Bosna na Panelkách, aneb jak přespat v luxusním hotelu zadarmo

Naše čtrnáctidenní cesta na Panelkách přes Rakousko, Slovinsko a Chorvatsko až do Bosny a Hercegoviny, kde jsme si užívali místních opuštěných šotolinových cest.

Kapitoly článku

Je to už delší dobu, co se mi Ondřej, zarytý Jawkař, poprvé zmínil o mnohých výhodách motocyklu značky Jawa. Dlouho mi to vrtalo hlavou. Na podzim roku 2018 si Bubuš dovezl domu zachovalou Panelku z roku 1967. Já se pořád díval po inzerátech a nakonec mi v garáži stála oprýskanější Jawa 250/559 Panelka z roku 1962. A protože jsme už byli tři, nezbývalo než naplánovat nějakou tu větší cestu. A holky jsme samozřejmě nemohli nechat doma.

Nejprve se však musela udělat zimní příprava. To znamenalo komplet rozdělat, udělat motor, tlumiče, brzdy, nové ráfky, pneu a spoustu dalšího. Jediné, co zůstalo po staru, byly ty obouchané plechy, které toho už hodně zažily.

Po zimě jsme začali zajíždět motorky a začali plánovat, kam pojedeme. Rozhodnutí padlo na Bosnu a Hercegovinu. Hlavním důvodem byla spousta šotolinových silnic a odlehlých míst, které se v Bosně nachází a které se dají na motorce dobře prozkoumávat. A holky chtěly k moři, takže sousedící Chorvatsko se zdálo být velkou výhodou.

 

Abychom jsme se cestou do Bosny neunudili k smrti, rovnou jsme zavrhli klasickou cestu přes Maďarsko. Místo toho jsme jeli přes rakouské Alpy a Slovinsko do Chorvatska k moři. Odtud jsme pokračovali do Bosny, kde jsme jeli na jih po západní části dolů do Mostaru a centrální částí přes Sarajevo jsme se vraceli zpět nahoru do Chorvatska a přes Slovinsko a Rakousko zpět domů.

Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko

Jednoho slunečného sobotního rána jsme se setkali v obci Veselíčko u Lipníka nad Bečvou, udělali první společnou fotku a vyrazili na cestu. Protože se na Jawkách po dálnici jet nedá, vzali jsme to pěkně po staru. Po okreskách až do Mikulova, kudy jsme přejeli do Rakouska a dále směr Tulln. Rakousko znám dobře z dálnice cestou na hory, ale místní venkov mě velice překvapil. Už za Mikulovem bylo poznat, že jsme v jiné zemi. Malé vesnice jsou sice podobné těm na Moravě, zde ale z velkých statkářských vrat stále vyjíždějí traktory a okolí je poseto malými políčky rozdělenými remízky. A silnice jsou většinou ve velmi dobrém stavu. Po projetí Tullnu jsme pokračovali dále na jihozápad a zanedlouho se před námi začaly zvedat Alpy. V tomto bodě se mělo ukázat, jestli naše Jawky celý tento výlet zvládnou. Sice můj indický karbec nefungoval tak, jak měl, a Bubušovi upadl klakson a vyhořela pojistka, ale Alpy jsme zdárně přejeli (měsíc před odjezdem jsem vzdal neustálé ladění karburátoru, který jsem koupil i s motorkou a který nefungoval správně, a objednal jsem indický Pacco, se kterým sice moto jela lépe, ale pořád ne tak, jak by měla). Přes Annaberg, Mariazell, Leoben a Bad Sankt Leonard jsme dojeli až do oblasti okolo městečka Lavamund, kde jsme si těsně před setměním začali hledat spaní. Jelikož nebyl poblíž žádný kemp, museli jsme se nepozorovaně vplížit do soukromého lesa, kde jsme strávili první noc. První den najeto 500 km a my jsme byli více unaveni než naše Jawky.

 

Brzy ráno jsme vyrazili na cestu a po krátké jízdě jsme překročili hranice se Slovinskem. Celou cestu na jih jsme projížděli malebnými údolími, přes horské průsmyky a to vše po úzkých a klikatých silnicích prakticky bez aut. Slovinsko nás tak bavilo, že jsme se ani nenadáli a už jsme byli v Chorvatsku. Zde se začalo projevovat jižanské počasí a brzy jsme šli z moto hadrů do triček a kraťasů. A na mojí Jawce se začala projevovat nemožnost vyladit karbec a přehřívání motoru. Na noc jsme se ubytovali v kempu u moře pár km jižně od Rijeky. A že nás Jawky dovezly až k moři jsme patřičně oslavili v hospodě hned na pláži.

 

Další den ráno jsme vyrazili na krátkou projížďku po kopcích nad mořem. Kromě krásných výhledů nás překvapil klid a opuštěnost, která panuje jen pár kilometrů od moře. Sice jsme se v Chorvatsku nechtěli zdržovat, ale horko a pakl piv koupený v místním Lidlu nás přemluvili zůstat ještě jednu noc.

Třetí den jsme se vydali na Plitvická jezera. Zastavili jsme na druhé straně než je oficiální vstup a krátkou procházkou jsme se dostali k jednomu z jezer. Potkali jsme tam i zmatené čínské turisty, kteří se snažili dostat do národního parku. Bylo velmi složité jim vysvětlit, že tudy to nepůjde a budou muset objet park na druhou stranu. Anglicky moc neuměli a používali nějakou čínskou navigaci v mobilu…. No sranda :-D. Těsně před hranicemi s Bosnou jsme ještě navštívili proslulé letiště Željava, kde jsme si prohlídli hangáry ve skále a udělali pár závodů po ranveji. Skvělý zážitek.

 

Bosna - cesta na jih

Vstupní branou do Bosny pro nás bylo město Bihač, kde jsme udělali první bosenský nákup a pokračovali jsme do národního parku Una. Po zaplacení vstupného jsme pokračovali po naší první šotolině, kterou naše Jawky hravě zvládly. Dojeli jsme až k proslulým vodopádům na řece Una. Bylo už ale pozdě, proto jsme tudy jen projeli a pokračovali jsme najít místo na spaní. Naštěstí nám strážce parku dal perfektní tip. Řekl, hledejte barák s českou vlajkou. Sice jsme mu moc nevěřili, ale přesto jsme hledali. Za pár kilometrů se opravdu objevila česká vlajka. Dům a přilehlé pozemky vlastní bývalý konzul v ČR, který zde provozuje ubytování a kemp. Potkali jsme se tam s dvěma super Slováky na velkých endurech, dvěma Němci v dodávce a s rodinkou Čechů na Baworáku se sajdou (dospělí na motorce a dvě děti v sajdě). No o večerní zábavu bylo postaráno. 

 

Po divoké noci jsme se ráno vrátili podívat k vodopádům, poprvé jsme ochutnali bosenskou kávu a pokračovali dále na jih. Další šotolinovou erzetou byl výjezd k jezeru Šator. Horu Veliki Šator jsme viděli už z dálky. Věděli jsme, že vyjet tam nebude žádná legrace. Jak už to tak bývalo, já s Adél jsme byli kvůli neschopnosti vyladit indický karbec nejpomalejší, a tak jsme to táhli 34 km po šotolině velmi pomalu. Do prudšího kopce převážně na jedničku se zastávkami na chlazení motoru. Po rovince jsem se ale snažil nahnat čas a mezi dírami jsem kličkoval na plný plyn. Vymstilo se to po projetí jedné z děr, nosič nevydržel nápor váhy a praskly vzpěry na obou stranách. No nic, přitáhli jsme to kurtou a jelo se dál. Po nějakém tom trápení nás tam ale i naše Maňka dostala. Následovalo vrcholové pivko a koupání v jezeře, které bylo k našemu překvapení mnohem teplejší než řeka Una v údolí. Stany jsme postavili hned vedle opuštěné hotelu, který stál vedle jezera. Dovnitř jsme se podívali až před odjezdem, což byla celkem škoda, protože by se v něm dalo i přespat.

 

Ráno jsme si vyšlápli vrchol Veliki Šator, ze kterého byly krásné výhledy na všechny strany. Následovala cesta zpět do údolí, kde jsme hned v první vesnici hledali svářeče. Naštěstí jsme zastavili u místní pily a pan majitel nám ochotně nosič zavařil. Peníze nechtěl, poděkovali jsme mu a valili dál na jih. Cestou k jezeru Buško jsme potkali vylidněné a rozstřílené domy, které v Bosně nejsou ojedinělé. Od jezera jsme mířili šotolinou do Mostaru. Ze začátku to byla náročná cesta v hlubokém štěrku, úzká kola Jawek se do něho bořila jak do másla. Po čase jsme ale zjistili, že taktika jednoho ze Slováků, kterého jsme potkali v Uně, funguje nejlépe: zavřít oči, přidat na plný plyn a jet. Za stmívání jsme dorazili do Mostaru. Slováci nám doporučili skvělý hotel s uzavřeným dvorem pro motorky.

 

Ráno jsme vyrazili mrknout se na slavný mostarský most, od hotelu jsme to pěšky měli asi 5 minut. Jelikož se nám v klimatizovaném hotelu za pár korun zalíbilo, zaplatili jsme ještě jednu noc a udělali jsme výlet nalehko k vodopádům Kravica. Jeden místní nám doporučil přijet k vodopádům z druhé strany než je oficiální parkoviště, čímž se prý vyhneme placení. Opravdu to tak bylo, po šotolině jsme sjeli k řece a malému parkovišti, kde zastavují pouze místní. K vodopádům jsme se dostali snadno, ale počet lidí a komerčních restaurací nás odradil. Vrátili jsme se zpět po proudu řeky, kde bylo krásné místo ke koupání. Malé vodopády, pár restaurací a kromě několika místních školáků skákajících do vody žádní lidé. Sedli jsme si na zahrádce, ze které byl přístup rovnou do vody, dali pivo a super jídlo a bylo nám dobře. Cestou zpět do Mostaru jsme se ještě stavili do městečka Medugorje, kde se na místním skalnatém kopci zjevila Panna Marie.

 

Bosna - cesta na sever

Rozloučili jsme se s Mostarem a zajeli se podívat na muslimský klášter Blagaj, který je zasazen ve skále hned vedle vývěru řeky Buna. Poté jsme pokračovali směrem do Sarajeva. Nejprve jsme stoupali po asfaltu do sedla vysoko nad Mostarem. Při náročném stoupání jsme několikrát zastavovali chladit moji Jawku a při jedné ze zastávek Ondru napadlo vyrobit výztuhy na můj nosič ze dřeva. Než jsem stihnul zareagovat, Bubuš s Ondřejem už řezali keř, pod kterým jsme se ve stínu schovávali. Po průjezdu sedlem se asfalt ztratil a pokračovali jsme po nádherné šotolině s krásnými výhledy do hor. Pak jsme sjeli zpět do údolí až k jezeru Boračko, kde jsme ze sebe aspoń smyli nějaký ten prach. Mířili jsme dále na východ. Po nějaké době jsme odbočili na další krásnou šotolinu, která nás vedla přes hory směrem na Kalinovnik. Někde na této šotolině v lese jsme i přespali.

 

Druhý den ráno jsme naskákali na Maňky a sjeli jsme dolů do města Kalinovnik, cestou jsem míjeli cedule, které varovaly před vstupem do stále zaminovaného lesa. Zvláštní místo. Odtud jsme pokračovali po asfaltu na sever až do Sarajeva, první zastávkou byla slavná bobová dráha. Nenapadlo nás nic lepšího než se po ní projet na Jawách. Nakonec jel sice jen Ondřej, my ostatní jsme dokumentovali a dělali zázemí, ale byl to super zážitek. Ve městě jsme si prošli centrum a dali výborný oběd. Když jsme se vrátili na parkoviště k Jawkám, přihnala se silná bouřka, město jsme tak opouštěli v brutálním lijáku. Za městem jsme zase stoupali do hor, měli jsme namířeno nejprve k vyhořelému hotelu Igman a poté najít nějaké místo ke spaní. Co se však nestalo.

 

Já s Adel a Bubuš jsme dorazili k hotelu Igman a začali si ho prohlížet. "Kde je Ondřej s Pájou?", říkali jsme si. No po chvilce jsme spatřili Ondru, jak tlačí motorku. Přímo pod hotelem se mu pokazila spojka a nereagovala, jako by pořád prokluzovala. Co teď? Bubuš prohledal hotel a zjistil, že přízemí je vyklizeno a je z něho udělané paintballové hřiště. Tak super, postavíme stany v hotelu. Měli jsme koupené špekáčky, na balkoně hotelu jsme si udělali oheň a bylo nám dobře. Noc už byla horší. Kapající voda ve výtahové šachtě v nás vyvolávala pocit, že jsme v nějakém hororovém filmu. A to už vůbec nemluvím o zdivočelých psech, kteří se přes den potloukali v okolí hotelu a v noci nám šmejdili okolo stanů.

 

Ráno jsme rozebrali motorku. Zjistili jsme, že kulička, která odděluje tyčku spojky od štelování, se zapekla, čímž došlo k roztočení seřizovače spojky směrem k prokluzu. S Ondřejem jsem sedl na Jawku a valili jsme v dešti zpátky do Sarajeva sehnat autoservis. Našli jsme jich několik, ale pomoci nám dokázali až ve třetím servisu. Nejenom, že našli ložisko se správným rozměrem kuličky, nechali nás i zkrátit můj vytahaný řetěz. Ještě jsme zajeli jsme do obchodu koupit další párky na oheň a vydali se zpátky. U hotelu Igman nás pak čekalo překvápko. Hotel byl obsazený Bosenskou zásahovkou. Policisté tam naštěstí měli jen svůj pravidelný trénink. Nejdřív chtěli, aby se holky s Bubušem sbalili a odjeli, ale když viděli, jak bezmocně stojí nad rozdělanou motorkou, nechali je být a radši šli střílet do vedlejší budovy. Jelikož už odpoledne tolik nepršelo, začalo přibývat turistů okukujících pozůstatky po olympijských hrách. Chvílemi jsme si připadali, že okolo nás chodí, jako bychom byli součástí expozice. Byli jsme tam pod střechou totiž pěkně zabydlení.

 

Vše bylo opraveno, a tak nám nic až na deštivé počasí nebránilo pokračovat v cestě. Vydali jsme se omrknout skokanské můstky, které v oblasti také zbyly po olympijských hrách. Když jsme tam dole stáli, napadlo mě, že nebýt války, bylo by Sarajevo a jeho okolí stále centrem zimních sportů a Bosna by měla nejednoho nadějného sportovce apelujícího na olympijskou medaili. Takhle všechno zázemí postupně chátrá a jeho obnova je v nedohlednu.

 

Z olympijské oblasti Igman jsme se vydali hlouběji do hor, naším dalším cílem byla údajně nejodlehlejší vesnice v Bosně, Lukomir. Sice nebylo nejlepší počasí, i tak jsme se ale vydali na cestu pastvinami mezi holými kopci. Po útoku obřího honáckého psa, před kterým nás ochránil řev Jawek jsme dojeli až do vesnice. Hned ve druhém domě byla super hospoda, kde nás nakrmili tradičními domácími pochoutkami. Masový burek byl skvělý, ale ten plněný domácím ovčím sýrem bylo asi to nejlepší, co jsme v Bosně ochutnali. Prošli jsme celou vesnicí až na malý kopec, odkud byl nádherný výhled do hlubokého údolí. Celá vesnice vypadala jak z jiného světa. 

 

Z Lukomiru už jsme pokračovali směrem na východ do města Konjic, odkud jsme po hlavní silnici valili na sever přes města Jablanica, Prozor a Bugojno až do Donji Vakuf, za kterým jsme, po dlouhé době, přespali v kempu se sprchou. Na druhý den jsme pokračovali do města Jajce, kde jsou krásné vodopády přímo uprostřed města. Odtud jsme to vzali na východ do oblasti okolo již navštíveného pohoří Šator. Objeli jsme ho po šotolině ze západní strany a pokračovali dále na sever až do Bihače. Rozloučili jsme se s Bosnou a vydali se na cestu domů. V Chorvatsku jsme ještě řešili prasklou stupačku na mojí Jawě, pak jsme ale hladce pokračovali přes Slovinsko a Rakousko až do ČR.

Závěr

Sice někteří nevěřili, ale dokázali jsme to. 14 dní plných zážitků uteklo jako voda a velké díky patří hlavně našim Jawám. Projely s námi 5 zemí Evropy, dvakrát přejely Alpy, zvládly všemožné šotoliny v Bosně a vytáhly nás i do těch nejnemožnějších kopců. Celkem ujely 3340 km. Díky nim se s námi dávali do řeči místní, celníci a policisté nás stavěli jen aby omrkli stroje, jeden Chorvat dokonce prohlásil: „Jawa v Jugoslávii legenda”. Seznam závad je krátký: 2x upadnutý klakson, prasklý nosič, prasklá žárovka, zkracování řetězu, zlomená stupačka a závada na spojce. 

Komu se naše putování líbilo, může se mrknout i na krátké video z této akce.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (44x):


TOPlist