

Rozloučili jsme se a odjeli s nadějí, že se do této oblasti ještě vrátíme, neb i když jsou zde stavby dost neutěšené, příroda to všechno vynahrazuje.

Dnešní přejezd do dalšího ubytka byla celkem nuda, protože nás čeká asi 400 km do Dalešického pivovaru nejrychlejší cestou a to ku Praze a po dálnici k Třebíči a dolů k Dalešicím. Tyhle dálniční přesuny moc nemám ráda, ale nakonec to nebylo tak hrozné.

Odpoledne jsme zastavili u pivovaru, nějak zmateně jsme obíhali celý komplex, protože tam spravovali cestu a nedalo se tam normálně dojet. Nafasovali jsme klíče, sedli na motorky a projeli jsme to po té rozbité cestě až před dveře, nedbaje zákazu a objížďky. Šli jsme ochutnat nějaká ta pivka, ale hlad jsme ještě neměli. Po třech vzorcích jsme si šli na hoďku a půl spočnout, pokochat se výhledem na komín z Postřižin, na který vidíme přímo z postele, a pak jsme se vrátili na vynikající jídlo a úplně úžasný Májový ležák. V závěru jsme si nosili pivko až na pokoj, protože to bylo jen přes nádvoří.

Den 7.

Po skvělé snídani nás čeká pouze přesun domů. Volíme trasu přes Vysočinu, Drahanskou vrchovinu, oběd v Kozlovně v Holešově a přes Bystřici pod Hostýnem zatáčkama domů do Rožnova.

Ujeli jsme sice jen 1.500 km, ale tenhle náš výlet neměl slabé místo a co víc, ani jednou se nám nepodařilo zmoknout, i když každý den pršelo, ale pokaždé jinde, než kde jsme byli my.

Na závěr přikládám hodnocení a orientační cenu u všech ubytování. U nás úplně propadla Masarykova chata na Šerlichu v Orlických horách, s ostatníma jsme byli vesměs hodně spokojeni. Nejvíc nás naopak překvapila turistická chata Tisá, která zvenku vypadá jako turistická ubytovna a vevnitř jsou nádherně spravené pokoje a taky bylo super blízkost skalních labyrintů Tiské stěny.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (25x):


TOPlist