Great Dividing Ride 2

Nic neruší a myšlenky se mohou volně rozplývat v nekonečnu

Ztratil jsem hodně času, ať už odpadlým kufrem, tak i hledáním obchodu a nakupováním. Možná si říkáte, proč stále tak pronásleduji čas, když mám volno a vlastně nemám plán cesty. Důvod je ten, že v Austrálii se stmívá dřív než v Česku a v zeměpisné šířce, kde jsem, je navíc soumrak daleko rychlejší - tma padá rychleji. Krom toho je tma víc tmoucí než v Česku, což s sebou nese i úžasný jev v podobě ohromujících kup viditelných hvězd. Jenže při soumraku začínají vylézat klokani a další vačnatci a kolize s nimi je vždy nebezpečná a na motorce může být fatální.

Vyjíždím z přehradního města Jindabyne, které jinak v zimě pokrývá sněhová deka, směrem k nejvyšší hoře Austrálie Mt. Kosciuszko. Po deseti kilometrech mě zastavuje mýtnice do Národního parku Kosciuszko. Okénková paní se mě ptá, kam jedu, aby správně vypočítala daň z návratu do přírody. Když jí řeknu, že jedu do Kýblovy boudy, říká mi, že tudy se tam nedostanu. Já oponuji, že dostanu, a ukazuji svou GPS. Když to zkrátím: za přehradním městem jsem přehlédl odbočku, GPS je zmatená a v nouzi mi asi vypočítala nějakou cestu přes horský hřeben a já tu teď přesvědčuji místní znalkyni, že vím lépe co a jak. Pracovnice národního parku mi říká, že se až ke Kýblově boudě nedostanu tak jako tak, protože je za řekou, a že mám počkat do rána a pak si řeku prohlédnout, zda by se dala nějak překonat. Odjíždím zpět k městu a připisuji další ztrátu. Vlastně mi to ale tak nevadí. Zastavuji u výborného výhledu na přehradu a dělám další fotky.

Každé sejití z cesty přináší i potenciální objevy a nové zážitky. Když jde člověk jen narýsovanou cestou, může být právě o překvapení ochuzen.

Když se konečně dostávám po správné odbočce na cestu s názvem Alpine Way, je cítit, že slunce už směřuje dolů. To otáčí heftem mé žluté motorky ještě víc a pod koly ubíhá nádherně sytý, kvalitní tmavý asfalt se žlutě malovanými čárami, kterým to prý pod sněhem lépe sluší. Sníh tady v zimě být musí, protože jsem ve vyhlášeném lyžařském regionu a i krajnice jsou lemovány sněžnými tyčemi.

Upaluji prázdnou krajinou a jen občas potkám nějaké protijedoucí 4WD auto. Směřuji na západ, slunce mi krásně svítí od očí a jako nejúčinnější světelná terapie proniká skrz žlutou skvrnu až do červeného srdce. Míjím Thredbo, ani nezastavuji, pouze přibrzďuji. Thredbo je nástupním místem na Mt. Kosciuszko a moje původní idea byla se na vrchol podívat. V tuto chvíli ale měním za dobytí vrcholu pokračování v jízdě a nejvyšší australskou horu zasouvám do cestovního listu na příště. Není čas, pokračování cesty je důležitější. Krom toho neskutečná nálada nádherné Alpinské silnice, surreálného pozdního světla a radosti z blízkosti hor, bystřin a čerstvého chladného vzduchu, nedá zastavit motor a slézt z motorky. Nejde zastavit. Prostě nejde.

Přesto si v jednom táhlém klesání v nadmořské výšce asi 1000 m říkám, že tohle byl obrázek, který přesně vystihuje tuto náladu. Ještě několik vteřin se pere profese fotografa s rychlostí nad 100 kmh a otáčím motorku a pro tu fotku si jedu.

Jezdím nalehko a všechny fotky v této kapitole jsou pořizovány telefonem. Jsem rád, že jsem se vrátil, je tu opravdu nádherně; je to symfonie asfaltu, linka táhnoucí se světlem zalitou krajinou, po které jede tryskem jednoválec. Silnice je jako létající koberec vznášející se o něco nad realitou. Jeví se jako stuha položená v krajině trochu jiného světa.

Stoupám o dalších 500 nadmořských metrů a dojem z nereálné krajiny je dál umocněn neskutečně rozsáhlými plochami mrtvých, ohněm zabitých, šedých stromů, mezi kterými jen cudně prorůstá nová vegetace. Podobné dojmy australská krajina vzbudit umí, člověk si jen říká: já zblázním, je to vůbec?

Dojíždím do sedla Velkého předělového pohoří, jehož součástí jsou i tyto hory. Zde jsme v jeho nejvyšší oblasti, které roste přes 2000 m.n.m. Sedlo, do kterého přijíždím z jeho stinné strany, má 1580 m.n.m. a je proto potřeba udělat fotografii. Rychlé selfie, přejedu masív a dělám druhou fotku na slunné straně. Tady nahoře už je docela chladno. Jsem rád, že mám dobrou koženou bundu, funguje pro mě jak ve vedru, tak v chladnu a jízda je velmi příjemná. Krom toho vozím helmu s kšiltem, a i když nemám rád věci neplnící žádnou jinou, než ozdobnou funkci, u helmy si nemohu pomoct. I když jsou hlučnější a trpí turbulencemi od štítu na motorce, stejně helmy s kšiltem mám rád. Posledních pár desítek kilometrů je navíc kšilt výborný proti nízkému slunci.

Cesta se klikatí neustále, teď ale ještě o trochu víc, a stromy na ni vrhají tak kontrastní stíny, že není moc dobře vidět, zda na ní neleží kameny, díry anebo zvířata. Sjezd serpentinami s kopce ani není ten nejvyhledávanější motorkářský zážitek. Přesto ale staré divoké stromy dávají další porci zážitku, inspirace a úžasu. Naneštěstí právě kvůli husté vegetaci není v zemích, jako je Austrálie, dobře vidět do dálky a i tady v horách se jen občas otevře nějaký delší výhled.

Cesta vede prudce dolů a to o celých 1000 m během chvíle. Během posledních desítek kilometrů si říkám, že tento úsek cesty je jeden z nejzajímavějších, co jsem kdy v životě jel. Jakoby tu bylo vše podřízeno jen jezdci na motorce a tomu, aby jeho smysly byly celou dobu přehlcovány vjemy: bezpočet zatáček, mimořádně kvalitní povrch, stoupání, klesání, hra světla, vůně, změny teplot, výhledy, bizarní krajina a mohl bych pokračovat dál. Těžko se popisuje něco, co v člověku zanechává tolik dojmů a v motorkáři navíc s takovou intenzitou a rychlostí. Na tuhle silnici se ještě vrátím, nejen kvůli nejvyšší hoře Austrálie...

Valentýn ve třech

Neskutečně dobře se na Alpinské cestě bavím, brzy však přijíždím do 500 m.n.m. vysokého místa Geehi. Tady někde by se mělo sjíždět na Kýblovu boudu. Potkávám několik táborníků a ptám se jich, kde je Kýblův srub. Říkají, že nevědí, že za řekou nebyli. Alespoň jsem ale objevil brod, za kterým by zřejmě bouda měla ležet. U brodu je napsáno, že dál mohou jen 4WD za suchého počasí. Mrknu na vodu a zdá se, že skoro žádná není. Rozjedu motorku a doufám, že se moc nepostříkám, slunce už osvětluje pouze vrcholky hor. Když jsem asi uprostřed řeky, vidím, že jsem se trochu seknul. Hloubka tu je nad kolena a pod vodou je nejen motorka a mé kožené streetové boty, ale i džínsy až do půl stehen. Naštěstí mi silniční gumy na hladkých kamenech neklouzly a vyjíždím na druhé straně. Z motorky teče potůček skoro jako z mých kalhot. V dálce ale vidím boudu, která by měla být Kýblova. Jede se k ní erozivním plochým říčním údolím se svěží vegetací. Po cestě potkávám hejno nebojácných klokanů, se kterými se fotím; pózují dost zkušeně.

Dorážím k romantickému Keeble's Hut, a protože světla rapidně ubývá, dávám se okamžitě do přípravy noclehu. Odněkud se zničeho nic vyloupne chlapík s plechovkou piva v ruce. Jde rovnou za mnou, kouká na vodu kapající z mých kalhot a čvachtající boty a říká: „Asi chceš pivo, ne?" Pivo bodlo, a když mám postavený stan, rostbíf v žaludku a na sobě suché kalhoty, jdu se o sto metrů dál za Brianem podívat. Se svou ženou projíždějí Austrálií ve 4WD, za kterým mají přívěs, ze kterého rozloží velký pohodlný stan s veškerým vybavením, jako je sporák, zásoba vody a tak podobně. Do ruky dostanu plecháček teplého černého čaje a povídáme o cestování a motorkách. Brian má dvě, jednu enduro čtyřstovku a pak jeden adventure litr se čtyřicetilitrovou aftermarket australskou nádrží. Jel na ní náročný přejezd Simpsonovy pouště uvnitř Austrálie. Za život už srazil tři klokany a dva ho drsně sundali z motorky. Říká, že posum je v pohodš, že toho motorka jen rozmázne, ale wombat nebo klokan je opravdové nebezpečí. Hovoříme o motorkách a o tom, proč si vybral zrovna tu svou. Říká, že boxer motor je nevhodný do terénu, tam kde se kluci s boxerem kolikrát neprotáhnou mezi balvany a skálami, ostatní bezproblémů projedou. Sedíme u klokotající řeky, nad hlavou svítí měsíc a hvězdy a já říkám: „Už půjdu, uvědomil jsem si, že je Valentýnský večer a tak nechci dál rušit.“ Brianova manželka mi ale řekne, že chodit nemám, že na nějakého Valentýna už jsou staří.

Nadcházející noc je studená. Mám na sobě úplně všechno oblečení kromě promočených kalhot, kožená bunda je polštář, páteřák trochu tlačí do hlavy. Je znát nadmořská výška a v letním spacáku je spíš zimní atmosféra.

Byl to hodně dobrý den. Carpe diem, motor běží a my žijem.

Pokračování už 26.4.2016

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE