sumoto_duben



NTP Bosna a Hercegovina 2021

Kapitoly článku

Den první – Maďarská gulášovka je super a Chorvatské karlovačko nepiju.

Smradi konečně vypadli do školy (volejte sláva a tři dny se radujte) a my můžeme vyrazit pro změnu směrem na Maďarsko. Dopředu jsme vyřešili všechny potřebné doklady, tím mám na mysli dokumentaci o očkování, testování, promoření a následně odmoření. Taky jsem si sehnal doklad na to, že stolici mám pravidelnou, erekci zatím díky Bohu pevnou a nohu plochou. Dneska nevíte, co by mohl kdejaký aktivní blbec požadovat.

Přechod hranice se Slovenskem je v pohodě, na přechodu sedí pohraničníci, nebo jak se to dnes jmenuje a jedeme přes naše „braty“ jen tranzit. Samozřejmě už v létě jsem byl aktivním příslušníkem slovenské policie upozorněn, že kdo není očkován je považován za „osobu nevhodnou pobytu na Slovensku“. Takže nás opravdu ani nenapadlo se tam zastavit a spěcháme do podstatně přátelštějšího Maďarska. Trasa přesunu je všeobecně známá všem, co se hromadně stěhují přes Maďary na léto do Chorvatska, to je přechod Rajka (opět srdnatě střežený slovenskými ozbrojenými silami), Csorna, Goričan a dnešní cíl je něco u Plitvických jezer. Zhruba v polovině trasy si dopřáváme Maďarské pohostinnosti a nechutně se přežíráme. Je to taková tradice v této zemi a bohužel, nebo spíš Bohu dík se od ní nedokážeme oprostit. Po odchodu z restaurace si všímáme, že má Emil jednu botu od oleje. Tomu to samozřejmě nepřijde nijak divné, je to „mechanik specialista na opravy bindrem“. Ostatní závady, které nevyřeší touto vyspělou technologií ostentativně ignoruje. Po prohlídce jeho stroje se shodujeme, že to „trochu“ teče napojením hadice na olejovou nádržku v rámu. Oprava je snadná, omotáme to hadrou, utáhneme oblíbeným bindrem a pořádně to opravíme až večer. Alespoň takový byl plán.  Jo, co se týká covidu, tak ten v Maďarsku neexistuje. Takže v poho.

Přechod hranice do Chorvatska je cca na 10 minut, samozřejmě „jedeme tranzit“. Za hranicí už je Emil od oleje komplet, a dokonce už i jeho samotného to mírně znepokojuje. Opět kontrola a zjištění, že je nalomená kovová trubka vyústění oleje z rámu. Emil akčně vytahuje další bindr, ubezpečujeme ho, že bez svářečky je to konečná. Anebo, a nebooo vylovím z kufru plastický kov, odmastíme to čističem na řetězy a pěkně to zalepíme. Vydrželo to celou cestu a předpokládám, že to vydrží, jak znám Emila až do konce sezony. Valíme dál po dálnici na Karlovac a pak odbočujeme na Plitvičky. Bereme apartmán za 70,- € už skoro za tmy. Tom loví z kufru bečku Budvaru, Broňa druhou. A pak že neexistuje koncentrované lidské štěstí! Pche, tady se zkoncentrovalo štěstí pro 5 chlapů do deseti litrů tekutiny.  Trošku se pinkneme a jdeme spát.

Den druhý – Tom má kaput motorku a všude najdeš spřízněnou duši.

Ráno vstáváme a jedeme na první off-road trasu. Je to dle průvodce pěkná čtverka z pětistupňové škály. Takže proč ne, valíme to na těžko včetně kufrů. Uvidíme, co to udělá. Cílem je stará, nutno říct pěkně zdevastovaná radarová stanice na kopci poblíž obce Željava. Výjezd je to vcelku dobrý, horní pasáž je opravdu skvělá. Výhledy neskutečné, můžete vidět i dráhu letiště, které bylo našim dalším cílem. Bohužel ve sjezdu došlo k nemilé situaci. To že Emil hodil krásného trojitého odpíchnutého rittbergera a zůstal vyset na hraně cesty se zadním kolem skoro metr vysoko ještě šlo. Prostě jsme ho opět postavili na kola a vzhledem k jeho absolutnímu nedostatku, pudu sebezáchovy pokračoval v nezměněném tempu dál.  Horší to bylo s Tomovou motorkou. Při brždění motorem došlo… No prostě to přestalo vydávat akceptovatelné zvuky. Ba přímo to vydávalo zvuky „neslučitelné se životem“, jak se dneska moderně říká něčemu, co je kaput….

Tom sjel bez motoru o něco níže a začali jsme to řešit. První jsme zkontrolovali vše, co dělal před odjezdem. Byla tu možnost, že něco správně neutáhl atd. Takže motorku položit na bok, sundat víko spojky, tady bylo vše ok. Pak nádrž a vše okolo, zkontrolovat ventily, zda se nepovolili šroubky a jako poslední pokus rozvoďák.  A je to ku…va tu, řetěz plápolá jak ruská zástava na bývalém národním výboru. Takže jsou dvě možnosti, praskla lišta napínáku rozvodového řetězu, nebo pružina v napínáku. Odborným pohmatem zjišťujeme, že lišta bohužel „není“. Ventily jsou volné, takže se to „asi“ nepotkalo s pístem.

Tak toto v lese neopravíme, vlastně to neopravíme nikde. Lištu nemáme a pokud mě paměť neklame, musí jít dolů hlava, zapalování a asi i válec. To samozřejmě potřebuje nové těsnění a nejlépe motor ven atd. Na to abychom to opravovali a čekali na díly jsme moc blízko domova a máme krátkou dovolenou. Pokud by to bylo někde opravdu daleko, dokážu si představit, že to vyřešíme improvizací. Tady to ale nedává smysl. Takže motorku dostaneme ke komunikaci a zajistíme odtah do ČR. Máme pojistku, tak to bude vcelku v pohodě.  A jak se k tomu pojišťovna UNION postavila? Standardně-příště NASRAT.

Takže složíme motorku a táhneme ji na laně k nejbližší cestě. V terénu a s naloženou motorkou je to nebývale zábavná aktivita. Vřele doporučuji si to vyzkoušet. Tam, jak už to tak bývá, se nám podařilo narazit na super kluka z Off-road klubu Plitvické jezera. Odtáhli jsme motorku na Danově plošině k němu domů a více méně si potvrdili, že jsme závadu diagnostikovali správně. Dan se o nás staral naprosto příkladně, peníze nechtěl žádné, a ještě jsme se dohodli, že se večer sejdeme v hospodě a zapijeme to.

Zajistili jsme potřebné věci okolo přepravy motorky a sehnali přes Dana ubytování a Tom se trochu společensky upravil. Nutno podotknout, že za naší spoluúčasti. Navečer jsme vyrazili za Danem do hospody a nastal neuvěřitelný festival „punkslovanské“ komunikace a konzumace. Ukončili jsme to někdy okolo druhé ráno s tím, že nás Dan odveze na ubytování, které je cca 3 km daleko. Ten skočil na motorku a mžiku byl zpět s autem. Na naše tázavé pohledy nám sdělil, že tu policajti nějakých 7 piv a rakiji neřeší. Takže nasedat (pravda trochu s obavou) a hurá na ubytování.  Pak už následoval jen tvrdý spánek opilců až do rána.

Pokud by byl svět spravedlivý, tak se musela motorka do rána opravit sama. Protože tolikrát, co jsme jí připili na zdraví, by nemohlo zůstat bez odezvy. Bohužel se nám potvrdilo, že to v případě motorky nefunguje. No co, pokus je pokus. Za to nic nedáš.

Den třetí – Jak to bude dál? Neřešíme, jedeme, to se časem vyřeší samo!

Ráno je děsivé, jako opravdu dost děsivé, hltám pro sichr dvě růžové štěstí a doufám, že to rychle zabere. Nebo je po mě. Po ranní válečné poradě se shodujeme, že rozdělíme Tomovy věci na motorky a Tom pojede vždy s jedním z nás. Dostává velkorysý prostor o objemu dvou osmilitrových lodních vaků. Není to vůl, samozřejmě první balí podstatné věci, jako karton cigaret a flašky slivovice. Pak takové ty postradatelné, jako spacák, karimatku a na ostatní zcela nepotřebné věci, třeba náhradní oblečení už není místo. Tady se ukazuje opravdová nefalšovaná životní zkušenost.

 Včera jsme dali vcelku v „pohodě“ čtverku na těžko s kufry, takže když to trochu přeskládáme, může jet Tom s Broňou na tandemu. Vyházíme všechny trasy, které mají obtížnost 4 a pojedeme vše, co půjde do obtížnosti 3. A pokud po trase narazíme na úseky, které prostě na tandemu nepůjdou, tak to otočíme, nebo sjedeme na silnici. Popřípadě budeme jezdit z kempu a vždy tam jeden z nás zůstane. Jo to by šlo – tak jedeme.

Další cíl je neskutečně profláknutá Dakota na letišti. Chudák, je už pomalu celá rozkradená, nějaký blbec dokonce odřezal vrtule. Fotíme pár záběrů, lepíme samolepku stejně jako to stádo lidí před námi a jdeme zkouknout  parkovací a servisní zázemí pro migy ve skále. Je to neuvěřitelný komplex. Nevím, zda mám obdivovat tu neskutečnou práci, co to muselo dát, nebo přemýšlet nad tím, co za magora to napadlo zrealizovat. Mělo to údajně vydržet přímí zásah atomovkou o síle 25 kilotun TNT. Je to součástí komplexu Jugoslávské obrany, kdy to zahrnovalo ještě Titův bunkr poblíž města Konjic a tajnou ponorkovou základnu ve Splitu. Tak alespoň pravila paní průvodkyně v bunkru. Prozkoumáme vnitřek komplexu, chce to být opatrný, vlastnit slušnou baterku a pokud možno se neztratit.

Dál pokračujeme do národního parku UNA. Co si tak vybavuji přesun, byl pěkný lehčí off, Broňa to s Tomem vcelku dává, lehli asi dvakrát, a to pouze demonstrativně – žádná velká držka. Národní park UNA jsou takové zmenšené Plitvice, kde je sakra míň lidí. A co hlavně, jde to celé projet na motorce. To je paráda, off-road v NP, za to by Vás v ČR zastřelili hned na cestě a pak mrtvolu pověsili pro výstrahu na náměstí. Bohužel už i sem se nám z protisměru naší jízdy, to je od dědinky Ripač dostává to černé svinstvo, které nazýváme asfalt. Takže posledních cca 10 km trasy už neexistuje.

Další trasu jedeme směr na Drvar, zhruba ve 2/3 to fakt ve dvojku na moto nejde a bereme to po asfaltu na jezero Sator. Tady by měl být funkční motel, nebo camp. Toť praví internet a ten přece nelže! Nakonec se nám z toho přejezdu vyklubalo projetí další plánované Off trasy téměř v celém jejím rozsahu, jedno neplánované vysednutí z motocyklu tandemu Tom/Broňa a příjezd k jezeru cca v 8 hodin večer, to znamená skoro za tmy. Camp neexistuje a motel je vybydlený. No hlavně že to má kladné hodnocení na netu. Asi matrix nebo co. To nám nakonec nevadilo, stejně jako dvěma skupinám českých motorkářů a slovinskému novomanželskému páru. Pravda slečinka, vlastně teď už mladá panička z toho byla pěkně rozdrbaná. Zabíráme jeden pokoj v patře, kde zbyly dvě postele a polovinu přizemní haly, kde je podle všeho funkční krb a taky luxusní sedačka. Když se zavřou dveře od hajzlíků, které evidentně někdo používal i po jejich vyřazení z provozu a otevřou se okna, tak je to vcelku luxusní spaní. Venku je neuvěřitelná kosa! Nakonec jsme u horského jezera a všechen chlad sjíždí z hor dolů. Za motelem teče voda, zda je to narazený vodovod, nebo vyústění studánky nevíme, ale pitelné to evidentně je. Neposral se nikdo.

Pokecáme, uvaříme večeři z železných zásob, to znamená rýži a vepřovku, vypijeme vše, co se najde a jdeme spát do našeho tisíci hvězdového motelu.

Den čtvrtý – Přes krajinu stovek kráterů-jedeme na Blagaj a z kempu budeme jezdit na lehko.

Ráno uděláme zbytky jídla, dáme kafe a čaj. Dohoda pro dnešní den je přesun na Blagaj. Tady jsme byli na cesťácích cca před 5 lety, kemp tam známe a můžeme jezdit trasy okolo Blagaje na lehko. S tím, že vždy jeden z nás zůstane v kempu tak, aby si zajezdil i Tom.

Přesun volíme trasou dle průvodce se startem v dědince Rore a cílem v Glavici. Trasa se nazývá Šotolina mezi krátery a je to opravdu velice zajímavý kus země. Trasa je lehká, dá se to komfortně projet na tandemu včetně kufrů.

Pak už to hrneme směrem na Mostar. Přesněji na Blagaj do kempu Aganovič u řeky. Je to malý kempík, ale je tu vše potřebné. A naproti přes řeku jsou restaurace, kde večer zapaříme. Po příjezdu jsme se v omezené sestavě okoupali v řece, která má osvěžujících 8 stupňů. Jo jo, tomu říkám gender proměna, to by z nás měla progresívně korektní sebranka radost, byla ze mě ještě hodinu po koupání holka.

Postavit stany, sprcha a hurá na jídlo. Úplně bych to nenazval večeří, spíše bych to nazval jako festival obžerství. Jídlo je v BiH opravdu výborné. Pivo jsme po jednom pokusu vyměnili za víno a rakiji. Vše je za ceny velice lidové, to samozřejmě pro nás. Ne tak pro obyvatele BiH, kde je průměrný měsíční příjem cca 480,- euro. Takže pokud se tam chcete podívat, chovejte se jako lidi. Ne jako Němci po revoluci u nás.  Lidi nás tam mají rádi, a tak by to mělo i zůstat.

S pocitem totálního přežrání jsme se odkulili do stanů a vytuhli.

Den pátý – dervišský klášter a k jezeru Boračko, kde rakija není alkohol

Ráno se Jura dobrovolně vzdává řízení, není mu úplně dobře. Vyrážíme po svých do kláštera při ústí řeky Buna. Samo místo je úžasné. Celá řeka vyvěrá ze skály a nad ní je tento „klášter“ nebo jak se to v případě musulmanů jmenuje. Byl by to kýč všech kýčů – kdyby to nebylo opravdové. Při prohlídce kláštera musí být holky zahalené a kluci musí mít dlouhé kalhoty nebo nafasují dlouhou zástěru. Jo a taky se musíte zout. Paní, která to tam hlídá, velice rychle začala svého rozhodností litovat, a to, když jsme se zuli i my. Emil opřel ponožky o regálek na odloženou obuv a s úsměvem vyrazil do kláštera „čistit čakry“.  Klášter je to malý, ale zajímavý, byl jsem v něčem takovém poprvé. Po dokončení prohlídky, odevzdání zástěry a nazutí bot jsme si na nádvoří dali bosenskou kávu, turecký čaj a několik druhů dezertů. Káva a čaj jsou silné a dezerty jak všude v muslimském světě přeslazené. Ale je fakt, že baklava byla výborná. Po cestě do kempu jsme vzali ve stánku dva druhy rakije na večer. Ať má ten dobrák, který tu, co chvilku řve, z věže mešity radost. Že jo?

Po potřebném servisu jsme vyrazili na off k jezeru Boračko. Tentokrát nalehko a bez Jury. Tom si vzal jeho XT a byl v sedmém nebi. Nástup na trasu je přes Mostar po asfaltu nádhernými serpentýnami. Pak je to až k jezeru cca 30 km Off. Jedete zářezem ve skále, pod sebou místy volný prostor až k jezeru odhadem 200 m volného pádu.

Je to super. Řádně zpocení, špinaví a žízniví jsme přijeli až k jezeru, kde nás zpozoroval týpek z baru. Beze slova, než jsme zastavili, nalil 4 velké rakije a pokynul k přípitku. No co, přece ho neurazíme, tak jsme to kopli do sebe a započali standardní konverzaci – země původu, jak se nám BiH libí, atd…  Tom neodolal a v jezeru se vykoupal, teplota je super a prostředí taky. Sem se dá zajet i s rodinou na dovolenou. Na cestu zpět jsme vzali nějaké nealko, hodili do sebe další rakiji na rozloučenou a dali si to celé znovu. Tentokrát z opačné strany. Až na pár drobností, kdy jsem tak tak minul kamion se dřevem a pak vcelku slušně napálil do Toma, který už stál za kamionem, to šlo. Jo holt, když jedeme jak prase a potřebujete na šotolině rychle zastavit, tak to se matka gravitace dost vzpírá. Nemám jí to za zlé, tak to prostě je.

Po návratu do kempu opět proběhla návštěva restaurace, tentokrát jsme ubrali na jídle a přidali na tandemu víno/rakija. Rakija je super.

Den šestý – Titův bunkr, to musel vymyslet fakt magor a setkání s kluky v kempu Oasa, co vypadá spíš jak kemp Apokalipsa

Ráno opět děláme nezbytný servis a balíme stany atd. Po zaplacení a rozloučení se jedeme směr na Konjic navštívit Titův bunkr. Samo přesun je s Tomem na tandemu a po normálních cestách. Bunkr trochu hledáme, navigace Vás zavede k doposud armádou používané části. Takže zpět přes řeku a ke správnému vstupu. Není se třeba obávat zavřené brány, budete včas vpuštěni do areálu vcelku pohodovou ochrankou. Před vstupem jsme hodili řeč s aktivním japonským párečkem, co samozřejmě všechno natáčel na kameru. Prohlídka trvala nakonec téměř dvě hodiny a je to směs neuvěřitelného a fascinujícího magorismu. Jak přemýšleli tvůrci tohoto díla je pro mě záhadou. Bunkr je většinou bez funkčního vybavení. Funguje ale vzduchotechnika a některé další podpůrné celky. Výklad zajímavý v angličtině. Pokud jsem vše správně pochopil, byla to nejutajovanější část obrany Jugoslávie a stálo to bambilion, nebo ještě o trochu víc. A taky to naprojektovali tak, aby to vydrželo zásah atomovkou. Prostě to zakopali 250 m hluboko. Alespoň dle informací paní průvodkyně.

 

Po prohlídce jedeme do kempu Oasa v dědinky Orahovica. Tady máme naplánované setkání s posledními dvěma účastníky našeho cirkusu NTP moto. Ti bohužel museli plnit pracovní povinnosti. Kamil s Ondrou přijíždějí okolo páté. Staví stany, rozdávají přivezené pivo, čímž budí opravdové nadšení a večer jdeme na večeři do přilehlé restaurace. Proběhla standardní přežírací akce, s bosenskou kávou, rakijí, vínem a následně v kempu slivovicí a dopíjením přivezeného piva. Super večer jako obvykle.

 

Den sedmý -   Lukomir dědinka, kde se na kopec nejezdí a olympijský stadion, odpoledne přesun na agrocentrum Izletište Bistrovo  – Kruščica.

Ráno padá černý Petr na Toma. Bude muset vydržet půl dne v kempu, ostatní jedeme na off. Cílem je Lukomir, kde jedou snad všichni a olympijský areál u Sarajeva. Spojujeme dvě trasy podle průvodce a samozřejmě si to „trochu“ upravujeme.

Cesta na Lukomir je fajn, když si to tak drtíme a radujeme se, jací jsme to sekáči zhruba v polovině cesty se do protisměru zjevuje paní ve Fiatku. Co to je, to si dělá prdel? No asi jsme pěkní sráči, když to tady jezdí kdejaké tetina v rozdrbaném Fiatu. No, co se dá dělat, sráči budeme určitě. Nicméně s nezmenšenou chutí to hrneme na Lukomir. Projíždíme dědinkou, která je opravdu kouzelná, směřujeme to na kopec, kde nás táhne navigace. Je to opravdu zdatný krpál s až nebezpečným sklonem a svahy hluboko do údolí. Je pravda, že až navrch jsme nedojeli. Po cestě zpět se na nás dívají místní jako na idioty, na kopec se nejezdí! Tam se chodí pěšky!  Noo, tak to řeknu zrovna a nedělám z nás blbce.

Plynule navazujeme na trasu k olympijskému stadionu položenému na hřebenu nad Sarajevem. Cesta super, trochu bloudíme a radíme se s místním pastevcem, co je světe div se úplně na plech. Takže rada za všechny peníze. Nicméně směr je jasný, vybereme jen jinou „cestu“. Postupně se škrabeme až nahoru, tam se kocháme pohledem na ten padák sjezdovky dole a stejnou cestou se vracíme k silnici. Pak už jen přesun po silnici do kempu, kde to zatím Tom vše sbalil. Naházíme to na motorky a jedeme na další ubytování do agrocentra Izletište Bistrovo u dědinky – Kruščica.

Po příjezdu se dohodneme na ubytování v apartmánech, oproti stanům je to o 5,- € dražší. Takže to přežijeme. Taky domlouváme půjčení čtyřkolky na další den, tak aby mohli jet všichni.

Zakončení je opět tradiční a to večeře, víno i pivo a rakija.

Den osmý-cesta okolo Travniku je hej a cesta k jezeru Prokoško, no popravdě, větší masakr jsem zatím nejel a to ani v Gobi.

Ráno řešíme čtyřkolku, je to čínské pěti-kilo, tok to snad bude dávat a nerozpadne se to. Je téměř nová, takže má šanci. Vyrážíme na pěkný Off okolo Travniku, užíváme si to a někdy napoledne se vracíme na základnu. Hodíme do sebe kafe a čaj, nabereme vodu na cestu a domlouváme místního typana jako průvodce cestou k jezeru Prokoško. Kluk přijede na ostré krosce a to nás mělo varovat a samozřejmě nevarovalo. Ujišťujeme se, že rozumí tomu, že jedeme na motorkách typu Tenere 660 a 700 a podobných mastodontech. Dělá, že nám rozumí. Evidentně tomu tak nebylo. Nerozuměl ani prd.

 

Počáteční tempo je svižné, jako opravdu svižné. Valíme to po šutrech velikosti zatnuté pěsti a větších s vložkami z písku a bláta a pařezů. To mojí zadní gumě (E-07 v polo sjetém stavu) úplně nevyhovuje, tady to chce slušné špalky. Nebo alespoň nějaké špalky. Cesta je rozplánována na zhruba 3 hodiny k jezeru a cca 2 hodiny zpátky. Evidentně to bude záhul. No a taky byl. První zastávka je po zhruba hodině v nějaké horské dědince, prvním to osídleném místě naší trasy. I když ten status „osídlená“ bych moc vážně nebral. Mireček (tak jsme ho pojmenovali) se tváří, že je všechno Ok, prý nám to jede dobře a je vidět, že jsme něco už najeli. Tak to vezmeme víc do hory, ať si to užijeme.  Já to říkal, je to blbec.

Další hodina je kombinace výjezdů a sjezdů neuvěřitelných krpálů a průjezdů lesních cest převážně hlinito-kamenitých povrchů. A pak vcelku pěkný Off po šotolině slušné kvality k jezeru. U jezera dáváme pivo, rakiji a bereme vodu na cestu zpět. Samotné jezero je nádherné a přilehlá architektura rekreačních staveb, evokuje vzpomínky na ukrajinské chlévy. Atmosféra je ale naprosto úžasná.

 

Ujišťujeme Mirečka, že toho máme dost a chceme cestu zpět po normálních šotolinách a asfaltu. Je dost hodin, takže bychom opravdu neradi drtili tvrdý terén jako doposud a to ještě po tmě jen na světla někde v lese. Vypadá, že to chápe.

Vyrážíme od jezera a první část po pěkné šotolině, pak zahýbáme do lesa, beru to jako zkratku a držím hubu. Takže to zkrátím. Celý zbytek cesty vyjma posledních cca 20 minut byl průjezd roztřískaných lesních cest, pěšin, výjezdů a padáků. Šutry velikosti hlavy a místy větší, místy cesta rozbitá od lesní techniky plná vody, bláta. V té největší kaluži jsem to urval, takže jsem si musel šlápnout a vody bylo spolehlivě nad kolena. A to mám sakra dlouhé nohy. Výjezdy,pokud nebyly z kamenů, tak to byla vrstva prachu tak na 5 až 10 cm. Přemýšlel jsem nad tím, jak je možné, aby byl tak naprosto různorodý terén na tak krátkém úseku cca 5 km. Přece není normální, aby se kaluže a bláto střídalo s prachem a kamením pokrytými úseky. Po příjezdu mě to Mireček vysvětlil tak, že na jednu stranu hory prší a druhá je v jejím stínu. No budiž, dnes už věřím všemu.

Takže v takovém terénu a o poznání nižším tempu než po cestě tam, jsme se vrátili do kempu. Samozřejmě za tmy, kdy jsme jeli posledních cca 45 minut na světla. Byl to hnus.

Po příjezdu jsem ho chtěl poslat do prdele, což téměř udělal Broňa. Mireček se ale tvářil, že je to všechno v pohodě, nakonec jsme to všichni nějak ujeli a HORŠÍ cestu než tu, kterou s námi jel, tu už údajně nemají. Takže už se nemusíme v BiH ničeho bát. Říkám je to blbec.

Jdeme se rychle zkulturnit a nevečeřet. Máme připravenou peku z hovězího masa, která už hodinu a půl stydne na stole. Po jídle a pár panácích z nás opadá adrenalin a nasranost a pomaličku si začínáme užívat toho, že jsme to peklo projeli ve zdraví, a bez nějakých vážnějších potíží. Je pravda, že to některým z nás trochu pocuchalo ego a motorky. Třeba já jsem svoji drahou tenerku nedobrovolně opustil nejméně třikrát.

Jo bylo to sice tvrdé, ale bylo to SUPER. No, a jak to tak už bývá, z toho největšího marasu nemáme žádné fotky.

Den devátý - Ranní cesta zeleným peklem a okolo pro jistotu miny, pak pohodový přesun Maďarskem a večerní diskuze o mama Merkel s černoškou černější jak bota.

Ráno vstáváme a jsme dobití jak psi, vracíme čtyřkolku a musíme doplatit pozdní odevzdání. No čert to vem, hlavně že jsme to přežili jakž takž ve zdraví. Jedeme směrem na Banja Luka. Pravda po cestě jsou cedule, že cesta je v rekonstrukci, ale nevěnujeme tomu žádnou pozornost. Pomaloučku polehoučku se cesta z asfaltu mění na pěknou šotolinu, pak horší šotolinu, a nakonec nám borec otvírá bránu a s úsměvem nám mává. Proč mají nějakého typana s bránou na silnici do Banja Luky?  No dneska to víme. Borec otáčí auta, protože pro ně je cesta neprůjezdná. No a pár šílenců na endurech v klidu pustí. Ať je trochu zábavy.

Z rozmrdané šotoliny se stává rozbitá lesní cesta a pomaloučku propadáme zoufalství. Potřebujeme se včas dostat do Maďarska a takovou cestou a tempem to určitě nedáme. Nicméně není cesty zpět, podle navigace nás čeká minimálně dalších 20 km tohoto bordelu. Rozhodujeme se to projet prostě tak, jak jsme, návrat a objížďka je dalších 80 km navíc. Podotýkám, že tato cesta má své vlastní číslo a je v aktuální mapě značena žlutou. Takže dle mapy pohoda až na to, že po cestě co 200 m jsou cedule, že je tu stále zaminováno...

Přejíždíme hřeben v těžkém Off stylu a cestička se pomalu opět mění ve slušnou šotolinu. Pro zpestření a zvýšení časového presu chytá Broňa defekt zadního kola. Krásná čtverka drát prochází přes kostku pláště na rande s duší. Oprava je za půl hoďky hotová a spěcháme dál k hranicím BiH s Chorvatskem.

Tak to je masakr, přechod je úplně zasekaný, fronta cca kilometr a víc. Dereme se, kudy to jde, a to včetně chodníku a protisměru k přechodu. Samozřejmě za kvalitního nadávání jak řidičů, tak chodců, a nakonec i policajtů. Nicméně nikdo nemá odvahu nás otočit. Přechod nám i tak zabral víc než hodinu a půl. Ti chudáci, co si to museli opravdu celé vystát, tam museli být odhadem 6 až 8 hodin.

Upalujeme Chorvatskem do Maďarska, hranice jsou Ok. Za hranicí reálně hodnotíme, kam jsme schopni se do tmy dostat. Vybíráme camp, zadáváme do navigace a těšíme se na večeři a pivko. Jenže ouha, kemp je sice otevřený, hodnocení má na netu taky super, ale to je tak všechno. Nevaří, nenalejou, ale můžeme si tam postavit stany. Jídlo neprodávají ani žádné v plechovce. Takže to pakujeme a zkoušíme další kemp poblíž města Kermed. Tady narážíme na malý kemp, který provozuje nějaký ezo/eko páreček a je tu pár divných lidí z Holandska. Ale můžeme tu zůstat, a dokonce dostáváme kotel „guláše“ co jim zbyl. Taky loví pro každého dvě piva. Super, nakonec to vcelku jde. No a k té diskusi ohledně mama Merkel?  Úplně černá, jako fakt úplně černá Holanďanka se rozčiluje, že kvůli této slušně řečeno „paní“ je do Evropy natahaný kdejaký bordel z celé Afriky. No trochu mě to pobavilo, ono ta západní společnost nebude taky tak úplně multi-kulti.

Den desátý  - Emil musí být do oslavy dceřiných narozenin doma, nebo ho drahá žena zařízne jak podsvinče.

Vstáváme brzo, balíme mokré stany a vybavení, platíme a vyrážíme k domovu. Dnešním cílem je co nejrychleji dostat Emila domů. Jeho dcera má po obědě oslavu narozenin a drahá žena ho slušně požádala, zda by se včas dostavil. Vzhledem k tomu, že to Emča bere vážně, musela být tato žádost formulována velice empaticky.

Snídáme na benzínce, kupujeme harantům, nějaké drobnosti a uháníme k Emilovu sídlu, situovanému v obci s přezdívkou Mongolsko. Dojíždíme sice trochu později, ale vypadá to, že nebohý Emča nebude rituálně utracen. Jeho žena se tváří spokojeně, oslava ještě nezačala, takže všechno bude OK.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (32x):


TOPlist