Bělorusko 1.6. – 15.6.2012

Jelikož s Radkem nebydlíme ve stejném městě, moje cesta začala o den dříve, a sice 1.6.2012. Už po cestě k Radkovi jsem promokl až na kost a jako bonus jsem svlíknul zadní pneumatiku z ráfku (motocykl prošel před touto cestou řadou úprav, např. dostal terénní pneumatiky, které na naháči úplně neseděly), a tak jsem již po prvních cca. 30 km na benzínce rozebíral záď motocyklu a sháněl pneuservis, kde by měli duši do pneumatiky. Oprava se naštěstí zdařila, za což děkuji právě Radkovi, který celou situaci vyřešil. Výprava mohla pokračovat. Po příjezdu k Radkovi mě samozřejmě čekalo kompletní vybalení a sušení věcí, včetně mě samotného a domontování poslední úpravy na SV, a sice prodloužení předního blatníku (plno majitelů Suzuki SV si stěžuje, že při deštivém počasí přestává pracovat přední válec. Je to způsobené stříkající vodou z blatníku přímo na svíčku předního válce – konstrukční vada, po prodloužení blatníku nebyl už žádný problém zaznamenán, a že test byl opravdu důkladný a tvrdý).

2.6.

Oficiálně začínáme 2.6. v Chotěboři. Vstáváme v 5:00, balíme poslední věci, loučíme se a vyrážíme vstříc dobrodružství. Přes den občas chytneme nějakou drobnou přeháňku, občas slunko, ale celou cestu je docela zima. Nicméně cesta utíká rychle a bez komplikací, když teda nepočítám  ztrátu 5 litrového kanystru na vodu kdesi na polské dálnici. Za první den ujedeme 780 km a zastavujeme na polsko-běloruských hranicích. Nocovat se rozhodujeme v lese, kam přijíždíme už pomalu za tmy. Vaříme si čaj, něco málo k jídlu a jdeme spát.

3.6.

Druhý den nás obdařuje slunečným počasím, což je fajn, neb nás čeká obávaný běloruský hraniční přechod. Volba padá na Brest – ne zcela šťastně, celý přechod přes hranice trvá cca. 4 hodiny. Doslova úmorné 4 hodiny. Já osobně jsem zde už zcela ztracený – ruský jazyk je pro mě španělská vesnice a azbuka? To snad nebudu ani rozebírat. Na to, že Bělorusové neuznávají naše cestovní pojištění, jsem připraven, ale že budu 4 hodiny běhat od jednoho okýnka ke druhému, tak na to rozhodně připravený nejsem. Když je vše vyřízené a mě  čeká už jen poslední výstupní kontrola (prý jen formalita :-D), paní zjišťuje, že mám na jednom z dokumentů špatně napsanou SPZku. Oznamuje  mi, že se musím vrátit. Věřte mi, že tohle je pro začátek moc. Jen pro upřesnění, tu SPZku jsem si tam neopisoval já, ale nějaký pohraničník. Nicméně chybu rychle opravujeme a vjezd do Běloruska úspěšně probíhá. Za přejezdem je hned město Brest, které mě překvapuje tím, jak je velké a moderní, krásné čerpací stanice, platba kartou… Jen na jednom mostě je takový divný hup, kvůli se mi podaří urazit zadní LED světlo pro denní svícení. Cesta ubíhá v klidném cestovním tempu okolo 100 – 110 km/h. Opět jsme doprovázeni občasnými dešťovými přeháňkami a trochu chladnějším počasím. Do Mogyleva, což je náš cíl (zde bydlí Radkovi známí), dorazíme okolo půl deváté večer. Následuje ustájení motocyklů na hlídaném parkovišti (cena směšná), nákup piva a všudypřítomné vodky a přesun na byt ke známým. Tam už na nás čekají, jak je u nich zvykem, jídlem a pitím přetékající stoly a hostina na přivítanou začíná. Abych se držel zaběhnutých kolejí, tak tento den máme najeto 623 km.

4.6.

Následující den (4.6.) si trochu přispíme, přeci jen cesta byla náročnější a přivítání bylo oproti očekávání nepatrně bujařejší. Po probuzení a vydatné snídani, která obsahuje smetanu (tu snad dávají úplně do všeho), máme naplánovanou prohlídku města Mogylev a navečer jsme pozvaní na „dáču“ (obdoba našich chat a chalup). Ve městě si prohlížíme památník 2. světové války. Jsou zde pořád hrdí na to, že za 2. světové války porazili Němce a památníky jsou tím důkazem. Jinak město je to poměrně moderně pojaté, až mě to překvapuje. Očekával jsem, že to bude mnohem horší. Proč? Přeci jenom jsme ze všech médií masírováni tím, jaký východ je. O to větší šok je, když vidím, že tomu tak není a jak mylné informace máme.

5.6.

Máme tu další den, 5.6., a vzhledem k tomu, že oslava na „dáče“ se nepatrně vymkla z rukou, nám ani nevadí, že celý den prší. Zůstáváme tedy na bytě u známých a dopřáváme si odpočinku, třeba návštěvou sauny, která je jak jinak zakončena než v hospodě a následným přesunem do music clubu.

6.6.

Zase prší, zkoušíme jít na ryby, nic ale nechytáme, promokáme na kost a já jako bonus ještě zlámu prut. Večer navštěvujeme místní casino, kde zůstáváme do ranních hodin.

7.6.

Vůbec netuším, co jsme dělali.

8.6.

Opět se rozhodujeme jít, na ryby, počasí je relativně pěkné, a tak trávíme celý den u vody. Bohužel úlovek je nulový, ale žádné újmy na majetku tentokrát nevznikají :-D.

9.6.

Tento den je zlomový. Příliš dlouho jsme neseděli na našich motorkách, což by se asi na moto dovolených mělo :-D Balíme si všechny věci, nakládáme motorky a vyrážíme směr Viciebsk. Po cestě, kousek za Mahiliou, se ještě zastavujeme u babičky známých, kde jsem v šoku z toho, v čem ještě dokážou lidé žít. Je to dřevěná chatička, napůl už shnilá. Zajímavé je, že na pohled od silnice je krásně natřená a vypadá  jak z pohádky, ovšem pohled z jakékoli jiné strany už tak příjemnou podívanou nenabízí.
Po této návštěvě pokračujeme směr Viciebsk, samozřejmě po cestě durch promokneme. Ke konci této malé projížďky se počasí umoudří, a tak se nám podaří ještě během jízdy uschnout. Na nocleh si nacházíme pěkné místečko v lese, zhruba 40km od Viciebsku, stavíme stan, rozděláváme oheň, opékáme maso a taky něco málo popíjíme. Zde poprvé zažíváme teror ze strany komárů. Neskutečné. Na chvilku se zastavuju a hned jsem celý pokrytý komáry, kteří štípou i přes oblečení. Myslel jsem si, jak jsem dobře vybavený, když jsem si na cestu zabalil hodně kvalitní repelent švýcarské značky. Ani jsem nevěděl, jak hluboce jsem se mýlil. Moc nefunguje. Později se dozvídáme, že nejlepší repelenty pro běloruskou oblast jsou právě běloruské repelenty. Nám se osvědčuje repelent pro hodně malé děti, nejenže perfektně odpuzuje komáry, ale dokonce i krásně voní. Tento den najíždíme 171 km.

10.6.

Dojíždíme do Viciebsku, od našeho nocležiště zhruba půl hodiny vzdáleného městečka. Na začátku města zastavujeme u supermarketu a nakupujeme nějaké jídlo a pití na večer. Na parkovišti potkáváme krajany z ČR, nějaké montážníky, se kterými prohodíme pár slov. Radek jim pak ještě zachraňuje svačinu, kterou si při odjezdu zapomněli na předním skle dodávky. Poté pokračujeme dál, směrem na Braslavská jezera. Cesta probíhá bez komplikací, silnice jsou krásné, příroda úžasná, svítí sluníčko, co více si přát?! Jediné, co se mi (po)daří, je to, že chybně zadávám cílové místo na GPS a nechtěně dojíždíme na hranice s Lotyšskem. Když dorazíme na Braslavská jezera, kde má svoji chatu i prezident Lukašenko, a ptáme se policie, kde je nějaký kemp, kde bychom se mohli ubytovat (ne, že bychom nechtěli spát pod stanem, ale sprcha a točené pivko by se šiklo), nám je sděleno, že tu nic takového není a že můžeme spát, kde chceme. Nacházíme si docela ucházející místo na louce a jsme spokojeni. Tento máme na kontě 357 km.

11.6.

Se probouzíme do deštivého dne, a tak si vaříme čaj, snídáme, a čekáme, až se počasí umoudří. To přichází kolem oběda. Balíme se a vyrážíme směr Minsk, a tak nějak už pomalu domů, do ČR. Jelikož vyrážíme pozdě, ujedeme jen 50 km, nakupujeme nějaké jídlo a pití a hledáme další nocležiště. Tento den je trochu odpočinkovější. Ovšem místo na spaní je to úplně nejlepší, které jsme doposud měli. Krásná mýtinka v lese, nikde nikdo a hlavně žádní komáři. Nádhera.

12.6.

Ráno nás vytahuje sluníčko ze stanu a už tak nějak tušíme, že to bude krásný den. Máme velkou radost. Celou dobu je tak krásně, že se po cestě zastavujeme u vodní nádrže Vilejskaje. Tato nádrž zásobuje Minsk pitnou vodou. Musíme využít pěkného počasí, které nás konečně potkává, a vykoupeme se. U této nádrže narážíme na učitele a jeho třídu na cyklovýletě. Ti se s námi dávají do řeči, prohlíží si motorky, nabízí nám polévku, chléb a čaj. Polévka se teda moc jíst nedá, ale darovanému koni na zuby nekoukej.Navíc je to hodně milé. Ti lidé tam nemají vůbec nic a ještě vám nabídnou jídlo!! Po cca. hodině povídání a koupání se opět vydáváme na cestu. Po ujetých 426 km se rozhodujeme, že už dál nepojedeme a najdeme si nějaké místo na stanování. Nic moc se nám najít nedaří, a tak zajíždíme do prvního lesa, co se nám naskytne. Je to někde za městem Baranavichy. Toto bylo pro změnu snad nejošklivější místo na přespání, ale co se dalo dělat. Při vybalování taky zjišťuju, že jsem někde ztratil ochrannou plachtu na motocykl. Jen se smějeme tomu, že snad není dne, kdy bych něco neztratil nebo neutrhl. Toto je poslední noc v Bělorusku.

13.6.

Opět prší, celý den prší, celý den jedeme v dešti. Tolik vody jsem v životě neviděl, hotové provazy vody. Na silnici se drží neustálá vrstva několika centimetrů vody, ale nedá se nic dělat a my musíme pokračovat pořád dál. Už se docela těšíme domů. V dešti to není nic příjemného. Já si ještě jako bonus nechávám na helmě tmavé zrcadlové plexi, takže toho ani moc nevidím a rychle se unavuji. Pro přechod bělorusko-polských hranic raději volíme jiný přechod, a sice přechod Damačava. Zde jsme vyřízení za necelých 45 minut. Naprostá paráda. Nicméně pořád prší a po ujetých 535 km už nemůžu dál a vyžaduji nějaký motel. Již na polském území nacházíme pěkný motýlek za slušné peníze s možností dát si motocykly do hlídaného prostoru. Usínáme s nadějí, že zítra nebude pršet.

14.6.

Šeredný omyl myslet si, že nebude pršet. Probouzí nás klapot dešťových kapek o střešní okno. No nic, co se dá dělat, už jsme přece zvyklí. Stejně už nám z toho neustálého přísunu deště narostly žábry a blány mezi prsty. Na polské dálnici potkává  Radkovo BMW první defekt. Prázdná zadní pneumatika. Nouzově ji dofukujeme z opravné sady na pneu a dojíždíme do prvního pneuservisu. Tam nám kolo opravují a my můžeme pokračovat dál v cestě. Zdržení asi tak 2 hodiny. Dál už cesta utíká dobře a bez vážnějších problémů. Večer dojíždíme do Chotěboře. Za tento den máme najeto 547 km.

15.6.

Odjíždím od Radka směrem k domovu, prvně za posledních 14 dní zažívám opravdové teplo a slunečno. Jsem rád, že už jsem doma. Ujeto 61 km.
Závěrem bych rád řekl, že Bělorusko je země mnoha kontrastů. Život ve městě se od toho našeho příliš neliší, ale na vesnici to vypadá, že se tu čas zastavil před 70-80 lety. Chování lidí ve městech je povrchní a ne příliš přátelské. Myslí si o sobě, bůhví co nejsou, Rusko je nejvíc a tak podobně. Oproti tomu lidé na vesnicích jsou dobrosrdeční a dají vám i to poslední, co mají.
A příroda, přátelé, úžasná, nedotčená, panenská. Kdo tam nebyl, neuvěří. Rozhodně mohu tuto zemi jen doporučit. Stojí to za to!!
Za zmínku určitě stojí i Polsko. Plno lidí mi tvrdilo, že silnice tam jsou strašné a bude to utrpení. Buďto jsme měli štěstí a vybrali jsme dobré silnice, anebo se situace v Polsku změnila. A hezký byl i zbytek země, vesnice čisté, nové domky, moderní auta. Všude, kde jsme zastavili a bavili se s lidmi, byli všichni příjemní, komunikativní, ochotní. Za těch pár set kilometrů, které jsem přes Polsko najel, jsem si o Polsku udělal velmi hezký obrázek a rozhodně se tam ještě vrátím a projedu si ho.

Souhrnné info:

Jezdci:
František Šimon, Suzuki SV 650 N, rv.02 v terénní úpravě
Radek Svoboda, BMW R80GS, rv.92

Celkem ujeto 3611 km.

Do Běloruska je potřeba vízum.

Technické informace:
Jezdec – jako perfektní boty na motorku na cestování se osvědčily policejní kanady, jsou pohodlné na běžnou chůzi, nepromoknou a jsou relativně levné. Nebojte se vyrazit na cesty v supersportovních integrálních helmách. V našem případě to byly helmy značky BELL, modely M5X Carbon a M4R. Jen bych doporučil mít s sebou i úplně čiré plexi, v horších světelných podmínkách se hodí.
Výbava a úpravy motorky – na BMW se přidělávaly kryty „plácačky“ na boty pod válci, prodloužení předního a zadního blatníku, přídavná přední a zadní LED světla. Na SV se kompletně měnily pneumatiky na obou kolech, na předek se dávala Sava Invander R17 120x90 a na zadek se dala Mitas E-07 R17 130x80, změna řídítek ze standartních na širší, přidělání plexi štítku, také přidělání přídavného předního a zadního LED světla, držák na GPS data logger, komplet nový přední blatník, jeho prodloužení (konec trápení s nefunkčností předního válce za deště).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE