FO3 Balkan Tour 2011

5. etapa – Tivat, MNE – Kožino, HR (čtvrtek – 23.6.2011)

Budíček se povedl a na zpáteční cestu vyrážíme v 6:10 hod. Projíždíme obcí Tivat k trajektu mezi Lepetari a Kamenari, abychom si zkrátili cestu a nemuseli Kotorskou zátoku objíždět. Naloďujeme se, motorky najíždějí a před nimi parkuje slovenská moto výprava v počtu dvou strojů. Také projížděli okolí Kotoru a Budvy a trochu se diví, že nás v okolí nepotkali. Po nalodění má Venca lehkou obavu, zda nastartuje před výjezdem z trajektu, totiž, ráno při odjezdu si "Maruška" škytla a chytla až napotřetí. Mine nás něco jako místní Titanik a cesta je konečně volná. Obavy se rozplynuly, Vašek nastartoval a jedeme směr Herceg Novi na Dubrovník. Míříme tedy opět na hranice, dodržujeme hovadsky rychlost, protože dle doslechu jsou místní policisté velice nároční na dodržování pravidel silničního provozu zejména ze strany „inostranců“. Místní si sice klepou na čelo a předjíždějí naší malou kolonu. Projíždíme v pohodě hranice a jsme opět v HR. Ve městě Dubac nás nemile zaskočí jedna místní řidička. Bez varování a blinkrů náhle zastaví uprostřed vozovky v místě, kde se nesmí odbočit doleva. Venca, který jel těsně za ní se vyhnul tak tak, (prostě machr, akorát si pak hned musel vyměnit spodní prádlo) Vlasta jel naštěstí při pravé krajnici a jen Pepa předvádí kaskadérské kousky. Lehl, ale motorkářský Pán Bůh ho má rád a tak se mu povedlo bábě jen lehce škrábnout auto a rozbít poklici. Sám to odnesl „jen“ naraženými žebry a jeho Kawasaki odřeným padacím rámem. Z toho plyne doporučení, nepoužívat na bocích motorek jen trny, které rámy jen nahrazují, ale investovat do plnohodnotného rámu. Šetří to hodnotu motorky. Ještěže byl parťák Bondy v bezpečí v autě.Před Dubrovníkem uděláme malou zastávku k prohlédnutí města z ptačí perspektivy a naštěstí k domluvě, kde budeme parkovat motorky. Ve městě se totiž lehce ztratíme, když vodič Václav nám ujíždí na červenou. (poznámka Václava: "..jaká červená??..kdepak jste ji viděli???") Dokonce i poruší vlastní pravidla, že se potkáme vždy tam, kde jsme se viděli naposledy a tak Vlasta jede dvakrát příjezdovou trasu zbytečně. Ještěže máme telefony a tak se za chvíli nalézáme u vstupní brány do starého města. 

Venca přebírá roli hlídacího psa (viděl město snad stokrát) zaparkovaných motorek a moto-svršků, my ostatní vyrážíme na prohlídku sluncem rozpáleného Dubrovníku. Je jedenáct hodin, procházíme náměstí, nahlížíme do kostela, hledáme vstup na hradby. Chlapi v motorkářském to po hodině marného pátrání a s ohledem na ještě více rozpálené cimbuří hradeb vzdávají a vrací se na základnu k motorkám. Jana s Lenkou pronikly na část hradeb inkognito „bez vstupného“ a stačilo to. Je poledne, slunce pere jako na jihu a tak prcháme z Dubrovníku opět na cestu. Těšíme se na piknik a koupačku v moři. Ještě než se sjedeme všichni dohromady na domluveném místě za Tuđmanovým mostem (děvčata parkovala auto jinde než chlapi motorky), Pepa zažívá druhý krutý zážitek. Při sjíždění z kopce k zátoce si Pepa všiml, že za autem jedoucím za ním jedou policisté, a tak rozhodně zastavuje na stopce, … „šikovný domorodec" jedoucí za ním ho však nemilosrdně protlačuje předním nárazníkem do křižovatky. Pepa se svými naraženými žebry naštěstí náraz ustál, jen zadní blatník měl i se značkou napěchován k zadnímu kolu. Řidič auta ještě Pepovi vynadal, že proč zastavuje, že motorky tam nikdy nezastavují. Vše však začali ihned řešit policisté, kteří to měli z první ruky a v přímém přenosu. Venca s Vlastou po ztrátě kontaktu s Pepou zastavili a Vlasta se pro Pepu vrátil. Z dáli vidí modré majáky a Pepu jak diskutuje s nějakými lidmi a za asistence policie. Vše dopadlo „dobře“, Kawasaki má „gumový“ zadní blatník, který se po vytažení sám narovná a zůstává jen pomačkaná značka a prasklý rámeček zadního světla. Po příjezdu na místo Vlastovi policajt sděluje, že „sve je u redu“ a Pepa inkasuje od viníka vyrovnání 300HRK. Žádný zápis, žádné vyšetřování, došlo k vyrovnání. Náraz předchozí Pepovu indispozici ještě zhoršil. Od této chvíle máme maroda, který kvůli bolestem na žebrech má problém s oblékáním, jízdou a další manipulací s motorkou. Všechno bolí a bude to ještě pro Pepu těžší, až místo zranění bude přicházet k sobě (po návratu navštívil lékaře a dnes už víme, že se jedná "pouze" o naraženinu – kdo to zná, ví, že naraženina je bolestivější než zlomenina). Drží se statečně a jedeme dál podle plánu. „Mám chuť tu motorku zahodit a jet domů autobusem“, rouhal se Pepa. 

Nicméně pokračujeme v krasojízdě. Koupáme se ve vlastním potu, cestou dokupujeme něco málo potravin a hledáme místo na piknik a odpočinek. Při náhodném otáčení, kdy jsme se již rozhodli pro návštěvu pláže v placeném kempu, Lenka s Janou našly výborné místo mezi Ostrogem a Živogošče, pár set metrů za odbočkou do kempu. Obídek systémem, kdo co vyhrabe z báglu, koupání, spánek a následné vzájemné probouzení chrápáním. Posledního spícího Václava vzbudil Bondy pohledem z očí do zavřených očí a svým dechem. Jen mlčky seděl a upřeně Vencu pozoroval asi ze tří centimetrů … prostě pohled očí do chrápající huby. 

Balíme, jedeme dál. Není třeba couvat a vracet se na hlavní, cesta dál je průjezdná přes vesničku. Máme také nový plán, bylo rozhodnuto místo "černého kempování" na ostrově Murter, dojet ke Katce (houslistka kapely FO3 & spol.) do Kožina u Zadaru, která tam v letních měsících v rodinné vilce provozuje pronájem apartmánů. Myšlenka vyhnání vlků v sladké vodě ve sprše láká a tak hurá na "koně". Užíváme si Jadranské magistrály s výhledem na moře až do Splitu a tam už v rámci urychlení najíždíme na dálnici. Před Šibenikem tankujeme u LUKOIL a Vašek vzpomene na kamarádku Ivu: „ta by nám dala!!“. Vlasta praví: „ta by ani nevystoupila z auta“. (poznámka: Ivča patří do FO3 a spol., nemá ráda nic co je ruské, ovšem, nevíme jak to je v případě vodky) Šineme si to dál a Véna žene Marušku stopadesátkou, sotva ho stíháme. U Zadaru sjíždíme z dálnice a zbývá nám posledních 20 minut cesty. Před devátou jsme na místě, způsobíme u vilky malinké vytržení místních z večerní letargie (zase děláme hluk, zvláště někdo na VTX) a nastává postupná úleva od vlků ve sprše a pak pohodička u večeře. Katčini hosté nás napájejí různými místními likéry - prostě, ožrali nás ořechovkou a pelinkovacem. 

To se nám to zítra pojede a to ještě před půlnocí jdeme na pláž s vínem z Daruvaru. Posedíme, poklábosíme, uložíme Janu, která se rozhodla na pláži nocovat, a necháme ji jejímu komářímu osudu. Její romantika na břehu moře byla tvrdě zaplacena pouhými dvěma hodinami spánku a celonočním odháněním hejna komárů. Vlasta s Pepou se ukládají v domě, ve sklepě, Lenka v ložnici a Venca si stele venku pod šňůrami na prádlo, samozřejmě taky vyrušen hejnem komárů, ale po vystříkání celého repelentu na tělo se ozývá do širokého okolí jeho "tiché" chrápání. Komáři si nakonec našli každého, jen chlapci ve sklepě (nikde jinde už místo nezbylo) byli spokojení a nepoštípaní. 

6. etapa – Kožino, HR – Graz, A (pátek - 24.6.2011)

Ráno komáří neodbytné pištění vystřídal „hodný soused“ a pracovník obecního úřadu. Oba se sekačkami na trávu. Druhý jmenovaný již v šest hodin … to by mělo být trestné. Nastalo krásné ráno a hodný Vašík vyráží 2 km pěšky pro čerstvý chléb – původně chtěl jet na kole ale kolo je nepojízdné, tak se po návratu ještě dává do úspěšné opravy. No, není zlatej…???? 

V průběhu bohaté snídaně se upřesňuje trasa. Vlasta navrhuje cestu směr Ražanac, přejetí na ostrov Pag a zpestření jízdy plavbou trajektem. Vencova námitka, že Pag je měsíční krajina, která není zrovna ke koukání, sice byla vzata na vědomí, ovšem, další tři rozhodující hlasy....a trasa byla schválena. (Pepa jako nový člen měl jenom hlas poradní, nicméně souhlasný) O půl jedenácté se loučíme a vyrážíme, na slunci je snad 40 °C, hned za městečkem nás zbrzdí 1,5 km dlouhá courací fronta k semaforu, na motorkách si začínají brousit zuby vlci. Ach jo, kdy už se vymyslí nějaké větrání do kalhot. Ostrov Pag je opravdu měsíční krajina, kamenné zídky, kde tu a tam něco roste, ale jak říká Vlasta: "vidíme to na vlastní oči". Míjíme odsolovaní zařízení a odbočujeme k trajektu na trase Žigljen – Prizna. Vlasta mizí v dáli a po příjezdu k trajektu zjistí vše potřebné a zajistí zakoupení lodních lístků, aby se ostatní nezdržovali. Motorky mají přednost a sjíždějí k trajektu první, auta tvoří kolonu. Za námi se vytvořila řada z dalších motorek, tentokráte z Velké Británie. Před 13 tou najíždíme na trajekt a Vlasta předpokládá, že se bude otáčet. Ten se však neotáčí, a tak nás trajekt převáží přes úžinu a u Prizny najíždíme na Jadranskou magistrálu. Krásné poježděníčko (nahoru-dolu, doleva-doprava) až do Svatého Jakuba, kde si na útesu nad mořem děláme přestávku, pojíme svačinu, kterou nám starostlivě na cestu zabalila Katka a lehce pospáváme (dospáváme) na slunci. Moc dlouho se to však nedá, slunce pálí, není se kam schovat a tak po hodince raději vyjíždíme na Senj a tady odbočujeme do vnitrozemí. Před námi se otvírá motorkářský ráj, stoupání a serpentiny, sjezdy…krása až do Karlovacu. Večeříme cestou v restauraci „dp“ vynikající vinski gulaš a příjemné ceny. Bondy podruhé od začátku výpravy štěkne, když umravňuje majitelova bišonka (který štěká neustále) a chce Bondyho očuchávat úplně všude. Posilněni se vydáváme na krasojízdu do Karlovacu kde opět najíždíme na dálnici a máme v plánu dojet..no.. co to dá… 

Překvapení nás čekalo na chorvatsko - slovinské hranici, tedy při vjezdu do Schengenského prostoru. Očekávali jsme přísnou kontrolu, ale...Slovinci nás pustili dál mávnutím ruky a poprvé (za mnohé Vencovo přejíždění těchto hranic) nechtěli ani pasy. Peníze, 7,50 € za motorku a 15,- € euro za cca 30,km slovinské dálnice, nám však neodpustí. Asi za 30 minut se ocitáme v Rakousku. 

Stmívá se, a všichni již myslíme na nocleh. Pořežánky už nejsou nakonec moc daleko, ale po celodenní jízdě a dávce kilometrů z předchozího dne to nevidíme reálně, Pepa si nestěžuje, ale únava a zátěž ze zranění je znát, nechceme riskovat. Okolo 22 hodiny začíná velké hledání nejdříve pomocí navigace. Projíždíme asi šest míst, kde by měl být kemp, který tam ale není....prostě Brunhilda. Nevěřte bezvýhradně navigaci…. Posléze jsme vypátrali hotel za 49 euro se snídaní,(tuuudle) promptně ho však opouštíme a ještě zkoušíme hledat penzion s příznivější cenou. Heuréka, nalezeno!!! Majitelé pensionu sice byli již na cestě do vlastních peřin a vstup byl zamčený, Vlasta je však ještě odchytl a tak se konečně dostavil výsledek, penzion „Gasthof Kirchenwirt“ v obci Lieboch u Grazu (Štýrského Hradce) za 33,- € a každý má svůj pokojíček. 

U becherovky se dále probírá podřazování, přeřazování, pouštění spojky, meziplyny a Venca vzpomíná na své motorkářské začátky. Začalo to na Slovensku za útlého mládí s fichtlem-pařezem a přechází se na vzpomínku o rybaření, na luky a šípy, na první šípem zastřelenou slepici pečenou nad ohněm včetně vnitřností (co se asi s tím něčím stalo, hádejte???). Malorážka 5,56 mm apod. Debata končí cca v 01:30 hod., stanovuje se čas odjezdu na 09,00 hod, a rozcházíme se do svých zimmer. Na 17-tce pokoji si Lenka otevírá okno a z ulice za chvíli slyší „hodně vypitý“, nicméně sympatický hlas. Pod okny stojí nádhernej vousatej motorkář a shání nocleh. Na angličtinu nezabírá a je na tom tak jako my pře dvěma hodinami. Šveholí něměcky, ale je jasný „o co go“. Panáky dodávají odvahu, recepce je prázdná, v pokoji je přistýlka a nápad je na světě. Nakonec však Lenka lituje, že dřív než stačila vysvětlit vousáčovi svůj plán, zastavuje taxík a domlouvá mu nocleh někde jinde…tak to asi mělo být…teď už snad všichni motorkáři na svých cestách našli své pelíšky a zítra se zase budou zdravit „on the road“.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE