TransAlbania 2012

Den 9. – sobota 23.6.2012

Skromná snídaně v divné místnosti, všude kolem dřevořezby, připadám si jak v pravoslavném kostele. Je po osmé a slunce už zase pálí jako blbý. Rychle balíme a mizíme, na výjezdu si dám cvičně průjezd jednosměrkou a ten řidič bavoráku, co mě v zatáčce málem sejmul, oprávněně nechápal proč na něj ukazuju fakáče, protože kretén jsem tu byl já. To jsem ale pochopil, až když si Honza ťukal na čelo a říkal na mou adresu něco nelichotivýho. Mažem na řecké hranice, na celnici trochu voser, protože se v té skrumáži špatně rozlišuje, kdo je unijní a kdo ne, tak to chvilku trvá. Valíme sice nejkratší,  ale o to zatáčkovitější cestou do Igoumenitsi, po cestě nás staví policajti a jsou zvědaví, kde jsme se tam vůbec vzali. Pak nás naváděj správným směrem a po poledni jsme tam. Trajekt do Benátek jede až pozítří, tak berem loď do Ancony v jedenáct večer. Celé odpoledne proválíme  na pláži, koupeme se v moři a cpem  mořskejma potvorama. Večer špagety v rozpáleném centru a v deset jsme na terminálu. Tam se potkáváme se sympatickou partou ze Skotska, která pojezdila Turecko a vyměňujem si prostřednictvím Honzy, kterej jako pilot mluví perfektně anglicky, informace. Jsme v Řecku, tak se ani nedivíme, že je jedenáct a trajekt tu ještě ani není. Nakonec přece dorazil a naloďujem se o půlnoci. Kajuta bez okna třikrát tři metry, obsazená třema smradlavejma motorkářema, je fakt pocuc, tak razíme na palubu na pivko. Namražený sklenice vypadaj skvěle, ale pivo za čtyři éčka nám trošku hořkne v hubě. No nic, dáme ještě jedno a jdem zkusit usnout.

Den 10. – neděle 24.6.2012

Noc nic moc, horko a vzduch kterej se dá krájet. Po deseti dnech v těch vedrech paradoxně jediný, k čemu se dá bezpečně čuchnout, jsou naše motorkářský boty, do kterejch jsem nám všem koupil takový pytlíky s nějakejma bylinama, co vstřebávaj vlhkost a eliminujou zápach.  Jdem se kouknout po něčem k snědku, blbej sendvič stojí jak večeře v Alkronu. Nudíme se k smrti a tak prolejzáme loď. V šest večer jsme konečně v Anconě a vyrážíme po dálnici směr Benátky. Na dálnici zjišťujeme, že ze tří pruhů nejrychlejší je ten pravej a když narazíte na štau, tak se to mašinou prostě vezme po krajnici. Takže žádné zbytečné prostoje, v Benátkách, po 360-ti kilometrech, jsme v půl dvanáctý. Dojíždíme až kam se dá (dál to už jde jen lodí) a rozhlížíme se po ubytování. Asi sto metrů před náma hotel, bez klimošky (je půlnoc a 30 stupňů), cena nehorázná. Jdem o dům dál, klimošku maj a cena ještě nehoráznější. Vracíme se ke křížku a děláme fatální chybu, že si pokoj nejdřív neprohlídnem. Kasírujou nás pro jistotu hned a  když dojdem do podkroví a otevřem dveře, vidíme dvojpostel, kolem které je na každé straně 30 cenťáků místa a to je celej pokoj. Do vany se leze jak do tanku a vychcat se můžeš jedině jako holka. Nebejt tam aspoň balkon, tak jsme se tam s těma motorkářskejma krámama prostě nevešli. Je po půlnoci a my srdnatě vyrážíme k Náměstí svatého Marka. Když jsme tam po víc než hodině bloudění dorazili, zjistili jsme, že po třiceti letech, co jsme tam byli naposled, vypadá pořád stejně, Dóžecí palác taky a tak přes Ponte de Rialto mažem zpátky. Honza zapíná navigaci na iPhonu, bez ní by jsme tam bloudili asi ještě dneska. Kousek od našeho hotelu je ve tři ráno ještě otevřenej nějakej arabskej stánek, tak do našich dehydrovaných těl lejem piva, kořalku a shodujem se na tom, že současné Benátky jsou už jen pustá komerce  a že v příštích třiceti letech je znova navštívit nehodláme. Jdem na hotel a pokoušíme se usnout.

Den 11. – pondělí 25.6.2012

Do šesti ráno jsem se drbal a pak jsem asi na hodinu usnul. Vzbudilo mě příšerný vedro, slunce pálilo přímo do pokoje a mě do ksichtu. Těžce nasranej, nevyspalej a poštípanej od blech velím v pudu sebezáchovy k okamžitému odjezdu. Ještě absolvujem snídani (když už byla v ceně) ve stísněné místnůstce, kde si hosti šlapali po hlavách a rychle pryč, pryč odsud přes Dolomity do Alp. V Cortině  dáváme  oběd a poprvé od začátku cesty vytahujem nepromoky, ještě se nám nestalo, že bysme tady nezmokli. Pak už jenom Lienz, projet tunelem, Mittersil, Zell am See a za chvíli jsme v našem druhém domově. Do penzionu Servus ve Viehhofenu jezdíme už devátý rok, byli jsme tam po otevření na jaře v roce 2004 ne-li první, tak jedni z prvních hostů, před domem byla ještě šotolina. Majitelka Andrea nás vítá hruškovicí a fasujem klíče od pokoje číslo 305, Andrea podotýká „jako obvykle“. V hospůdce dáme kvasnicový, cibulačku, dřevorubeckej steak, pár hruškovic a už se těšíme do těch důvěrně známejch, pohodlnejch postelí. Je devět večer a já usínám jak miminko.

Den 12. – úterý 26.6.2012

Do růžova vyhajaný po téměř dvanáctihodinovém spánku dáme vydatnou rakouskou snídani, obligátní kafe a cigárko na terase s nádherným výhledem, loučíme se s Andreou a vyrážíme k domovu. Cestu známe po těch letech nazpaměť, kolem Salzburku  po dvacítce na sever, v Eggenfeldenu dotankovat a rychlej oběd, nájezd na kousek dálnice do Deggendorfu a už špháme po německé straně na Šumavu. Po poledni projedem Železnou Rudou a sjíždíme směr Klatovy. Před nima se na nás ještě pocvičí tři soudruzi v bílejch brigadýrkách, společenskou nebezpečnost našeho činu – průjezdu liduprázdnou vesnicí po dvanáct metrů široké komunikaci rychlostí 76 km/hod – poněkud nechápem, tu zbytečnou a nesmyslnou buzeraci taky ne a dochází nám, že jsme zpátky v zemi, která není pro motorkáře. V sedmnáct hodin otevíráme garáž, vítáme se s rodinou a jsme definitivně na konci naší cesty.

Epilog

Albánie je pro mě poslední svobodnou evropskou zemí, kde člověk nenaráží na každém kroku na  nesmyslné zákazy, příkazy, omezení, policejní šikanu a úřednickou zvůli. Lidé v horách jsou milí a vstřícní, život tu plyne pomalu a každý je zvyklý postarat se sám o sebe. Kuchyně je skvělá a vždy čerstvá, pivo mnohdy lepší než některá naše. Rozhodně stojí za to se sem podívat, než tu krásnou přírodu a atmosféru téhle země pohltí a znehodnotí postupující civilizace.

PavelGSA

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE