Sólo trip Bosna a Hercegovina

Balkán

Kapitoly článku

Je 30.července a já konečně vyrážím. Cílem cesty je Bosna a Hercegovina. V hlavě mi už několik dní běží plán cesty, těším se jak malý kluk ! Konečně, jsou tady první kilometry,… slunce svítí, cesta utíká, je mi skvěle ! 😊 V Rakousku se počasí začíná pomalu zhoršovat a najednou stojím v bouřce na dálnici před zavřeným tunelem, na kterém svítí červená a přemýšlím, co budu dělat. Je kolem 19.30hod… Nakonec jsem skončil kousek od Štýrského Hradce vedle kukuřičného pole pouze pod plachtou nataženou z motorky. V noci se silné bouřky znovu vrátí a ráno v kolem 5hod zase. Ten nádherný pocit z výletu je fuč. Balím mokré věci a bez snídaně vyrážím na mokré silnice. Dálnice v Chorvatsku je beznadějně ucpaná, ale chytám se slovinského motorkářského klubu Tulipán (podle nášivek na zádech), kteří si s takovou situací umějí evidentně poradit a díky nim prokličkuji mezi auty a dostanu se z dálnice pryč. Před hranicí do Bosny a Hercegoviny je 20ti minutová fronta, ale slunce svítí, takže se svlékám do trička a po propršené noci mně vůbec nevadí čekání na slunci.

Za chvilku jsem v Bosně a pokračuji k vodopádům Štrbački buk. Po cestě si ještě koupím místní SIM kartu, abych měl levnější přístup k internetu. Jsem na třech místech, SIM kartu mně rádi prodají, ale neumějí nastavit data. Konečně nacházím obchod, kde mně kartu prodají a nastaví. Po půl hodině snažení data stále nefungují, takže odjíždím se svou novou SIM kartou, která nefunguje…

Při odjezdu z Bihače teploměr ukazuje 39°C a já konečně mířím k vodopádům. Na vstupu do Národního parku UNA zaplatím vstupné a jedu po šotolině v oblacích prachu. Provoz je tady docela slušný. Dech mně vyráží barva vody v řece. Takhle nádhernou, sytě modrozelenou barvu vodu jsem ještě neviděl. Protože je pořádné horko, zastavuji, svlékám se a jdu do té ledové vody. Sedím na dně, voda mi sahá pod bradu, chladím se…

Prohlédnu vodopády a okolí, něco vyfotím, natočím video, dám si pivo na terase a pokračuji do kempu.

Dnešní dlouhý den končím v kempu Martin Brod. Chci se pokusit nastavit datovou SIM kartu sám, ale nemůžu najít obal od SIM karty, kde je vše určitě popsané… naštěstí se v kempu seznamuji s mladým českým párem, který mně ochotně pomůže s nastavením. Všechno funguje – paráda ! Večer končí „družbou“ u piva a místní pálenky…

1.srpna odjíždím z Martin Brodu směrem k jezeru Buško. Hned za obcí se přicházejí první hory a výhledy.

Následuje relativně plochá a rozlehlá krajina, kterou obepínají hory. Nejsou tak vysoké jako rakouské Alpy nebo italské Dolomity, spíše připomínají takové vyšší Krkonoše. Krajina je hodně suchá, jsou vidět vypálené kusy půdy.

Jedu hodně po šotolině, motorku mám jako by ji někdo posypal pytlem cementu…Krajina je ale krásná.

Při výjezdu k jezeru Šator jsem to po 10km jízdy po šotolině v lese vzdal. Čekalo mě ještě 20km tam a 30km zpátky. Jedu rovnou k jezeru Buško, kde chci najít nějaké místo na spaní. Při sjezdu po jedné z cest k jezeru zapadám předním kolem do hrubého písku a motorkou nemůžu pohnout, ani ji dát na boční stojánek (zabořil by se do písku). Přidržuji ji jednou rukou a opatrně sundávám kufry a vak a potom rukou opatrně odhrnuji písek z pod kol. S vypětím všech sil se mi daří motorku vyprostit. Poté už jen vyjet do prudkého kopce plného vymletých děr a kamenů. Asi na desátý pokus vyjíždím a jsem rozhodnutý skončit se spaním na divoko a najít kemp. Bohužel všechny tři kempy, které jsou v mapě zakreslené neexistují a já opět hledám místo na kempování, nakonec nacházím místo kousek od jezera.

Ráno odjíždím směrem na Mostar. Krajina je překvapivě více zelená, než předchozí den, ikdyž jsem více na jihu. Jedu jen v tričku (je 34°C), cestou jsou vidět krásné hory a hluboká údolí. Někde hoří suchá tráva až k silnici, ale nikdo nic nehasí. Místní jezdí na skútrech bez helem a ještě přitom drží v jedné ruce mobil. Auta jezdí běžně bez registračních značek, blinkry používají jen někteří. Ani brzdová světla nejsou vždy pravidlem… Po zhruba 100 km přijíždím do Mostaru, ubytuji se v hotelu, následuje rychlá sprcha a hurá do města ! Centrum Mostaru má všechno, co má mít historické balkánské město. Malé obchůdky, kavárny, restaurace, trhy… Dávám si výborný oběd, lokální pivo, bosenskou kávu, užívám si atmosféru města. Nevynechávám ani návštěvu Karađozbegovi mešity (největší mešita v zemi).

 

Večer ještě stihnu okouknout dervišský klášter a řeku Bunu, která vyvěrá z hluboké jeskyně u obce Blagaj. Z pramene řeky vytéká 40 000 l/s vody. Teplota vody dosahuje 10 stupňů celsia i v létě.

Další den mě čeká zhruba 250 km. Cílem je pohoří Durmitor. Cesta z Mostaru vede krásnou hornatou krajinou, která se zhruba každých 50 km mění. Nejdříve to jsou suché pláně s několika keříky obklopené vysokými horami, postupně cestou na jih přibývá zeleně a hory jsou zarostlé hustou vegetací. Před hranicí do Černé Hory se cesta prudce zvedá a míří k horském průsmyku. Hory už připomínají italské Dolomity, jsou vidět štíty holých skal.

První pocit z Černé Hory jsou velmi kvalitní silnice oproti Bosně a Hercegovině, hned si proto užívám rychlejší jízdu v zatáčkách na kvalitním povrchu. Mohlo se ale také jednat o silnici vyšší třídy, nežli po kterých jsem v Bosně jel. Před Žabljakem otáčím a směřuji do pohoří Durmitor.

Durmitor je ohromující ! Je to úplně jiný zážitek, nežli rychlá jízda v italských nebo rakouských horských průsmycích. Cesta často vede otevřenou krajinou s fantastickými výhledy a syrovost přírody Vám dýchne přímo do obličeje.

Večer končím v kempu a při točeném pivu pozoruji západ slunce.

Další den vstávám opět kolem ranní 6 hodiny. Poprvé je zima, musím mít dlouhé kalhoty a mikinu, přítomnost vysokých hor je znát. Snídám sázená vejce s poličanem a rychle směřuji do skalních tunelů.  V průběhu cesty v Bosně se mně několikrát stává, že mi nesvítí hlavní světlomet. Nejsem schopný vysledovat kdy se to stává, ale v tunelech jako zázrakem vše funguje 😊. Právě včas, tunely jsou neosvětlené a někdy opravdu hodně tmavé.

Vracím se zpátky do Bosny a Hecegoviny, ale nemůžu se nezastavit na vyhlídce na Pivské jezero.

Bosna a Hercegovina mě vítá dřevěným mostem a silnicí, kde je asfaltový pouze jeden pruh…ten  v protisměru. Jedu směrem k Sarajevu a najednou vidím odbočku na Boračko jezero. Měním cíl cesty, jedu k jezeru. Jezero je krásné, voda teplá, kemp poloprázdný. Nevím, jestli to běžné nebo to je  způsobené cenou ubytování za noc, je stejná jako hotel v Mostaru...

5.srpna vstávám brzy ráno, protože předpověď počasí slibuje silný déšť už v 8 hodin. Rychle se nasnídám a po 7 hodině vyrážím.  Na cestě od jezera Boračko potkávám chlápka, který vede stádo ovcí na pastvu. Stojím na silnici a čekám, než stádo a tři psí ochránci přejdou. Další, zřejmě volně žijící psy následně potkávám. Jsou ale hodní, stejně jako dva psi, které jsem potkal hned první den v kempu.  Byli vděční za kus jídla a pohlazení.

Cestou do města Jajce stoupám do hor, abych pak zase sjel dolů.

V horách mě dvakrát zastihne pořádná bouřka. Zastavuji až poté, co mně voda po průjezdu hlubší louží cáká až přes plexi štítek. Poprvé stojím v nepromoku a helmě v dešti vedle motorky a čekám, až přestane pršet, podruhé mám více štěstí a jsem schovaný v samoobslužné myčce automobilů. Když bouřky ustanou, je hned horko a můžu pokračovat.

Blízko města Jajce je pěkný kemp. Rozbalím stan a jdu si prohlédnout staré město. Parkuji u „Medvědí věže“ tedy úplně uprostřed starého města. Projdu si město, kouknu na vodopád, dám si točené pivo za 2 BAM (1euro), vyfotím co potřebuji a jedu zpátky do kempu. Před závorou ještě otáčím a jedu se podívat na malé mlýny, kterou jsou nedaleko.

 

V kempu se seznamuji s český párem, kteří jedou jejich cestu po Balkánu na stejné tříkolce jako ve filmu „2 nosáči tankují super“. Za tříkolkou ještě táhnou malý obytný přívěs. Dáváme se do řeči a hodně si rozumíme ohledně způsobu cestování.

Brzy ráno zavoní po kempu opět sázená vejce s poličanem a během chvilky odjíždím. Ve městě mě staví místní Policie, ale chtějí jen doklady a já pokračuji do Rakouska a další den domů. V Rakousku přečkám bouřku v autobusové zastávce a je to poslední déšť, který na cestě potkávám a pak už jsem po ujetých  3000 km doma.

A jaké to bylo ?  Podle mě skvělé !

Bylo to úplně jiné, než-li jsou výlety do rakouských nebo italských horských průsmyků. Chyběly kvalitní silnice a rychlá jízda v zatáčkách. Na druhou stranu byly v Bosně a Hercegovině nádherně čisté řeky, krásná příroda skoro na každém místě, historická města a úplně jiný přístup k životu, který byl z místních cítit na dálku.

video :

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (26x):


TOPlist