Bulharské hory aneb putování za šopským salátem

V zimě nastala klasická otázka, kam letos na motovýlet? Vloni jsme parádně zmokli a vymrzli ve Skotsku, tak teď zas trošku teplejší počasí by neškodilo. Chvíli jsme diskutovali nad Balkánským tripem po všech zemích od Chorvatska až po Albánii, případně Severní Makedonii, ale Bob si vzpomněl na nedávnou služebku do Sofie a nadhodil, co takhle Bulharsko.

Jukla jsem do mapy a hned se mi začal rýsovat začátek cesty do Rumunska, kde jsme měli jedno označené a nenavštívené místo - bahenní sopky a odsud se pak spustit na jih do Bulharska.

Snažila jsem se vyčíst možné zajímavosti z různých cestopisů, ale nikdo cíleně do Bulharska nejezdí. Nevadí budeme první. Něco málo jsem posbírala a zaznačila do mapy, zbytek jsem načerpala na mém obvyklém webu inspirací - Atlas obscura.

Plán byl jasný, projet všechna bulharská pohoří a vykašlat se na moře, usoudili jsme to jako zbytečnou zajížďku, když k moři - sice jinému - jedeme na konci prázdnin.

Jakmile jsme se dozvěděli termín skautského tábora, byl jasný i náš termín dovolené. Pošleme Kubu na tábor, chvíli počkáme, jak to zvládá (byl to totiž jeho první tábor na tak dlouho) a pak vyrazíme i my.

11.7.2025

Už včera jsme se sbalili, protože já ještě valím na Vsetín do práce, a domluvili jsme si sraz u Partyzána. Já pojedu od Vsetína a Karlovic, Bob od Rožnova a Bečvy. Když se přiblížil čas mého odjezdu, přiřítila se lokální průtrž mračen, která mi zlila motorku a pak i mne. No paráda, začíná to jak loňské Skotsko. Byla to ale opravdu lokální srážka, takže na místě srazu, kde jsme byli skoro na chlup stejně, jsem už uschnula.

Vyrazili jsme přes Slovensko naší oblíbenou trasou přes Harmanec a jeho zatáčky a pak do Miškolce. Tady máme domluvené jedno ze dvou ubytek, ostatní budeme řešit jak to přijde. Ubytko fajn, trochu prázdné na velký hotel, jen maďarská recepční uměla anglicky jen jedno slovo - YES. Máme tady rezervované ubytování - yes, a můžeme si tu dát něco k pití - yes, a jídlo máte taky - yes.

No raději jsme si zašli kolem sklípků do nějaké hospůdky. Pak už maďarská klasika, lidová hudba v TV a spát.

12.7.2025

Čeká nás dlouhá štreka až pod Transalpinu, tak vstáváme brzy a jedeme celým Maďarskem až do Rumunska a tady našim oblíbeným pohořím Apuseni, kde jsou tak akorát klikaté silničky a horské vesničky. Na kávě na benzině potkáváme motorkáře, který nás přišel pozdravit, protože viděl naše značky se Zetkem. Vracel se z Turecka a když jsme srovnávali odkud tedy ze Zlínského kraje jsme, zjistili jsme, že z Rožnova asi 500m od sebe. Svět je prostě malý.

Cestou jsme zastavili v městečku Zlatna, kde jsme našli jak bankomat, tak i cukrárnu se zákusky, latéčkem a pitím. A teď až do Sebesu, kde jsme měli děsně levné ubytko a že tu prý mají rádi motorkáře. V recenzích psali - ubytování hezké, prostředí divné. Bylo to tak. Kroužili jsme uprostřed paneláků a nemohli to najít, až nás musely vyvést místní cigáňata na kolech. Paní na recepci vyhodila borce s VW Passat a na jeho místo jsme měli najet my. Tak jo. Parkujeme, ubytujeme se, skočíme pro nějaké pivko a véču v obchůdku za krásným pravoslavným kostelem uprostřed paneláků, a padáme do postele.

13.7.2025

Ráno snídaně, nachystané talířky, ale v poho jsme se najedli. Sedáme na mašiny a valíme nahoru na Transalpinu. Fotíme jezero, které už máme asi 10x vyfocené z minulých návštěv, ale přesto zastavuju a hlásím, zastavuju před autem. Bob do mne málem narval, protože jsem dle něho zastavila za autem. Podle něj je před autem před čumákem auta, které je vy směru jízdy, pro mne je před autem před ním, ať je natočené jak chce, tedy nejdříve předek, pak zadek, i když je opačně. Dlouho jsme to rozebírali a když jsme tuto podivnost dali všem známým, aby řekli, kdo má pravdu, všechny baby řekly, že já a chlapi, že jsme úplně blbé, protože před je přeci před předkem auta, i když je dál. Zkrátka ženy  Venuše a chlapi z Marsu.

Na rozcestí Obarsia Lotrului jsme neodolali … Hospoda nás před 2 lety silně zklamala, ale venkovní grilovačce nešlo odolat. Dostala jsem kleštičky na maso, talířek a už jsem to tam sázela. Pošmákli jsme si a domluvili se, že sice sarmale na občerstvení uprostřed hor je lákavé, ale taky se chceme dostat co nejdál. Našli jsme si ubytko nedaleko Brašova, sjeli z Transalpiny kolem Lacul Vidra, zastavili se na benzině, co známe z minula a pokračovali úplně hnusnou cestou s tisíce kamiony směrem k Sibiu. E 81 nebrat!!!

U Fagaraše jsme toho měli už plné kecky, tak jsme zastavili na kafčo a zmrzlinu, nu a Bob se tu dal do řeči se silně podnapilým staříkem, který uměl jen rumunsky. V pochopení jeho monologu jsme se opět neshodli. Bob tvrdí, že jeho tata byl zemědělec a já rozuměla, že byl ve válce na Urale a stařík tam vyrůstal v ruském lágru. Další příbuzný byl podle Boba horník a podle mne se zabýval prodejem minerální vody 😊

V každém případě, za hoďku jsme byli na ubytkuu dalšího podnapilého staříka, nakoupili si večeři, podívali se na nějakou pevnost kousek od apartmanu, přejedli jsme se a usnuli.

14.7.2025

Ráno jsme vyrazili k bahenním sopkám v Berce. Našli jsme krásně klikatou cestu, teda podle mapy, jen jsme se nepodívali na vrstevnice. Takže jsme očekávali skvělou jízdu serpentinama nahoru a dočkali jsme se vyfrézované a zrovna asfaltované cesty dolů, což byl teda opruz. Trochu to spravilo městečko Cheia, které vypadalo skoro jako nějaké alpské. Byly tu kopečky, krávy, klášter a vůbec to bylo moc hezké. Dojeli jsme k místu, kde měly být bahenní sopky, trochu jsme je hledali, ale nakonec jsme se ocitli na velkém parkovišti se vstupem do areálu sopek. Zaplatili jsme 4 šušlíky za vstup a 5 za parkování a prošli si areál s několika bublajícími sopkami.

Naštěstí tu byla i hospoda, kde jsme utratili poslední rumunské leia za naši oblíbenou Ciorba de Burta, bílou držkovou polívku a nějaké pití. Přejeli jsme do ubytka u jezera Amara, kde jsem zajela k penzionku – jak říká Bob, nejdřív zajede a pak přemýšlí, jak se odsud dostane. No když mi padala motorka, jelikož jsem byla z kopce čumákem dolů, museli mě vysvobodit Bob i majitel ubytka, otočit a zadním kolem jsem se zarazila o nějakou trubku.

Měli jsme dobrý čas, tak jsme se šli juknout k jezeru, ale nemohli jsme najít žádný obchod, tudíž jsme pod heslem, že hlad je převlečná žízeň, skončili v nějaké zahrádce na několik Ursusů. Jelikož brali karty, tak jsme si mohli dovolit i nějaké grilované maso. Z jezera jsme ovšem moc neviděli, bylo za plotem s placenou pláží a slunečníky a vůbec nám to tu přišlo takové snobské, na Rumunsko nezvyklé.

15.7.2025

Jsme už jen kousek od Dunaje, který tu tvoří rumunsko-bulharskou hranici, a který hodláme přeplout i s motorkama na jakémsi přívoze. Rozhodně skvělý zážitek – druhá možnost (fádní) byla po mostě, ale to se nám zdálo málo dobrodružné. Na druhém břehu je už Bulharsko, i když kousek je ještě Rumunsko, a protože jsme trochu zakufrovali, tak jsme zůstali na rumunské straně a do Bulharska jsme se dostali až ve městě průjezdem přes chlorovou dezinfekční jámu kvůli slintavce a kulhavce.  Smrděli jsme my i motorky.

Ve městě Šumen jsme vlítli do takové díry, že nám to málem vyrazilo motorky z ruky a Bob si parádně natloukl kou.. ee rozkrok. Zastavili jsme u Lidlu, nakoupili a pokračovali do města Veliki Preslav, kde jsme měli ubytko. Nikde nikdo, na teploměru 40 stupňů, majitel na telefonu neuměl jiný jazyk než bulharštinu, ale nakonec jsme se domuvili. Motorky jsme mohli zaparkovat přímo u bazénu, kde jsme zapadli i my. Domluvili jsme se s domácími (oprášili jsme ruštinu), že nám udělají nějakou typicky bulharskou večeři a jeli jsme se ještě projet k jezeru nebo spíše přehradě Tichá a cestou se podívat na archeologické naleziště. Preslav byl totiž na konci 9.století hlavní město Bulharska a tady na tom místě byly chrámy, opevnění, pevnosti a domy.

Po prohlídce jsem si nedala říct a přecijen jsme zajeli k přehradě s krásnou modrou barvou a pak už hurá na tu bulharskou večeři.

Dostali jsme megaporci grilovaného masa, klobásek, šopského salátu a domácí rakije. Snídani jsme si taky objednali, ale Bob upozorňoval domácí, aby to bylo něco malého!!!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE