Ztráta motocestovatelského panictví Balkánem

26.6.2016 – Cesta domů Bar- Nikšič-Foča-Jajce

Náš výlet po olivových hájích si vybral svou daň. Dostal jsem úpal či co, bylo mi hodně zle, motala se mi hlava, celou neděli jsem proležel v naštěstí klimatizovaném pokoji našeho ubytování a padlo rozhodnutí, že jedeme domů, přestože jsem měl ještě týden dovolenou.

Večer jsem zaplatil ubytko, rozloučili jsme se po pěti dnech s paní domácí a za ranního kuropění osedlali oře a vyrazili k domovu. Opět předlouhý tunel s mýtným, Skadarské jezero (můj naháněč tam už byl) přes Nikšič (do známého kláštera Ostrog se nám ale nechtělo), kolem nádherného Pivského jezera na hranice s Bosnou přes Foču do Jajcí. Několikrát jsme museli do nepromoků, ale déšť nebyl tak hrozný, že by se v tom nedalo jet. V Jajcích jsme přespali v nám už známém motorkářském hostelu, tentokrát jsme dostali dvoulůžkový pokoj, takže spokojenost.

27.6.2016 -Jajce-Banja Luka-Bosanska Gradiška-Daruvar

 Čekala nás trasa  přes Banja Luku, přejet Chorvatsko do Maďarska k Balatonu a domů. Tajně jsem doufal, že bychom to mohli zvládnout za den. Člověk míní a osud mění. Před chorvatským Daruvarem  nás chytila průtrž. Nevzpomínám si, že bych někdy něco takového zažil. Během minuty, než jsme se nasoukali do nepromoků, jsme byli durch. Ten déšť  byl šílený a do toho vichr. Nějaká paní nám poradila, že kilometr dál je benzinka, tak jsem tam krokem dojel. Jak na potvoru to byla snad nejmenší krytá benzinka na světě, střecha nad ní nám byla prd platná. Pršelo díky vichru vodorovně, ty nepromoky jsme vůbec nemuseli mít, vyšlo by to nastejno. Bylo mi jasné, že jsme pro tento den dojeli. Snažil jsem se připojit k internetu a najít nějaký hotel, kde bychom spočnuli a posušili.  A tady jsem se setkal s jediným volem za celou naši výpravu. Benzínkář nás nepustil do benzinky, neřekl heslo k wifi, dával nám z tepla a sucha své kukaně najevo, že jsme obtížný hmyz a kdybychom hned vypadli, bylo by pozdě. Jakmile počasová pohroma asi za dvě hodiny trochu ustala, zkusil jsem nastartovat Stromka a nevěřil, že to půjde. Stál chudák dvě hodiny jako pod okapem, voda se musela dostat všude. K mému údivu Stromek chytil bez problémů, vyrazili jsme na cestu. Po pár stech metrech prudce brzdím a nevěřím vlastním očím. Přes cestu se valil potok. Ale pořádný, valil s sebou kameny, větve, bláto a kdeco. Co teď? Musíme dál, abychom minimálně sehnali nocleh, jídlo….Zkusil jsem to bez manželky projet a klaplo to. Až na to, že manželka pobíhala po druhé straně oné potokocesty, protože do toho proudu prostě nešlo vkročit. Takže mi nezbylo, než se otočit a dát si brod znovu, naložit manželku a repete. Jen jsem se modlil, abych nenajel na nějaký valící se šutr, který v té hnědé vodě nebyl vidět.

Nakonec to nějak dopadlo a jeli jsme dál. Dojeli jsme jen do Daruvaru, dál jet nešlo, na cestách byla vrstva zeleného listí a větví, které byly servány větrem ze stromů. Zastavil jsem u benzinky a než jsem Stroma  postavil na stojan, ozvalo se za mnou česky“ Kampak jedete v takovém počasí?“-obsluha benzinky, příjemná paní v pláštěnce. Tu mi seslalo samo nebe. Poradila nám hotel ve městě, které je centrem Čechů v Chorvatsku, jsou tam české školy, školky, většina lidí tam mluví dobře česky. Hotel byl na nás hodně nóbl, koberce všude, podle toho vypadaly ceny. Šel jsem se zeptat do recepce, mají-li pokoj. V botech  (jezdím ve farmářkách) mi čvachtala voda s blátem z toho potoka, a dírkama vytékala ven. Kapalo ze mne jak z vodníka. Recepční zhodnotila situaci a kývla. Pokoj bratru za 70 éček, ale byli jsme šťastní, že se máme kde dát dokupy. Zkulturnil jsem se a vyrazil hledat nějaký supermarket či bankomat abychom doplnili zásoby a povečeřeli.  V supermarketu brali karty, výběr všeho bezvadný a ještě jsem pokecal s pokladním, který též mluvil plynně česky. Takže jsme s plnými žaludky, čistí a klimatizovaní zapnuli v televizi chorvatské zprávy a až tam jsme viděli, co za hrůzu ten déšť byl. Místní povodně a obrovské škody.

28.6.2016- Daruvar- Bosanska Gradiska, Keszthely-Bratislava-Valašské Klobouky-Valašská Bystřice

Po snídani v hotelu, která byla v ceně, jsme se jali pokračovat na hranici s Maďarskem. Sotva jsme vyjeli, začalo ve mně podezřele bublat. To byly ty párky nevalné chuti, kdybych si dal šunku a sýry jako moje choť, bublání bych se zajisté nedočkal. To není možné, nikde nezastavuju, když zase konečně jedeme, to přejde. Na Maďarské celnici jsem viděl, že je zle (bublavka). Kdyby nás celníčka zdržela o minutu déle, byl bych určitě příčinou rozpoutání mezinárodního konfliktu pokálením maďarské celnice. Jakmile jsme byli odbaveni, vyrazil jsem od závory jako lupič od banky k první kukuřici, která naštěstí byla blízko. Nebudu vás napínat -stihl. Ale bylo to vo fous. Aj se sakra párkama.

Maďarsko se vleklo neskutečně. Znovu jsem vzpomněl na radu přítele Fidlimydliho: „Co nejrychleji to přejeď“. Chtěl jsem tentokrát už fakt dojet domů, zamotal jsem se v Györu, a ztratili jsme tím spoustu času. Nestává se mi to, ale nemohl jsem se z Guöru vymotat, připadal jsem si jak v Tokiu s japonskými ukazateli. Po půl hodině jsem zoufale zastavil u maníka, co kupoval u trafiky noviny a ptal se ho na cestu z města k hranicím našich haluškových bratří. Nenašli jsme žádnou společnou řeč, jinými slovy on brblal furt maďarsky, nakonec mi ukázal, ať jedu za ním a z města mne vyvezl. Opět se mi potvrdilo, že obyčejní lidé jsou pohodoví všude. Zastavili jsme na první benzince na Slovensku, dali kafe a špekulovali, kudy dál. Manželka tvrdošíjně, že to nemůžeme dnes domů stihnout, ať přespíme. Bylo totiž pozdní odpoledne. Mně bylo jasné, že nocleh nehrozí, že pojedeme domů. Odchytil jsem Slovenského kamioňáka s otázkou „kudy, příteli, kudy“? Cestu přes Galantu hned zavrhnul, se slovy“ kokoti sů tam zvyknutý všade merať“.  Rozhodl jsem se proto opět pro cestu přes Bratislavu po dálnici na Žilinu. Držel jsem tachometrových 150 celou cestu až k odbočce na Valašské Klobouky v Nemšové. Manželka se mi doma přiznala, že se celou dálniční cestu modlila, a když jsem u výjezdu v Nemšové začal podřazovat, abych sjel směr Vsetín, byla to úžasná slast i pro mne. V 10 večer jsme byli doma. Najeli jsme celkem 3006 km. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE