… tak odjíždí poslední kovboj, aneb Povážský ďábel opět v akci!

                                Jak začínal konec...                                                

                                                            Upozornění!

Tento text vznikl výhradně pro zábavu všech, kteří jsou ochotni jej číst, a samozřejmě zejména pro zábavu samotného autora při jeho psaní. Neočekávejte žádné popisy trasy, ujeté kilometry, ceny benzínu, ubytka a jídel, náklady na osobo-den a podobné cestopisné nesmysly a zbytečnosti.

                                                                Informace!

Fotky jsou pořízeny tím nejhnusnějším, nejtrapnějším a nejblbějším telefonem, jaký jsem sehnal, páč úplně nejpůvodněji to měl být punkový cesťák.

                                                                Výstraha!

Slova „expedice“, „výprava“, „dobrodružství“, „Jawa“, jakož i fotky jídla jsou zde uvedeny výhradně proto, aby nastartovaly na první našlápnutí úplně každého, kdo je na něco takového alergický (ahoj, Jetsi! J).

                                                                       ***

Jak si jistě většina čtenářů rubriky Cestopisy všimla, takřka úplně odsud zmizely cestopisy popisující dlouhé a náročné trasy, absolvované na jedině správných motocyklech značky Jawa, případně ČZ. Zároveň je nutno konstatovat, že i já sám jsem již dlouho nikde nebyl a nic jsem nenapsal.

Takhle to dál prostě nejde, řekl jsem si jednoho zimního večera a začal jsem podrobně plánovat

                                                        „!!! ALE POŘÁDNOU !!!“

 expedici na jedině správných zweitaktech československé výroby. Musím obnovit zašlou slávu nejen československých zázraků, ale hlavně tu svou, coby proslulého a světem protřelého znalce a odborníka na úplně všechno okolo legendárních tmavě červených ořů!

Po půlhodině sepisování těch jedině vhodných kandidátů na zamýšlenou výpravu jsem zjistil, že stránku papíru velikosti A4 jsem sice popsal úplně celou, ale zároveň jsem ji opět celou proškrtal z toho důvodu, že takřka všichni jedině správní motorkáři přestali na Jawách jezdit, anebo raději pro jistotu umřeli. Dokonce zradil i můj vlastní syn Pinocchio, který se mnou absolvoval „všechny dvě“ expedice, o nichž jsem psal zde již dříve. Zakoupil si rejžáka, zcela na drzovku si užívá kouzla jízdy bez povinných přestávek na generální opravy a na svou jedině správnou motorku, která jako jediná(!!!) přežila zběsilý rozprodej jeho dvoutaktní stáje, úplně kašle!

Abych to zkrátil, z původně mnohočetné bandy dvoutaktních šílenců jsem zbyl jen já – poslední mohykán, poslední kovboj, poslední hrdina a tak všelijak podobně. Proto jsem většinu přeškrtnutých jmen znova opsal a započal jednotlivé ještě přežívající „kusy“ obvolávat a obšťastňovat maily s mizivou nadějí, že mé plamenné výzvy přece jen zaberou a my spolu spácháme NĚCO s velkým „Ň“. Nakonec jsem přece jen vymámil příslib od šesti dalších „posledních mohykánů“, že investují čas a prachy na přípravu týneckých ořů a ztratí pár dnů dovolené na vykonání „jedině správně dobrodružné“ cesty.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE