reline_unor



Balkán 2019 (memoriál Petera Fondy)

Kapitoly článku

Den 1

Česko:

No, představovali jsme si to jinak. Už od rána bylo zataženo a těžké mraky plné vody zrovna nevyzývaly k zahájení dlouhé výpravy. Odradit jsme se ale nenechali! V Plzni jsem šel do garáže pro motorku a ověsil ji svými dobře naplněnými zavazadly. Tou samou dobou Hynek v Domažlicích připravoval svůj stroj. Sraz byl smluven v Klatovech na parkovišti u Kauflandu, kam jsme oba dorazili bez potíží a byli jsme ještě suší.

 

Odtud jsme se vydali na Železnou Rudu. Zde bylo naším úmyslem přehoupnout se do Německa, kde byl naším cílem Deggendorf. Cestou do kopců na hranicích nás již zasáhl lehčí déšť, a tak jsme na benzínce doplnili naposledy palivo za české koruny a oblékli jsme se do pláštěnek.

 

Německo:

Cesta do Deggendorfu ubíhala, vody na nás moc nespadlo a místy jsme dokonce viděli skrze mraky slunce. Po dosažení cíle jsme se trochu porozhlídli po okolí a nakonec jsme po odstavení motorek šli na oběd do místního kebab bistra. Pláštěnek už nebylo zapotřebí – dešti jsme ujeli.

Rakousko:

Situace se však rychle začala měnit po tom, co jsme se v Rakousku ocitli v blízkosti Alp. Já na tyhle hory prostě nemám štěstí.

 

Pokaždé, kdy je na motorce jedu, tak tam chytnu plavák jako blázen. Tentokrát jsem byl však na vodu se svou pláštěnkou od táty dobře připraven a i Hynek měl nachystanou ochranu před vodou. Na jedné benzínce jsme natankovali, vklouzli do šustivých obleků a vyrazili do toho Mordoru. Já byl skvěle ochráněn, nicméně Hynek byl vybaven pláštěnkou, která nekryla nohy. To nebyl takový problém při krátkém průjezdu deštěm. Naneštěstí se nás déšť držel celé Rakousko. 

A když už se situace zdála lepší, před námi se objevila další černá mračna. To Hynek rezignovaně zastavil, vykopl bočák a nasraně začal tahat provázek a volné igelitky z centrálního kufru a vytvářet tak provizorní ochranu proti promočení v oblasti kolen. Následoval opětovný neochotný vstup do temného Mordoru plného vody, snížené viditelnosti a kluzkých silnic. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.

Hustý déšť nás zpomalil a začali jsme rychle nabírat zpoždění. Když bylo zhruba osm hodin večer, začal déšť ustupovat. Rychle jsme zastavili pod střechou jedné čerpačky u Reichenfels, abychom se poradili, zda dorazíme až do Slovinska, kde se nadivoko ubytujeme někde u silnice, protože se nám mastná pokuta od Rakušáků za tábořiště na špatném místě nebo soukromém pozemku vůbec nezamlouvala. Při této příležitosti Hynek zjistil, že má otevřený centrál, který asi špatně uzavřel. Naštěstí ztráty byly minimální. Šlo jen o promočený hajzlpapír a ztracený ručník. To špatné nastalo, když jsme se rozjeli. Po 100 metrech Hynkovo CB poskočí a najednou stojí. Viníkem byla dlouhá cesta deštěm, kdy jsme prakticky bez přestávek nabírali do našich strojů vodu a všechno, co mělo příjemný hladký chod šlo najednou víc a víc ztuha. Do bovdenu prostě člověk nevidí a spojkové lanko ruplo právě v tu chvíli, kdy tam Hynek měl vymotaný druhý kvalt zralý na přeřazení... No. Dle mého úsudku se Hynek po tom všem, co jsme ten den projeli, zachoval velice klidně a duchapřítomně. Odstrčili jsme mašinu stranou, Hynek rozebral páčku a sundal sedačku, zpod které vyndal svá náhradní lanka, a v záplavě všemožných kleteb vyřčených polohlasem jsme se pustili do spravování. Po pár minutách už bylo málo světla, a tak jsem Hynkovi svítil pod ruce a podával mu vercajk. Po provizorní opravě jsme se vrátili o 100 metrů zpět na pumpu a po zjištění, že se v okolí nenachází vhodné ubytování, jsme se rozhodli, že zkusíme přeci jen do Slovinska dojet. To jsme zanedlouho vzdali a rozbili tábor po pár kilometrech cesty na vedlejší silnici. Po postavení stanů jsme si připravili naší práškovou večeři. Tou dobou už byla naprostá tma, vše bylo mokré a naše vůle pokračovat byla značně oslabena. Chybělo málo a druhý den bychom jeli domů.

Den 2

Rakousko:

Následující den nás vítal již mnohem přívětivěji, než ten předchozí. Obloha za mlžným oparem byla jasná a už z rána bylo cítit, že dnes bude počasí mnohem přívětivější. Spojka vystavovala dobře, a tak jsme se rozhodli, že na Balkán přeci jen dojedeme.

 

Před překročením hranic jsme ještě doplnili palivo a koupili snídani na pumpě.

Slovinsko:

Zanedlouho jsme se dostali do Slovinska. Dobré počasí přeci jen zlepšilo naši náladu, a tak jsme pokračovali směrem na jih. Slovinsko nás překvapilo svou krásou. Tu jsme bez pochyb mohli vychutnávat i díky tomu, že jsme se rozhodli jet po méně frekventovaných cestách.

Někdy po poledni jsme zastavili v jedné zatáčce pod malým vinohradem, abychom se občerstvili ze svých zásob vody. Pomazlili jsme si místní kozičky a pokračovali jsme dál.

Slovy se těžko popisuje, jaký pocit klidu v nás po včerejších událostech Slovinsko zanechalo. Velmi příjemná byla i ohleduplnost ostatních řidičů vůči motorkářům. Ostatní motorkáři byli přátelští a z velké dálky v protisměru upozorňovali na policejní hlídky. Tento klid v nás však neměl zůstat dlouho.

 

Chorvatsko:

Po odpočinkové klidné jízdě Slovinskem jsme dorazili na hranice s Chorvatskem, kde proběhla kontrola dokladů. Kvalita silnic se rychle zhoršila a ohleduplnost řidičů byla ta tam. Zanedlouho jsme se oba museli manévrem přes prázdný protisměr vyhýbat vozidlu, které vyjíždělo z jakéhosi dvorku. Řidič se neobtěžoval koukat naším směrem. Troufnu si nás poněkud chvástavě pochválit, že jsme tuhle divnou a nebezpečnou situaci s přehledem zvládli odvrátit zmíněným manévrem. Nicméně rozladění z celé situace jsem si alespoň já nejspíše nesl. O několik křižovatek dále jsme z vedlejší silnice vjížděli na doprava hlavní. Zde v dálce jelo zleva vozidlo ne dost rychle na to, abychom zůstali stát, a už se i chtělo věřit, že bude i odbočovat. Jelikož jsem jel kvůli navigaci jako první, tak jsem se rozhodl, že můžeme bezpečně jet. Zmíněné vozidlo zleva však začalo výrazně zrychlovat a to mě donutilo situaci rychle přehodnotit a zahamoval jsem s nohama na stupačkách. Vlivem únavy z vedra a překvapení jsem nohy sundal pozdě a souboj s váhou naklánějící se naložené motorky jsem začal prohrávat :D Když už byla skoro na zemi, tak jsem odskočil. Řidič, který toto zavinil se ani neobtěžoval zastavit. Když už jsem během okamžiku zvedal motorku, byl u mě i Hynek, aby mi pomohl. Po velice rychlém ohledání jsem s úlevou zjistil, že jediná věc, která má kosmetickou vadu, je pouze moje přilba a padací protektor. Celá nepříjemná situace byla provedena nejlíp, jak jen mohla. Veškerým škodám zabránila naložená boční brašna spolu s padacím protektorem. Tohle byla naštěstí jediná taková nepříjemnost, která nás na této dlouhé cestě potkala.

Stavili jsme se na okraji Záhřebu na pozdní oběd formou kebabu, který byl mimochodem jeden z nejlepších, jaký jsem jedl. Zanedlouho jsme najeli na silnici s dobře upraveným povrchem a překvapivě rychle jsme se přesouvali směrem k jednomu z našich nejdůležitějších cílů – k opuštěné letecká základně Željava.

Časový deficit z předchozího dne jsme pocítili i nyní, když jsme se na místo začali blížit. Soumrak se neúprosně blížil. Naštěstí byla obloha jasná, a tak nám denní světlo vydrželo déle než včera. Prvním znamením, že jsme konečně na místě, byl odstavený vojenský letoun.

 

Sesedli jsme z motorek, abychom ho náležitě prozkoumali. Když jsme se chtěli vydat dál, přijela k nám řádně naložená KTM Adventure. Jezdec sesedl a dali jsme se do řeči. Ukázalo se, že je to Řek a že jezdí po Evropě už měsíc. Přátelský rozhovor jsme museli rychle ukončit, protože jsme se ještě nedostali k hangárům a světla rychle ubývalo.

 

Za smrákání jsme dorazili na runway před výjezdy z hangárů, které v tuto roční dobu byly dobře maskované vegetací. Usoudili jsme, že uvnitř tak jako tak světlo nebude a proto raději prozkoumáme jednu startovací dráhu. Z legrace jsem do interkomu řekl Hynkovi: „Dáme Drag Race?“ Hynek jen kývnul a během několika okamžiků jsme se oba valili 150 km/h místy, kde před několika málo dekádami vzlétaly stíhací letouny. Zapadající slunce na obzoru spolu se skutečností, že jsme zde byli jediní, tento okamžik učinilo ještě silnějším. Teď zpětně bych to označil za první z nejlepších momentů na této výpravě. Na konci vzletové dráhy jsme se na chvíli zastavili, abychom si jej mohli zvěčnit.

 

Zpátky jsme se již vrátili v klidu a z této strany jsme bez větších potíží našli jeden ze vstupů do podzemního komplexu. Hned, jak jsme se přiblížili, tak na nás v nadcházející noci zevnitř dýchl chlad a vlhko. Nemůžu říct, že bychom byli nadšením bez sebe, že jsme se rozhodli do tý černý díry vjet. Zvědavost nás však přemohla. Vzduch byl plný prachu a světlomety našich strojů neosvětlovaly vnitřní prostory příliš dobře, ale alespoň jsme díky nim viděli nezakryté kanály v podlaze, ze kterých bych nikdy motorku vyprošťovat nechtěl. Projeli jsme vstupní, mírně zatočený tunel a dostali jsme se uzávěru, který měl odolat i atomovému výbuchu. Ten byl dle všeho právě nějakou trhavinou odstřelen a tak i vypadal. Za tímto vstupem jsme motorky otočili směrem k dojezdu, ale ještě jsme z nich sesedli, abychom si vše mohli lépe prohlédnout.

 

Za tmy jsme hledali nocležiště, kolem kterého jsme projeli k základně. Usoudili jsme, že po včerejším plaváku si zasloužíme sprchu a spát na matraci, a tak jsme využili služeb místního hostelu, který se skládal z malých chatek. Mám dojem, že jsme platili 40 € za osobu. Po vítané sprše jsme si pro rozptýlení ještě koupili po plechovce piva Becks jako schlaftrunk.

Den 3

Chorvatsko:

Ráno jsme se probudili, naházeli naše věci zpátky na motorky, vyčistili a namazali řetězy po hutném dešti prvního dne a po projetí všech možných prašných cest dne druhého. Objeli jsme Plitvická jezera, jelikož na návštěvu v našem harmonogramu nebyl čas, a sypali jsme směrem na Split. Cestou jsme vychutnávali chorvatskou krajinu, která byla v daném nastávajícím horkém počasí zvláštně krásná. Toto kochání ze sedla se ale brzy začalo s každým kilometrem proměňovat v obavy. Vjeli jsme do něčeho, čemu jsme později říkali „chorvatská pustina“, kdy jsme špatně odhadli tankování a museli jsme tak jet zhruba o 50 kilometrů dále, než nám bylo příjemné. Vše naštěstí zdárně dopadlo a po zbytek cesty Balkánem jsme raději tankování už nepodceňovali.

 

Když jsme konečně po několika zastávkách na fotogenických místech dosáhli přístavního města Split, řekli jsme si, že je čas změnit jídelníček a kebab jsme vyměnili za mekáč v jednom nákupním centru na okraji Splitu. Po pozdním obědě a odpočinku, při kterém jsme hledali nocleh na nadcházející večer, jsme se vydali jižně podél chorvatského pobřeží.

 

Bosna a Hercegovina:

Takto jsme dosáhli bosenských hranic a to opět za rychle ubývajícího světla. Centrum Neumu bylo nečekaně živé. Volným tempem jsme město projeli a zastavili na jeho konci. Zde jsme udělali krátkou zastávku na večerní občerstvení na čerpací stanici, kde jsme utratili několik málo bosenských konvertibilních marek, které nám věnoval kamarád, a mastili jsme zpátky do chorvatské exklávy.

Chorvatsko:

Do kempu pár kilometrů před Dubrovníkem jsme dorazili skutečně až za tmy. Cenově nás to tam nemile překvapilo, ale ocenili jsme sociální vybavení v podobě splachovacích záchodů a sprch v centru kempu, které jsme po postavení stanů našli. V dobré večerní náladě, že jsme v pořádku a připravení přečkat další noc v klidu a legálně, jsme si od správce kempu nechali na účet připsat po dvou flaškách místního pivka Karlovačko. Upřímně si nejsem jistý, jestli byly naše nároky krušnou cestou sníženy nebo bylo pivo opravdu tak skvělé, ale byl to nejlepší možný závěr dne.

Den 4

Chorvatsko:

Ráno nás ještě více překvapila kamenitá pláž pod kempem, kterou jsme velice rádi navštívili. Dali jsme si na rozloučenou pořádnou sprchu a šli balit stany a zavazadla. Při tom už jsme se začali potýkat s další nepříjemností, která provázela náší výpravu. Hynkův telefon se začal vypovídat službu ve formě náhodných restartů, a tak se na jeho správné fungování již nedalo spolehnout.

Nicméně jsme vytvořili rezervaci na v jednom hotelu ve městě Struga na severním břehu Ohridského jezera v Severní Makedonii. Skládání stanů a upevnění inventáře zpátky na motorku zabralo zhruba vždy hodinu a při operaci opačné, tedy když jsme tábořiště připravovali, tato činnost zabrala zhruba stejně času. Vše jsme platili až při odjezdu hotově chorvatskými kunami.

Zanedlouho jsme dorazili do Dubrovníku. Ze severní strany se přejíždí dlouhý most s impozantním výhledem na tuto stranu města. Radost z takového epického příjezdu nám překazilo Hynkovo lanko. Byla to pouze první ze série zrad spojkového lanka v tento den. Tentokrát sjela zarážka na straně páčky, která nebyla nalisována, ale upevněna pouze závitem. Co dodat, opravná sada zkrátka není trvalé řešení, a tak jsme se s tím potýkali prakticky napříč celým Balkánem. Během toho, co si Hynek dával svoje lanko znovu do pořádku, jsem pár desítek metrů odběhl, abych mohl zachytit Dubrovník i jinak než pouze ze sedla. Posléze jsme mohli pokračovat v příjemném tempu až na hranice Montenegra.

Černá Hora:

Na hranicích se tvořila dlouhá kolona a jelikož jsme nechtěli nikoho provokovat a zpočátku jsme se snažili být slušní, tak jsme poslušně čekali s ostatními. To zkoušel i další motorkář z Itálie na cestovním BMW. Ten tolik trpělivosti neměl a kolonu brzy předjel. Setrvání v našem sebetrýznění za zintenzivňujícího se vedra umocněného horkem z motorů postrádalo jakýkoliv smysl, a tak jsme následovali příkladu tohoto Itala. Na těchto hranicích jsme opouštěli Evropskou unii, a tak jsme si připravili naše doklady včetně pasu a mezinárodního řidičáku. Jak jsme nezkušeně nevěděli, šlo pouze o výjezd z Chorvatska na území nikoho a vstup do Montenegra s příslušným štemplem v pasu jsme dostali až o několik kilometrů později.

Kvalita silnic se zanedlouho počala jevit jako přímo úděsná. I tak jsme se po projetí města Herceg Novi rozhodli, že Kotorský záliv objedeme po vlastní ose a nevyužijeme trajekt. To nám nabídlo zajímavou perspektivu, ze které bylo možno zátoku sledovat.

 

K našemu překvapení jsme se nacházeli mimo EU, a přesto jsme jako měnu používali eura. Ceny nám nepřišly nijak nepříznivé, a tak jsme s chutí nabrali palivo a koupili nějaké občerstvení.

 

Při pokračování podél pobřeží této zátoky jsme si nemohli nevšimnout plných pláží, které ve stupňujícím se horku vypadaly čím dál více jako dobrý nápad. Vlna vedra nás donutila na hranicích sundat bundy i rukavice a pokračovali jsme nechráněni. Jak se ukázalo, tak silné slunko bylo větší nepřítel než případný pád, a tak jsme museli brzy názor na způsob cestování Balkánem pozměnit a bundy opět nahodit. Já jsem ke své výhodě mohl vyměnit dlouhé kožené rukavice za krátké lehké textilní.

Tip: Nějakou UV ochranu s sebou! :-D

Podél pláží u krajnic parkovala auta a jak se ukázalo, požár v takovém vedru vznikne skutečně snadno. Zrovna při projetí kolem jednoho takového úseku jsme viděli hořící křoví přímo u zaparkovaných automobilů na okraji silnice, kde zpovykaní majitelé rychle do svých vozů naskakovali a bez blinkru nebo jiného varování rychle opouštěli svá parkovací místa, což nás dostalo do relativně nepříjemné situace, kdy jsme se těmto museli vehementně vyhýbat. Zanedlouho jsme v protisměru potkali posádku hasičů spěchajících na zásah.

Pokračovali jsme, až jsme dorazili do letoviska Bar. Zde bylo skutečně rušno. Ulice byly plné lidi i v horkém brzkém odpoledni a silnice plné vozidel. Nejlepším místo, kde se Hynkovi mohlo znovu posrat spojkové lanko, nebylo nikde jinde, než před kruhovým objezdem. Opět mě zarazila Hynkova duchapřítomnost a racionální jednání. Odtlačil motorku na přechod pro chodce, aby nebránil provozu a začal již nacvičenými pohyby provádět první kroky opravy. Já byl vyslán o několik metrů zpátky, abych našel kotvu lanka na straně páčky, která se tentokrát vytrhla úplně. A protože tato byla nejlepší, co jsme měli, bylo záhodno ji zachránit. Zde si dovolím vyzdvihnout svůj dobrý zrak, protože jsem ji poměrně rychle našel a jen doufal, aby ji projíždějící auta po přejetí nezdeformovala. Po mírném ustanutí provozu jsem ji popadl a vracel se zpátky k Hynkovi, který se však mezitím dal do řeči s místními strážci zákona. Ti ho totálně z přechodu vypískali, že tam zkrátka nesmí být ani s motocyklem a musí pryč. Tak si motorku přetlačit kruhovým objezdem do stínu, kde bylo možné opravu dokončit.

Jak jsme se blížili k Albánii, tak jsme z místního značení vyrozuměli, že se před námi nachází zpoplatněný úsek a nebylo zcela jisté, zda se tudy dá dostat do jižního souseda Černohorců. Proto jsme se nechali offline navigací vést do úzkých cest dále od moře. Zde se nám naskytl exotický pohled na první malé mešity. Bohužel se ukázalo, že tuto trasu kromě mnoha automobilistů zvolil i jeden vygumovaný řidič autobusu a ten nebylo možno dlouhé kilometry předjet a sám musel jet velice pomalu a spoléhat na to, že se mu auta v protisměru vyhnou i za cenu vjíždění mimo silnici. Pojem silnice je možná poněkud silné označení pro tento úsek cesty. Naštěstí jsme brzy opět najížděli na silnici diametrálně odlišné kvality. Hladký nový asfalt nás nemusel dlouho vybízet a tohohle autobusového potížistu jsme brzy začali předjíždět. Ten však bez použití směrovek začal objíždět nějakou překážku a začal nás vytlačovat ze silnice. Nastalo něco, čemu jsme v našich večerních resumé říkali „Válka klaksonů“. Rozčílený řidič na nás troubil, protože jsme na něj troubili my jako první, protože nás oba málem zabil. Naštěstí se nám povedlo předjížděcí manévr dokončit a ve značně svižném tempu jsme se konečně blížili k hranicím.

Černá Hora byla krásná země se zvláštním kouzlem. Většina cest, po kterých jsme jeli, byla ve špatném stavu a řidiči neopatrní a bez základních návyků používat směrovky nebo se rozhlížet. Bylo nutné dávat si pozor a cesta se tak stala více vyčerpávající. Nabrali jsme velké zpoždění a už jsme počínali cítit, že do našeho dnešního cíle přijedeme určitě pozdě. Mezi námi a Ochridským jezerem byla Albánie.

Albánie:

Přejezd hranic nás mile překvapil. V první řadě tu byl naprosto vyhrazený hraniční přejezd pro motocykly. No… možná to byl jen úzký průjezd na okraji, nicméně nás zde celníci odbavili a… s tím souvisí další překvapení. Nebylo zde žádné území nikoho. Celníci měli svůj prostor rozdělený stolem a na černohorské straně jsme doklady podali a na albánské straně jsme je se štemplem dostali. Pochvala za to, že to někde může fungovat normálně.

Jeli jsme severní Albánií a řídce obydlená krajina do nás opět vnesla pocit klidu. Na silnicích se začaly objevovat vozy tažené osly či koňmi. Čas nás tlačil, a tak jsme museli hnát naše stroje na jih bez možnosti nějakého bližšího poznávání. Což nás o pár dní později mělo mrzet, protože jsme minuli další opuštěnou leteckou základnu, kde mělo zůstat mnohem více z původního vybavení.

Zanedlouho jsme narazili na vzniklou kolonu z blíže nejasných důvodů. Prvních několik minut jsme se pokoušeli být opět slušní, ale zanedlouho u nás zastavil Ital na své Yamaze R1 a vesele nás zdravil. Kvůli jeho modré Yamaze a modré kombinéze jsme mu začali s Hynkem říkat Rossi. Rossi rozhodně nechtěl s motorkou trčet v koloně a tak nás naučil to, co jsme na Balkáně potřebovali ze všeho nejvíc – mít to všechno tak trochu v piči. Mávnul na nás a na úzké silnici nám začal razit cestu středem přímo po čáře a u toho dělal různé blbiny typu sedání si na nádrž a tak podobně. Po překonání kolony jsme už s jeho R1 a naší bagáží nedovedli držet tempo a museli jsme změnit kurz. Zde se nabízelo zkusit kratší trasu středem Albánie, která dle navigace měla trvat déle, nebo se vydat na západ a oklikou po dvouproudové rychlostní silnici do cíle na východě dorazit dříve. Část silnic na západě byla v šíleném stavu. Vyjeté koleje, nekvalitní či rozbitý asfaltový koberec. Co se Albáncům nedá vytknout je počet čerpacích stanic. Na každém druhém kilometru byla v tomto úseku benzínka. Naneštěstí jich byla spousta zavřená a ty otevřené nabízely pouze devadesátipěti oktanový benzín a naftu. A ne, nemyslím to tak, že to byl pouze sortiment paliv, ona to byla nabídka celé čerpací stanice. Tam kde, jsme se nakonec rozhodli zastavit, nebylo možné zakoupit ani pitnou vodu. Další šok přišel v okamžiku, kdy jsem objevil nový bezpečnostní prvek svého stroje. Zvyklý na doraz výdejní pistole jsem vesele a bez starostí tankoval, až jsem najednou přelil. Honda však implementovala blbuvzdorný mechanismu a kolem víka nádrž je prostor, který slouží jako přepad a tímto způsobem jsem dvě deci benzínu vylil pod sebe. Rychle jsme zaplatili – k našemu překvapení dokonce kartou – a vydali jsme rychle hledat nějaký koloniál, bistro nebo cokoliv, kde je něco k pití. Slunce se začalo schovávat za obzor a náš závod se světlem byl intenzivní, leč brzy začal pozbývat smyslu. Do cíle jsme to za světla nemohli stihnout. Proto jsme se bez výčitek zastavili v nějaké kebabárně, kde jsme si koupili pouze pití za eura a bylo nám vráceno několik bankovek s vysokou číslovkou vyjadřující místní měnu – Albánský lek. Při doplnění tekutin jsme viděli něco, co nám hlava nebrala. V pravém pruhu této rychlostní silnice zprudka zastavilo auto, zařadilo zpátečku a vracelo se k nenápadnému sjezdu, který minulo a kde jsme stáli i my. Jako zázrakem se nic nestalo. Je s podivem, že řidič vystoupil a byl klidný, jako by se nic nestalo. Tady jsme již nemohli pochybovat, že se nacházíme na Balkáně.

Obzvlášť bychom pak s Hynkem chtěli vyzdvihnout pečlivou práci dopravních policistů, kteří byli v rušných křižovatkách při odpolední dopravní špičce přítomni. Naneštěstí jejich práce spočívala pouze v té přítomnosti a terčík pro dopravní pokyny používali maximální na odhánění hmyzu. :-D Nemohu však říci, že by to někomu vadilo. Doprava v Albánii si žila svým vlastním životem.

Za počínající tmy jsme ve velmi rychlém tempu začali zdolávat dvouproudou silnici, jejíž kvalita se výrazně zlepšila, a začali jsme uhánět směrem na východ do Makedonie. Cestou jsme mohli alespoň letmo z našich sedel pozorovat noční život v několika menších městech. Silnice nás nakonec zavedla do hor, kde jsme se začali přibližovat k makedonským hranicím. Pocit úlevy, že jsme konečně blízko k cíli, vystřídal rychle pocit beznaděje – Hynkovi se zase podělalo lanko. Výhodou bylo, že nám mírně klikatá horská cesta nezavdávala důvod k zastavení, a tak Hynek řadil jen několik kvaltů v optimálních otáčkách bez spojky a dojel tak několik desítek kilometrů až na hranice. Zde už však bylo nutné znovu opravovat. Přišoural se k nám jeden z celníků, protože takhle blízko k půlnoci už byl na hranicích klid a svou slovanskou makedonštinou či albánštinou si s námi povídal o motorkách.

Severní Makedonie:

Po bezproblémovém překročení hranic, kde jsme ukázali jen povinné ručení a techničák (ano, při každém přejezdu hranic jsme vlastně ukazovali jinou kombinaci dokladů), jsme sjeli po otřesné silnici s obrovskými dírami dolů do města Struga. Zde jsme po krátkém hledání našli penzion, kde jsme měli rezervaci.

Den 5

Severní Makedonie:

Po probuzení jsme postupně naložili věci zpátky na mašiny a řešili, co bude dál. Shodli jsme se, že je zkrátka nutné lanko opravit pořádně a bovden promazat správným mazivem. Jako záložní plán byl servis dále na východním pobřeží, nejprve jsme však chtěli situaci řešit přímo ve Struze.

Nejdříve jsme našli jeden obchod s autodíly. Tam celý bovden, lanka ani zarážky neměli a tak Hynek zaběhl do obchodu se skútry (ty jsou zde velmi populární přemisťovadlo) naproti. Díly jsme nepořídili, ale borec skočil na svůj skútr a zavedl nás k místnímu fachmanovi, co zde dával dohromady motorky. Zdálo se, že jsme ho právě probudili a tak ze sebe vyrazil jen: „Hi, coffee time.“, načež jsme se vydali do sousedícího bistra. Představil se jako Ruse a lidé, kteří procházeli okolo, ho na potkání zdravili. Skoro na nás působil jako starosta tohoto místa a stejně tak v nás zachoval dojem, že je jeden z mála lidí, kteří zde umí obstojně konverzovat v angličtině. Ukázalo se, že je členem makedonského motoklubu Cobra, což je parta bláznů, která lítá na litrových mašinách a dělají pěkné šílenosti, což nám doložil hned spoustou fotek a videí. Při konverzaci nám byly průběžně nabízeny cigarety a zjistili jsme například, že se svou manželkou měli moto svatbu včetně spanilé jízdy a že v MotoGP také fandí týmu Honda Repsol a zejména pak jezdci MM93. Tenhle chlapík se nám zamlouval. Když jsme odcházeli, tak jsme se začali divit, proč nemáme nic platit. Ukázalo se, že nás zcela nezištně na kafe pozval. To nás dost překvapilo, na něco takového nejsme u nás doma moc zvyklí. Bohužel ve své dílně neměl celý bovdenový kabel s lankem, ale měl silné lanko a příslušnou novou šroubovací spojku. Pořádně jsme promazali páčky na obou motorkách a vyměnili lanko na Hynkově motorce. Upozornil nás, že to je také pouze provizorní a že to máme co nejdříve vyměnit, ale i tak jsme byli klidnější. Když jsme se ho zeptali, co kolik mu tam za to máme nechat, tak jen mávl rukou. Překvapení střídalo úžas. To jsme přeci nemohli nechat jen tak. Tak jsme alespoň vedle v sámošce nakoupili plechovky makedonského piva Skopsko. Zrovna na dílně dávali jeden skútr dohromady, ale pauzu si dopřál. 

Při rozpravě nám řekl, že voda v jezeře je super, že by při takovém pěkném počasí byla škoda se nevykoupat a že na motorky nám dohlídne. Sice jsme chtěli pokračovat dál, ale koneckonců, už jsme do sebe hodili pivko a měl naprosto pravdu. Koupání fakt bodlo. Vzali jsme jen ručníky a stehenní brašny s doklady a šli jsme na pláž. Po krátkém váhání jsme všechny věci s důvěrou v místní nechali na pláži a v trenýrkách jsme si šli zaplavat. Voda měla super teplotu a byla čistá i takto blízko městu. Po návratu jsme s úlevou zjistili, že se z našich věcí vůbec nic neztratilo. Volné tempo života tohoto města nás nepřestávalo fascinovat. Když jsme se vrátili k motorkám, tak jsme zjistili, že už máme docela hlad a že bychom možná docela něco zkousli. Ptali jsme Ruseho, kde se tu dá dobře najíst. Mávl na nás, ať se najíme společně s ním, jeho ženou a jeho kamarády ve stejném bistru, kde jsme ráno seděli na kávě. Doporučil nám něco, co byly dva tenké řízky v housce s dresinkem, který připomínal směs hořčice a majonézy. Kombinace zní zvláštně, nicméně jídlo bylo výborné a skvěle zasytilo. Při konverzaci jsme zjistili, že se makedonština zas tak moc neliší od jiných slovanských jazyků a pokud člověk umí dekódovat azbuku, tak v podstatě dovede i číst nápisy kolem sebe. Než jsme se zvedli, že se připozdívá a že už se skutečně musíme vydat na cestu, tak jsme se přihlásili o placení. Zmatený majitel bistra nechápal, co požadujeme. Obratem jsme zjistili, že Ruse za nás oběd i pití opět zaplatil. Pohostinnost a přátelské jednání nás překvapilo. Ne že bychom čekali, že zde budou lidé nutně zlí a lakomí, ale tohle jsme určitě nečekali. Při loučení jsme se od něj stihli dozvědět, že zhruba dva týdny zpátky tu dával dohromady motorku českým motorkářům na BMW. Protože ukazoval, že mu tam nechali jako suvenýr českou stokorunu. My jsme bohužel naše bankovky neměli a neměli jsme ani makedonské denáry, ale nějak jsme jeho péči chtěli oplatit. Proto, když se nekoukal, jsme mu do řídítek do tlumiče řízení jeho Kawasaki strčili 20 € a upozornilo ho na ně, až když jsme se na motorkách rozjížděli, protože jinak by nám je určitě vrátil. :-D

 

Z něčeho, co se zrána jevilo jako nejhorší den cesty plný čekání u servisu, se nakonec stal den naprosto skvělý a naše smůla se konečně zlomila. Po klidně stráveném dni, kdy jsme mohli s čistým svědomím prohlásit, že jsme opravdu odpočívali, jsme se vydali znovu na cestu. Nahlas jsme oba řekli to, co jsme si už stejně dva dny mysleli a to, že do Řecka nepojedeme. Jednoduše kvůli zpoždění, které jsme nabrali a nechtěli jsme tuhle zemi tak rychle opustit. Proto jsme se do Bulharska vydali Makedonií, což byla odchylka od původního plánu.

Cestou jsme vídali spoustu bizarností, toulavých psů a občas aut v tak dezolátním stavu, že jsme se divili, že vůbec jedou. Na odpočívadlech byl nepořádek téměř všude od Chorvatska, ale v Makedonii to byl neskutečný bordel. Překvapilo nás množství mešit, které jsme v obcích nacházeli. V některých vlála makedonská vlajka vedle té turecké a v některých obcích vlála pouze ta turecká. Také jsme zjistili, proč je zde tak levný tabák. Většina políček podél cest, která jsme viděli, byla obrostlá rostlinami, které jsme neznali. Když jsme viděli konstrukce ověšené listy přehozené igelitovými plachtami, docvaklo nám, že se jedná o tabák. Krabička cigaret se i na benzínce dala koupit zhruba za polovinu oproti nákupu v trafice v ČR. Nicméně lidé byli všude srdeční a přátelští. Skoro na každé benzínce si s Hynkem někdo povídal, se mnou byl rozhovor vždy omezen na to, kolik paliva chci natankovat. Asi mé vzezření není tak přátelské jako to Hynkovo. :-D Na jedné z čerpacích stanic jsme za 5 € pořídili dvě limonády, místní čokoládové tyčinky, které měly pravděpodobně být makedonské Snickers a nějaké další jídlo na nadcházející snídani. I tak se nám vrátilo několik makedonských bankovek.

Ke spaní jsme se uložili na okraji jednoho pole po sklizni, kde byla navršená zemina s trochou odpadků. Skoro jsme si připadali, že spíme poblíž malé nelegální skládky. Nicméně světlo ubývalo a my jsme se rozhodli, že pokud nechceme našich cílů dosahovat pozdě v noci, musíme stany stavět už za soumraku a vstávat dříve. Při padající tmě a stavění stanů jsme okusili, jak jsou v těchto končinách v tomto čase aktivní komáři, což nás nutilo tábořiště připravovat v moto oblečení a kuklách a pak se co nejrychleji převléci a skočit do stanů.

Tip: Repelent s sebou!

Den 6

Severní Makedonie:

Ranní vstávání proběhlo ve sledu již zažitých činností. Rutina v podobě balení a připevňování výbavy zpátky na motorky probíhala hladce a na rozloučenou jsme se s mravenci z blízkého mraveniště podělili o naší práškovou stravu politou výrazně sladkou limonádou, kterou jsme zakoupili předchozí den. Považovali jsme to za úplatu za to, že nám tito mravenci do ničeho nenalezli. :D

Po návratu na cestu jsme zanedlouho narazili na komplikaci. Potřebovali jsme se dostat na druhou stranu řeky. Naneštěstí byl ale most, přes který nás hnala navigace, opravován. Brod v blízkosti nepřicházel v úvahu a jiné místo pro překročení řeky nebylo nablízku. Rozhodli jsme se, že hrubou stavbou projedeme, protože základní konstrukce pokrytá hrubě nadrceným kamením již stála. Ale to nás zastavil starý makedonský dělník, který anglicky skutečně neuměl, takže jsem mu začal česky vysvětlovat, že to je podle navigace jediné místo, kde se v okolí můžeme dostat přes řeku. Jestli je mezi češtinou a makedonštinou menší jazyková bariéra? Možná. Každopádně rezignovaně mávl rukou a nechal nás projet. Díky tomuto rozhodnutí jsme se ocitli v „Makedonské pustině“. Několik desítek kilometrů jsme nepotkali jediného člověka nebo vozidlo. Všude okolo byla jen příroda a výhled na makedonskou krajinu v dopoledním světle. Jediné, na co jsme si museli dávat pozor, byly balvany odpadlé ze skal podél cesty, které občas zablokovaly celý jeden pruh silnice.

 

Před dosažením bulharských hranic jsme ještě doplnili palivo a nakoupili za makedonské ceny. Čekal nás návrat do EU.

Bulharsko:

Do Bulharska jsme vjeli nejjižněji z Makedonie, jak to jen šlo, hraniční přechod do Řecka byl od nás vzdálen zhruba 5 kilometrů. Naším cílem však už byla přečerpávací vodní elektrárna Chaira v bulharských horách. Cestou jsme zastavili v motorestu na oběd. Měli tu příjemné posezení, jen obsluhou se moc nedalo povídat. Naštěstí stačilo ukázat prstem do jídelního lístku. Dali jsme si maso z grilu a zaplatili hotově bulharskými levy.

 

Cestou do hor jsme u cesty naráželi v docela pravidelných intervalech na stánky, u kterých vždy seděla žena s šátkem a kolem sebe měla povětšinou hromadu různých lahví. Hynek ze zvědavosti jednu koupil. Po ujištění, že v tom není alkohol, jsme ochutnali. Nepozdávalo se nám ani to, jak je to přehnaně sladké, ani jak na nás paní kouká, takže když Hynek vyndal láhev čisté vodu kvůli naředění, začala se na nás paní usmívat a řekla: „Boruvěnka“, čímž nás ujistila i o příchuti. Po odbočení z hlavní silnice směrem k horní nádrži Chairy se kvalita cesty zhoršila a to poměrně výrazně. Nicméně úsilí za to stálo. Nahoře panoval klid a navzdory tomu, že bylo větrno, bych si dovedl představit tam nějaký čas strávit.

 

Nicméně my jsme museli brzy pokračovat dál. V zatáčce jsme narazili na krávu, která se zde v horách pásla na volno. Byla tak krotká, že jsem mohl zastavit vedle ní a pohladit jí. Poté jsme se dostali k hrázi. Tu nebylo možné z neznámých důvodů přejet a tak nás pán v budce milostivě pustil přes závoru na cestu, která vedla pod hrází a podivně se při tom usmíval. Záhy nám došlo proč. Rozsekanější cestu jsme do té doby neviděli. Velké hluboké díry, ostré kamení. Opatrně jsme tento úsek překonali a na druhé straně hráze jsme již mohli normálně pokračovat ke spodní části Chairy. Zde jsme si chvíli dopřáli odpočinek a vyrazili směrem na Pazardžik a Plovdiv. První ze dvou jmenovaných bylo relativně nevelké město, které jsme docela rychle zase opustili. Nicméně Plovdiv byl o poznání větší. Mezi těmito městy vedla dlouhá rovná silnice s příčnými hrboly. Předepsanou rychlost se nikdo neobtěžoval dodržovat a tak jsme učinili i my. Limitovalo nás nakonec to, že jsem ze svého nákladu při přejezdu zmíněných hrbolů vytratil láhev s vodou, která nikomu naštěstí nic nezničila a Hynka, který jel za mnou, netrefila, ale přesto nás donutila zpomalit, abychom nakonec nevytratili něco cennějšího. Na kraji Plovdivu jsme doplnili palivo a slunce se začalo chýlit k západu. Bylo tedy načase hledat místo pro nocleh.

Našli jsme si dále od hlavní silnice plácek na poli, které leželo ladem. Zhruba v půlce stavění se nedaleko nás ozvala rána z brokovnice, což nás mírně řečeno šokovalo. Nicméně jsme si řekli, že po nás snad nikdo nebude střílet a stany nakonec rozložili. Po chvíli se po stejně rozbité cestě, kterou jsme přijeli i my, přiblížilo auto a jeho řidič začal něco vysvětlovat bulharsky. Hynek měl telefon na uchu a tak mě poslal situaci vyřešit. Pán byl pravděpodobně místní myslivec nebo něco v tom duchu – obsah jeho teréňáku byl: bordel, lopata, rybářský prut a puška. Zdvořile jsem se mu marně anglicky pokoušel vysvělit, že nemluvím bulharsky a že mu nerozumím. V tom vytáhl telefon a vytočil někoho, koho oslovil větou, která zněla asi jako: „Nazdar doktore.“, něco v rychlosti vysvětlil a telefon mi podal. Pán na druhé straně angličtinu ovládal a vysvětlil mi, že druhý den časně ráno bude v oblasti, kde máme stany, probíhat střelba na zvěř a že se máme přesunout o pár kilometrů dál. To jsem rozporoval s tím, že už máme všechno rozbalené a že se nikam přesouvat už nebudeme, ale slíbil jsem, že v 6 ráno už budeme pryč. Myslivec si telefon převzal, vyfotil si nás, zamával a zmizel.

Den 7

Bulharsko:

No. Lepší motivaci ke vstávání jsme nikdy v životě neměli. Když jsme ráno nandavali věci na motorky, projel okolo náš známý z předchozího večera. Pozdravil nás, což v nás vyvolalo pocit klidu, že o nás ví a že po nás snad nebude střílet. V 5:59 místního času jsme najížděli zpátky na hlavní silnici bez průstřelu.

Časné vstávání nám nezpříjemnila ani skutečnost, že v Bulharsku je vlivem časového posunu o hodinu více. Najednou jsme tedy vstávali za tmy a o dost dříve, než jsme byli na této výpravě zvyklí. Museli jsme se na nejbližší benzínce trochu vzpamatovat. Výhodou však bylo, že jsme mohli celkem svižně pokračovat po prázdných silnicích k jednomu z našich nejdůležitějších cílů – Buzludže v centrálním Bulharsku.

Projíždíme kolem pomníku Dimitara Blagoeva a klikatou cestou stoupáme k našemu cíli, který jsme už mohli zahlédnout z velké dálky. V tom vyjedeme z lesa a už Buzludžu vidíme docela dobře. Na křižovatce ve tvaru T se dáváme doprava a rozbitou cestou se posouváme blíž a blíž. Ta stavba… Je skutečně monumentální. Svým umístěním i svým provedením. Naneštěstí je na ní vidět, jak dlouho chátrá. Dovnitř je zakázán vstup a obchází tam hlídač. Takže jsme se o nějaký průnik ani nepokoušeli. Obloha byla jasná a tak bylo i navzdory dopolednímu mlžnému oparu vidět do dálky. Na západ od Buzludži se nachází bulharský národní park. Cestou zpátky jsme se vyhýbali koním, kteří se zde nahoře volně pásli. Poté jsme začali potkávat fanoušky značky Mercedes, kteří soudě dle jejich počtu, pořádali nahoře sraz. Sjeli jsme níže, abychom se podívali na pomník socialismu, a další cestu dolů jsme neuspěchali a prohlíželi si pozůstatky socialistické architektury a umění. Poslední zastávkou v této oblasti byl monument Dimitara Blagoeva, který jsme cestou nahoru pouze minuli.

 

Následovala svižná jízda k Černému moři, kde jsme zabookovali pokoj v hotelu s bazénem nedaleko moře. Toto ubytování bylo asi jediná věc, která na naší cestě připomínala konvenční dovolenou. :D

 

Po příjezdu jsme schovali motorky do hotelové garáže a šli jsme na check-in. Vyházeli jsme zavazadla na pokoj, trochu se rozkoukali a šli jsme rovnou k moři. Pokud jde o pláž, tak byla čistá, ale i navzdory skutečnosti, že jsme byli od centra poměrně daleko, zde byla spousta lidí. Kvůli písčité vodě nebyla voda průzračná a tak bych to zhodnotil skoro tak, že podobnou dovolenou u moře může člověk zažít i v Bibione. Nebyli jsme ani nadšení, ani zklamaní, takto to prostě je, jeli jsme s tím, že si na to uděláme zkrátka vlastní názor. Podobná letoviska jsou i blíže. Nicméně jsme rozhodně nezanevřeli na koupání ani na průzkum. Šli jsme vyzkoušet místní točené pivo Zagorka do plážového baru. Pivo bylo jednoznačně špatně natočené, a proto ho nechci zbytečně hanit. Nicméně na platbu v eurech se mladík u pípy moc netvářil a byl problém s ním vůbec dohodnout, jak si to pivo od něj koupit. Večer jsme si dali v hotelové restauraci velice slušné jídlo a lahvové pivko Šumensko. Na pokoji jsme si provizorně vyprali, co bylo zapotřebí, nastrkali telefony a powerbanky na nabíječky a šli jsme zkontrolovat pořízené video záznamy z kamery a… do prdele. Zjistili jsme, že všechno před Makedonií se nám přehrálo stropem v makedonském hotelu, protože kamera po připojení na nabíječku začala nahrávat. To nás fakt zamrzelo, ale už se nedalo nic dělat. Naplánovali jsme, jak by mohla zhruba vypadat trasa další den a šli jsme na kutě. Původně jsme tu chtěli strávit dva dny, ale flákání v letovisku uprostřed sezony nás nelákalo zdaleka tolik, jako vyrazit znovu na cestu…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (15x):
Motokatalog.cz


TOPlist