Od umrlých stromů ke gigantické ovci

Australská symbolika

Před osmou jdu prozkoumat řeku. Včera večer po dojezdu za úplné tmy jsem musel několikrát místo zakempování obkroužit, abych si na něj trochu posvítil. Není to tu zrovna krásné, ale když člověk dojde až k břehu řeky, přece jen se ukazuje několik pěkných pohledů.

Když o nějakou dobu později čepuji nádrž, chci doplnit i vodu, ale paní na pokladně mi říká, že místní vodu z řeky Yass nepijí, že nechutná dobře. Čert vem' chuť, to je sekundární záležitost, říkám si, přesto ale vodu neberu - naberu ji později jinde. Focením se ani nezdržuji a už to pádíme po hlavní; samozřejmě v mezích zákona. Celou dobu jízdy je 100% počasí, což není zas tak obvyklé, a tak toho chci pořádně využít. Na další cestu jsem si ještě naplánoval průzkum jižní části Modrých hor, což jsou další hory Velkého předělového pohoří. Chci projet zapadlými silnicemi a čeká mě podle všeho i několik desítek kiláků mimo asfalt. Plánuji projet z jihu co nejhlouběji k středu Modrých hor. Je ale potřeba jet, protože už je úterý a v podvečer máme v Sydney pod slavným Anzac mostem trénink dračích lodí. Regata je už tento víkend, takže na posledním setkání nesmím chybět.

Po cestě projíždím městečkem Gunning ležícím hned u Humovy dálnice. Některá městečka po cestě nestojí za zastávku, některá naopak, a tak křižuji Gunning a přímo z hřbetu motorky dělám fotky.

Popojíždím si přímo do bodu ideální kompozice, je to takové líné focení. Trochu mě láká zastavit se na dopolední kafe, ale před posezením na židli před kavárnou dávám vždy přednost atraktivnějšímu posezení za řídítky, a tak to nasměřuji dál do Modrých hor. V zápalu jízdy se ale trochu seknu a odbočuji poněkud západněji a míjím silnici do těch vedlejších silniček, které jsem chtěl původně prozkoumat. Naopak se dostávám do dvacetitisícového města Goulburn, kde mi to nedá a čepuji černou kávu a plnou nádrž – v Modrých horách zase nebudou benzinky. Austrálie je zemí ovcí, dokonce zde mají své vlastní speciální plemeno, Merino. Krom toho, protože v Austrálii snad není tolik turistických cílů, jako je třeba v rozhlednami prostavěném Česku, uchytila se tu taková velká zvláštnost. Obliba obrovských "soch", jakýchsi turistických magnetů. Právě tady, kousek od místa, kde je charakterní Traperova pekárna a kde jsem si na benzince koupil kafe, stojí monstrózní Merino ovce. Dokonce jde o největší ovci na světě…

...vyrobenou z betonu, samozřejmě. Merino ovce nejsou mezi ovečkami nejkrásnější, jakkoliv mohou mít ty nejjemnější vlasy, ale tato mi přijde obzvlášť bizarní a dobře symbolizuje celou posedlost obřími lákadly turistů v Austrálii.

Jedu raději dál. Pronásleduje mě ale takový divný pocit. Znáte to, jste si jistí, že vám něco chybí, nebo že jste něco zapomněli, ale nevíte přesně co. Takovou podivnou neuspokojenou nervozitu. A pak mi to dochází. Nevypil jsem svoje dvojité espresso. Nedá se nic dělat. Bez paliva intelektuálů nikam jet nemůžu. Zmocňuje se mě absťák. Brzdím smykem, přejíždím dělicí ostrůvek a vracím se asi kilometr pro kafe. Stojí na železném sloupku, tam, kam jsem ho postavil, než jsem byl stejně jako milion turistů přitáhnut, betonovou merino-ovcí. Hodím do sebe studené espresso a mažu pryč. Stačí, že jsem sem vůbec nechtěl a ještě tu pendluji.

V prach se navrátíš

Kompas ukazuje na sever a kola s drátěným výpletem a dušemi to tam pěkně odvalují. Cesta má zatáčky se středně dlouhým poloměrem a je pěkně široká. Mému stroji i mně ale víc vyhovovaly horské úzké silnice s průzračně osvěžujícím vzduchem a křišťálovými výjevy. Po cestě je zajímavá ještě jedna věc. Na australských silnicích každou noc hyne obrovské množství klokanů a dalších vačnatců. Místní auta mívají proti-klokaní rám, který u náklaďáků připomíná spíš traverzu. Truckeři ani nebrzdí, vědí, že by pak museli zase draze nabírat rychlost. Pro mě, jako pro bajkera, to ale znamená, že v okamžiku, kdy vidím zdechliny u silnice, okamžitě zvolňuji, protože je jisté, že v okolí klokani žijí. Jednou z věcí, kterou na cestování s motorkou máme rádi, je, že neotupuje naše smysly jako auto. Člověk cítí rozdíly teplot, vlhkost a také vůně… I pachy. A pokud chcete vědět, že jsou v okolí klokani, nemusíte ani vidět toho sraženého chudáka na krajnici. Pach rozkládajícího těla je opravdu nechutný. Představte si třeba, když někde v domě umře myš, ale násobně větší. V Australském teple, které přes den roste do vysokých třicítek i výš, je takové nafouknuté tělo cítit na sto metrů, což znamená zadržet dech na stovky metrů. I toto je důsledek automobilismu.

Naštěstí mě cesta zavedla do dalšího pitoreskního městečka, Taralga. Před víc než sto let starými domky stojí auťák z osmdesátých let a hraje v prvním plánu transčasové fotografie, tak trochu symbolizující australskou historii.

Je to japonské Subaru Brumby, a co je znamená Brumby, už víme z předchozích stránek tohoto cestopisu. Je na něm vidět protiklokaní nárazník, ale hlavně specifický typ karoserie. Není to, jak my bychom česky řekli pick-up; v Austrálii je to "ute", neboli coupé utility. Něco jako jiný typ SUV. Je to auťák, který má australskému chlapíkovi sloužit ke všemu, na co si vzpomene: dopravit ho kam potřebuje, a to včetně jeho ovce, motorky, lodě anebo čehokoliv jiného. Tím, čím je pro Česko kombík, tím je pro Australany ute [:jůt:].

Brzy sjíždím z Taralga road do pralesa na prašnou cestu. Mám radost, jsem zas jak doma. Chvíli mi vždy trvá, než se na šotolinu nastavím a správně se posadím. Zajímavé, že naopak je to vždy daleko rychleji. Polední sluníčko ostře proniká eukalyptovými stromy a na prašné cestě tvoří vitráž světla a stínu, v které jsou díry jen stěží vidět.

Dalo by se letět i vysoko nad stovku, ale přítomnost děr i klokanů, drží ruku v rozumné rychlosti. Když už mluvím o ruce, už mám za sebou tak 1500 km a kromě zadnice na výrazně nepohodlném sedle, bolí trapézy a ramena, ale hlavně zápěstí pravé ruky. Není to z toho, že bych furt jel na plný kotel, ale ozývá se tříštivá fraktura obou kostí, kterou jsem zapsal přesně před rokem na GSku. Náladu to tady v horách ale pokazit nedokáže. Je tu nádherně.

Mám před sebou asi 25 km šotoliny, které vedou k nějakým jeskyním v jižní části hor. Cesta je spíš rovná, začne se klikatit až posledních několik kilometrů, kdy se také dostala z pod vysokých stromů na hranu kopce a vede dolů k jeskyním Wombeyan. Posledních 5 km si to ale cesta, která je pro jízdní soupravy uzavřena, vynahrazuje a je zakroucená po hraně kopce s prudkým srázem. Nezpevněná silnice je široká sotva pro jedno auto, v zatáčkách jsou malé kamínky, které kloužou tak, že by s nimi mohly děti hrát kuličky a vidět do zákruty za skálu není už vůbec. Dokonce je na mnoha místech cedule, že řidiči mají troubit, než do zatáčky vůbec vjedou. Přestože šotolinový tobogán s kopce v teplotě kolem 38°C není to nejvytouženější, užívám si cestu nabízející výhledy do hor.

Dole u jeskyní to jen tak projedu, čas na prohlídku ani v nejmenším není a stejně by se mi ani moc nechtělo. Jízda na motorce je jedna věc, ostatní zážitky jsou věc druhá. Zatímco jízdu na motorce si užiju líp sám, některé věci je potřeba sdílet a nejen fotit a pak doma vyprávět. Rád proto na svých výpravách vytipovávám místa, kam příště vezmu blízké, a rád si některé části výletu nechám neobjevené právě pro tuto příležitost. Nepředpokládám, že bych tu byl naposled. Myslím, že tu příště potkám i tytéž klokany, se kterými dělám další fotku.

Cesta od jeskyní vede zas nahoru do hor a je ještě víc zamotaná. O mé zadní gumě by můj mechanik John řekl, že jediné, co je na ní dobré, je, že tam ještě vůbec je. Dezén má asi 2 mm a trakce z pomalých zatáček na šotolině je opravdu minimální. Tahle jízda jí dala docela zabrat.

Některé úseky vzbuzují v člověku respekt, protože pád po nějaké jezdecké chybičce by mohl být vytrestán stometrovým letem ze srázu.

Zastavuji, abych vyfotil kousek cesty, který to celé symbolizuje a hle, dole, sto metrů pod silnicí vidím zdemolovaný 4WD, nejspíš Patrol.

Cesta se klikatí nádhernou krajinou hor. Když je deštivo, tak zde v některých místech padají z velké výšky vodopády a boří cestu. I proto je v nejrizikovějších místech vybetonovaná. Ač jsem pěl oktanové ódy na vysokohorské cesty ve Sněžných horách, tato by určitě patřila k těm nejzajímavějším a nejhezčím cestám také. Akorát člověk musí dávat opravdu bacha, aby se nesnesl někam do hlubin. Po necelé půlhodince jízdy nad propastí vede cesta dolů k řece Wollondilly. Proti mně stojí pár na motorce. Zastavuji a zpravuji je o stavu cesty. Chlapík říká, že mým směrem je asi 20 km po hlíně a pak asfalt. Myslím, že jedou na V-Stromu, a říkám: Good luck.

Teplota dál stoupá a po vysokohorské svěžesti dává ochutnat rozpálenou Austrálii. Všechno kolem je spalováno nemilosrdnými paprsky a sluníčko z rostlin uvolňuje množství esencí, které dělají tento úsek opravdu voňavým, připomíná to rozpálená místa na Jadranu.

Je takové vedro, že dokonce potkávám kaktus, a protože je první (a jediný), fotím.

Při ohlédnutí za mnou zůstává nádherná cesta stoupající z údolí řeky. Tady by člověk mohl každou minutu zastavovat a fotit. Když se po nádherné, pozornost vyžadující cestě dostanu nahoru, objevuje se vyhlídka Wollondilly. Tohle jsou pohledy, pro které si na mašinách jezdíme.

V této oblasti je cesta docela nepříjemná. Její frontální průřez vypadá jako nějaký trojúhelník, který má vrchol přesně uprostřed silnice, a obě její poloviny se strmě svažují do příkopu. Pokud jedete levotočivou zatáčku, vůbec to nevadí, ale pravotočivou zatáčku jedete po nesprávně klopené části a navíc opět po šedivém, klouzajícím povrchu. Do levé zatáčky tak jedete dost rychle, ale opačný gard projíždíte krokem. Po několika kilometrech se ale cesta mění v rozbitý asfalt a to většinou znamená, že něco přijde. A také že ano. Silnice se nějak podezřele přiblížila se skále, ale není vidět, kudy vede dál. Jedu opatrně blíž. Aha! Silnice si prokousala cestu skrz skálu. Přijde mi to vtipné, chcípám jednoválec, parkuji, fotím.

Asi za dva kilometry od vtipného tunelu zničehonic začíná široká dvouproudá asfaltka. Je mi jasné, že šotolinová kapitola této cesty je nadobro dočtena. Přenastavuji hlavu na asfalt a upaluji dál. Mám pocit, že už se blížím do města a všude bude přibývat policajtů. Jedu na hraně limitu. Když jsem na Vysokém Pomezí, plánuji další trasu do Sydney. Jisté je, že povede raději mimo dálnici, ale na žádné velké zajíždění to už nebude. Projíždím pár městeček, ale ani nezastavuji. Krajina už je hustěji osídlená, časté jsou farmičky s koňmi a další usedlosti. U jednoho zvláštního opuštěného domu zastavuji a dávám si oběd. Když je mrkev dojedená, jedu dál, beru to doleva, zadem po Remembrance Drive, abych se dostal opět co nejblíž horám. Cesta vede hojně osídlenou zemí a předznamenává konec dobrodružství. Projíždím pár desítek kilometrů podobnými městečky, které tvoří jednu velkou aglomeraci Sydney. Ve Wallacii uhýbám na západ přes řeku Nepean a cesta vede téměř přímo do centra Sydney. Slovy téměř přímo myslím asi 70 kilometrů, v průběhu kterých postupně houstne osídlenost, domy se přibližují, poté začínají mít patro, až po mrakodrapy v centru města. Podle propočtu rozhodně nestihnu zajet domů, do sprchy a na kafe před tréninkem, tak jedu rovnou do přístavu. Šíje a trapézy už jsou řádně ztuhlé, jedenáct šroubů v zápěstí mravenčí, takže to bude výživné pádlování.

Najednou se ocitám v úplně jiném světě, v květovaných hawajských šortkách s pádlem v ruce a někdo mi říká, že bych do lodě neměl mít žabky, ale pevnou obuv. Omlouvám se, žádnou jinou nemám, jedu ze Sněžných hor.

Byla to Great Dividing Ride.

Dodatek

Tato cesta byla rozdělena do třech dílů, přestože jde jen čtyři noci. Celý text je také poměrně podrobný, věřím, že to uvítáte i vzhledem k tomu, že jde o nepříliš procestovaný kontinent. Tento text je také součástí většího souboru, který by měl vyjít tiskem. Snad se mi o tom podaří na motorkářích.cz informovat.

Připravuji také televizní reportáže z Austrálie, měly by se objevit kromě jiného zde https://www.youtube.com/user/proficamcz.

Přečtěte si také moje třídy řidičů. http://www.motorkari.cz/profil/?uid=186952&act=clanky&cid=618

Zde je rozhlasový rozhovor s českým párem, který kousek Austrálie projel. http://www.sbs.com.au/yourlanguage/czech/cs/content/iva-frantisek-na-masine-po-australii?language=cs

Díky, že jste dočetli. Ať se daří! Těším se na vaše komentáře.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE