Bosna a Hercegovina září 2019

První den – 5.9.2019

Druhý den ráno vstáváme a dle plánu vyrážíme. Je 5. 9. 2019 a začíná první den dovolené. Dnešní den je přesouvací. Čeká nás nějakých 560 km až na Balaton, kde máme rezervované ubytování. Vzhledem k faktoru omezeného místa, váhy a hlavně našeho věku, kdy už máme rádi své pohodlí, řekli jsme si, že spaní budeme řešit pomocí penzionu, hotelu apod. Aby to nebyla na dálnici úplně nuda, z které jsem měl trochu obavy o naše zadnice a moje ruce, naplánoval jsem už i na tento den nějaké body zájmu. Nakonec se obavy lehce rozplynuly, protože jsem nasadil tempo v podobě 140 km/h, které se mi dařilo v pohodě držet a než jsem se nadál, stavíme v Brně v Olympii na oběd. Odpočinutí a plni nové energie vyrážíme dále směr Bratislava. Ještě po cca 10 km tankujeme na naši oblíbené levné pumpě u obce Blučina a mastíme to dál směr jihovýchod. Za Bratislavou sjíždíme k prvnímu bodu zájmu a to podívat se na vodní dílo Gabčíkovo. Už mnohokrát jsem jel autem po dálnici do Maďarska a nikdy jsem si pořádně neuvědomil, že je to v podstatě vedle dálnice. Přijíždíme na místo a obdivujeme celou tu stavbu. Máme na to i pohled z výšky, protože jsem s sebou vzal i dron, který má zachytit hlavně krásy Bosny a Hercegoviny. Po nezbytných úkonech vyrážíme dál. Přes Maďarsko už jedeme mimo dálnici. Od hranic pokračujeme až k městu Győr, kde se stáčíme k východnímu cípu Balatonu. Cestou ještě stavíme na dronění na vyhlídce, ze které je vidět na krásnou zříceninu hradu Csesznek a navštěvujeme opuštěná bývalá kasárna v zajímavém zámečku v obci Hajmáskér. K večeru dojíždíme do ubytování v městě Siófok. Rychle vynosit věci na pokoj, převléknout a v ulicích najít něco k snědku. V místě je už dost znát konec sezony, ale nakonec se přeci jenom podařilo najít takovou kříženinu kiosku s restaurací, kde se dalo zakoupit normální jídlo. Procházkou po břehu jezera při zapadajícím slunci se vracíme na ubytování, kde na nás čeká teplá vana a měkká postel. Ještě před tím údržba motorky v podobě namazání řetězu.

Dnes 584 km

Druhý den – 6.9.2019

Vstáváme, balíme, snídaně formou sušenky a vyrážíme. Je opět jako včera nádherný slunečný den. Cesta ubíhá parádně. Někdo možná namítne, že Maďarsko je nudná rovina. Mě to nevadí, nemusím neustále řadit a pěkně to odsýpá. Chvílemi se přistihnu, že to na těch prázdných rovinách mastím i 130 km/h. Poučen z diskuzí o tom, že Maďarsko je plné nových radarů, bedlivě dávám pozor. Nakonec se ukazuje, že jsou akorát v obcích a ještě k tomu buď předem označené nebo na takových konstrukcích, že by je přehlédl jen slepej. Tak využívám slabého provozu a rychlost upravuji podle citu. Chci tím říci, že neletím jako čuně, ale takové ty „ průjezdní obce“ kde nic není, si s limitem hlavu nelámu a o nějaký ten km/h lehce překračuji. Policii v podstatě vůbec nevidíme. Takto jsme za chvilku v Harkánech, kde si dáváme oběd. Odtud už je to jen kousek na hranice HU/HRV. Zde nikdo není. Celý proces trvá pár minut a již pokračujeme přes Chorvatsko až na hranice Chorvatska a Bosny v obci Slavonski Brod. Zde jsem očekával zádrhel v podobě delšího čekání, ale byli jsme mile překvapeni. Na výjezdu z Chorvatska před námi jedno auto a po přejetí mostu na bosenské straně byla fronta cca 6 aut před námi. Kontrole to šlo poměrně od ruky a tak cca za 20 minut jsme TAM. V zápalu radosti si nevyměňujeme peníze přímo na hranicích s tím, že to uděláme v nějakém městě dále po trase. Tak nějak nám nedošlo, že ono zrovna do ubytování nic moc větší města nejsou. Naštěstí v ubytováni je platba eurem naprosto v pohodě. Na tohle je Bosna fajn země, protože v 90% se s eurem chytnete všude. Kousek za hranicemi míjíme uvítací ceduli. Nápis mě lehce znejistěl v mých navigačních schopnostech. Stálo tam : Vítejte v republika Srpska.  Říkám si v duchu, sakra snad jsem omylem nepřejel špatnou hranici, když v tu chvíli se zezadu ozvalo: Hele nejedeme blbě? :-D  NE ! a doufal jsem, že GPS mám nastavenou správně. Později jsem si vygooglil, že Bosna je rozdělená na více oblastí a jedna z nich je právě republika SRPSKA. Jedno písmenko to odlišuje od východně ležícího SRBSKA.

Pokračujeme dále a asi 20 km před městem Zavidoviči, kde spíme, přijíždíme k tmavým mračnům. Blížící se dešťová stěna jasně dává signál rychle hledat nějaký úkryt. Záchrana přichází v podobě staré benzínky, kde se schováváme před největší vlnou deště. Po cca 20-ti minutách čekání déšť polevil, ale pršet nepřestává. A tak ač neradi, oblékáme nepromoky a dojíždíme za deště na ubytko. Zde nás čeká krásný apartmán. Večeře je tentokrát z domácích zásob v podobě konzervy a pak šup se ohřát do sprchy. No ohřát. Zklamání přišlo záhy, kdy ze sprchy tekla pouze vlažná voda. Jako kutil a vystudovaný elektrikář jdu hledat závadu. Kontrolka topení na bojleru zavěšeném v koupelně se ne a ne rozsvítit. Detektivka v podobě pátrání po “vrahovi“ pokračuje kontrolou jističů v apartmánu, venku na chodbě. NIC, vše v pořádku . Žena to zvládla ještě se zbytkem vlažné vody a já si holt připomněl slova mé spořivé babičky, která mě jako malého z důvodu úspory sprchovala (v jejích očích vlažnou) pro mě ledovou vodou, odůvodňující to slovy : Je potřeba se otužovat, na vojně taky žádná teplá nebude.

Po sambě v kostkách ledu (Burma Jones – pozn.red.) uléháme k spánku.

Dnes 365 km

Den třetí – 7.9.2019

Probouzíme se opět do deště a tak ani moc nepospícháme. Opětovně k snídani sůša a jde se na ranní hygienu. Říkáte si asi, že zase tak podrobné vyprávění to být nemusí, ale ono je to důležité. Při cestě do koupelny jsem si chtěl rozsvítit a cvaknul do jednoho z asi 4 vypínačů na chodbě. A ejhle, v tmě koupelny se nerozsvítilo světlo, ale na plný koule ji ozářila červená kontrolka bojleru . Vrah odhalen :- ). A poučení na následující dny? V Bosně a i okolních státech je zvykem mít bojler zapojen ještě přes vypínač!

Zabalíme, nasadíme nepromoky, kufry na moto a vyrážíme. Jelikož jsem poměrně puntičkář, tak předem připravené průjezdní body v GPS nás záměrně vedou silnicí podle dálnice přes Bosenské pyramidy u města Visoko až na předměstí Sarajeva. Posledních pár kilometrů z obce Kiseljak to jde pomalu. Poskakování v koloně aut prakticky v souvislé zástavbě je otravné. Trochu mě zabavuje nadstandardní množství autobazarů a vrakovišť s auty, kterých se u nás zachraňují poslední kusy jako retrovozidla. Jinak stejně jako v Albánii kdo nemá mercedes, tak v Bosně kdo nemá Golfa, jako by neexistoval. :-) Najde se tu pár jedničkových, ale vedou dvojkové. Ty snad svezli z celé Evropy. :-)

Na okraji Sarajeva navštěvujeme historický most, dále chceme navštívit i pramen řeky Bosny, ale zde je utvořená oddychová area se vstupem a milionem místních, kteří zde přišli trávit nedělní odpoledne, a tak se obracíme a míříme směrem na Hadžiči. Jelikož stále nemáme vyměněné peníze, cestou hledáme směnárnu. Marně. V Donji Hadžiči zastavuji na tankování. Nejdříve se radši ptáme, zda lze platit kartou či eurem. Vše jde. Z dob mládí v minulém režimu má člověk zažito, že mnohdy pumpaři byli schopní obchodníci i mimo rámec pracovních povinností, a tak při konverzaci s obsluhou a podle hesla “ líná huba, …“ se ptám jestli by nám nerozměnil eura za jejich šušně. Bosna opět překvapuje. Začínám si trochu připadat jako v Rusku – zemi neomezených možností. Opět všechno jde. Pumpař okamžitě bere kalkulačku, provede výpočet a ukazuje cenu. A dodává, že o kus dál je i banka, kde lze vyměnit. Říkáme si, že nebudeme cpát peníze do chřtánu nějaké nadnárodní společnosti, a že radši přispějeme prostému člověku. Peníze vyměníme a až později na internetu zjišťujeme, že pumpař použil kurz přesně daný bankou pro tento den. Obliba v toto místo stoupá.

My také stoupáme až k ruinám hotelu z dob olympiády v roce 1984. Zde přijíždíme bohužel za opětovného deště. Schováváme se i s motorkou pod zbytky hotelu. Přichází bouřka, blesky jak hororového filmu. Moje plány na pokračování cesty přes Lukomir do Konjicu se hroutí. Úsek, na který jsem se nejvíce těšil, neuvidím? Po dvou hodinách čekání definitivně házím ručník do ringu a do Konjicu přejíždíme po silnici. L  Zde ještě hledáme ubytování, které mělo být v centru města. Nakonec se ukazuje, že je to 10 km od Konjicu v Lisičiči. Naštvaní bojkotujeme rezervaci a po cca hodině hledání po Konjicu se ubytováváme v hotelu Konak v centru. Jdeme přes most do restaurace na večeři , kde jsme si aspoň trochu spravili náladu výborným steakem. Večer mě trochu přepadá depka. Počasí na nic, při hledání ubytování dřina s naloženou motorkou tomu taky nepřidala. Ráno moudřejší večera, jdeme se z toho vyspat.

Dnes 236 km

Den čtvrtý - 8.9.2019

Večer jsem ještě stihnul překopat trasu s tím, že pokud bude hezky, zůstaneme v ubytování o den déle a bez bagáže si uděláme okruh přes Lukomir. Ráno sice nepršelo, ale vrcholky hor zahalovala mlha.:–( . Plán B padá, jedeme dál. Vyrážíme směrem na Boračko jezero, před ním, po nutné fotografii u cedule Borci, odbočujeme doprava. První offroad. No tak jen Allroad no. -)) Začíná první seznamování s bosenskými šotolinami. Jedu opatrně, cesta je kamenitá a do kopce. Alpík to zvládá na jedničku. Doslova ! A to nějakých 15 km. Místy zastavujeme, droníme a kocháme se výhledem na Boračko jezero. Po výjezdu cestou zařízlou ve strmých stěnách hor svažujících se ke zmiňovanému jezeru se ocitáme na úžasné náhorní planině. Zde se k tomu ještě začínají prodírat mraky první paprsky slunce a vlévají nám do žil nový optimismus. To jsou panoramata ! Hned je den veselejší.

Jedeme dál a kocháme se. Poklidnou jízdou přes obec Nevesinje přijíždíme do obce Blagaj k hojně navštěvovanému pramenu řeky Buna. Zde kromě kláštera postaveného přímo u skály vytéká z jeskyně cca 40 tis litrů vody / s  a dává tak začátek dlouhé řece Buna. Obětavý výběrčí parkovného nás za 1 euro pouští až přímo k prameni. Proplétáme se davem turistů po úzké silničce lemované po obou stranách stánky se suvenýry. Na místě si vše prohlédneme, dáme výborný oběd v jedné z mnoha restaurací na břehu řeky a vyrážíme dál. V plánu je ještě návštěva monumentálního kříže tyčící se na městem Mostar. Je zde nádherný výhled a jako bonus tu ke všemu jsme úplně sami. Do města nezajíždíme, protože jsme ho již před léty navštívili autem při výletu od chorvatského moře. Kdo tam nebyl, určitě stojí za to si ho prohlédnout. Je 17 hodin, v okolí se stahují mračna a tak vynechávám plánovanou cestu k jihu přes obec Čapljnina a jedeme z Mostaru rovnou do Posušje na ubytování. Zde nás přivítala velice příjemná paní, jejíž uvítací domácí višňovici nešlo odmítnout. Podařilo se mi ji aspoň oddálit s tím, že ještě musím jet natankovat a nakoupit. Zde bych chtěl vypíchnout skutečnost, že v cca 19 hodin měli v navštíveném pekařském krámku ještě kompletní sortiment pečiva. Další plusové body pro tuto destinaci. Po návratu na ubytování proběhl zmiňovaný panáček, pár slov s paní domácí a po již zaběhlém rituálu, připomenutí naplánované trasy a zabukování ubytování na další noc se jde spát.

Dnes najeto 168 km

Den pátý – 9.9.2019

Ráno snídáme výbornou buchtu, kterou nám přinesla naše hostitelka. Loučíme se a vyrážíme na sever kolem  Blidinje jezera dále po pěkné šotolině přes kopce a lesem k Ramsko jezero. Zde se cestou otevírají krásné výhledy. Na poloostrově Ščít chceme poobědvat v doporučené hospodě, jenže už se zde promítl fakt, že je konec sezony a všechny restaurace jsou zavřené. Obědváme tedy pizzu v obci Prozor a pokračujeme po klikaté, krásné nové asfaltce do města Jablanica. Zde nás dohání lehký déšť, který s velkým komfortem free wifi u stolečků na občerstvení luxusně přečkáváme na místní čerpací stanici. Nic nám nechybí a tak jsme zde vydrželi skoro hodinu, než přestalo pršet. Je zde mmj. krásná zajímavost v podobě zříceného mostu a staré parní lokomotivy, tak využívám chvíle bez deště a pořizuji nějaké ty záběry z dronu. Pokračujeme kolem jezera až do Konjicu, kde opět máme ubytování. V městě se stavujeme v sámošce na nákup a neodoláme navštívit již vyzkoušenou restauraci na večeři.

Dnes  155 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE