Great Dividing Ride 2

Benzín nad vodu

Dalších pár desítek kilometrů vede stále výš a výš, asfalt už jsem neviděl od rána. Teplota se střídá, některé rozpálené strany kopce pěkně zahřejí, přesto je celkově znát stoupání. Místy voní keře a rostliny fakt nádherně, až si říkám: "tady to voní fakt nádherně." Nejezdím rád se zavřeným štítem helmy, což se ještě později projeví. Silnice C611 je opravdu super, přestože jsem ještě ráno nečekal, že za sebou chvíli po poledni už budu mít desítky kilometrů mimo asfalt a stovky zatáček nad strží.

Cesta se z nádherné výhledové klikatice, na které se dvě auta stěží vyhnou, dostává na náhorní plošinu a znatelně se rozšiřuje. Tady se pojede rychle... Zastavuji u cedule s modrým podkladem, což ve významu českých značek znamená informativní značka. Tato informace, i přes svou důležitost, není zvlášť konejšivá. NO PETROL next 116 km!

Nádrž mám, když se naplní k přetečení, na necelých 10 litrů. Motorka pije v průměru 3,75 l / 100 km; při dálkových jízdách po okreskách pod 3,5 l; mimo asfalt určitě víc. Od poslední benzínky v Zemi ptakopyska už mám za sebou přes 150 km, takže tady máme úlohu pro žáky základní školy: součet vzdáleností v tomto momentu je skoro 270 km. Po pečlivém a exaktním propočtu to je výsledek slovní úlohy: jen tak tak. Je evidentní, že zásoba voda mi dochází podstatně pomaleji, než benzín. Pokračuji raději dál. Jak to brzdí na asfaltu, už si ani nepamatuji. Cesta už je širší a občas nabízí krásné výhledy do dálky. Povrch je tmavší a odpolední teplota dál stoupá. Mám částečně koženou bundu a je v ní fakt vedro. Kupodivu ale, když v některé australské dny teploty ve stínu stoupnou nad 40°C, kožená bunda před sluncem a proudem horkého vzduchu podobnému fénu chrání a vyplatí se ji tedy opět obléci. Takové vedro tady ale dnes není. Co tady také není, je Phillips Creek, který je i přes vlastní ceduli vyschlý do neviditelna. Je znát, že jsem se dostal asi o 500 m níž a jsem rád, že jsem se rozhodl používat už jen bílé přilby a všechny černé rozprodal. Zase se dostávám k Sněžné řece a to mě alespoň lingvisticky ochladí. Stále směřuji na sever a očekávám státní hranici.

Catch you Victoria

Nejdřív vidím označení Národního parku Kosciuszko, ve zpětném zrcátku pak i ceduli hranice států Victoria a Nový Jižní Wales, kterou jsem právě přejel. Tohle je opravdu vtipný přechod státních hranic. Loučím se: Viktorko, nebudu daleko, ale uvidíme se zas až příště!

Po přejezdu hranice pokračuje velmi rovná cesta. Jakoby Nový Jižní Wales chtěl Viktorii ukázat, že evropské manýry sem už nedosáhnou. Dá se jet rychle, a tak se na tacháku ukazují trojciferná čísla. Ojedinělé pot holes výmoly mě, s devatenáctkou vpředu, ale vytrestají, a tak zvolňuji a zatím největší kus cestu jedu ve stupačkách. Také se na mě zlověstně rozsvítilo hladové oranžové světýlko zhruba dvoulitrové rezervy.

Po cestě potkávám další rodinku ve 4WD. Děti a panímáma mě upozorňují na divoké koně pasoucí se nedaleko mezi stromy (jestli je na fotce najdeš, napiš pod článek koment). Mezi třetí a čtvrtou odpoledne si připomínám, co je to asfalt, protože dorážím na dohled k městu Jindabyne ležícího na břehu přehradní nádrže. Když je málo vody, tak je prý vidět střechy domů zatopeného původního města. To pro nás, oceánské jachtaře z Česka, není nic neobvyklého. Posledních pár desítek kilometrů jsem jel zlehka. Zatímco začátek dne jsem si užíval a ze zatáček na šotolině se pěkně klouzal, teď jsem si říkal, že benzín nemusí stačit. Teprve 5 kilometrů před městem přikládám pod kotel, abych se se na bezprašném asfaltu taky trochu svezl.

Hasič záchranář

Benzín dochází 120 metrů před benzinkou. Motorka ujela asi 280 km a na rezervu asi 65 km. Tlačit ale rozhodně nebudu. Z boxu beru rezervní nádobu a přelévám. První cesta pak nevede ke stojanu, ale k tmavé vodě přehrady. Silně fouká a je docela chladno. Přesto se na hladině mezi racky najdou asi dvě lidské hlavy. Musím říct, že Jindabyne je opravdu pěkné městečko, podobně jako některé města na Vltavské kaskádě hodně vydělalo na přehrazení Sněžné řeky.

Když se z odbočky k vodě rozjíždím na plný plyn směr k benzínce, slyším hroznou ránu. Asi v 60km rychlosti mi odpadá top box a v zrcátku vidím, jak mě pronásleduje a kutálí se a skáče po silnici. Rychle se otočím a vidím, že se case rozlousknul a vše zevnitř vypadalo na vozovku a na krajnici. Vypadá to jako totální zkáza. Všude se válí kusy výstroje, láhve s benzínem, mrkve, květované surfařské šortky, žabky, ešus, konzervy... Auto za mnou hbitě zastavilo a teď v pruhu trpělivě čeká, než vše seberu, aby do mě nenarazil někdo jiný přijíždějící do města. To jsou, panečku, řidiči; tady konkrétně Řidička. Provinilým úsměvem jí děkuji. Kompozitový kufr je hodně odřený, trochu prasklý a jde špatně zavírat. Uvolnil se mechanizmus zámku, na kterém se podepsalo přes 150 km mimo asfalt. Nejhorší ale je, že jsou zohýbané kovové úchyty a box nelze nasadit zpět na plotnu. Vše beru do náruče a artistickým stylem s jednou rukou na řidítkách se odploužím na asi kilometr vzdálenou benzínku, kde nejdřív vezmu plnou a pak se snažím kombinačkami narovnat kovové úchyty do původního tvaru. Příliš to ale nejde a tak hledám, jaký nástroj použiju. Že by stěrka na okno, posledně jsem jí opravil řadičku?

Jenže Australani mají velmi velký cit pro pomoc a v nehostinných podmínkách rádi nabízejí pomocnou ruku. Jeden chlapík se mě ptá, co potřebuji, a tak mu vysvětluji, co se stalo. Zavolá na opodál stojícího hasiče, který tankuje 4WD s požárním člunem na přívěsu, a domlouváme sraz za 10 minut v hasičské zbrojnici, kde má vercajk. Za 15 minut je box použitelný a lze ho opět zamknout na plotnu. Kecáme s chlapama o motorkách a cestování a David, náčelník hasičů Jindabyne, se mě ptá, kde budu spát. Protože to nevím, posílá mě do Kýblova srubu, což je podle něj nejlepší kemping na světě. Je to prý nádherné údolí, kde když ráno otevřete stan, čeká vás úžasný výhled na pohoří australských nejvyšších hor. Nabírám si vodu, protože vodu lepší než od hasičů člověk asi nesežene. Pětilitrový kanystr, který už byl před příjezdem do města prázdný, ale teče. Prodřel se při oddělení boxu od mateřského plavidla a je na vyhození. Dávám ho do popelnice na plasty. Zjišťuji, že ve městě je ještě otevřený obchod, kde prodává Davidova manželka. Tam bych měl sehnat nový kanystr na vodu. Když se rozloučíme, chce po mně ještě, abych mu poslal fotku od toho srubu, jako důkaz, že jsem tam opravdu jel. Taky si vzpomíná, že aby se ke srubu dojelo, musí se přebrodit řeka, ale to prý na svém enduru zvládnu. Přejíždím k obchodu a kontroluji, co je potřeba dokoupit. V boxu se při katapultáži prorazila plechovka sardinek ve slaném nálevu a vše co bylo uvnitř nehorázně páchne šproty odněkud z Thajského zálivu. Ve woolisu nakupuji nové zásoby a vybírám si tu pokladnu, kde pracuje Davidova manželka. Trochu jsem ji zaskočil.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE