Expedice Střední Asie 2006 – část druhá

Vyrážíme po hlavní silnici směrem do hor a pomalu hledáme kempovaní místo. Opět nás staví policajt, ale je z nás celý zmatený, v životě asi něco takového neviděl. Plete si angličtinu s němčinou, koktá a na rozloučenou nám dává žvýkačky. Kempujeme na odlehlém místě pod kopcem, kam jsme dojeli po polní cestě po odbočení z hlavní silnice. Večer Radek dostává průjem a my ostatní se mu smějeme a častujeme ho poznámkami typu: „no jo, slabý kus“ nebo „nejslabší článek řetězce, nic ti chlapi nevydrží“. Brzo ráno se v křoví schází Alena s Filipem a humor nás tím pádem opouští. My tři máme „sračku jako bič“, jen Šárka je v pohodě, protože po úžehu raději včera jedla jen zeleninu. Tím pádem je nám jasné, že průjem máme z těch šašlíků, které jsme včera ráno tak vychválili! Během rána tak střídavě odbíháme a vrchol nastane při výměně oleje u benzínové pumpy. Filip je v podřepu utahuje cosi na motorce a najedno pronáší památnou větu: „Ták, a teď jsem s úplně normálně regulérně posral!“
Konečně začínáme stoupat do hor a asfaltová silnice se pomalu mění v prašnou pistu. Začínáme přemýšlet o noclehu a policista na jedné kontrole nás posílá k nádhernému jezeru u kterého se prý můžeme i vykoupat. Podle něj je jezero 3 km daleko, my ujedeme kilometrů 20, ale opravdu stojí za to. Voda je nádherně čistá, celkem teplá a okolo je krásná tráva na postavení stanů a pár domů sloužících jako ubytování a restaurace. Správce po nás nejprve chce dosti vysokou sumu, ale nakonec se domluvíme na 10 somech, což je asi 70 Kč za čtyři osoby. Večer se jdeme vykoupat do jezera a u dobré večeře odpočíváme.
Dalšího dne vyrážíme až okolo poledne, protože si říkáme, že musíme nabrat síly na náročný pobyt v horách. Cesta vede úbočím kopce a různě se klikatí, zužuje a zase rozšiřuje. V jedné zatáčce uvízl kamion, zachytil rezervou umístěnou pod korbou o kamen když brodil horský potok a tak musíme čekat. Místní rezervu vyndají a za chvíli můžeme pokračovat. Stejně ale nechápeme jak může takto dlouhý náklaďák projíždět ostré zatáčky, podle fyzikálních zákonů by se měl zřítit dolů z kopce!


Cestou často míjíme pozůstatky občanské války, která v Tádžikistánu probíhala v letech 1991-1996. V té době se chtěla oddělit úrodná jihozápadní část od hornaté severovýchodní části. Kolem silnice se povalují rezavé tanky, někdy jsou využity třeba jako část plotu, a okolí silnice je zaminováno nášlapnými minami.


Začínáme stoupat do průsmyku Kotali Khaburabat ve výšce 3252 m.n.m. Cesta se klikatí, vede po úbočí kopce a pod námi je jen hluboká strž. Brodíme několik větších či menších brodů. Dole pod průsmykem se ptáme u pohraničníků, kteří tu mají svou základnu, kde bychom tu mohli přespat. Najít totiž kus rovného místa, kde nejsou ostré kameny a nášlapné miny je docela těžké. Ukazují nám pěkné místo u říčky nedaleko své základny a večer se od nich dozvídáme hodně zajímavého o jejich životě. Slouží tu především mladí kluci v rámci vojny, vojenská služba je tu tříletá a domů se za tu dobu dostanou jen párkrát. Ve městě Kalaikhum najíždíme na centrální část Pamírského traktu. Silnice vede podél řeky Pjanch, která je hraniční řekou s Afghánistánem. Asfalt se střídá s pistou, projíždíme nádhernými vesnicemi, ve kterých se lidé živí především zemědělstvím a pastevectvím. Když zastavíme tak nás většinou někdo osloví, zajímají se odkud kam jedeme a někdy pozvou na čaj. Prohlížíme si i vesnice na druhé straně řeky mezi nimiž je jedinou spojnicí úzká pěšina a máváme na Afghánce jdoucí po této stezce.


Před odjezdem jsme dostali od kamaráda Jirky, který touto oblastí projížděl v letech 2004 a 2005 na kole, několik fotografií, které jsme slíbili odevzdat na místech kde byly pořízeny. První dvě odevzdáváme v Talvidaře a Rushanu.
V Khorogu nakupujeme na bazaru zásoby jídla do hor a v restauraci si dáváme výborný plov, což je směs rýže, mrkve a masa. Někdo nám poradí, že bychom mohli natankovat kvalitní benzín v místním elektrozávodu. Dost dlouho nám trvá než ho najdeme, ale benzín mají a tak jsme spokojení. Prohlížíme si památník prvnímu autu, které projelo Pamírský trakt v roce 1931. Odbočujeme z hlavní trasy Pamírského traktu a pokračujeme po žlutě značené silnici která kopíruje řeku Pjanch a hranici s Afghánistánem.


Pokračujeme na Iskišim a asi po 40 km odbočujeme z na úzkou prašnou cestu, která vede do 7 km vzdáleného městečka Garmonash. Jsou tady termální lázně se zvláštními vápencovými útvary, podobné známému tureckému Pamukale. Těšíme se že budeme relaxovat v příjemně teplé vodě a kluci jdou nejprve na průzkum. Po chvíli se vrací a vypráví co uvnitř viděli – přehlídku kožních chorob. Nejsme si jisti místními hygienickými podmínky a tak si koupání rozmýšlíme a odjíždíme.
Z neustálých policejních kontrol jsme už tak otrávení, že když ve městě Iskišim Šárka jen tak prohodí: „Hele policajt.“, tak Filip u něj okamžitě zastavuje a vyndává pasy k registraci. Vůbec mu v tu chvíli nedošlo, že jej policista nestavěl a jen si tak šel po silnici. Kouká na nás dost vyjeveně, ale má disciplínu a tak nás odvede na stanici a zapíše.
Po prašné cestě projíždíme dál vesnicemi a v jedné z nich si zastavujeme, sedáme si na obrubník a čekáme na Filipa s Šárkou, kteří se někde zdrželi focením. Z nedalekého domku vychází starší pán a dává se s námi do řeči. Když se dozví, že jsme z Čech tak říká že v Čechách byli Husité, jsou tu město Praha, Tábor atd. Nad jeho znalostmi jen nevěřícně kroutíme hlavou. Mezitím přijíždí druhá motorka a pán nás zve na malé občerstvení k sobě domů. Poznáváme celou jeho rodinu – dvě dcery a syna s manželkou a dětmi. Během chvilky se spřátelíme a nakonec přijímáme pozvání na nocleh. Dcery nám připravují večeři a až do noci si povídáme. Otec Dima byl dříve učitelem dějepisu, proto má takové znalosti o husitech, syn Anvar je také učitel a ještě k tomu hospodaří na pozemcích, které přiléhají ke stavení. Otec si stěžuje na to, že ač má část své rodiny v Afghánistánu jen několik kilometrů odsud, tak se s nimi nikdy neviděl a zřejmě ani neuvidí.. Do Afghánistánu totiž Tádžikové potřebují vízum, které stojí 60 Euro a to je pro ně velmi drahé. Spíme v altánku u potoka, v noci je sice zima, ale ráno nás budí nádherný východ slunce nad pohořím Hindukůš.
Po snídani pokračujeme dál podél řeky, ve vesnicích na nás lidé mávají a jsou velmi přátelští. Za vesnicí Lyangar začíná silnice prudce stoupat, po serpentinách vystoupáme nad kaňon řeky Pjanch. Potkáváme dva Američany, kteří jedou stejnou trasu jako my na kolech. Cesta je velmi špatná, místy musíme jet hlubokým pískem nebo přes velké kameny. Okolní krajina je ale nádherná, tak nám špatná cesta ani moc nevadí.

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE