Balkán 2019 (memoriál Petera Fondy)

Prolog:

Když píši s odstupem času tyto řádky, už ani nevím, koho jako prvního napadlo vyslovit to nahlas. Nakonec sám sebe přesvědčuji, a je to nejspíš i pravda, že jsme v sobě tuto touhu po dobrodružství měli již hodně dlouhou dobu oba dva. Je to půl roku, co jsme s Hynkem naházeli na naše motorky všechny věci, o kterých jsme si mysleli, že jsou ty nezbytné, a vyrazili jsme na náš doposud nejdelší motovejlet…

Jelikož nedlouho před naším odjezdem zesnula herecká ikona Peter Fonda z Bezstarostné jízdy, rozhodli jsme se na jeho počest tento výlet i pojmenovat, protože tento film do značné míry vystihoval filosofii, se kterou jsme se tento mototrip snažili pojmout.

Příprava

Oba už dlouho sedláme posezem i stylem dost podobné stroje a to Hondu CB 500 a Hondu CBF 600N, což nás, coby kamarády, vlastně svedlo dohromady. Když o tom teď tak přemýšlím, nebylo nejšťastnější řešení pustit se do tohohle podniku právě na těchto mašinách, ale na tu druhou stranu bylo možné si vybrat ještě méně vhodné stroje. Oba tyto naháče mají relativně příjemný posez a lze je vybavit moto zavazadly. Hynek svojí Hondu okufroval a já jí ověsil textilními brašnami. Je pravda, že navzdory našemu snažení příprava proběhla spíš spontánně a ve stylu, kdy jsme si obden psali věty typu: „Hele, vole, a neměli bychom s sebou taky vzít…?“ nebo „Ty vole! Hlavně s sebou nesmíme zapomenout vzít…!!!“.

Nakonec jsme měli pohromadě inventář toho důležitého. Já s mírnou paranoiou raději šel do banky vyměnit české koruny za měny, které jsme při cestě mohli potřebovat, kdybychom se dostali do nějakého shitu a nedalo by se zaplatit kartou. Taky jsme si zaběhli pro mezinárodní řidičák, protože jsme už věděli, že se dostaneme mimo EU. Jídlo jsme vyřešili oba podobným způsobem. Museli jsme naložit na motorky něco, co zabere relativně málo místa a dá se z toho žít. Já jsem zvolil Manu v podobě prášku a Hynek si na místo pro čubku posadil pytel proteinu. Cestou pak už stačilo jen koupit vodu (brali jsme raději balenou) a namíchat si jídlo. Vzali jsme i základní nářadí a čistič a mazání na řetěz. Nezbytnou výbavou pro takto dlouhou cestu byly interkomy, bez kterých by veškerá komunikace byla nesmírně komplikovaná a nepohodlná. Ostatně ani psychice by neprospělo několik set kilometrů promlčet. Mimo tyto skutečnosti jsme nejednou pocítili, že dobrá komunikace mezi jezdci značně zlepšuje bezpečí na cestě a to v situacích, kdy první jezdec může varovat ty za sebou. O spoustě srandy a jedinečných hláškách už se není zapotřebí ani zmiňovat. Hynek měl motorku vybavenou 12 V zásuvkou, ze které jsme dobíjeli kameru, interkomy, powerbanky a telefony. Já měl řídítka vybavená držákem mobilního telefonu, který jsme po většinu výpravy používali jako navigaci.  

Plán byl sjet ze západních Čech do Bavor, pokračovat přes Rakousko do Slovinska a odtud do Chorvatska na Željavu. Přes krátké přímořské území Bosny do chorvatské exklávy s Dubrovníkem a dál do Černé Hory a Albánie. Tady jsme původně chtěli jet po severu do Kosova, ale těžkosti s dokoupením povinného ručení nás nakonec donutily usoudit, že zamíříme víc na jih a vjedeme rovnou do Makedonie u Ohridského jezera. Odtud jsme měli pokračovat do Řecka k hře Olymp a do Bulharska přijet z jihu. Dále jsme se měli dát severně a dojet přes přečerpávací elektrárnu Chaira až do centrálního Bulharska k Buzludže a odtud už k moři. Návrat se měl pak odehrávat na severní trase. Od moře severně, přejet Dunaj a dostat se do Rumunska. Odtud přejet hory přes Transalpinu a pak zamířit na Maďarsko, projet znovu Rakousko a dosáhnout domoviny. Kategoricky jsme odmítali platit za dálniční známky nebo mýto jen proto, abychom jeli po nudné dálnici. Proto jsme se rozhodli, že cestu zdoláme po okreskách.

Jasně stanovené zastávky byly následující: Deggendorf (D), Opuštěné vojenské letiště Željava (HR), Dubrovník (HR), hora Olymp (GR), přečerpávací vodní elektrárna Chaira (BG), Buzludža (BG), Sluneční pobřeží (BG) a Transalpina (RO).  

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE