moto-care



Do Běloruska

Jak mě tohle napadlo? Sám nevím. Možná, že prázdný místo na mapě, co mi visí doma na zdi, snad možnost domluvit se rusky, anebo jen chuť vyřídit poprvé v životě vízum a vyrazit. Sami dva s Alpinkou, jako vždy. Tak se těším.

Kapitoly článku

1. den

Ještě do práce, ale myšlenky už na cestě. Tak honem! Chci vyjet odpoledne, abych si udělal fóra. Sbalím věci do kufrů, ještě trochu vyleštím a umeju alpinku, ať je fešanda, pak sebe (taky chci bejt fešák) a čekám na holky, abych se rozloučil. Těžko, jako pokaždý, ale očekávání nový cesty je síla, který neodolám.

Včera jsem něco dělal venku, chtěl jsem pomoct od malý Emmči a ona vystartovala, brkla a narazila na otevřený dveře. To bylo ouvej. Já bych se nakopal, že jsem to neudělal sám. Jestli bude zlomená klíční kost, tak je po prázdninách a ta bolest. Kvůli mě. Takže na pohotovost. Tři hodiny čekání na verdikt – naražená klíční kost a podvrtnutý rameno. Bolestivý jak prase.

Stalo se.

Celý jaro je krásně teplo a dneska je první letní den. Zatáhlo se a má se ochladit na 15 stupňů. To snad ne. Už zase. Akorát na moji cestu. Pojedu na Hradec Králové, Náchod a Klodzko. Před HK taková buřina a slejvák, že jsem téměř okamžitě úplně durch mokrej. Teče po mě potok, spíš řeka. Dobrej začátek. Pomalu schnu větrem a sluníčkem, ale nebe se na mě začíná zas mračit. V koloně aut a už zas poprchává a leze do mě zima. Tentokrát mám vložky do hadrů sebou, ale nechtěl jsem je potřebovat. Zatím jsou v kufru. Jsem na hranicích CZ-PL. Cvaknu fotku a jedu dál.

Tudy už jsem projížděl víckrát.

 

 

 

 

 

Je mi čím dál větší zima, tak dojde na ty vložky no. Zastavím a soukám se do nich, snad to bude lepší. Jemně poprchává, ale na nemok to není. Zatím asi. No a ted už je pozdě. Během pár metrů opět durch. Neprší, ale padaj provazy, spíš lana, že se nedá jet. Dopr.... Zmrznu. Takže ještě ten nemok, ten neprofoukne. Jsem jak kosmonaut, nebo neohrabanej medvěd. Cedule motel Domino ve městě Niemodlin za 4 km. Tak to dojedu a končím. Nálada je tak akorát jet zítra domů. Parknu před motelem a jdu se zeptat. Volno mají, tak šmitec. Dál nejedu. Rychle věci na pokoj, obstarat motku a ještě si za vytrvalýho deště doběhnu na pumpu pro nějakou vodu a plecháče. Trochu roztaju pod peřinou, popadnu deník, sejdu dolů na dvě a smolím trasu na zítra a dopisuju dnešek. Pivo mi nechutná. To polský mi nějak nejede, připadá mi, že tam nějak dodávaj líh. Jdu se zas zavrtat do peřiny, zavolám domů a mrknu na kousek fotbalu z MS a ještě než usnu myslím na to, jak se mi ráno poleze do mokrýho, protože zřejmě nic neuschne.

Dobrou.

Ujeto : 233 km

Ubyt : 100 Zl

2. den

Dobré ráno. Už neprší, ale je pořád zataženo. Sáhnu na věci a zjišťuju, že trochu proschly, takže z nich nekape, ale vlhký jsou. Nu což. Vyhrabu se z pelechu, pobalím, cvaknu pokojík a budu moct vyrazit. Ještě motel zvenku a čus.

 

Na Opole. Kolem jezer Otmuchowského a Nyskeho. Poprchává jen trochu, a občas někde i vykoukne sluníčko. To se hned líp jede. Špatná nálada ze včerejška pomalu mizí, ale do dobrý ještě pár plusových stupňů chybí. Kluczbork, Praszka, Wieluň, Piotrkow Trybunalski. Sleduju postupnou změnu krajiny. Tady je všechno na písku a všude borovice.

U silnice je odpočivko u jezera, kde samozřejmě nechybí rybáři, co se snažej něco ulovit. Na chvilku zastavím a vydejchnu, naleju do sebe nějakou vodu a můžu pokračovat. Dál na Opoczno, Radom, Pionky, Deblin.

U Opoczna si cvaknu kostel postavenej z červenejch cihel, tak jako spousta jiných staveb tady.

 

 

 

 

Přejíždím řeku Wisla. Další obr řeka do sbírky foto. Veliký řeky mě vážně fascinujou. Krásná.

 

V Deblinu je zajímavej kostel. V PL je hodně krásných kostelů, vždycky si nějaký fotky přivezu.

 

 

 

 

Směr Kock a dál na Radzyn Podlaski. Už bych měl kouknout, jak daleko bude na hranici s BY. Chtěl bych zakotvit tak do hoďky před dojezdem na hranici, abych tam byl ráno brzy a měl čas na vyřízení všeho potřebnýho. Už se mám bát? Co všechno budu muset vyplnit a dám to se svou znalostí ruštiny? Mám všechno potřebný? Hlavou mi lítaj myšlenky a pomalu se blížím k hranici. Městečko Wisznice asi 30 km  do BY a tady hned vedle kruháku hotel. Ohnu to k němu a už domlouvám ubyt. Za 85 Zl beru.

Hergot tuhle fotku mi aparát nějak nesprávně složil.

 

 

 

 

 

Převlíknu se a procházkou zvolna kráčím do Biedronky. Koupím jen vodu, housku a sýr na snídani. Ještě kus se projdu a pokoukám po městečku a pak zajdu do restaurace sepsat deník a dám si pivčo. Další den cesty je za mnou a zítra bych měl být v BY. Co mě čeká? Mám obavy z toho přechodu. Ukrajinu už mám najetou, ale tohle je nový. Zvládnu ty lejstra? A další a další myšlenky mi vrtaj hlavou. No tak se chlapče uklidni, vždyť to nějak dáš a zvládnuls už lecos. Teď přišli do restaurace lidi co mluvěj rusky. Je jich plno a melou a melou. Moc jim teda nestíhám rozumět, tak to ta moje ruština nebude tak dobrá. To bude prča. Ještě nějakou trasu vymyslet. Jen zhruba, doladím to za pochodu (za jízdy) až uvidím, jak to tam pojede. Těším se. Televize tak šumí, že ani ten fotbal nevydržím sledovat.

Dobrou.

Ujeto : 497 km

Ubyt : 85 Zl

3. den

Dobré ráno. Spal jsem nějak divně. Spíš blbě. Nejdřív jsem usnul jako špalek, ale po půlnoci mě vzbudil řev a dupot. Zřejmě to někteří spolubydlící přehnali s chlastem a teď řeší problémy. Takže civím do stropu, pak na chvilku usnu a znovu. Asi do pěti se takhle trápím a pak už nic a myslím na dnešek. Jak to všechno proběhne. Venku jemně prší. To se mi chce jet v dešti. Je to vůbec možný? Pořád krásně a jen vyrazím na dovolenou udělá se pršavo. Nepochopitelný. Sbaleno a můžu vyrazit. Zatím bez nemoku. A taky bez fotky pokoje do sbírky. Vole. Na hranice je to kousek, tak už za chvíli dělám foto přechodu. Zdálky.

Mám nerv. Tak vpřed. Nevím jestli to popíšu přesně, ale zkusím to:

Přijedu k PL celníkům, ukážu pas a malý TP. Vezme si je, chce vidět kufry a zaleze do budky. Za chvilku se zvedne závora vrátí mi doklady a jeď. Přejedu po mostě řeku a blížím se k BY celnici. Nejdřív je celnice v budce, zeptá se kam jedu, ukáže kam najet a u stopky mám zastavit. Tak jo. Stopnu a už na mě někdo bliká baterkou a ukazuje pojeď. Zvedám ruku, jako že já? Jo pojeď, chápu podle zrychlenýho mávání a blikání. Tak jedu. Stop. Pas a malý TP. Vybere ještě od dalších lidí z aut a zaleze do budky. Vyleze a chce vidět kufry. Ukážu všechny tři, jen mrkne a ok. Za chvilku vrací doklady a nic. Nevím co dál, tak jdu k dalšímu oknu. Tam ale nemám jít. Tak co teda? Protivná celnice mi ukáže na budovu vedle a říká něco jako deklarace. Nechápu nic, ale jdu do tý budovy a tam zas okýnka. Jdu k jednomu, ale tam nepatřím, na což mě paní za sklem otráveně upozorní. Jdu ke druhýmu. Aha, tady se vyřídí dočasný dovoz vozidla do BY. Sedí tu tlustá protivná úřednice a tváří se nej na světě. Odpovím na pár otázek, pak podepíšu papír, jsem poslán k okýnku jedna zaplatit 5E. Rovnou se zeptám jestli vymění BYN za E a jo, tak za 220E dostanu 500BYN. Zpátky k důležitý, která se tváří ještě hůř, ale pak mi dá nějaký papíry a padej. Tak padám. Zpátky na celnici k druhýmu oknu. Popovezu k němu i motku, předložím všechny papíry a čekám. Po nějaký době se okýnko otevře a jeď. Na jednom tom papíru, co jsem dostal se píše, že se za silnice platí, ale někde na netu jsem čet, že motorky neplatí, tak se na to asi vy...

 

 

 

 

 

 

Dobrej nápad, už se mi chce dost akutně, takže na odpočivku stavím a zaběhnu do lesa na čůrací pauzu. Udělám foto alpince a už je tu paní, co bude prodávat borůvky pod tímhle přístřeškem.

 

 

 

 

 

 

Píšou tu, že zde je realizován obchod. Všechno má svý pravidla. Možná taky dobře. A tak jedu, točím první km po BY a už nekrápe, ale chčije. Ach jo! Udělám foto chaloupky v poli a kostela a už budu v Brestu.

Apropó Brest. Psal mi onehdy na můj článek o cestě po F jeden … cože je to Brest? Tak věz, že Brest je nejen město ve F, ale taky v BY. No, v deníčku se ještě při tý vzpomínce na něj a jeho kritiku lehce rozepisuju, ale tady nebudu, protože padaj dost neslušný slova, jako třeba …. Nene, nebudu to psát. Jedu už v nemoku, protože jinak bych byl už zas promočenej. Počasí na cesty bych teda viděl jinak. Ale co nadělám ?! Odpovím si sám. Jednoslovně, opět neslušně. Pořád leje a to mě neba. Ani jet, ani fotit. Už jsem otrávenej z toho blbýho počasí. Na celnici mě jeden místní chlapík upozornil, že v BY jsou dobrý ty velký silnice a ty malý jsou pískový, nebo žádný. Tak mu věřím. Je to jako na UA. Je hlavní silnice, značená křižovatka a vedlejší je 10 metrů asfalt a dál písek nebo šotolina.

 

 

 

 

 

 

Z Brestu na město Maloryta.

Tam nakouknu, cvaknu si kostel a ještě nedostavěnej baráček a otočka a dál na Kobryn, Drogyčin, Ivanovo a Pinsk. Nepokouším teda ty vedlejší silnice, ale ty hlavní jsou bezvadný. Kam se hrabem!

Jedu na město Stolin a myslím, že toho dneska bylo dost, tak bude čas na bydlení. Zalízt do tepla a trochu si srovnat myšlenky a plány. Cvičně zkusím zadat ubyt do navigace a tam píšou že za 56 km něco je. Bezva. Tak jinak. Sjedu do města a zkusím se zeptat. Slečna mi jde do rány a  dobře mi popíše cestu, takže za chvilku stojím před budovou s nápisem Gostinica Goryn. Vyřídit vše netrvá dlouho a už bydlím. Ve dvoupokojovým bytě s koupelnou za pár šprdlíků.

Ubytnu se a běžím do nějakýho obchodu. Koupit vodu a něco na zub. Hotovo, dám to na pokoj a popadnu foťák a nějaký rubly a jdu ven do města. Ještě dám řeč s paní v recepci, je povídavá a má vyloženě radost, že u nich bydlí inostraněc. Takový hezký městečko. Všude čisto, upraveno. Mě se to tak líbí. Samý kytky. Teď ožijou, když tu tak prší. Projdu parkem a kus po hlavní třídě nacvakám pár fotek a dojdu k restoranu.

Přepadne mě chuť na pivo, tak bych mohl na jedno zajít. To ovšem není tak jednoduchý. Dole za dveřma sedí bdělá šatnářka. Halt a co jako chci. Řeknu, že jít na pivo a to je chyba. Tak to ne, jestli na pivo, tak vedle do bufetu. Šmitec. Tak jdu. Ale pak mi to nedá, paní zrovna opustila post a tak rychle proklouznu nahoru. Sednu si ke stolu v rohu velký místnosti, kde sedí u jednoho stolu nějaká společnost, co oslavuje zřejmě narozeniny. Paní má proslov, pak si daj panáka a baví se. Zábavu prokládaj hustě panákama. Páni mají obleky a dámy noblesní šaty.

Ke mě po chvilce přijde číšník, ptá se co si dám a já že pivo. Špatně. Odejde a hned je u mě zřejmě asi hlavní šéfka a že pivo samotný nepodávaj. No tak si dám něco k jídlu no. Ale už jsem podezřelej a do toho tam přisupí šatnářka. Je rozčilená a evidentně kvůli mě. Začínám se šklebit a čekám zatčení. Když po další chvíli dostanu jídelní lístek, jen tak mimoděk utrousím, že jsem cestovatel, jezdím po světě a hodnotím mimo jiné i restaurace. Kravina, ale zabrala. Všechno najednou jde. Takže si dám nějakej salát, vychlastnu dvě pivka žigulevskoje, požádám o povolení cvaknout si restauraci zevnitř a důležitě odcházím.

 

 

 

 

 

 

Po cestě ještě sjedu pohledem šatnářku, aby jí bylo jasný, že všechno pokazila. Jsem hajzlík co?! Tak ještě si cvaknu Lenina a taky název hlavní ulice. Sovětskaja. Později zjistím, že snad všechny hlavní ulice ve městech se jmenují sovětskaja.

A jdu bydlet. Paní na recepci by ještě povídala, tak jo no. Kdo by to před lety řek, že budu někdy rád mluvit rusky? Dozvídám se zajímavosti o městě i o Bělorusku. A taky, že zítra má pršet a že je to dobře, protože doteď bylo sucho. Zrovna teď. Jasný. Tak se půjdu uvelebit, pustím televizi jako kulisu a píšu si deník. Trasu mám podle mapy namyšlenou, tak ji písnu na papírek, co si dám ráno pod slídu tankvaku a už spím.

Ujeto : 339 km

Ubyt : 29 BYN

4. den

Dobré ráno. Spal jsem, jak dřevo. Vyskočím a mrknu ven. Alpinka stojí pod plachtou na dvoře na parkovišti a leje a leje. Do háje. Trochu zacvičím a pak se jen poflakuju. Zhltnu snídani, dopíšu něco do deníku a vůbec se mi nechce jet. Pořád leje, takže pojedu zas jako kosmonaut ve skafandru. No co. Východ, zubáky a sprcha a jeď chlapče. Když už jsi tady, nedá se nic dělat. Hledej na tom něco hezkýho. A co jako asi!? No tak třeba.....

Vypálím na David-Gorodok a Turov. Podle řeky Goryn. Prší, ale neleje a to je dobrý. Cvaknu kostel v David-Gorodku a pak v Turově ještě jeden. Takovej modrej jsem viděl jen v PL.

A z Turova to chci zkusit po menší silnici přes Pripjatskij národní park. Přesněji je to Poleská státní radiačně – ekologická rezervace. Možná jsem se bál zbytečně těch menších silnic.  Silnice je v poho, úplně v cajku. Pokud chce někdo vidět opravdu hnusný silnice, musí na UA. Placatá krajina a všechno na písku. I kukuřice roste na písku. Teda spíš neroste.

 

 

 

 

 

 

Střídavě prší a neprší, tak nemok ještě nechám na sobě, i když je mi horko. Horko? To by v létě mělo bejt ne? Vyfotím si pár domků, snad to nikomu neva.

Cvaknu taky školku pro panímamku učitelku.

Zastavím, ale tak blbě u kaluže, že kamion co zrovna teď jede, do ní s chutí vlítne a nahodí alpinku. Plnou dávku, to jsem slez akorát. A další kostel a řeka v městečku Ozerany.

Jedu kousek a myslím, že bych mohl něco sníst. Koupil jsem si konzervu s rybou, tak se do ní dám.

Tahle zastávka k tomu bude dobrá.

 

 

 

 

 

Otevřu tu plechovku a tam podkova z ryby. Celá. Žádný slisovaný zbytky. A chuťově ňamka. Dobrý.

U zastávky čisto, nikde ani vajgl, koš vysypanej. Počasí pořád stejný, střídavě oblačno.

Cvaknu pár fotek a jedu dál po skoro liduprázdný silnici i krajině. Všechno na písku.

Přijedu do městečka. Elektrika vzduchem, takže každej dům má svůj sloup. Řeka Svinovod u města Simoniči. Takových mokřadů je tu plno. Ráj živočišstva.

A po rovných silnicích až do města Lelčitsy přes řeku Ubort a dál na Stodoliči a Valavsk.

Když bouchnul Černobyl, tak to tu pěkně odnesli. Dodnes to má následky. Když se jde na houby, nebo borůvky musej je pak nechat přeměřit, jestli nejsou radioaktivní. Asi. Podle týhle cedule jo.

A na dalších cedulích je varování před ohněm, ze kterýho mají zřejmě opravdu hrůzu. Lesy jsou národní bohatství.

Vesnice taky na písku.

Památník na válku je opečovávanej, jako jeden z mnoha v týhle zemi.

 

 

 

 

 

A malá připomínka Balkánu. Kravky na silnici. A tahle vypadá trochu rozčileně. Beru za heft.

Už bych měl být někde u hranic s UA. Ještě přejezd a zrovna pojede vlak. Takový zvláštní zvukový znamení. Vlak má 2 lokomotivy a 57 vagónů. Tak to jsem dlouho neviděl. To je dýlka. Jsem na hranicích BY-UA.

 

Točím doleva na Mozyr. Doprava bych jel na UA.

Vyfotím si alpinku u cedule Belarus.

Jako úvodní k cestopisu? (ne, později vyberu fotku u jezera).Na další ceduli se píše, že se tu vyskytujou vlci. No to u nás už taky. Pár domečků ať mám sbírku. Třeba bude pro někoho zajímavý vidět, jak se kde bydlí.

Hřbitov v lese, jako v LV a EST. Zas pár domků, jak přes kopírák ve městě Loeve.

Ve městě Mozyr zajedu k pumpě. Ještě jsem nepopsal, jak se tu tankuje. Zkusil jsem to jako na UA. Jestli můžu vzít plnou a potom zaplatit. Ne. Striktně ne. Nejdřív zaplatit, potom tankovat. Takže odhadnout kolik se vejde do nádrže, v kase nahlásit číslo stojanu, u kterýho stojím, jakej benzín chci (95) a kolik, zaplatit a pak se vrátit k motce a tankovat. Docela mi to vychází, trefuju litry docela přesně. A jedu dál po rovných silnicích, jako když střelí.

Nějakej parovod na Mozyr a vedle koleje, kde jezdí vláček na elektriku. Jako tramvaj, jenže meziměstská.

Z mostu si fotím další velkou řeku. Pripjať. Další veliká řeka do sbírky. Plno rybářů na březích i na loďkách.

Ještě jedna školka pro mamku.

 

 

 

 

 

 

Tak jako jsou na UA zastávky mozaikový, tak tady jsou malovaný. Někdy je to docela hezký a hlavně je tu čisto. Takže nemusej bejt všechny posprejovaný, zabordelený a hnusný jako u nás (a leckde jinde).

Jedna dobrá vychytávka. Když se vyjíždí z vedlejší na hlavní, tak je nejen omezená rychlost a značka, ale i pořádnej hrb. Kdo nezpomalí nechá tu asi nápravu.

 

 

 

 

 

 

A jedu dál z Mozyru na Choiniki na Bragin.

V tomhle městě jsou paneláčky v novým kabátu a taky úplně nový. Po černobylský havárii bylo fest zasažený radioaktivitou a vystěhovalo se odsud na 5.000 lidí. Z dalších 52 obcí kolem, se odstěhovali taky a 9 vesnic srovnali se zemí.

Dál na Loev.

U nás kůrovec žere smrky a tady asi žere něco podobnýho borovice. To jsou vykácený plantáže.

Skácí stromy, klády odvezou, větve spálí, pak nadělají takový brázdy a do nich vsadí nový borovice. Ale žere to i ty nový mladý stromky. Co je to za hajzla?

Nepotkal jsem auto už snad půl hodiny. Dojedu k jezeru. Dněprobraginskoje. Kanál co propojuje jezero nejspíš s nějakým dalším.

Plno rybářů. Chytaj asi všechno. Když jsem byl v magazinu pro pití, viděl jsem tam spousty sušených ryb. Všech druhů a velikostí. Od kapitálních štik, po mrňavý karase. Pořád sakra nemám odvahu si ji koupit, natož sníst. Nemám no.

A hele tady je na ceduli ten mrzák, co kouše ty borovice. Tak si možná proštuduju, co je to za broučka.

 

 

 

 

 

 

O kousek dál je vesnička a tam před domem na lavičce sedí děda. Mám chuť se zeptat na tu pohromu v lese, ale děda si povídat nechce. Mávne rukou a jde dom. Dostal jsem košem. Tak nic. Toho brouka si v klidu prolustruju doma na NET.

Libuju si, že neprší, ale to jsem nějak zakřik. Zatahuje se. Není ještě tolik hodin, ale uvažuju, že budu kotvit. Natankuju. Jsem ve městě Rečica.

Dám do navigace ubytování a hlásí Gostiničnyj centr Dněpr. Zkusím. A jsem tu. Místo mají, vypadá to tu prázdně, ale načančaně. Za 36 BYN. O něco víc než včera, asi větší město. Zaplatím a když přijdu na pokoj, jsem trochu zklamanej. Divnej smrádek a pokojík, jako dlaň.

 

 

 

 

 

 

Aspoň, že alpinku jsem ubytoval pod střechou v zamčeným dvoře.

Nějak se zabydlím a jdu se projít. Chci najít nějakej krámek, koupit pití a třeba něco na sváču na zítra. Tak jdu. Udělám si takový menší kolečko po městě, najdu krámek, kde koupím co chci a jdu bydlet.

Ty hlavnější ulice jsou asfaltový a vedlejší zas pískový. Veliký parky, kde lidi jen tak sedí a děti kolem nich běhaj, nebo jsou na prochandě jako já, anebo třeba večeří a povídaj si. Takovej reálnej socialismus. Není mi to nepříjemný. Čiší z nich pohoda.

Doslova hmatatelnej pocit klidu a já se nemůžu nabažit.

Vracím se pomalu bydlet, dám si věci do pokoje, vezmu deník  a jdu do restaurace.

 

 

 

 

 

 

Objednám steak a pivo, popadnu deník a píšu jak zběsilej, než celej dnešek zapomenu. V salonu je nějaká oslava, lidi odtamtud choděj v noblesních šatech. V restauraci sedím sám. Spolknu jídlo a pivo a jdu na pokoj. Cestou ještě vyzvím heslo na Wifi a z křesla v recepci zavolám domů přes WhatsApp. Pro mě nová vymoženost, ale ještě s ní moc nekamarádím. Popovídám s holkama a pak už se odeberu zalízt pod peřinu. Píšu si podle mapy trasu na zítra a na TV hledám něco koukatelnýho. Nic není. Ani zpravodajskej ani sportovní kanál nenacházím.

Dopíšu, domlasknu pivko a zkusím chrnět. Těším se, že už snad nebude pršet a že se oteplí.

Pořád je velkej kus cesty přede mnou a já se těším na jízdu. Už jsme s alpinkou něco projeli  a doufám (věřím), že ještě něco (hodně) projedem.

 

Ujeto : 433 km

Ubyt : 36 BYN

5. den

Dobré, trochu brzké ráno. Oka se mi otevřeli ve 3,30. A samozřejmě spát už to nešlo. Myšlenky. Rychlý a nijaký, co jen lítaj v hlavě, střídaj se strašně rychle a žádná se nezdrží, aby se dala chytit a rozvinout. Převaluju se v pelechu a nějak to přetrpím do 6.

Nic. Hygoška s vodou studenou jak led (výborná na probuzení), sbalit a padám. Věci do kufrů, cvaknu pokoj a hotel zvenku a jedu.

 

 

 

 

 

 

Přes řeku Dněpr. Obr řeka. Nádhera.

Na Gomel, po okruhu, hezky okolo. Přes Dobruš. Udělám alpince foto s Leninem a taky cvaknu BY vlajku a heslo světu mír.

Hezký město. Moc hezký.

Ale za tím vším leskem se skrývá ohromná tragedie, už zmiňovaná havarie jaderný elektrárny v Černobylu. Bělorusko a hlavně jihovýchodní (tahle) část, to odnesla úplně nejvíc. Až 2 miliony lidí ze stovek měst a obcí byli zasažený radioaktivitou a dodneška jsou v některých lokalitách měřený hodnoty nebezpečný trvalýmu životu. Tisíce a desetitisíce lidí se vystěhovalo jinam. Zpátky do vesnic se vrátil zlomek hlavně starších obyvatel. Dodneška probíhá měření radiace a různý opatření, děsně drahý a s minimálním efektem.

Smutný.

Směr Vetka. Hlavní silnice pořád parádní a vedlejší pořád písek, nebo šotolina. Vydám se do tý vedlejšky, abych viděl, kam vede.

No to vidím, že do vesničky, ale chtěl bych vidět tu vesničku. Malý starý baráčky a starý lidi, co v nich žijou. A všichni se pachtí na zahradách a políčkách. Dám se do řeči s babčou přes plot a ta říká, že mladý jsou ve městech a tady jsou jen oni. Tady se narodili a tady taky umřou. Na opravy domků nejsou peníze, ani síly a tak chátrají lidi i domy. Po havarii jim z domků strhali střechy a vytrhali okna, aby se nikdo nevracel. Ale oni neměli kam jít. A žijou jen z toho, co sami vypěstujou, nebo odchovaj. S produktama z tohohle území se nesmí nijak obchodovat.

Smutný.

Všechna elektrika vede vzduchem. Tohle je trasa Gomel-Černigov.

Kdyby to všechno jednou chtěli zakopat do země, měli by práci na několik (desítek) let. Lesy sloupů a tuny železa ve vzduchu. Cvaknu i kostel a pár chaloupek.

Dám si sváču zase v zastávce a valím dál, ať to odsejpá.

 

 

 

 

 

 

Je hezky, i když se to nebe na mě zase začíná mračit. Snad to vydrží a nezmoknu.

V týhle části BY jsou jen pole, spíš obr lány a obr prasečí farmy. Že prasečí se pozná podle „vůně“.

V čempak se asi líp bydlí? V takový chaloupce, anebo v týhle kostce.

A silnice pořád rovný a pořád stejný.

Občas oživení, jako třeba tohle odpočivko. Hezký.

Jedu u hranic s RUS. Probíhá tu nikdy nekončící, tuhý boj s bolšev(n)íkem. Ničí se a vykořeňuje opravdu těžko.

Zatočím podle cedule na svaté místo. Projedu a pokoukám, ale proč je tu svato nevím. Nějak jsem to z cedulí nevyčet.

Nevyfotit tuhle čekárnu by mi nedalo. Pobeda. Vítězství. Ve škole se tohle slovo používalo pořád. Snad krom matiky, v každým předmětu. Měl jsem hodinky Pobeda. Cvaknu koníky pro Emmču a pošlu jí je přes telefon.

A tahle fotka je pro Evču. Jezdí sanderem se znakem dacia. Tady je to renault.

 

 

 

 

 

 

Silnice jsou pořád dobrý i značení je v poho. Nebloudím.

Město Kostjukoviči. Nemocnice, nehezký paneláky, ale nová ohromná sportovní hala a pak přeci i paneláky v novým kabátu. Tyhle domky jsou stejný jako přes kopírák. Asi deset za sebou.

A to je tu vlastně docela běžný. Baráčky navlas stejný, někdy rozlišený třeba barvou verandy, někdy ani to. Možná problém trefit domů pro malý děti, nebo podroušený tatínky.

Vyšperkovanej tank na podstavci je jen z mnoha, kolem kterých jsem jel.

Na těch kolech nepřijeli tankisti, ale  ženský, co vytrhávaj plevel a zalejvaj, aby to tu bylo hezký.

Továrna ve městě Kričev. Továrna? Nevím. Co je to za věže?

Na výjezdu z města je jezero. Něco je mi divný, když si ho fotím. Ale co?

 

 

 

 

 

 

Aha, nejsou tu rybáři. Proč, vždyť jinde sedí doslova u každý louže. Asi tam jsou ryby, když tam sedí. A tady nic. Takový hezký jezero. Počemu?

Jedu dál a vrtá mi to nějak hlavou. Ale co.

Rovina, nikde nic, jen ty farmy a mezi nima tahle obluda, která tu působí tak nějak nepatřičně. Další město. Mstislavl.

Najíždím na kruhák, jsem tam a paní co najíždí na vjezdu dál, se mi naplete před moto a stop. Auto sebou trhne, poskočí a chcípne. Nechával jsem si trochu fóra, ale málem mi vyskočili okály z důlků, jak jsem brzdil. Dobrý. Všichni v tom autě rozkládaj rukama a nejspíš paní chválí a radí co má dělat. A bylo by to hned! No tak už jí někdo poraďte, ať nastartuje a vypálí odsud ne?

Tak dál okolo města, kde staví nový paneláky. Nejspíš pro mladý lidi, aby měli kde bydlet.

Letadlo na podstavci ve mně vzbudí vzpomínku z dětství.

Dokola jsem čet knížku o válečným letci Ivanu Kožedubovi. Hrdina. Čtyřnásobnej hrdina SSSR. Sundal hromadu fašistickejch sráčů. Lítal na stihačce Lavočkin 5. Tohle je už jiná stihačka, ale tu vzpomínku vyvolala stejně.

Ještě takovej hezkej domeček a ještě jeden a už zas rovná silnice a trochu jiný zastávky.

Nebe se na mě mračí a já nechci zmoknout. Ochladilo se a je docela zima. Zkrátka chtělo by to hledat ubyt.

Město Orša.

 

 

 

 

 

 

Velký, tak tu něco určitě bude. Vjedu do města a rozhlížím se, div mi hlava nevyjede ze závitu, ale nevidím hotel ani gostinicu. Tak snad abych se zkusil zeptat. Paní na mě kouká, jak na cvoka a rezolutně kroutí hlavou. Ale já nechci na hotel s vámi, ale sám a ptám se, kde nějakej je. Ukáže někam a odejde. Dobrý. Nav ukazuje cosi za 20 km a tady nic. Tak nevím. Dám si ještě kolečko, ale nic nevidím, tak vyjedu z města a za chvilku obec Andreevčina a hotel. Zastavím a jdu se zeptat. Volno je a je na výběr. Za míň se sprchou na chodbě, nebo za 60 BYN hezky dohromady. Asi holt neušetřím, beru za 60 BYN, alpinka bude pod pergolou na dvoře. Máznu jí řetěz a jdu máznout sebe do restoranu. Rychle deník a dám si něco k večeři a dvě pivka. Spokojenost.

Dopisuju, koukám na foto ze dneška a vymejšlím co zítra. No co asi? Pojedu dál. Dál běloruskou, rovnou krajinou.

Cvaknu restoran a půjdu spát. Chce se mi.

To pivo už si asi neotvírej, stejně usneš.

 

Ujeto : 518 km

Ubyt : 60 BYN

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.35
Známkováno: 20x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


motorex_kveten
Objednat reklamu
TOPlist