Cestovatelská prvotina aneb Bosna, Černá Hora a Chorvatsko 2013

Den 5, sobota 24.8.2013

V motelu se budím v 6:30, než se pobalíme je 8:00 a jdeme na slíbenou snídani. Nevypadá to úplně slibně, nikde nic připraveného není, naštěstí nám ukuchtí narychlo alespoň omeletu. Když odcházíme z motelu o půl hodinky později, vidíme už švédské stoly - a pak že ranní ptáče... V rámci našeho výletu mám vytipovaných i pár off-road cest. První přichází hned po pár kilometrech za Konjicem. Odbočujeme mezi domy vpravo, uzounká cesta na jedno auto začne rychle stoupat. Kolem jen bílé vytesané skály a totální ticho. Zastavuju na fotku a dýchám ten klid. Kája nemluví, špatné znamení. Dojedeme do vesnice Džepi, kde se uprostřed pasou kravky. Nevím, kterou cestou dál. Jedna asfaltová vede dolů a kamenitá nahoru. Narážíme na nějakou babku a říká jasně "Kolašin hore, hore". Tak jedeme. Je to taková polňačka plná volných kamenů, které mění svou velikost. Najednou beton, utěšuje mě to, že to snad utěší Káju. Najednou zase kamení, trochu větší, ale dávám to. Naložení ve dvou s bagáží se na těch kamenech motorka chová fakt plavně, jede kam se jí zachce. Dojíždíme na rozcestí a mám radost, že jedu dobře. Ale ejhle, stojí nám v cestě kopec, který dávám tak do třetiny a dále je jasný, že to nedáme ve dvou. Kája má strach, seká se a dál jet nechce. Hmmm, tak to asi otočíme, co se dá dělat. Kochačka, pár fotek a můžeme jet zpátky, odkud jsme přijeli. Off-road o 22 km končí a přes Konjic míříme směr Mostar k vodopádům Kravica, což je cíl dnešní cesty. Po cestě nám nízko nad hlavou letí vrtulník a koukám, jak letí do jezera pro vodu. Hasí lesní požáry. Otáčím to a chci to vidět zblízka. Jsou to teda odvážlivci, vrtulník mi přijde tak dva metry nad hladinou! Pokračujeme v cestě a před námi se otvírá údolí s městem Mostar, ufff, fakt docela velké. Dáváme tu oběd a bez prohlídky frčíme na Medugorje. Tady jsou kolony italských autobusů a říkám si, co se tady děje. Nacházíme penzion dost snadno, je jich tu plno. Hnedka na recepci se bavím s panem domácím - tentokrát anglicky - a říká mi, že v 7 je hlavní mše a jsme zvaní. Ahaa, hmm. Říkám mu, že ale potřebujeme vodopády na osvěžení po cestě v tom horku :) Nakreslí nám parádní plánek a za chvíli dojíždíme k vodopádům, pán na parkovišti mi ukazuje, ať jedu dolů. Tak jedu tam, co to jde. Skoro k vodě. Teplota vodopádů je asi taaakhle nízká - skoro pro otužilce. Lezu tam a Káju chvilku přemlouvám. Bereme kameru a máme spoustu srandy při focení pod vodou, který nám moc nejde. Po návratu si procházíme Medugorje. Jelikož jsme pohani jak se patří, neznáme pozadí událostí, co se tu s Pannou Marií odehrály v minulosti, ale je zřejmé, že jsme na poutním místě. Později mi pomohl Google a dnes už vím, že se zde snad několikrát ukázala po smrti. V rámci šetření si vaříme ze zásob, Kája ekonomka nám spočetla, že si žijem na moc vysoké noze a jedem mimo budget. Prý. Každopádně Bosna již dál na plánu není, toto byl poslední den a shodujeme se na tom, že jsme z ní moc neviděli. Jakožto nezkušený cestovatel nevím, co na to říct, nevím, co děláme špatně, ale pocit z toho mám stejný.

Ujeto 170 km (1419 km)

Den 6, neděle 25.8.2013

Hodně nedočkavej se budím v 6:30. Od Panny Marie někdy před devátou míříme do Foči, před kterou po přejetí mostu odbočujeme směr MNE. Jedeme údolím řeky Tary. Když jsme ještě v Bosně, Káju napadá, že bychom si měli spravit chuť a dát si přeci jen to "nejlepší" jehněčí! U silnice nacházíme rodinný kemp s několika grily, kde se točí jehně, prasátko, atd. Paní domácí nám ochotně každému naděluje čtvrt kila a s pitím to vychází na parádní peníze. Jsem přecpanej. Ležím na lavičce a rozdýchávám náš "lehký" obídek :) Po silnici M-18 jedeme dál. Pod námi je krásná průzračná řeka až kýčovité modré barvy. Bohužel ji zahlédneme jen sem tam, je už opravdu dost hluboko pod námi. Tahle silnice je nejspíš pomsta Bosňáků všem, kteří chtějí opustit jejich zem! Ztratil jsem pojem o čase, jak dlouho jsme jeli úsek cca 20 km, ale "mezinárodní" silnici jsem si představoval jinak. Pro mě malá náplast za nepovedený off-road, teď k tomu máme velmi blízko. Za tři řadím málokdy, s autem se vyhneme docela natěsno, místy chybí asfalt. Ale proč ne, baví mě to. Dorážíme k hraničnímu přechodu, je tu vidět hodně raftařů a z druhé strany lajna úplně nekonečná. Nechtěl bych tam stát. Celník nás očekuje..."Jaaakub a Karoliiina, OUKEJ". Jsme v Černé Hoře! Povrch se hned zlepšuje, kaňon (řeky Pivy) se trochu otvírá...paráda. Přichází místní tunely, které mi přišly ještě šílenější než ty v Bosně. Vytesané do skal a struktura skály byla znát i zevnitř, prostě taková velmi hrubá práce. U Pivskeho jezera nám začíná pršet. Nám to ale nevadí, máme super náladu. Odbočkou v tunelu mířím na Žabljak. Stoupáme vytesanou cestou výš a výš, potkáváme hodně "tater" s hlínou. V tunelech troubí, protože jinak si jich můžete v té tmě všimnout, až když bude pozdě. Vidím je i nad námi a říkám si, že možná i tam vysoko nahoru se brzy vyšplháme. Až z toho na mě jde závrať :) Dáváme si pauzu, leháme do stráně na kamení a smějeme se, i když na nás prší. Cítím nadšení i trochu obavy...jestli bude dál pršet, kdo ví. Svištíme dál a dorážíme do Trsy. Tady už si připadám jako v horách! Prohlížíme si kostelík a hřbitov, kde nás zaujaly hroby s předem označenými náhrobky s neúplnými daty...zde leží Slávka 1939-20xx. Paní už to tu má předplacené. Jiný kraj, jiný mrav...nejspíš. Všude kolem roste vysoká tráva, stromy skoro žádné. Fouká docela silný vítr, už sice neprší, ale ty tmavé mraky jsou vodou určitě dost nacucané. Moc se mi tu líbí, ale už je pozdě odpoledne a my máme ještě projet Durmitor a najít kemp před Žabljakem. Vyrážíme, jedeme po takové náhorní plošině, stoupáme, ale již pomalu. Po nějakých 15 km začíná pršet, tentokrát ale žádný deštík, ale řádná sprcha. Pohybujeme se v nejvyšších bodech sedla, cedule ukazuje 1900 metrů. Viditelnost mizerná, nikde žádný svodidla, mám dost bobky, aby nám to neuklouzlo a my se neskutáleli stovky metrů dolů. Silnice je místy hodně úzká a prší tak, že jsme durch durch. Nestihli jsme si totiž oblíct nepromokavé vložky. Jedu za jedna, občas dva, držím se spíše levé krajnice. Jednou za čas, když si utřu brýle, tak vidím ty krásný štíty Durmitoru, ale popravdě se snažím nás dovézt někam do civilizace ve zdraví. Doufám každou zatáčku za nějakou stříšku nebo hospodu...marně. Po asi půl hodině se na nás ale usmívá štěstí a dojíždíme k malinké horské hospůdce nad jezerem, kde si hned poručíme horké čaje. Přestává pršet. Kája se hřeje vevnitř a já se kochám, fotím a natáčím. Komunikace mezi námi moc neprobíhá, radši mlčím, protože tuším, jak jí asi je. Později mi říká, že měla radši zavřené oči. Ale přežili jsme a jedeme dolů hledat kemp! Cedule hlásí autokamp Razvrsje, odbočujeme a nalézáme dva kempy. Čistě tipuju, ale nacházíme ten náš. Vítá nás majitel kempu Mišo, mluví skoročesky, domlouváme se na apartmánu za dvacku za noc, což je paráda a taky náš limit. Sotva se sesoukám z motorky, slyším "vy jste taky Češi, joo?" :) Mišo nás Čechy ubytuje do stejného domku jako Zdeňka s Káťou. Motorkáři! Enduráři s BMW GS 800. Ale co to, BMW nikde, stojí tu jen fábie. Škoda, Zdeněk říká, že to dají na moto až příště. Sušíme věci, mokré mám úplně vše. Vaříme gulášek z kuchyně Adventure menu a dělíme se. Jak jinak, než se štěňátkem! S krajany posedíme, trošku se unavíme pivem, slivovicí, jägrem...fajn večer, kdy si sdělíme zážitky a řešíme motorky, ale my jsme vyřízení, a proto uvítáme teplíčko vééliké manželské postele už někdy po desáté...

Ujeto 286 km (celkem 1705 km)

Den 7, pondělí 26.8.2013

Stále znaveni včerejším dobrodrůžem v Durmitoru a večerní zábavou se probouzíme někdy v 8:15 a nikam nepospícháme. Kája si libuje, prej si tuhle postel odveze do Prahy :) Počasí je pořád všelijaký, honí se nad námi mraky jak o život. Loučíme se s kamarády a s Mišou, který nám přeje šťastnou cestu a přidává nám na ni ještě propagační materiály. Věřím, že se sem ještě někdy podívám(e), opravdu dobrý servis! Prakticky sjedeme z kopce a jsme v Žabljaku, hledáme benzínku, ptáme se policajtů, rádi pomůžou. Kája je celá nervózní z kontrolky hladového oka, ale já znalý poměrů dobře vím, že máme ještě na 70 km :) Začíná pršet zrovna, když tankujeme a snídáme u benzínky. Paráda, chjo. Představa dalšího dne v dešti mě moc neláká a říkám si, že bych to mohl dneska teda srabácky zkrátit. Rovnou směr Kolašin a pak možná do NP Biogradská hora, když bude už lépe. Vyrážíme kaňonem Tary (opět!) a stavíme u známého vysokého mostu Durdevica přes údolí. Asfalt na něm je 172 metrů nad řekou. Za druhé světové války sehrál důležitou roli, kdy část z něho odpálil partizán - sám jeden z inženýrů, který ho stavěl. V té době se jednalo o největší betonový most v Evropě. Ale zpátky do dnešních dnů, potkáváme se tu se Zdendou a Káťou. Chvilku kecáme, ale není nám moc hej kvůli počasí. Jedeme tedy směr Kolašin. V dešti zastavujeme v hospodě na baštu a schovat se nad chvíli před vodou. Opět fabie s plzeňskou SPZ a máme o společnost na chvíli postaráno :) Po obědě už opravdu směr Kolašin. Hmmm, tedy, to jsem si jenom myslel. Jak tak koukám na ukazatele po podezřele dlouhé době jízdy, dělám nám okružní cestu kolem Biogradské hory, tj. Mojkovac, Berane a Andrijevica, odkud šplháme na sedlo Komovi. Sice neprší, ale očividně tu před chvíli pršelo, silnice je mokrá. Jedu opatrně, jinak se to ani nedá, je to samá vracečka, krátká rovinka a další a další...na vrcholu (1400 m.n.m.?) odpočíváme, máme toho nějak plný brejle. Ležíme tu jak mrtvoly, ale smysl pro humor nemizí, napodobuju mrtvou Karolínku :) Je mi jasné, že cesta dolů bude mnohem horší...a je. Ale na chvíli se nám mezi stromy ukážou vrcholky národního parku, z kterých se vypařuje dešťová voda. Krása...fotím ty štíty, jinak se to nedá. Dojíždíme do Matešova, začíná celkem hustě pršet, již jen kousek do Kolašinu. Je to tu samý penzion, tak jeden zkouším. Pan domácí má plno, ale říká, že sousedka možná má volno. Paní s malými dětmi nám ukazuje její přízemí, kde ubytovává turisty. Chce 30 Euro, nicméně to je pro nás moc, tak říkám, že se poohlídnem ještě po okolí. Očividně ale dneska nikoho jiného nesežene, tak nás nechává za dvacku. Dobrej deal, opravdu hezké ubytování, asi nejhezčí za celou dobu. Vybalíme se a najednou je skoro krásně. Oranžové zapadající sluníčko krásně barví kopce kolem, ale je mi jasné, že ty mraky, co se tak rychle pohybujou, umí zamávat s počasím během chvilky. Nic teda už nevymýšlíme a jdeme do sámošky pro zásoby na večeři a snídani. Zkoušíme i pivo (Nikšič?) a chutná mi! Vaříme si na plyňáku z pytlíku a pěkně v klidu se bavíme o dnešních zážitcích. Připravuju motorku na další porci km, ale prakticky je všechno v cajku, spíš jen kontroluju olej, mažu řetěz a tak dále. Jdeme spát s přáním, že ráno bude stejně hezky jako večer...

Ujeto 178 km (celkem 1883 km)

Den 8, úterý 27.8.2013

Budí mě déšť. Kája spí, tak spím dál taky, nemám lepší nápad, jen mi hlavou lítá velké GRRR. Budíme se tedy později, čekujeme déšť a je tam pořád :) No nic, nemáme kam spěchat, dáváme sprchu, snídáme sušenky a balíme cajky a venku necháme jen věci na moto. Kolem desáté přestává pršet, jen tak mrholí, tak oblékáme textily i s membránami, nakládám kufry na Advíka a než stihnu nastartovat začne hustě pršet. Co teď...? Pojedem, nepojedem, kdo ví, jak dlouho to bude trvat. Tak teda jedem. Ptám se Káji, jestli nebrečí. Fakt dojemně poznamenává, že brečí mráčky. Tak nevím, jestli se smát nebo taky brečet :) Dneska jsem měl na plánu hezký program. U Podgorici offík ke Kapetanovu jezeru, pak na jih k hranicím s Albánií a Skadarské jezero...no, říká se, že dobrodružství začíná tam, kde končí plány. Začlo hřmít a lítat i blesky. Jedeme v regulérní bouřce. Začínám mít regulérní bobky! Tuším, že jsme v kopcích, ale nikde nic nejde vidět, raději se soustředím na silnici přede mnou, která se pěkně klikatí, opět klasika napravo skála a vlevo sráz dolů. Tentokrát i se svodidly - jsme na "hlavním" tahu. Přichází něco, na co se mě všichni před odjezdem ptali. Co když ti to někde chcípne? Noo, tak to vyřeším, nee? :) Motorka chcípne, světla svítí, bliká to, troubí to, ale startér nereaguje. Opatrně motorku odtlačím na druhou krajnici, kde je naštěstí kousek místa. Hustě hustě prší, Kája se ptá, co se děje. V klidu říkám, že asi máme někde vodu. Napadá mě v tu chvíli jen spínačka a ovladače na pravé straně řídítek, kde je nouzový vypínač, který dělá přesně to, jak to teď vypadá...ze spodku jednoho kufru vyndávám nářadí a WDčko, zkouším, co se dá. Zkoumám všechny dráty, co jdou vidět. Nic se nemění. OK, pojistky. Sundávám sedlo a kontroluju pojistky. Do toho stále parádně prší, takže mám vodu už opravdu všude včetně pojistkové skříňky. Jsme totálně durch, čvachtám v botech i slavná membrána Reissa ty proudy neudržela. Haa, nacházím prasklou pojistku a směju se na Káju, že jsem na to přišel! Dávám místo ní náhradní a zkouším startér. Šuuup, motor vrčí, jaká úleva. Vracím sedlo a nářadí a v tom "chcíp". Hmm, tak všechno znovu, mám přece ještě jednu pojistku náhradní. Tu taky odpaluju. Bohužel mi nedošlo, že neodstraňuju příčinu, ale jen důsledek. Přišel jsem o všechny pojistky, motorka je mrtvá. Stále prší...U silnice je kontakt na servis, tak to zkouším. Hned po tom, co z papírů vyčtu mezinárodní předvolbu. Ani nevím jak, ale anglicko-česko-srbsko-polsky (?) jsem domluvil servisáka na místo u tunelu, kde právě stojíme a čekáme. Prý za 20 minut je u nás. Netrvá to ani 10 a zastavuje u nás takový ten malý pick-up od VW. Pán kouká na moto a vysvětluju mu ty pojistky, zkoumá moto a očividně netuší která bije...volá šéfovi (?) a říká, že se do VW Advík nevejde, s čímž souhlasím. Ukazuje mi na obrázku odtahovku a říká, že jedině tak. Ptám se kolik, protože začínám tušit pěknej průser :) € 80. Mám na výběr? Ne. Čekáme v teple auta na odtah a já si krátím čas voláním do ČR na asistenčku, kde mi pán doporučí, abych si rozšířil jejich služby i na Černou Horu :D No, pobavil mě. Kája mezitím jen mlčí. Radši nic neříkám, tuším, že mě chce zabít a Montenegro smazat z mapy světa! Ale je statečná a situaci nám nezhoršuje žádnými "holčičími" výstupy. Odtah nás má odvést do Kolašinu zpět. Trvá to tak půl hodinky a strejda s odtahem je tu. Nakládáme Advíka, dávám bacha nahoře na korbě, aby ho nějak nepoškodili, přičemž si akorát já sám poškozuju ruku :) Přichází ta pravá chvíle na to, aby přestalo pršet! Z kabiny odtahovky se kochám okolní přírodou, kterou jsem nemohl vidět v tom nečase. Nádhera, nádhera, nádhera. Silnici obklopují zelené a zelenější kopce, odkud jde nekonečná pára. Silnice mi přijde docela "hustá" i bez té bouřky. Samé křížky, pomníky, no potěš. Než dojedeme do servisu, volám si s Honzou, od kterého mám moto, jestli by neporadil. Zmínil mimojiné ZÁSUVKU. Ajooo, já vůl, měl jsem přece zapojenou navigaci skrz ten můj adaptér, co jsem ukutil po nocích doma v kuchyni na lince. Přece nedám 500 Kč za origo. Tak jsem ušetřil. V servise se mě ujímá nějakej mladík, kterýmu říkám: "Dej mi kompresor, sprej na kontakty, pojistky a za 20 minut to mám hotový". Nerozumí mi ani slovo, ale to nevadí, materiál jsem dostal. Vrhnul jsem se na věc, kapota, sedlo, nádrž dolů, všechno profoukat vzduchem, nastříkat sprejem a teď ty pojistky. Jak tam byly? Už nemám tušení! Ale moje geniální Kája, co už se zase směje, když si hraje se štěňátkem, má asi fotografickou paměť, takže si přesně pamatuje, která barva kde byla. Zlatá :) Uteklo 20 min a oprava je hotova. Advík zase hezky vrčí. Rychle to poskládat, kufr naplnit mokrýma věcma, obléct se do stejně mokrého oblečení a jdu platit. Šéf říká € 120. "Oj oj, za co, proč??" 80 pro něj, 10 pro toho poskoka u silnice a zbytek prý za práci. Za práci, kterou jsem si udělal komplet sám. Haha, dávám mu do ruky s těžkým srdcem kilo a i tak vím, že si na nás pěkně namastil kapsu. Jenže co člověk nadělá v takovou chvíli. Máme i tak dobrou náladu. Ale co teď? Co původní plány? Ty berou úplně za své, když přichází SMS od Zdendy, že u Skadarského jezera brutálně prší a že odtamtud mizí. Takže my co? Offík nebude, jezera nebudou. Jedem k moři, místní bohové hor nám nepřejou. Do Podgorice a z ní směr Budva...počasí je najednou úplně jinde, sluníčko a za chvíli nekonečné moooře. V Budvě se ubytujeme v kempu Bečiči. Buď stan

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE