Čechy krásné, Čechy mé
Text: Grisoroad | Zveřejněno: 1.8.2013 | Zobrazeno: 26 845x
Kapitoly článku
Dnes pojedeme na sever, rádi bychom dojeli napříč nejužší částí naší malé zemičky do Králík. 144 km pojedeme po silnici číslo 360. Silnice spojuje města zvučných jmen: Jaroměřice nad Rokytnou – Třebíč – Velké Meziříčí – Křižanov – Bobrová – Nové Město na Moravě – Jimramov – Polička – Litomyšl – Ústí nad Orlicí – Dolní Dobrouč – Letohrad – Šedivec. Teď by bylo pěkné zadat do navigace číslo cesty, tak snadné to ale není. Navigace zcela ignoruje kudy se jede, je to jen o tom kam se jede. Kdyby bylo značení silnic trošku lepší, navigaci bychom nepotřebovali. Takto se nejlépe osvědčila navigace zapnutá jen s mapou, bez cíle, stačí sledovat číslo cesty. Ve městech to ale nefunguje, místo čísla cesty tam je jméno ulice. Dá se to nějak vypnout? Zkouším software pro Garmin, jde tam vytvořit cestu a nahrát do navigace, ale je to tak komplikované a navíc k tomu potřebuji počítač. Nakonec se vrátíme k papírové mapě. Ještě koupit tankvak s průhledným pouzdrem na mapu a je to. Výrobci navigací pláčou jak je chytré telefony vytlačují a tady je aplikace kterou nikdo neřeší. Slyšíte mě?
Ze Znojma jedeme po silnici 361 až do Jaroměřic nad Rokytnou, silnice včetně čísel dobře značená, je tady malá objížďka, nic nepříjemného. Budu-li citovat z Wikipedie: “Jaroměřice nad Rokytnou město ležící v Jaroměřické kotlině Jevišovické pahorkatiny na úpatí Českomoravské vrchoviny asi 13 km od Třebíče”. Ta kotlina je úchvatná a uprostřed sedí barokní zámek, zase to baroko. Z Jaroměřic pochází první česky zpívaná opera od Františka Antonína Míči z roku 1730. Libreto nám přiblíží vznik města (wiki):
Nejdříve byl na místě dnešních Jaroměřic les a v něm byl jednou na lovu kníže. Poblíž studánky v místě Dolního náměstí se mu podařilo skolit krásného jelena šestnácteráka. Místo se knížeti zalíbilo, a kázal tedy místo vymýtit a zjara rozměřit pro budoucí město a menší hrad. A od jarního měření získalo město své jméno. Jelen pak je po staletí ve znaku města.
Projíždíme kolem, Griso duní městem, Káčko vede a nezastavuje. Obrazové vjemy ukládám do své obrazové paměti pro pozdější zpracování. Kdyby tak bylo možné fotit za jízdy, spojit prožitek s okolím, cesta a na ní navléknutá města. Zastavím-li je všechno velmi statické, cesta a její smysl se vytrácí. Napadla mě taková šílenost, někteří hráči golfu mají vozík, který za nimi sám jezdí. Že bych vynalezl něco podobného? Takové malé autíčko, které by mě sledovalo a fotilo. Představuji si fotografie plné pohybu, propojení cesty s poutníkem a korálky měst. Dynamické fotografie dýchající atmosférou cest.
Třistašedesáka nás dovede do Nového Města na Moravě. Odpočíváme u kávy v krásném parku a obdivujeme malovaný kostel. Kolem se scházejí muzikanti, káva je podporou večerního koncertu, stojí i s koláčkem a vodou 10,- Kč. Panuje zde neskutečný klid, lidé s hudebními nástroji vytvářejí důstojnou atmosféru. Přesto, že jsou nástroje ve svých pouzdrech, už teď si nenuceně žádají ticho. Propadáme se do té snové atmosféry a odpočíváme.
Tankujeme ještě ve městě, benzín a Kofola. Slečny brigádnice jsou připravené omývat okna, nabízíme jim helmy k umytí. Považují to za dobrý vtip a pak nevěřícně zírají, když drhneme jejich stěrkami nánosy mušek z hledí. Snad se poučili a na příští motorkáře se vrhnou s patřičnou pílí. Pojedete-li kolem, tak se nedivte, děvčata Vás nechtějí praštit stěrkou, chtějí Vám jen omýt přilbu a vydělat nějakou tu kačku.
Jimramov je na hranicích Čech a Moravy, opouštíme Moravu, bylo tady pěkně. Cesta nás vede do Litomyšli. Za Poličkou plujeme náhorní rovinou, je teplo, krásné počasí, rovná silnice. Zařadím šestku, Griso tepe v nízkých otáčkách. Mám chuť roztáhnout ruce a ponořit se do teplého větru, prsty prohmatávat rovnoměrné proudění. Vítr obtéká zcela pravidelně bez turbulencí, je jako jemný fén. Na obzoru se rýsuje Litomyšl.
Historie Litomyšli je bohatá a krutá. V roce 995 po vyvraždění Slavníkovců zde vládnou Přemyslovci. Pro rozvoj města byla podstatná obchodní cesta, procházela tudy Trstenická stezka spojující Čechy s Moravou. Co cesta dokázala, taky vzala, když se později Litomyšli vyhnuli železniční tratě. Absence železnice, klíčové komunikace 19. století, poznamenala další rozvoj města. Města jsou křižovatkami cest, cesty jsou komunikací své doby.
Oběd v Litomyšli nás posilní na další cestu. Dnes jsme ujeli dost, do Králík není daleko, tak pojedeme přes Říčky v Orlických horách. Za Letohradem v Šedivci se loučíme s třistašedesátkou, provedla nás pěkným kusem Čech a Moravy. Míříme do hor, krajina se mění, je lehce zvlněná. Za Rokytnicí v Orlických horách odbočíme ze silnice 312 na Říčky. V létě je to zapomenutý horský kraj, nekonečné louky a v údolí lesy. Vyšplháme se co nejvýše to jde, sedíme v trávě a čučíme do kraje. Hory v létě, tak klidné, tak krásné. Z Říček vede cesta na hranice s Polskem, cesta bez krajnic, jen pro místní. Kroutí se lesy, cítíme vůni dřeva a lesů, střídají se teplé proudy vzduchu a studené. Vůně hor je jiná, poznal bych ji i se zavřenýma očima.
Horská cesta není právě na sportovní jízdu, jedeme pomalu, kroužíme velmi zavřenými zatáčkami. Konečně dojíždíme na hraniční cestu 311, ta je naopak velmi pěkná. Za Neratovskými loukami vykoukne Neratovský kostel. Je to významné poutní místo na cestě do Králík. Kostel má prosklenou střechu, snad aby byli věřící blíže k bohu. Stojí majestátně na kopci, zapadá za něj slunce. V místní hospodě pijeme Kofolu, ptáme se na cestu. “Jak daleko to je do Králík?”, ptáme se, protože na naší mapě Neratov není a není tady signál pro data. Číšnice neví, říká, že je to kus cesty. Ptáme se kuchařů vysedávajících za hospodou, také nevědí, prý tak asi hodinu. Jsou tady opravdu tak odříznuti od světa, nebo jsme se propadli někam a nevíme kam?
Pokračujeme dál po třistajedenáctce, je to snad nejkrásnější cesta po které jsem kdy jel. Nemá žádný specifický rytmus, je to nahoru a dolu, zavřené zatáčky. Je úzká, bez středního pruhu a velmi rozmanitá. Chvíli nápisy polské a chvíli české, jedeme údolím a hned zase po vrcholcích kopců. Louky, lesy, pastviny, směs pachů se míchá do komplexních vůní. Slunce nám svítí do zad, na cestu, barvy jsou okouzlující v zapadajícím slunci. Klesáme níže a níže, otevře se před námi planina a na konci, Hora Matky Boží nad Králíky.
V Králíkách se ubytujeme v hotelu na náměstí, jsme tam sami. Pokoj je jako cesta časem, tak 20 let zpět. Vše je čisté a funkční, včetně klasického rádia s ladícím knoflíkem. Čas tady asi běží pomaleji. V místním obchodě nakoupíme něco k večeři, piknik bude na Hoře Matky Boží. Jako poutníci jdeme pěšky. Na horu vede alej se sedmi šestibokými kaplemi křížové cesty. Je to prudké stoupání, šlapeme cestou tisíce poutníků. Nahoře najdeme lavičku pod klášterní zdí, jíme a hledíme do kraje. Slunce pomalu zapadá.
Až sem nás cesty dovedly a tady taky skončím naše putování po Čechách a Moravě. Zítra se vrátíme domů po rychlejších silnicích. Našli jsme více než jsme hledali a když jsem později vyprávěl co jsme viděli, byli jsme tázáni, proč jste se nastavili tady a tamhle, když už jste tam byli. Tak si budeme muset dát opakování a už se něj moc těším.
Ze Znojma jedeme po silnici 361 až do Jaroměřic nad Rokytnou, silnice včetně čísel dobře značená, je tady malá objížďka, nic nepříjemného. Budu-li citovat z Wikipedie: “Jaroměřice nad Rokytnou město ležící v Jaroměřické kotlině Jevišovické pahorkatiny na úpatí Českomoravské vrchoviny asi 13 km od Třebíče”. Ta kotlina je úchvatná a uprostřed sedí barokní zámek, zase to baroko. Z Jaroměřic pochází první česky zpívaná opera od Františka Antonína Míči z roku 1730. Libreto nám přiblíží vznik města (wiki):
Nejdříve byl na místě dnešních Jaroměřic les a v něm byl jednou na lovu kníže. Poblíž studánky v místě Dolního náměstí se mu podařilo skolit krásného jelena šestnácteráka. Místo se knížeti zalíbilo, a kázal tedy místo vymýtit a zjara rozměřit pro budoucí město a menší hrad. A od jarního měření získalo město své jméno. Jelen pak je po staletí ve znaku města.
Projíždíme kolem, Griso duní městem, Káčko vede a nezastavuje. Obrazové vjemy ukládám do své obrazové paměti pro pozdější zpracování. Kdyby tak bylo možné fotit za jízdy, spojit prožitek s okolím, cesta a na ní navléknutá města. Zastavím-li je všechno velmi statické, cesta a její smysl se vytrácí. Napadla mě taková šílenost, někteří hráči golfu mají vozík, který za nimi sám jezdí. Že bych vynalezl něco podobného? Takové malé autíčko, které by mě sledovalo a fotilo. Představuji si fotografie plné pohybu, propojení cesty s poutníkem a korálky měst. Dynamické fotografie dýchající atmosférou cest.
Třistašedesáka nás dovede do Nového Města na Moravě. Odpočíváme u kávy v krásném parku a obdivujeme malovaný kostel. Kolem se scházejí muzikanti, káva je podporou večerního koncertu, stojí i s koláčkem a vodou 10,- Kč. Panuje zde neskutečný klid, lidé s hudebními nástroji vytvářejí důstojnou atmosféru. Přesto, že jsou nástroje ve svých pouzdrech, už teď si nenuceně žádají ticho. Propadáme se do té snové atmosféry a odpočíváme.
Jimramov je na hranicích Čech a Moravy, opouštíme Moravu, bylo tady pěkně. Cesta nás vede do Litomyšli. Za Poličkou plujeme náhorní rovinou, je teplo, krásné počasí, rovná silnice. Zařadím šestku, Griso tepe v nízkých otáčkách. Mám chuť roztáhnout ruce a ponořit se do teplého větru, prsty prohmatávat rovnoměrné proudění. Vítr obtéká zcela pravidelně bez turbulencí, je jako jemný fén. Na obzoru se rýsuje Litomyšl.
Historie Litomyšli je bohatá a krutá. V roce 995 po vyvraždění Slavníkovců zde vládnou Přemyslovci. Pro rozvoj města byla podstatná obchodní cesta, procházela tudy Trstenická stezka spojující Čechy s Moravou. Co cesta dokázala, taky vzala, když se později Litomyšli vyhnuli železniční tratě. Absence železnice, klíčové komunikace 19. století, poznamenala další rozvoj města. Města jsou křižovatkami cest, cesty jsou komunikací své doby.
Oběd v Litomyšli nás posilní na další cestu. Dnes jsme ujeli dost, do Králík není daleko, tak pojedeme přes Říčky v Orlických horách. Za Letohradem v Šedivci se loučíme s třistašedesátkou, provedla nás pěkným kusem Čech a Moravy. Míříme do hor, krajina se mění, je lehce zvlněná. Za Rokytnicí v Orlických horách odbočíme ze silnice 312 na Říčky. V létě je to zapomenutý horský kraj, nekonečné louky a v údolí lesy. Vyšplháme se co nejvýše to jde, sedíme v trávě a čučíme do kraje. Hory v létě, tak klidné, tak krásné. Z Říček vede cesta na hranice s Polskem, cesta bez krajnic, jen pro místní. Kroutí se lesy, cítíme vůni dřeva a lesů, střídají se teplé proudy vzduchu a studené. Vůně hor je jiná, poznal bych ji i se zavřenýma očima.
Horská cesta není právě na sportovní jízdu, jedeme pomalu, kroužíme velmi zavřenými zatáčkami. Konečně dojíždíme na hraniční cestu 311, ta je naopak velmi pěkná. Za Neratovskými loukami vykoukne Neratovský kostel. Je to významné poutní místo na cestě do Králík. Kostel má prosklenou střechu, snad aby byli věřící blíže k bohu. Stojí majestátně na kopci, zapadá za něj slunce. V místní hospodě pijeme Kofolu, ptáme se na cestu. “Jak daleko to je do Králík?”, ptáme se, protože na naší mapě Neratov není a není tady signál pro data. Číšnice neví, říká, že je to kus cesty. Ptáme se kuchařů vysedávajících za hospodou, také nevědí, prý tak asi hodinu. Jsou tady opravdu tak odříznuti od světa, nebo jsme se propadli někam a nevíme kam?
Pokračujeme dál po třistajedenáctce, je to snad nejkrásnější cesta po které jsem kdy jel. Nemá žádný specifický rytmus, je to nahoru a dolu, zavřené zatáčky. Je úzká, bez středního pruhu a velmi rozmanitá. Chvíli nápisy polské a chvíli české, jedeme údolím a hned zase po vrcholcích kopců. Louky, lesy, pastviny, směs pachů se míchá do komplexních vůní. Slunce nám svítí do zad, na cestu, barvy jsou okouzlující v zapadajícím slunci. Klesáme níže a níže, otevře se před námi planina a na konci, Hora Matky Boží nad Králíky.
V Králíkách se ubytujeme v hotelu na náměstí, jsme tam sami. Pokoj je jako cesta časem, tak 20 let zpět. Vše je čisté a funkční, včetně klasického rádia s ladícím knoflíkem. Čas tady asi běží pomaleji. V místním obchodě nakoupíme něco k večeři, piknik bude na Hoře Matky Boží. Jako poutníci jdeme pěšky. Na horu vede alej se sedmi šestibokými kaplemi křížové cesty. Je to prudké stoupání, šlapeme cestou tisíce poutníků. Nahoře najdeme lavičku pod klášterní zdí, jíme a hledíme do kraje. Slunce pomalu zapadá.
Až sem nás cesty dovedly a tady taky skončím naše putování po Čechách a Moravě. Zítra se vrátíme domů po rychlejších silnicích. Našli jsme více než jsme hledali a když jsem později vyprávěl co jsme viděli, byli jsme tázáni, proč jste se nastavili tady a tamhle, když už jste tam byli. Tak si budeme muset dát opakování a už se něj moc těším.
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz