Bosna a Hercegovina září 2019
Text: KlokanJack | Zveřejněno: 27.1.2020 | Zobrazeno: 35 153x
Kapitoly článku
Den šestý – 10.9.2019
Ráno první kroky vedou k oknu a když vidím, jak krásně svítí sluníčko, jsem štěstím bez sebe. Lukomir bude !! Na recepci penzionu si domlouváme možnost prodloužení nocování o další den, bereme jen to nejnutnější a vyrážíme. Kousek jedeme po stejné trase jako 4. den, ale tentokrát pokračujeme až k břehům jezera Boračko. Jelikož slunce úžasně osvětluje celé údolí i s jezerem, nelením a opět pořizuji záběry z výšky. Tentokrát je to přesně, jak jsem si představoval. Pokračujeme silnicí přes Odžaci dále směrem k Sarajevu až ruinám hotelu, který už jsme navštívili za deště. Opět droním, záběry jsou fantastické. Slunce tomu dává úplně jiný rozměr. Pak přichází dlouho očekávaný úsek do Lukomiru, nejvýše položené vesnice v Bosně. Chviličku hledáme cestu, protože rozmáhající se výstavba zimního areálu nám ji zatarasila bagry a jinou technikou, tudíž začátek nebyl vidět. Nicméně všudepřítomní dělníci ochotně ukázali, a tak jsme se prosmýkli kolem pásů obřího bagru a před námi se otevřela brána do království přírody. Chvíli stoupáme, cesta sice kamenitá, ale pevná. Čekal jsem to mnohem horší. Alpíka netrápím rychlou jízdou přes díry a nerovnosti, jedeme v klídečku na jedňoura cca 5 km až nahoru. Je poměrně teplo, a abych toho neměl málo, permanentně zapnutý ventilátor chladiče mě zásobuje ješte teplejším vzduchem, než je okolí. Vyjíždíme na náhorní plošinu, míjíme odbočku vpravo na vrchol Bjelašnici. Taky jsem tam původně chtěl vyjet, ale sebekriticky jsem to nakonec vzdal. Ve dvou je to prostě riziko a velká pravděpodobnost, že se v nějaké zatáčce v lepším případě pouze rozplácneme. Pokračujeme parádní krajinou, proti občas potkáváme nějaké motorkáře, až se před námi náhle rozprostře malinká vesnička se starými domky. Na začátku nelze přehlédnout občerstvovací hospůdku, ke které se musíme určitě vrátit, ale zatím projíždíme až na konec. Seskakujeme z motorky, jdeme kolem ohrádek s domácími zvířaty až na kopec. Trochu ufunění zdoláváme poslední metry a najednou je to tu! Krása střídá nádheru! Tak tomuhle říkám boží místo. Dechberoucí výhled do kaňonu je opravdu nádherný. A stačí se jen otočit a máte Lukomir jak na dlani. Nebe bez mraku a azurové nebe slibuje fantastické foto a video záběry. Trochu počáteční obavu ze silného větru pro dron potlačuje vidina fotoúlovku, který se jen tak nepodaří a tak startuji vrtule a posílám stroj ještě do větší výšky přímo nad kaňon. Obraz promítající se na displeji mě utvrzuje, že jsem se rozhodl správně. Jedinečné místo, to prostě musíte vidět. Když je dokumentace dokončena, přesuneme se na lehký obídek ve formě salátu do zmiňované hospůdky. Nedá mi to a ptám se hospodského, jestli tam jsou celoročně. Je mi jasné, že v takové výšce by to bylo dosti drsné. Hospodský natáhne ruku do výšky a s úsměvem mi potvrzuje moji hypotézu, že v zimě tam nikdo není, že jsou zde 3 m sněhu.
Nadlábnem se, rozloučíme a pokračujeme směr Konjic. Tato příjezdová cesta už není tak luxusní jako ze směru od Sarajeva, ale jelikož to jedeme z kopce, tak se to dá v pohodě pomalu i s batůžkem. V místě, kde cesta začíná zarůstat, žena říká: Myslíš, že tudy někdo vůbec jezdí? Ještě než dozní poslední slovo se ale před námi vyřítí zpoza zatáčky dva rozzuřený offroady s místními chlapíky. Všichni zcela očividně překvapeni jsme instinktivně své stroje „zašlápli“ téměř na místě . My se jen tak tak udrželi ve svislé poloze. Opatrně jsem uhnul, borci opět dali svým tréňákům napít a za děkovného pokřiku a mávání si razili dále cestu terénem. Já si vyklepal trenky a s potem až na zádech jsme pokračovali dále do Konjicu. I kdyby nic, tak tento den stál za to podniknout cestu do Bosny a na konci dovolené jsem ho vyhodnotil jako nejkrásnější.
Dnes najeto 140 km
Den sedmý – 11.9.2019
Naše putování pokračuje cestou směrem k Sarajevu, ale před začátkem dálnice v Tarčinu odbočujeme vlevo do hor kde po klikaté silnici a přes města Kreševo a Kiseljak přijíždíme do Fojnici. Zde tankujeme ( opět BČS s free wifi a občerstvením) a jedeme směr Prokoško jezero. Další z úseků zařazených do kategorie možný off. Nic extrémního se ovšem nekoná, příjemná zpevněná šotolina při troše dobré vůle dává prostor na dojetí k cíli i nějaké obyčejné silniční motorce. Polevuji v ostražitosti a následek na sebe nenechá dlouho čekat. V jedné ze zatáček přidávám plyn víc, než je zdrávo, při obsazenosti dvěma pasažéry s bagáží se nadlehčuje přední kolo a jedem jak sáňky. Zde pravděpodobně čekáte, jak jsme se natáhli.-) Tak Vás nepotěším, nějakým záhadným způsobem jsem to vybral. Nebudu machrovat, že jako zkušeně apod. Prostě nějak. -)), a tak bez ztráty květinky pokračujeme. U vstupní brány přispějeme do rozpočtu místních nějakou tou drobnou a dojíždíme mezi domečky k jezeru, když proti z cesty necesty jedou tři motorkáři. Ohlédnu se za prvním a vidím českou značku. Ahoooj. Ahóooj zazněla odpověď. Zaparkovali jsme, prohodili pár slov s krajany, kteří si při tom našem klábosení vylili bahno z bot, něco jsem zase nadronil a pokračovali dál na Novi Travnik. Cesta byla cca 15 km trochu bahnitá, tak jsme byli chvílemi tak ve smyku, že bych udělal i Jirku Štancla v souboji o zlatou přilbu. Nicméně lehce připo.. jsme pokračovali, až jsme narazili na asfalt. Na začátku Travniku po pravé straně je pěkná jídelna, kde jsme se za pár korun naobědvali a jeli pěknou krajinou až do města Jajce. Zde navštěvujeme cca 5 km za městem historické mlýnky, které určitě stojí za zhlédnutí a vracíme se do města. Je zde totiž veliký vodopád. Ještě nakoupit, najít ubytování a den je u konce.
Dnes najeto 211 km
Den osmý – 12.9.2019
Po přespání v ubytování stylu bytu v italské filmové klasice “Nástrahy velkoměsta“ jedeme přes Šipovo a sedlo pod vrcholem Čuleglava, kde je mimochodem pěkná kosa, po silnici M-15, která přechází v M 105 až na odbočku směrem na Drvar. Zatáčíme vpravo a jedeme po šotolině, která vede středem krajiny připomínající měsíční krajinu. Zajímavý přírodní úkaz kráterové krajiny je pak ještě zvýrazněný dronem umožňující pohled z výšky. Původně bylo v plánu i jezero Veliki Šator, ale naložený se spolujezdcem jsem od tohoto záměru upustil. Nechtěl jsem riskovat a pokazit si tak skvěle se vyvíjející trip nějakou nepříjemností v podobě pádu. Pokračujeme tedy kochačkou až do Drvaru. Zde oběd, tankování a dále až do Martin Brod na pokraj NP UNA. Tady se příroda vyřádila v podobě spousty malých vodopádů a křišťálově čisté vody. Nechybí zde dronění, přejezd po místním Golden Gate ( to se prostě musí- D) a celková prohlídka místa. Zvědavost mi nedala, a tak jsme si zajeli kousek podle železniční trati k také legendárnímu starému dřevěnému mostu, který neoficiálně začíná cestu tzv. “Zeleným peklem“. Ta, vzhledem ke své náročnosti a s naší náloží, samozřejmě nepřipadala v úvahu. Ale most jsme viděli a to se počítá. Z Martin Brod jedeme podle řeky Una až do Kulen Vakuf. Zde se ubytováváme, motorka uzamčená pěkně v garáži a jdeme na prohlídku městečka. V hospůdce u mostu ochutnáváme konečně vyhlášené bosenské čevapi. Pomlaskáváme si nad dobrůtkou, kterou zapíjím Velkopopovickým kozlíkem a pozoruji dění na mostě. Tu jedou 4 motorky na jednu stranu, Češi. Za chvíli velký pick up s vozíkem, na tom 3 cendura, Češi. :-) Tak si tam připadám jak doma. Jak společnost krajanů při komerčních dovolených nevyhledávám, tak tady mi to vůbec nevadí a musím říci, že se všemi, co jsme se potkali, to bylo příjemné zpestření cesty.
Dnes ujeto – 170 km
Den devátý - 13.9.2019
Do růžova vyspaný vstáváme, zabalíme a za vycházejícího sluníčka pokračujeme k vstupní bráně do NP Una v obci Orašac a dále až k další přírodní zajímavosti – vodopády Štrbački buk. Nemá cenu se nějak opětovně rozplývat, je to překrásné místo, které určitě doporučuji navštívit. Odtud si dáváme trochu offroadový výjezd do kopce a po cestě takovou malou divokou přírodou se dostáváme až zpět na asfaltovou silnici směr Bihač. Na příjezdu do města jsou podle řeky velice pěkné restaurace, které míjíme a pokračujeme do Bihače. To se ukázalo jako chyba, protože ve městě jsme poměrně dlouho hledali něco, kde bychom si dali oběd. Nicméně oběd nakonec proběhl a po chvíli jsme dorazili na hranice BiH / HRV. Tam to byla otázka cca 5 minut a už pokračujeme na opuštěné letiště Željava. Jsem trochu v očekávání, protože jsem měl informace o možnosti vstupu a o tom, že tam někdy je policie a nechce tam vpustit. Poměrně hladce jsme našli před letištěm odstavenou Dakotu a jeli dál až na ranveje. Nikde nikdo, tak pořizujeme nějaké ty fotky před vstupem do útrob hangárů. Za chvíli se tam objevili asi 4 další motorkáři, evidentně za stejným účelem jako my. Neodolávám a po vzoru Mavericka (Toma Cruise) roztáčím rychlosti Alpa k červenému poli otáčkoměru a ženu se po vzletové dráze nakonec a zpět. Splněno -)) , můžeme jet dál. Najíždíme zpět na sinici D1, a protože je celkem provoz, nemá cenu zbytečně plašit a riskantně předjíždět, protože stejně bychom si moc nepomohli, tudíž se spořádaně vlečeme v koloně vozidel. V obci Grabovac Vojnički uhýbáme vpravo na menší silnici, která je úplně prázdná, a tak si to svištíme až k dalšímu cíli. Tím je památka po bývalém režimu v podobě monumentálního pomníku s názvem “Mítink bratrství a jednoty“ na vrcholu Mali Petrovac. Bohužel zde již není volný vstup, celý objekt hlídá ostraha. Ale máme štěstí, jeden chlapík z ostrahy, když viděl, že jsme Češi, tak se s námi dal do řeči. Dozvěděli jsme se, že je znedaleka, kde žije jakási česká komunita a že v České republice byl, atd. atd. Řekl nám, že si objekt pronajala nějaká filmová společnost a tudíž by se tam nemělo fotografovat nebo točit. Nakonec slovo dalo slovo a on nás vzal aspoň na prohlídku kolem památníku. Slušně jsem se zeptal, že je to velice zajímavá stavba a že bych si to natočil z dronu. Samozřejmě jsem hned dodal, že to udělám tak, aby nebyly narušeny jejich povinnosti ostrahy. Domluvili jsme se, že zajedeme za roh a oni vlastně nebudou vědět, odkud dron přilétl, a tak vznikly další jedinečné záběry z výšky. K večeru už jsme dojeli do nedalekého Tušiloviče, kde jsme měli ubytování.
Dnes ujeto 195 km
Den desátý – 14.9.2019
Dnes už není kromě přesunu v plánu žádná zastávka u bodu zájmu. Teda ona byla. Chtěl jsem se původně zastavit v muzeu Chorvatské války za nezávislost, které bylo při cestě, ale skleróza zapracovala a vzpomněl jsem si na to, až jsme zrovna prosvištěli kolem. Už se mi nechtělo vracet, touha domoviny byla silnější, a tak pokračujeme, najíždíme na dálnici a směřujeme kolem Záhřebu až na HRV / HU hranici. Odtud přímo na sever. Cesta utíká, silnice volné, a tak poměrně brzo dojíždíme do městečka Mosonmagyaróvár, které je kousek od maďarsko-slovenských hranic. Zde máme ubytování. Jelikož jsou teprve asi 3 odpoledne, bereme plavky a jdeme prozkoumat místní vyhlášené lázně. Vracíme se už za tmy, a jelikož historické centrum se nám líbí, jdeme se podívat i po něm. Městem zní jakási hlasitá hudba. Jako správní zvědavci jdeme po sluchu až do místního hradního příkopu, kde se koná jakýsi festival hudby a ochutnávka vín. Posloucháme mmj. známé rockenrolové melodie, které jsou doplněny zpěvem místního maďarského Elvise. Zní to teda trochu divně, ale je nám to jedno. Nejsme žádný Haberové, abychom to odborně hodnotili, celkově to melodicky docela ladí, takže se cpeme pizzou, zapíjím to pivkem, žena ochutnává víno a je nám fajn.
Dnes ujeto 382 km
Den jedenáctý – 15.9.2019
Ráno stírám rosu ze sedla, navěšíme kufry na motorku, kopneme do vrtule a natěšeni vyrážíme k domovu. Trasa je jednoduchá, dálnice, dálnice a dálnice. Nikde žádný zádrhel, takže to utíká a poměrně brzo stavíme na Melikaně na oběd. Posilněni pokračujeme ku Praze. Objíždíme ji po okruhu, pak směr KV a už odpočítáváme 30 , 20 , 10 km a hurá, jsme doma.
Dnes ujeto 413 km