Jak jsme dojely s bandaskou až do Montenegra - aneb v nadpisu hrubka není ;-)

Den šestý, 22. červen 2014,  Bar - Ulcinj - Bar

Katka mně budí se slovy: „Tak sis prochrněla půl dne u moře!“ Je jedenáct. Vaříme dobrou brazilskou.

Vyjíždíme do Ulcinju jen na lehko v kraťasech, je nesnesitelné vedro. K Velké pláži sjíždíme téměř u albánských hranic. Bandasku parkujeme na udusané trávě v olivovém háji u baru se střechou z rákosu; je vidět, že tady na motorkáře myslí - na kamenné zídce jsou položeny krásné ploché šutry k podložení bočáku. Vstupujeme na rozpálený černý písek a užíváme si moře a sluníčko dvě hodinky, potom se zvedá vítr a černý písek je prostě všude ;-). Cestou zpět kupujeme velký červený meloun. Dnes odjíždí večer vyškováci trajektem na Sicílii. Loučíme se a přejeme si šťastnou cestu. Jdeme brzo na kutě, ráno nás čeká Kotorský záliv a Národní park Lovčen.
Najeto celkem: 100 km

Den sedmý,  23. červen 2014, Bar - Kotor - Lovčen - Cetinje - Bar

Maria nám večer popisuje cestu, určitě máme navštívit jejího bratra v Nieguši, má tam hospodu. Radí nám, kam zajet, kde je jaké muzeum; černohorci jsou velmi hrdi na svou zem, na své dějiny.
Jedeme přes Sutomore cestou plnou zatáček, lemujících pobřeží; projíždíme Petrovačem, fotíme se před Svatým Štefanem a míříme do Budvy, odtud nabíráme směr přímo na Kotorský záliv. Projedeme tunelem a za ním se dáváme vlevo na Nieguši.


To už šplháme do první ze třicetidvou serpentin, které jsou uloženy nad Kotorským zálivem. Zastavujeme na první vyhlídce a s francouzským elegánem se vzájemně fotíme. Pohled na záliv nám bere dech a my se jím nemůžeme  nabažit. Přijíždíme až k samotnému vrcholu na malé kulaté parkoviště, necháváme vše na motorce, chystáme se odejít, když tu na nás někdo volá: “Ahojte dievčence!“ Janko s Ivankou ze Žiliny, se kterými jsme v pátek potkaly v Trse.

Šlapeme nahoru po třista schodech vedoucích k mauzoleu. Prohlédneme si sochu Niegušiho ve zlatem vykládané komnatě a odcházíme, volá na nás prodavač suvenýrů, že máme ještě sejít do krypty a na vyhlídku. Dává se s námi do řeči, vyptává se odkud, že to jsme, když zjistí, že z Češky, rozzáří se. Říká, že zná Polsko, Německo a Rusko a že v Češke pracoval, zná Prahu, Brno, Bratislavu i Ostravu. Korunu tomu všemu nasadí, když říká, že v Češke je taky Černá Hora a směje se, že je to dobré pivo. Jdeme do mauzolea podívat se na toho jejich „Lenina v sarkofágu“, jak říká Kachňa, pak vyjdeme na vyhlídku. Malý opar nám nedovolí zcela shlédnout okolní panoramata, ale i tak to stojí za to. Radost snad hatí jen všudypřítomný černý poletující hmyz; je opravdu všude - na zemi, ve vzduchu, na nás …. A my si vzpomeneme na hlášku Hammonda z bolivijského speciálu Top Gearu: „Insect! Millions of them!“


Do Cetinje sjíždíme cestou, kterou nám doporučil Janko a volba je to opravdu dobrá. Ráz krajiny se mění a utažené kotorské vracečky střídá svižně se klikatící silnice. Projíždíme Cetinje a k moři sjíždíme u městečka Bečiči. V Baru nakoupíme olivy, sýr a večer si užijeme poslední koupání v moři, dáme si vínko a pochutiny a jdeme se loučit s Marijou, která nás pozvala na posezení na terase s maminkou a tetou, která pracovala kdysi dávno v Brně jako aranžérka. Příjemný večer ubíhá, Katka se loučí, jde spát. My ještě povídáme, je nádherná noc. Šumění moře pod domkem, blikající světla barské maríny, milí dobrosrdeční lidé. Nechce se mi, ale musím se loučit i já. Platím Goranovi za tři noci 60 euro, všichni se objímáme, jako bychom byli součástí jedné rodiny. Mária klade na srdce, že musíme poslat zprávu, až dojedeme domů a že jsme vždycky vítány.
Najeto celkem: 215 km, nocleh v Baru 3 noci/2 osoby celkem 60 euro

Den osmý, 24. června 2014, Bar - Mostar - Jajce

Budík je neúprosný, chceme vyjet co nejdříve, dokud nebude vedro; nakládáme bandasku a vyrážíme směr domov. Jedeme stejnou cestou jako včera na Kotor, záliv dnes ale přejedeme trajektem. V rychlosti kupuji lístek za 2 eura, je 7.45 hod. a my najíždíme na trajekt, za minutku vyplouváme.

Už na souši ukrajujeme další kilometry podél pobřeží směrem k Dubrovníku, ten míjíme lehce po deváté. Projíždíme Neum, Klek a loučíme se s mořem.  Stáčíme se do vnitrozemí; naším cílem je Mostar, kam přijíždíme v pravé poledne, teplota atakuje nejméně 37 stupňů ve stínu. Tak, jako mnozí s vás, jsme odchyceny „ochotným hlídačem“ u kterého za úplatu získáváme lukrativní parkovací místo. Otupělé vedrem ani moc neprotestujeme, když nám sundává bundy, bere tankvak a odnáší vše do „úschovny za barem“.

Rázem -jako mávnutím proutku- se ocitáme ve světě orientu. Přeplněné uličky s tisíci malinkatými krámky, kavárničkami, mraky lidí, zahalené ženy a neskutečné vedro. Prodíráme se tím mumrajem a už vidíme „Stari most“, pod kterým líně teče tyrkysová řeka Neretva. Je opravdu spalující vedro a my v motokalhotech a motobotkách máme dost. Fotíme známé místa i mladíka, který za úplatu slibuje skok do vln Neretvy z nejvyššího vrcholu mostu, nikoho však nezajímá, tak leze přes zábradlí zase zpět. Posloucháme mezuína z nedaleké mešity. Zastavujeme se u krámků, nakoukneme do dílny zlatotepců; vedro je spalující... Projdeme mostem zpět, v krámku nakoupíme tepané naušnice našim nejbližším a jsme rády, že vidíme bandasku celou. Parkovacího naháněče nezajímáme, právě mu přijíždí borec na Kawě. Zdravíme se a ejhle zlíňák, prohodíme pár vět a my se vydáváme dál do vnitrozemí; dnes chceme spát v Jajcích.

Šplháme do kopců a projíždíme kaňonem Neretvy. V Jablanici se stáčíme vlevo a užíváme si svižnou jízdu podél Jablaničko jezera a zase stoupáme kdesi vysoko do hor. Krása, ale dnes není moc času na kochání se, Jajce jsou ještě daleko. Na plácku u cesty zdravíme partu motorkářů na géesech. V Donji Vakufu jsme kolem půl čtvrté; banda na géesech nás dojíždí, zdravíme se, kluci mají brněnské značky. Zajíždíme na benzínku, krmíme bandasku a sebe chladíme nanukem, Jajce jsou už skoro za rohem...  Do Jajcí dojíždíme lehce po čtvrté, chceme spát za řekou v Jajce Youth Hostelu za 9 euro za osobu. Mají volno, motorku dáváme do kryté garáže a jdeme dole na pivko a na nějakou baštu. Dnes to bylo opravdu náročné, jsme hotové, usínáme lehce po sedmé večer.
Najeto celkem: 460 km, nocleh celkem 18 euro

Den devátý, 25. června 2014,  Jajce - Banja Luka - Ketshely - Rožnov pod Radhoštěm

Brzo ráno mně budí podivné cinkání; jako by někdo na parkovišti pod hostelem montoval tyče od stanu. Vykouknu ven a taky že jo; vyrůstá tam tržnice. Balíme, zajíždíme do „naší“ pekárny na listno a na burek a o půl sedmé máváme Jajcím. Vytahuji foťák, že zvěčním cestou do Banja Luky a řeku Vrbas, je zataženo, mlhavo, bandaska sedí a Kachňa se s tím moc nemazlí; všechny fotky jsou rozmazané...

Za Banja Lukou nabíráme směr hranice. Za hranicemi v první vesnici zastavujeme a v autobusové zastávce navlékáme nepromoky. To už u nás brzdí brňáci na géesech aby se také nasoukali do nepromoků. Zdravíme se, dozvídáme se, že kluci jedou až z Turecka. Přenecháváme jim lavičku a loučíme se se slovy, že se určitě dnes ještě potkáme. Svačíme ve vesnici Mali Zdenci u sýrárny Zdenka, slyšíme zvuk motorek, kluci mávají a jedou zase před námi. Projíždíme Grabušinjo Pole, Viroviticu a přejíždíme hranici do Maďarska opět v Barcsi. Jsme pěkně promrzlé a mokré. Stavíme na benzínce, ždímáme rukavice, sušíme je na výfuku - tak je sušila Kača i při její první cestě do Švýcarska. Objednáváme kafíčko, jen stěží rozmrazujeme zkřehlé prsty. Stále prší. Ve dvanáct jsme u Balatonu. Naposled troubíme na kluky, kteří sedí v restauraci kousek před Keszthely. Původní plán přespat zde dnes rušíme, jsme tady brzo. Dnes to natáhneme až domů! Přetrpíme nudné Maďarsko a hranice se Slovenskem překračujeme v Györu a Medvedove. 

Na slovenské straně zastavujeme na odpočívadle, sundáváme nepromoky, baštíme sváču. Na dálnici pálíme směr Žilina. V Bytči dobíráme benzín a Kachňa dává RedBulla. Máme toho plné kecky, ale blízkost domova je pro nás motorem. Projíždíme Bytču, šplháme do zatáček před Makovem, je strašná zima, vlhko, mlha; sjíždíme do Makova, abychom vyjely krokem na Bumbálku. Mlha houstne a my jedeme takřka po paměti. Míjíme odbočku na Bílou, vedle pramene Sachovy studánky zvedá Kachňa tři prsty a troubí - joooo, máme za sebou tři tisíce kiláků!
Projíždíme kolem přehrady na Horní Bečvě, ze které stoupá pára. „Tak, teď bych do ní skočila i v motohadrech, bylo by mi tepleji,“ říká Kachňa. Už tam skoro budeeem! Zavadilka, Prostřední Bečva, Dolní Bečva … levá zatáčka před rovinkou k Rožnovu a spouští se neskutečný liják. Ještě poslední metry a bandaska troubí jako o život - cedule Rožnóóóv. Zvedáme plexi na helmách, řehníme se. Kachna se zcela vážně ptá, jestli má zastavit, že navlečeme nepromoky - trubka! Do garáže to máme tak 200 metrů. Křižovatka na Eroplánu, my přejíždíme řeku Bečvu, jedeme kolem parku a muzea. Ledové kapky mi buší do tváře, alespoň maskují slzičky štěstí…

Jsme u garáže - daly jsme to!!! Je čtvrt na devět. Seskakuji z bandasky, fotím palubovku, nás - vysmáté, promrzlé, ale šťastné holčiny a pak Kachňu… Je báječná, skvělá a já jsem na ni moc pyšná! Teplota jen 12 stupňů. Včera v Mostaru bylo skoro čtyřicet. Dnes jsme daly 847 kiláků, celkem ujely 3 017 km. Parkujeme bandasku, děkujeme jí, že to s námi tak skvěle zvládla. Bereme tankvak, v motohadrech nasedáme do rencka a jedeme domů. Zvoníme na souseda, který chtěl vidět při dojezdu naše zadky. Voláme všem známým, že jsme to daly a jsme šťastné…
Najeto celkem: 847 km

DOSLOV

Nic není nemožné! Chce to jen sednout a jet … a plnit si svoje sny, byť by se vám zdály být šílené a nesplnitelné…
Kam příští rok? Možná ještě jednou na Balkán; projet to, co jsme nestihly a kouknout se kousek do Albánie...

Pak se bude bandaska s těžkým srdcem znovu upgrejdovat nejspíše na malého V-stromečka. Kachňa se chce podívat do Rumunska … Děkuji Kachňo!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE