Černá Hora aka "Tři s tanky a TET".. a pes taky :c)

Den 9: Další průzkum Kotorské zátoky -> ponorkové doky -> Kotor -> Wildcampincg na pláži

Ráno jako malované, zcela jasno, stín borovic chránící nás před ostrým slunečním svitem nám dovoluje se příjemně dospat. Oproti včerejší noci u Rikavačka to je poměrně kontrast.

Kterak jsme se jeli nasnídat, ale dojeli jsme až k obědu

Padá rozhodnutí urychleně se sbalit, zamknout a vydat se dolů na pláž na nějakou snídani. Na cestě byla bohužel závora co nešla objet, tak pěšo...

Cesta na pláž není až tak krátká jak jsme čekali, ale vidina snídaně nás hnala kupředu. Když přicházíme dveřmi v plotu na pláž (vypadá to, že Restaurace je pro návštěvníky přístupná jen z moře), čeká na nás úplně prázdná restaurace, bary plné chlastu, neuklizené hrnky od včerejška, ale nikde ani noha... tak se tak rozhlížíme kolem a kolem, někteří využívají nádherné pláže ke koupání, ale na nějakou snídani to nevypadá..

Po nějaké době přijíždí první loď, ze které vystupuje pár lidí, evidentně personál, který o nás však nejeví žádný zájem a uklízí špinavé nádobí. Když se za chvíli osmělíme, jdu se zeptat, co jako, na čež se mi dostává odpovědi, že otevírají až v 11 (bylo sotva 10). Stále hladoví a už i trochu žízniví se tedy vydáváme zpět k motorkám. Ten kilák a půl do kopce na jižním svahu, pod přímým dohledem planety Slunce, které už nabíralo grády, byl výživný. A to nejlepší mělo teprve přijít.

Po návratu k motorkám se rozhodujeme zajet si na snídani do nějaké reštiky okolo. Turistický ráj, sezóna, to nemůže nedopadnout dobře. Navigace se ujímá Lumír, nachází nějakou hospodu a dává ji do navigace. Po pár kilometrech odbočuje v jedné vesničce vlevo dolů, směrem k vodě, tak ho následujeme. Když ve druhé vracečce končí asfalt a následně i cihly nasypané ve vyjetých kolejích, začínáme trochu nejistět. Otáčení na té uzoučké cestě mezi domy v tom kopci se nám opravdu podstupovat nechce a tak jedeme stále dolů. Hlína, volné kameny, cesta se najednou měni v pěšinku v břehu, která končí asi 10 metrů níže, u nějaké kamené zdi a schodiště.

S pomocí Adama, se mi daří ustavit motorku tak, že ji můžu alespoň postavit na stojan, a vydáváme se ná průzkum. Adam jde vpravo a za chvíli se vrací, že cesta po chvilce končí na pláži. Doufaje, že něčím podobným nebude končit i ta druhá cesta se po ni vydávám. Ocitli jsme se uvnitř nějaké staré zástavby a od břehu (na kterém je naštěstí cesta zpět nahoru) nás dělí asi 100 metrů a tak 20 schodů, z nichž některé kousky mají i 20-25 cm a často jsou ve skupinkách alespoň po třech. Naštěstí nacházíme opodál staveniště, ze kterého si vypůjčujeme nějaké trámky, za pomoci hrubé síly s motorky postupně dostáváme dolů. Celé to trvá tak půl hodiny, je hic jak sviň, slunko pere a my jsme stále ještě ani nesnídali. Nemusím dodávat, že nálada v mužstvu nebyla úplně nejlepší.

Když se nám konečně daří dostat motorky zpět na cestu, je už skoro dvanáct. Dáváme si proto rovnou oběd a po kafíčku vyrážíme na průzkum ponorkových doků, kterých je v Kotorské zátoce neurekom. Poblíž doků potkáváme kempujcí Rakušáky v nějakých šílených 6x6 vojenských autech, které mají oblepené snad všemi světovými vlajkami.

Ponorky

Pár desítek metrů se prodíráme křovím, skáčeme po kamenech na břehu a najednou se před námi otevírá díra do skály velikosti... no že byste tam snad schovali i celou ponorku :c) Chvilku kempujeme na lodi. kterou tam má evidentně už nějakou dobu zaparkovanou nějaký místní Crno Gorić, fotíme, prolézáme a následně se vracíme zpět k motorkám a vyrážíme směr Kotor.

Vymotáváme se z turistické periferie a míříme do Kotoru. V cestě nám však stojí dopravní špička a tunel.  Musím říct, že na průjezd tunelem před Kotorem, budu vzpomínat ještě dlouho. Tunel sám o sobě není moc dlouhý, asi kilák a půl, nicméně tak 40°C, nefungující vzduchotechnika a v obou směrech stojící průřez balkánským automobilovým trhem z něj dělá lahůdku. Když se asi po 15ti minutách dostáváme ven na čerstvý vzduch, bez ztráty vědomí, je to velká úleva. Kotorem jen proletíme, zmrzka, pohledy, nějaké ty fotky a směr sever.

Lumír, jelikož mu už skoro 16 hodin fungovala motorka, onamuje, že mu to v tom tunelu nějak špatně startovalo a že mu to asi nedobíjí a že si sežene nějaké ubytování, kde si přes noc nabije baterku. A že můžeme s ním, nebo nemusíme.. jak chceme. Nebylo úplně našim plánem se zasekat v Kotoru, ale hospoda u hotelu a kousek na pláž nás přesvědčuje.

Po asi pěti kilometrech dojíždíme na adresu ubytování, kde však nikdo není. Jako takhle, byla tam nějaká paní, co zalévala zahradu a o nějakém ubytování neměla ani šajn a nějaká česká rodinka, mající evidentně stejný problém jako my. Vzhledem k tomu, že slunce už skoro zapadá, hospoda nikde a k moři to je sice 200 metrů, ale výškových, přejeme Lumírovi dobré pořízení a s Adamem se vydáváme podél zátoky, najít si nějaký zastrčený flek na spaní. Nakupujeme ještě nějaké jídlo a pivo (pochopitelně Nikšičko) a tak po půl hodině jízdy nacházíme za jedním opuštěným domem zastrčenou plážičku s molem.

Míjíme právě odcházející rybáře, parkujeme motorky. otvítáme pivo a užíváme si kouzlo okamžiku. Po ztrestání obou Nikšiček vybalujeme karimatky a jen co obereme spacáky od nějaké zasrané pichlavé trávy, co tam v jednom místě rostla, uleháme a počítáme hvězdy až do usnutí.

Den 10: Kotor -> Kupari -> Trpanj

Po probuzení se balíme a jedeme na blízkou pumpu na snídani. Lumír píše, že má nabito a že ať klidně jedeme, že dojede na Kupari. Překračujeme hranice do Chorvatska a jedeme směr Dubrovník.

Pláž Kupari

Pláž se nachází kousek pod Dubrovníkem a už za dob první republiky byla oblíbenou dovolenkovou destinací české smetánky. Ve dvacítých letech se zde několik českých podnikatelů rozhodlo postavit hotelový resort, který byl hojně navštěvovaný prezidenty, pemiéry a filmovými hvězamy první republiky.a stal se svého času českou enklávou v Dalmácii. Před válkou to tam vypadalo jako na fotografii níže...

Hotel Goričina

Průzkum oblasti zahajujeme hotelem Goričina. Obrovský hotel nalepený na skále, který byl svého času schopen ubytovat až 2 000 navštěvníků a další 4 tisíce v přilehlém kempu. Dispozice hotelu tomu odpovídají a trvá nám dobré půl hodiny, než se vymotáme z přízemí a technického zázemí do vyšších pater.

Tam nacházíme zachovalou diskotéku, spoustu pokojů různách velikostí - od hladomoren (pravděpodobně pro personál) až po patrové mezonetové pokoje s terasou. Zkoumáme strojovnu výtahu a děláme si nějaké fotky ze střechy.

Následně si procházíme ještě další architektonické lahůdky tohoto hotelu a jelikož výtahy nejedou, po schodišti scházíme zase dolů k motorkám. Dáváme labužnický oběd v podobě trotily s tuňákovou pastou a vydáváme se vstříc další perle této zátoky, ke Grand Hotelu Kupari.

Grand Hotel Kupari

Postaven mezi lety 1921-23 v místě bývalé cihelny, firmou stavitele Aloise Zimy z Bubenče za dohledu stavebního mistra vyslaného z Prahy. Na stavbu byly najímání místní, stejně tak jako lakýrníci, tesaři a  další řemeslníci z Čech.

Kapacita hotelu činila 166 pokojů s 340ti lůžky,.česká a francouzská restaurace, krásné zahrady, promenáda krytá palmami, fontánky, balkónky, zábradlíčka, různá zákoutí, vlastní skleník na zeleninu, krásné tapety, stylová dlažba.... a všechno rozstřílené na hadry :c(

Po druhé válce se resortu "ujímá" jugoslávská armáda, dělá z něj zotavovnu a v průběhu dalších let se resort rozrůstá o další hotely, které navyšují kapacitu ubytovacích zařízení v zátoce na cca 4 500 návštěvníků. V roce 91 však celou pláž Kupari ostřelování té samé jugoslávské armády "ukončuje" a i přes značnou snahu, se zatím nepovedlo, pustit se do renovace hotelů.

Pláž pod hotely je nicméně  moc pěkná a v provozu. Využíváme tedy příjezdu Lumíra, kterého Urbex nikdy moc nebral (ač hrál Fallout stejně intenzivně jako já , podivné...c)) a jdeme se trochu šplouchnout.

Po koupače se balíme a vyrážíme směrem Dubrovník. Vzhledem k enormnímu množství turistů si nakonec jidlo nedáváme, jen se chvilku potloukáme po starém městě, dokupujeme dárky domů, nějaké fotky a po cca hodině vyrážíme dále na sever. Potřebujeme se nějak přiblížit Splitu, abychom zítra stihlli v klidu dojet a nalodit se na vlak. Jedeme na sever po jadranské magistrále, kocháme se panoramaty a užíváme si poslední kilometry naší dovolené, která se pomalu chýlí ke svému konci.

Dostáváme nápad vydat se na poloostrov Pelješac, z jehož města Trpanj jezdí trajekt na pevninu. Tím bychom se zítra vyhnuli přejíždění hranic CR/BiH/CR na tom ocásku Bosny, okolo města Neum, který vede až k moři. Projíždíme tedy celý poloostrov, v Trpanji si dáváme večeři s výhledem na zapadající slunce, kupujeme lístky na trajekt a jedeme kousek zpátky, najít si nějakou zašívárnu k přespání. To se nám po pár kilometrech daří, rozbíjíme bivak a u kávy si užíváme poslední noc v divočině na tomto výletu.

Den 11: Trpanj -> Split

Ráno vyrážíme brzo, trajekt nám jede v 9, ale snídani a kafíčko ještě stíháme. Trajektem se následně přepravujeme na pevninu a pokračujeme v naší cestě do Splitu, protože nám tam v 5 jede co? Protože nám tam v 5 jede vlak, vole..

Ceta do Splitu probíhá bez větších komplikací a po pár hodinách a průjezdu Splitem v dopravní špičce se dostáváme na nádraži. Pána u pokladny se ptáme, kam že jako máme dojet s motorkama a ten po chvíli nechápavého mrkání říká, že jsme si asi spletli nádraží, že tohle je nádraží nákladní. Urchyleně se tedy kolabující dopravou proplétáme směrem ke druhému nádraží (které je pochopitelně na úplně jiné straně města) a při druhém obkroužení nalézáme vjezd.

Maje ještě asi hodinku času, vycházíme z nádraží a v přilehlé restauraci obědváme. Následně nakládáme motorky na vlak (to spodní patro je fakt dost nízké), pomáháme ajznboňákům s kurtováním motorek, bereme si věci a jdeme se nalodit. Máme k dispozici celé kupé s šesti lůžky, tak se hned zabydlujeme a jelikož máme do odjezdu ještě asi 20 minut, vydáváme se s Adamem ještě na zmrzku.

Objednáváme si zmrzlinu, paní nám ji nakládá, ukazuju jí kartu a ona kroutí hlavou, že ne. Eura? Taky ne.. s krátícím se časem do odjezdu vzrůstá nervotiza a nakonec je Adam nucen jí za roh do nějakého extra výhodného bankomatu, aby vybral Kuny... Dovoluji si tvrdit, že to byla s přehledem nejdražší zrzlina výletu. 

Následně se ubíráme do vlaku, který na minutu přesně vyráží a necháváme se kolíbat houpavou jízdou. Na lístku je dole napsáno, že jsme tím, že jedeme vlakem ušetřili asi 180 kg CO2. Když se ale podívám z okna na černé koulé dýmu výlétající z komínu staré dobré disellokomotivy, táhnoucí nás skrz chorvatské hory,  trochu o té úspoře pochybuju.

Stačíme ještě vykoupit všechno pivo co ve vlaku měli a jako miminka usínáme.

Day 12: Vídeň-> domov

Ráno se probouzíme, tažení již elektrickou lokomotivou někde v hloubi rakouských Alp. Po nějaké době nám přinášejí snídani a my si užíváme zaslouženého luxusu :c)))

Zbytek cesty už nepřinesl žádné zvraty. Kolem desáté přijíždíme do Vídně, vykládáme motorky a po lehkém zabloudění se již vydáváme správným směrem. Následuje vjezd do ČR a po pár hodinách úspěšně dorážíme do našich domovin.

Lehký šok mě dostihuje při upravování fotek. Na fotkách z ještě z Maďarska, objevuju, že šroub držící podsedlovku, chyběl už dáno před tím, než jsme se vůbec přiblížili k nějakému terénu. Tím se vysvětlovalo divné hování motorky, které jsem celou cestu pozoroval. Celá podsedlovka, krerá drží mě, kurfy, top case atd. celou dobu držela jenom na jedné straně a po projetí skoro celého TETu, to už chudák šroub nevydržel a prostě ho to vytáhlo ven.

Při revizi starých fotek, jsem našel fotku z května, na které ten šroub ještě evidentně byl. Na to jak je možné, že z motorky najednou zmizí lepený šroub na 50ku torx, dotažený momenťákem ještě ve fabrice, mi hlava nebere. mám podezření na servis, kde jsem motorku měl chvíli před cestou na výměnu spojky a svíček, ale netuším, proč by někdo začal sundávat podsedlovku. Přišlo mi to, jako kdyby tam měli nějakého učně, kterému po vyšroubování šroubu řekli "Ten ne! Tenhle musíš vyšroubovat! ...a šroub už se tam nevrátil... co by se stalo, kdybych na to nepřišel před tím, než by výfuk udělal díru do nádrže přímo nad ním, nechci ani domýšlet..

Doufám, že se vám cestopis líbil, a že nás štěstí neopustí ani na našich dalších výpravách :c)

Koho to bavilo a nemá ještě dost, může se pobavit i nad jednou z našich předchozích výprav: Jugoška a další státy RVHP cestou necestou

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE