Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů - Z Argentiny do Bolívie

Napříč rozpálenou krajinou

Tiše hučí vodopády, tiše hučí do noci...

Po více než 1500km takřka stereotipní krajiny, do které někdo podle pravítka narýsoval silnici, konečně vjíždíme do oblasti vodopádů Iguazu. Příroda podobná Africe se pomalu, ale jistě mění spíše v prales. Přejeté krokodýly podél cest vystřídali hadi a teplota vzrostla o dobrých pět stupůňů. Přetížená Jawička se pere s občasnými kopci co jí síli stačí a kolikrát nestačí ani za hodinku vychladnout. Chudák také přišla o boční stojan, respektivě o jeho pružinu. Hlavní stojan na tom není o moc lépe, věčné přehazování zadku mu moc nesvědčí. Pomalu, ale jistě se ohybá. V levých zatáčkách na kruhovém objezdu si již dobře škrtá. Raději Doris opíráme, kde se dá. S lehkým blouděním konečně stojíme před bránami obrovského parku nejvodnatnějších vodopádů. Trochu nás překvapí trojté vstupné. Oproti místním ho máme jako turisté trojnásobné. Na druhou stranu si to za tu dálku taky trojnásobně užijeme. V parku jsme déle než pět hodin a stejně ho neprojdeme celý. Stát dole pod vodopády je něco úžasného. Kapky vody nás krásně ochladí a slyšet jak se ta voda valí je nepopsatelný zážitek. Stejně tak vidět medvěda nosálka, který se Týně pokouší ukrást oběd.

Štěstí v neštěstí

Druhý den se z turistů stávají klempíři. Musíme vyklepat kufry, protože se nám podařilo na ripiu naší lásku zahodit do hlubokého písku. Dle stopy jsme se kutáleli dobrých pět metrů. Opět se nám osvědčíla myšlenka:,,Ta sekyra se bude jistě hodit!“. Ještě namazat řetěz, srovnat spojkovou páčku a jedeme dál. Od Saenz Peni, kde máme v plánu navštívit Union Checoslovaca, nás totiž dělí přes 700km. Po sociální siti se seznamujeme s Javierem a Sole. Argentinskými motorkáři, kteři jsou podobného smyšlení jako my. Pracovat dokud se nenašetří peníze na cestu a vyrazit. Mají v plánu poznávat svou vlast do té doby, než jim peníze dojdou. Potkáváme se na benzince v Ita Ibate. Je opravdu výhoda se seznámit s mísntimi. Díky ním dnes již víme, že většina YPF benzínek mají bezplatný plac určený pro kempování. Najdete zde gril, zásuvku a povětšinou i Wifi zdarma. Jejich směr je stejný jako náš, takže není o čem přemýšlet. Na chvíli se sice rozdělíme v Corrientes, ale jak zjsitíme za dva dny později, náhoda nám hraje do karet.

Do Saenz Peňa přijíždíme již za tmy. Dvě hodiny bloudíme po městě, abychom našli místní kemp. Ten sice najdeme, ale za 80 pesos nemají ani záchod. Volíme variantu spaní na benzínce. Ptáme se obsluhy zda je možné zde přenocovat. Možné to samozřejmě je. Všude je spousta kamionů, a tak se zašijeme na louce za parkovištěm. Bez večeře, strhaní po dlouhém dni zalézáme do spacáků. V momentě, kdy oba konečně usínáme, slyšíme zastavovat vedle stanu auto. Rychle rozepínám spacák, vystrkuji hlavu ze stanu a čmuchám problém. ,,Buenos noches seňor. Pasaporte por favor“ povídá strážník obcházející náš stan. V trenkách, tričku vylezám rozepsalý ze stanu. ,,Seňorita tambien, por favor!“ žádá druhý strážník Týnu o pas. Marně se snažíme vysvělit situaci, že vše máme domluvené s obsluhou. Ta nám totiž zapomněla říci hranice svého pozemku. Nevědomky jsme si tak ustlali na městské louce a tím je okradli o pár turistických pesos Několikrát nám opakují variantu se zatčením. Ta se mi ani trochu nelíbí. Nemusím ani moc hrát, abych vypadal jako hloupý turista. Možná na ně udělala dojem Týna, která se klepala jak drahý pes, ale po půl hodině je ukecáváme na výstrahu s tím, že se brzo ráno vytratíme. Uff, stačilo tak málo a už bychom se učili španělštinu v chládku. Tu noc už toho moc nenaspíme, protože čekáme kdy nás přijde někdo okrást. Navíc je z města slyšet techno párty, střídající se s machrujícími frajery v autech. Ti nejspíše soutěží o nejvíce děravý výfuk. V půl šesté ráno po nás už není ani stopa. Hodinu dospáváme na další benzínce a pak se rozhodujeme vyrazit do Unia Checoslovaca. Tu po chvíli nalézáme. Vypadá to, že v noci měli oslavu, protože na grilu je nedojezené maso, kterému secunduje několik láhví vína i fernetu. Čekáme dobrou hodinku, ale nikdo nikde. Rozhodujeme se ubytovat v hotelu Orel, kde by měl být jistý pan Malina, který by nás měl zkontaktovat se členy komunity.
Za hotel platíme 600 pesos a než se stačíme rozkoukat, už nám volají z recepce. Máme návštěvu, ale nikoho jsme nečekali. Na recepci stojí motorkář ve vestě a hned se ptá zda něco potřebuji. Jeho kamarád, který si mě před hodinou přidal na FB, mu totiž napsal, že máme nějaký problém. Nejspíš viděl naší fotku zahozené motorky na ripio. Chvilku nevím, která bije, ale po chvíli už vše chápu. Domlouváme si odpolední prohlídku města. Marcus nás vezme na všechna zajímavá místa Saenz Peni a pak nás bere k sobě domů. Vyměníme si kontakty, abychom se zítra ráno znovu sešli.

Když Columbus objevil Ameriku, Čech už na kopečku na housle hrál...

Odpoledne nám pan Malina dává kontakt na seňora Bubeníka z česko-slovenského spolku. Jedním dechem však radí, abychom tam zkusili rovnou zajet. Je totiž neděla a to tam většinou někdo je. Dáváme na jeho radu. Máme štěstí. Seznamujeme se s paní učitelkou z Olomouce, která zde tento rok učí Češtinu. Prohlížíme si muzeum a domlouváme se na zítřejší večer, kdy tu bude více krajnů.

Druhý den opravdu poznáváme šest potomků Čecho-Slováků. Jedním z nich je pan konzul Jurášek. Provází nás po celém pozemku Unie včetně důkladného výkladu. Vypráví nám také příběh celého spolku i historii svého rodu (viz video). Poté nás paní učitelka seznámí se svými žáky, kteří se pylně učí Češtinu.

Je libo ripio?

Jelikož jsme se Marcusovi zmínili o Javierovi, který je právě v Corrientes, okamžitě volá svému kamarádovi v téže městě. Jak je ten svět malý. Javier totiž přespává u tohoto kamaráda. Slovo dalo slovo a už se druhý den opět setkáváme u Marcuse. Jako zpestření si pro nás Marcusova přítelkyně připravuje rychlokurz tvoření lapače snů. Týně to jde pěkně, ale já bych se rukama živit nemohl. Umřel bych hlady. Dále tedy pokračujeme opět spolu. Krajina směrem na Saltu nabírá konečně správný nádech vysušené krajiny. Písek, kaktusy, hladoví dravci a nekonečné roviny horkem se vlnící silnice. Trochu humoru do tak smutné přírody vnáší místní benzínky. Zjišťujeme, že je zde tradicí si zdobit výlohy samolekou VISA. Ono to totiž hezky vypadá, ale skutečnost je jinde. Dostáváme se tak do nepříjemné situace. Nádrž takřka zeje prázdnotou, stejně jako naše šrajtofle. ,,Solo efectivo!“, ,,Solo efectivo!“ , ,,Solo efectivo!“, když už slyším tu větu:,,Pouze hotově!“ po třetí, mám chuť mu benzínovou pistoli narvat do míst, kam ani slunce nesvítí. Nemáme totiž problém jen s benzínkama, ale také s bankomaty. Odmítají náš chip v kartě. Až čtvrtý bankomat nám vysolí potřebné papírky a my můžeme konečně dát koňům pít.

Dnes nás čeká krušný večer. Když se Javier na začátku ripia ptá, zda nám nespevněná cesta nevadí, netuší co ho čeká. Po 30km kamenité cesty s nádherným výhledem na hory, Javier z ničeho nic zastavuje. ,,Que paso?!“ ptám se s otazníkem v očích na problém. S airboxu mu teče benzínu skoro víc než je vody vedle v řece. Hodinu zkoušíme co se dá, ale marně. Motorka sice na chvíli naskočí, ale okamžitě umírá. Není čas, ztrácet čas. Za hodinu tma a do civilizace dobrých 40km. Vyrážíme s Týnou pro pomoc. Do prudkých kopců jedeme kolikrát na jedničku, ale i tak v jendom začneme couvat. U jednoho z brodů potkáváme tři pick upy. Prosíme je o pomoc pro Javiera. Slibují, že pomohou. Trošku uklidnění pokračujeme do prvního kempu. Ráno přichází uklidňující zpráva. Kamarády nesežraly pumy a opravují motorku v místním servise. Když nám pak vypraví, jak se sem dostali nevěříme vlastním uším. Řidič pick upu jim chtěl pomoci, ale vzal by je zpátky směrem na Saltu. To však Javier nechtěl, byl rozhodnutý vidět nádherné jezero zde v Corone Moldes. Dal tedy řidičovi číslo na Marcuse, který následně zavolal příteli v Saltě a ten poté policii v Corone Moldes nahlásil nehodu. Díky tomu se sem skutečně dostali. Když se chce, tak to jde!

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet

Chytils toho zajíce?

Pár následujících dnů zůstáváme u hrdiny včerejší noci – Franca. Nemohl si nechat ujít seznámení s ,,chudáky“, které svým telefonem na policajní stanici zachránil. Franco je členem motorkářského clubu Lobos del Norte. Stejně jako většina tvrďáckých motorkářů, které potkáváme uprostřed vyprahlé krajiny i on jezdí na motorce z provincie rozsypaného čaje. Japonské, potažmo evropské motorky jsou zde luxusní zboží, takže Čína se hlásí o slovo. Večer si pro nás připraví výlet do Salty se slovy, že navšítívíme jakousi fiestu. V hlavách se nám honí velká slavnost na krásném náměstí, ale realita je jiná. Fanynka jejich clubu dnes slaví 15té narozeniny a chce se pochlubit motorkáři. Jaké je to pro nás překvapení, když vjíždíme přímo do sálu plného teenagerů. Nikdo však netancuje. Nevíme zda je to jejich věkem nebo se sjeli modrou extází linoucí se z útrob týnecké pomsty. Po třech dnech odpočinku u Franca vyrážíme opět na cestu. Bohužel nám první pokus nevyšel. Jawa totiž letí jako neřízená střela a tak je problém ji zastavit. Hlavně ve chvíli, kdy to před vámi kamarád zaflekuje na oranžové mezi dvěma auty. Přední kotouč si musí připadat jak v pekle a zadní buben se jistě modlí na rozloučenou, když vší silou přemlouvám našeho mastodonta, aby zastavil. Je to marný! Co neubrzdíš, neukecáš. Již potřetí se sbíráme ze země. Nikomu se naštěstí nic nestalo. Jen zadní stupačka Javierovi Gilery zazpívala na rozloučenou a já přivodil haraciri levému rukávu své bundy. Pravý kufr máme sice pochroumaný, ale když vidím nálepku ERGO, děkuji F. Janečkovi, že opět nemusíme využít jejich pomoc. Franco nás vítá s úsměvem a my si tentokrát kromě klempířů zahrajeme i na švadleny.

Nestahuj kalhoty, když brod je ještě daleko!

Další den konečně vyrážíme skrz hory do Purmamarci. Zažíváme motorkářský orgasmus, protože zatáčky neznají konce. Výhled na kopce je nepopsatelný a ta propast pod námi! Týna se drží jak klíště neboť se bojí výšek a my jedeme jen půl metru od prudkého srázu. Jen kdyby se ti závodnící v protisměru drželi svého pruhu. Stoupáním do hor se dostáváme doslova do sedmého nebe. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, se otevírá výhled na sedmi-barevné hory. Jawa se může také rozkrájet, místy funí na jedničku, ale nevzdává se! To ještě neví, že druhý den ji čeká výjezd na vrchol ve výšce 4189 m.n.m. Stejně jako nám i jí chybí kyslík. Po lehké uprávě, posunutím jehly, opět ožívá. Jenže to bych nesměl být hlava děravá. Když se konečně opět rozjíždíme v prudkém stoupání, lehkou hádkou mezi válci mě upozorní na zavřený kohout benzínu. Není to svině! Stačí lehká omluva, dát opět napít a už si to peláší závratnou rychlostí 15 – 30 km/h vstříc nekončícím horám. Jak je ten cestovatelský život sladký. Někdy až moc. Proto nesmí chybět trochu soly ze Salinas Grande.

 

Člověk by řekl, že v takovém stoupání bude Doris žrát i kamení kolem silnice. Chyba lávky. Po 250 km se do nádrže vešlo jen 12l. Tedy spotřeba kolem 5.5l, když započítáme i 30km volným pádem zpět do ,,údolí“. K hranicím s Bolívií nás doprovází krásné panoramata kaňonů jak z divokého západu. Jen tu chybí ta parní lokomotiva, na těch starých železničních mostech. Aktuálně bojujeme s bočním větrem. Taková malá příprava na velký boj na hranicích.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE