Expedice Střední Asie 2006 – část druhá

Opouštíme řeku Pjanch a přejíždíme průsmyk Koteli Khargus ve výšce 4344 m.n.m., ale kupodivu nás nečeká žádné prudké stoupání jak jsme si představovali. Stále se totiž pohybujeme ve výškách 3500 – 4000 m.n.m. a tak je výjezd do 4344 m.n.m. spíše takovou cestou do mírného kopce. Cesta je opravdu špatná a často musíme brodit ledovou vodou nebo jet korytem potoka s velkými kameny. Asi 30 km za průsmykem najíždíme na červeně značenou část Pamírského traktu a konečně se po několika dnech objevuje asfalt. Poklekáme a děkujeme za něj! Chystáme se odevzdat další fotografii a na přiloženém papírku je napsáno: „Asi 20 km za městem Aličur budou napravo tři jurty.“ A opravdu tam i po roce stojí. Jakmile zastavíme na silnici tak k nám přiběhne asi osmiletý kluk, ukazujeme mu fotku a on se poznává. Hned nás zve na návštěvu. V jurtě poznáváme celou početnou rodinu, z fotografií mají obrovskou radost a jako pohoštění dostáváme čaj, sušenky a chléb s jačím máslem.To paní vyrábí z jačího mléka, které ručně odstřeďuje. V létě se rodina živí pastevectvím, mají pár koní a stádo jaků, což jsou takové přerostlé krávy, které jsou schopné žít i v 5000 m.n.m. a snesou i extrémní mrazy. V jurtě je příjemné teplo díky malým kamnům, ve kterých se topí sušeným jačím trusem. Přijímáme pozvání na nocleh a stan si stavíme vedle jurt. V noci je dost zima a dokonce i sněží.


Dalšího dne ráno přejíždíme za chladného počasí a silného větru průsmyk Kotali Nayzatash ve výšce 4137 m.n.m. a v poledne přijíždíme do Murghabu. Ten je správním střediskem území velikosti Čech, ale je to v podstatě větší vesnice. Leží nedaleko hraničního přechodu s Čínou, ten je ale z neznámých důvodů na dva týdny uzavřen. V Murghabu se nejdříve zastavujeme na trhu na nákup a mezitím se kolem našich motorek scházejí chlapíci, kteří obhlížení technickou stránku. Musíme zde vzít benzín a ptáme se jich kde by to bylo možné. Ptají se kolik ho potřebujeme a pak počítají: „Ten má pět litrů, tamten by mohl mít deset…“ Nakonec nás posílají do garáže v zastrčené uličce a tam tankujeme z kovových sudů za pomoci kýblu a trychtýře. Naivně se ptáme na kvalitu benzínu a dostává se nám odpovědi: „Jó, benzín dobrý, hoří!“

Pár kilometrů za městem začíná silnice zase stoupat do průsmyku Akbaytal. Pod průsmykem odevzdáváme v domku cestáře další fotografie. Jsme pozváni na čaj a u skromného pohoštění se dozvídáme leccos o zdejším těžkém životě. V domku bydlí cestář, který má za úkol pečovat o průsmyk – v létě spravovat silnici a opravovat stroje a v zimě prohrnovat sníh a udržovat silnici sjízdnou. Ptáme se jaký je tu provoz a odpovídá nám, že to je různé. V létě prý velký, někdy projedou i tři auta za den, v zimě je to horší, to tak jedno auto za týden. V domku žije se svou ženou, dětmi a matkou a všichni musí vyjít s jedním nízkým platem. Nyní je tu ještě na letních prázdninách sestra, která je jinak učitelkou v nedalekém městečku. Cestář nám ukazuje rubíny, které sbírá v okolních horách, je to jejich jediné bohatství. Za fotografie dostáváme od sestry kalpaky – tradiční kyrgyzské klobouky – a ručně malované šátky a všichni dohromady se fotíme.

Serpentinami vyjíždíme do průsmyku Akbaytal do výšky 4655 m.n.m. Náš Big do kopce už prostě nemůže, jedeme na jedničku a pomalu krokem. Z průsmyku si ještě vyjdeme kousek na sousední kopec a děláme tu náš výškový rekord 4721 m.n.m. Výstup v bezmála pěti kilometrech není jednoduchý a za pár metrů jsme dost zadýchaní.


Po vlnkovité pistě pokračujeme dál k jezeru Karakol, které vzniklo dopadem meteoritu před deseti tisíci lety. Má tvar koňské podkovy a prý je i dosti hluboké. Ve stejnojmenném městě odevzdáváme poslední fotografii a u studny nabíráme vodu. Vody jezera kupodivu nejsou tak studené jak by se dalo čekat, přesto si v 10 °C celkovou hygienu odpouštíme a spokojíme se jen s omytím nejnutnějších částí v nedalekém potůčku pramenícím v blízkém ledovci. Stanujeme na písku u potoka a koukáme se na nejvyšší vrcholy Pamíru Pik Lenina a Pik Komunisma. V noci fouká silný vítr a na okolních kopcích i sněží.

Další den přejíždíme další dva průsmyky. V Kotali, 4232 m.n.m., se zhoršuje počasí a začíná sněžit. Oblékáme nepromoky a rozbitou asfaltkou pokračujeme k tádžicko-kyrgyzské celnici. Filip v jednom okamžiku přehlédne asi půlmetrovou nerovnost vozovky a špatné tlumiče na BMW nedokáží tento náraz ztlumit. Šárka s Filipem jsou „katapultováni“ z motorky, spadnou na silnici a proletí velkou kaluží. Jedeme za nimi a tak všechno vidíme v „přímém přenosu“. Zastavujeme a zjišťujeme jestli se něco nestalo Šárce a Filipovi a motorce. Oba jsou jen na pár oděrek v pořádku, jen promočeni a v šoku. Motorka to taky naštěstí odnesla jen odřeninami a ulomeným zrcátkem. Šárka a Filip se rychle převlékají do suchého oblečení a dáváme si panáka slivovice na spravení nervů. Až potom nám dochází jaký by byl problém ve zdejší pustině třeba jen se zlomenou nohou. Nejbližší nemocnice je odsud v kyrgyzské Oši 800 km daleko, což jsou tak 3 dny jízdy. Auto zde projede průměrně jednou za den a tak by tu i banální zranění mohlo mít tragické následky.
Za hustého sněžení pomalu jedeme k 40 km vzdálené tádžické celnici. Přecházíme tu momentálně sami a jsme pozváni dovnitř do obytných buněk na vyplnění papírů. Sedáme si ke kamnům odbavení je na místní poměry velmi rychlé.

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)