TransAlbania 2012

Den 5. – úterý 19.6.2012

Sedíme sami u stolu v obrovské restaurační hale, duch socialistického realismu nám dýchá za krk a marně koukáme, kde by se co dalo sežrat. Po čase přicházející obsluha je příjemné překvapení, můžem si v ceně poručit co chcem, hemenex, omeleta, čaj, kafe, džus, prostě paráda. Při rauchpauze pozoruju, jak se pokládá zátěžovej koberec na zničenou venkovní dlažbu, jeden maká a čtyři kouřej, diskutujou a raděj. Na pumpě do plnejch, doplnit zásoby vody, cigáro, redbull a za chvíli už sjíždíme do údolí řeky Tary, se svými devítisty metry nejhlubšího v Evropě. Po téměř povinném fotu impozantního mostu, pokračujeme nádherným údolím ve stínu skal a tunelů až na odbočku směr Berane.
Tam najedeme na slušný asfalt a trošku za to vezmem. Po cestě nás staví dva příslušníci policejní hlídky a říkaj ať trošku zvolníme, že maj nějakou akci a všude se měří. Zajímaj se odkud jsme, kam jedeme, prohlížejí se zájmem naše stroje a s pozdravem „dobro došli“ nás s úsměvem propouštějí. Z Berane do Andrijevici je to zatáčka za zatáčkou po tom vápencovým asfaltě a tak si každou chvíli zadriftujem a elektronika maká jak zběsilá. V Andrijevici spadla klec, na čtyřicítce sedmdesát osm a policajt je tam sám. Tak si decentně řekne o úplateček, tabulkově by to bylo pro každého 50 éček, ale že jsme bratři Češi, tak když mu dáme dvacku, bude všechno OK. Vytahuju bankovku, zase se s úsměvem loučíme a mažem k hranicím,  je dobrech 35 stupňů. V Gusinje přehlídnem odbočku k hranicím a vjíždíme do města. Ptáme se, kde se dá dobře najíst a tak jeden z místních naskakuje za mě na mašinu a navede nás před jakousi suterénní hospůdku.
Umakart, ale čisto, čerstvej salát, čevapi a sympatickej starší majitel, kterej hned nese mapu, že když už jsme prej dojeli tak daleko, tak nemůžem nezhlídnout Alipašiny izvori (prameny).  Měl pravdu, voda vyvěrá odněkud z pod kamenů a hned je z ní řeka, je to nádhera. Najíždíme na správnou odbočku a Honza odmítá uvěřit, že by to mohla být cesta k hranici. Valíme v oblacích prachu mezi náklaďákama a zemníma strojema, co tam budujou silnici, až na hranici. Kontrola dokladů a už podjíždíme pod zvednutou závorou konečně do Albánie.

Albánský celník si zapisuje pečlivě naše data tužkou do sešitku a jsme tam. Šipka na skále s nápisem Shkoder nás navádí na prašnou kamenitou cestu, odkud proti nám přijíždějí krokem dva kombíkový Peugeoty s kolama na střeše a s vykulenejma řidičema, asi na druhým konci netušili, do čeho jdou. My jsme naopak na začátku toho, proč jsme sem přijeli a hodláme si to pořádně užít. Zakusujem se do Prokletejch hor,  zkoušíme co všechno si daj ty naše mašiny líbit a skvěle si to užíváme. Na první odbočce je jakási modrá bouda s přístřeškem, zřejmě místní kavárna, tak stavíme.
Sympatická mladá paní, které chybí přední zub, nám sděluje že presso není protože nejde proud, jestli si dáme turecké kafe. Pozdě zjištujeme, že je to jemně namletý kafe v poměru 1:1 s vodou a že se to zřejmě nepije, ale jí! Dva malí špunti zbožně okukují naše motorky a tak se Milan s Honzou rozhodnou spáchat dobrý skutek, že je svezou. S trochou nadsázky za nima řvu „ať je nevyklopíte volové, jsme v oblasti praktikované krevní msty!“. Než s nima udělali kolečko, tak tam těch malejch škemrajících zájemců o svezení  bylo asi dalších dvacet, netuším, odkud se tam tak najednou vůbec vzali! Velím k rychlému ústupu a pokračujem dál.
Sjíždíme z kopců a nevíme co sledovat dřív, jestli cestu v zájmu přežití nebo tu impozantní, sluncem zalitou nádheru! Už jsem kdysi někde psal, že krásu a ducha Prokletejch hor nejde popsat slovy ani zachytit objektivem, kdo chce pochopit, o čem vlastně mluvím, musí se tam vydat sám. Před námi asi stohlavé stádo ovcí si chce s námi zřejmě zahrát „berany duc“. Míjíme je na kousku, který nám nechali na samém okraji srázu a za chvíli stavíme s Honzou na můstku přes přítok řeky. Pět minut, deset minut, Milan nikde. Honza otáčí,  jede mu naproti a pak už jen jeho komentář: „Tak si představ, já tam přijedu, mašina se válí v prachu uprostřed cesty, ten mamlas si hoví ve stínu u pramene, kření se jak idiot a povídá si s ovcema. Já prej věděl, že se pro mě vrátíte“. Ovce se rozhodli zabrat celej profil cesty, nedali mu šanci a brzdit přední na šutrech holt není dobrej nápad. Tak postavili společnejma silama třímetrákového mastodonta na kola a za chvíli už se koupem ve vodě, studený jako led. Příjemně osvěženi pokračujem na Tamare, kde plánujem zastávku na kafe a pití.
Střed vesnice je ale totálně rozkopanej a jediné tamní bistro je zavřené. Pokračujem teda v krasojízdě a teploměr ukazuje 38 stupňů. Cestu nám zahradí  zemní stroj, který ukusuje svah. Stojíme tam dobrech deset minut, není kam se schovat, slunce do nás nemilosrdně praží a Honza do mě najednou drcne: „Vypadá to, že máme problém.“ Otáčím se na Milana a z jeho stříbrný helmy na mě vytřeštěně zírá červený spařený prasátko a divně koulí očima. Má z vedra evidentně dost. Bagrák pochopil, že už asi dlouho nevydržíme a zvedá rameno lžíce abychom mohli podjet. V dálce vidíme vytoužený stín, míjíme nějakou boudu a u ní uvázaného osla se zadkem do půli cesty. Už mi asi taky hrabe, protože mě napadá co by se asi stalo, kdyby nás třeba jen tak z oslího rozmaru skopnul ze svahu. Vjíždíme na most přes vyschlé koryto do stínu skalního masívu. Milan ze sebe rve hadry, Honza ho polejvá poslední vodou z petky a dopíjíme zbytky chladné vody z termosek. Krize je zažehnána, teplota trochu klesla a před námi je poslední výjezd na vrcholek hor.
Zdoláváme ho s chutí a za horizontem už vidíme Shkoderské jezero.  Sjíždíme off-roadem do nížiny a za chvíli vjíždíme do Kopliku.  Asi pokládaj kanalizaci, protože je na mraky rozkopanej, jedem po hraně třímetrového, nezapaženého výkopu a na konci se protahujem betonovejma zábranama.  Hotel Holiday nás přivítá  chladivou náručí (klimoška jede naplno), pořádně se vydrbem pod sprchou, protože prach máme i v pr….. a jdem doplnit energii. Večeři jistí pro každého půl kila jehněčích steaků, pečené brambůrky, čerstvej zeleninovej salát a jedno skvělé „pětipivo“ Tirana. Po těle i na duši se nám rozhostí klid a mír a jen si tak  v duchu přemejšlíme, kolik asi přiberem, když budem takhle nezřízeně žrát. Tomu vynikajícímu skopovýmu se ale prostě odolat nedá.

Den 6. – středa 20.6.2012

Oproti večeři skromná, ale chutná snídaně, bílej chleba, máslo, medovej džem, heřmánkovej čaj. Po cestě naplnit nádrže, zásobu vody, cigáro, redbull a za chvíli vjíždíme do Shkoderu. Vpravo ve dvoře registrujem jatka pod širým nebem, tam zvířata voděj po svejch, odtud je nesou na tyči, krev stéká do kanálu. Docela síla, ale tady zřejmě běžnej životaběh. Provoz ve městě je velkej zážitek. Auta, motorky, skůtry, kola, vozíky, pěšáci, maminky s kočárkama, to všechno se ve zdánlivém chaosu bezkolizně  míjí, připadám si jak v Matrixu. Nejkouzelnější jsou ale albánští policajti, jak viděj motorkáře, tak jim v pozoru s úsměvem salutujou!  Dej Bože takové pomáhače a chrániče u nás!!! Vyjedem z města a frčíme nádhernejma horama směr Fushe Arrezi, v navigaci mám vygooglené souřadnice odbočky na Fierze a Bajram Curri, protože tady žádné ukazatele prostě nejsou. Ze zatáček se nám už motaj ruce, když v pustině narazíme na hotýlek jako z pohádky. Vodní kaskády, sádky s pstruhama, nádherná flora a nejde proud. Tak si presso zase nedáme a mažem přes Fierze a Bajram Curri směr Valbona. Ta cesta kolem krásné řeky je už pár let připravená k položení asfaltu a až se tak stane, bude to úplně na hovno, protože jen takhle to má tu správnou atmosféru. Dojíždíme šotolinou na konec cesty ke srubovému hotýlku a zaslechnem češtinu. Naši pěší turisti  na cestě z Thet do Valbony nám sdělují, co už víme, že dál to určitě nedáme. Máme docela hlad a tak si necháme přinést jídelní lístek. Milan okem zkušeného lingvisty zkoukne albánský text, zapíchne prst do řádku a dělá tak objednávku. Pikolík se nějak vyděsí a zmizí. Asi za deset minut přichází zřejmě majitel a lámanou angličtinou se ptá, jestli Mr. trvá na své objednávce. Vařené kozí hlavy došly a chytit kozu, zabít, stáhnout a uvařit by trošku trvalo. Milan velkodušně ustupuje od objednávky a necháváme si poradit.
Za půl kila skvěle upečeného skopového, domácí polívku, vynikající salát, dvě piva a presso (šel jim proud) platíme každej i s dýškem osm euro, a to tam Honza musel mít i tu hlavu, protože z talíře na něj čuměli dva zuby. Dostáváme i nabídku ubytování a když říkáme, že dnes nocujeme v Kukes, koukaj na nás nějak s respektem. Po cestě ještě rychlá koupel v řece ledový tak, až nás berou křeče a  šotolinou davaj zpátky do Bajram Curri, kde Honza tankuje. Je dost pozdě a v průvodci je info, že cesta  do Krume je šotolina a dál do Kukes je asfalt.
Dost možná skončíme za tmy v horách u kosovskejch hranic. Ptáme se na směr, paní se omlouvá že málo anglicky, co italsky? Nastupuje opět lingvista Milan s italštinou a mažem dál. Naštěstí mám zase vygooglenou odbočku v navigaci. Místo šotoliny najíždíme na zbrusu novej asfalt, průvodce byl přece jen staršího data, a mydlíme to zatáčkama nad nádherným údolím. Projíždíme nějakou vesnicí, periferně registruju, že se zprava po cestě mezi barákama něco blíží. Nejřív jen přibrzdím, ale hned v zápětí nastupuje ostré staccato ABS. Řidič teréňáku mě evidentně přehlídnul, asi že měl volant na pravé straně a z okýnka něco řvoucí spolujezdec byl jednoznačně nacpanej jak taška. Podle toho bych řek, že řidič taky.  Zhluboka dýchám a do paměti si ukládám datum, čas a místo svých nových narozenin.
Za  Krume se naopak asfalt mění v poctivej off-road a trochu jsem tam klukům poodjel. Čekám na ně ve stínu stromů na prašné cestě a na protějším svahu, zřejmě otec s mladou dcerou v džínách, okopávají suché hroudy políčka. Slušně zdravím a oni se na mě usmějí, zřejmě taky zdraví a dál se stoicky věnují své činnosti, typický obrázek albánského venkova. Sjezd do Kukes je neuvěřitelnej, novej asfalt s parametrama letištní runwaye  s nádhernejma táhlejma zatáčkama nad vodní hladinou, nás dovede do města. Najít hotel Amerika je hračka, najíždíme mezi zeleň k recepci a jdem se ubytovat. Je třicet stupňů, klimoška funguje jen na oko, ale naštěstí jsou na pokojích i ventilátory. Hygiena, přeprat hadry a na něco lehkého k večeři. Je tu Wi-Fi, tak kontakt s rodinou a rychle do hajan, máme toho jak buchet.

Den 7. – čtvrtek 21.6.2012

Dneska má Milan, nestor naší party, narozky. Už je mu dědkovi šestapadesát, nejsem práskač, ale hlásit to musím. Přejeme mu hned u snídaně a před odjezdem nás ještě zve vedení hotelu na střešní vyhlídku. Fotíme nádherná panoramata okolních hor a vodních ploch a taky nás zaujme na střeše taková vířivka po albánsku – čtyři slepený rohový vany. No proč ne, hlavně jestli to funguje! Stavíme ještě drze na zákazu zastavení před obchůdkem s pitím, dotankujem u nejbližší čerpačky a vyrážíme z města. Profesionální pilot Honza si chce prohlídnout místní letiště, což mu rázně rozmlouváme, protože už je zase přes třicet stupňů a každá zastávka znamená, že do minuty je člověk zplavenej potem až na prdeli.
Jedem většinou po asfaltu, příjemné zpestření jsou rozkopané cesty při průjezdu vesnicemi. Řežeme zatáčky nádhernou krajinou a stavíme pod stromama na pití. Jen zastavíme, už je tam parta kluků, okukujou mašiny, chtěj se fotit a jeden sedá na můj stroj. Nevěnuju tomu pozornost, než slyším Honzu: „Hlídej si brejle!“ Malej šikula má moje luxusní sluneční bifokály, co viseli na řídítkách a bez kterejch jsem ztracenej, na nose a pomalu se vzdaluje. Tři skoky a brejle jsou zase moje. Pokračujem dál a užíváme zatáček, sjezdů, výjezdů, panoramat a vůbec vší té krásy kolem. Na týhle trase z Kukes do Peshkopi jsme ale taky zjistili, že se tam mezi dětma rozšířila oblíbená hra „tref si šutrem motorkáře“. Měli jsme kliku, žádnej se netrefil, ale nebylo to nic příjemného a nemělo by to ani řešení.
Když zastavíte, podaří se vám smrada lapit a dáte mu po čuni, tak vás celá vesnice sežere zaživa. V bistru u čerpačky dáváme to jejich skvělý silný albánský kafe na jeden hlt, vodu, džus, tonik a mladej klučina, co měří asi metr padesát, nám účtuje tři eura. Dávám mu pět a líbí se mi tu čím dál víc. Při průjezdu Peshkopi registrujem, že je tam pořád ten otevřenej kanál bez poklopu a míříme na makedonské hranice. Rychlé odbavení a svištíme přes Debar po celkem nezáživné cestě směr Struga – Ohrid.
Při zastávce zadávám do navigace nějaké bydlení v cíli a líbí se nám název Royal View, královská vyhlídka. Chvilku to trvá, než pochopím, že musím přepnout na azbuku. Ve městě nám nadháněči z penzionů skáčou skoro pod kola, ale navigace nás navádí neomylně do cíle.
Royal View je krásnej hotýlek přímo u jezerního korza, klimatizovanej dvoulůžák s balkonem za padesát éček, mašiny v podzemní garáži, není co řešit. Milan ještě upoutá kulturní vložkou, při otáčení flákne mašinou přímo před hotelem. Za mohutného potlesku přihlížejících se trošku servilní číšník snaží jí marně zvednout, ale ve dvou se jim to nakonec zdaří a parkujem v podzemí. Následuje pozdní oběd a jdem se koupat, Ohridské jezero je jako kafe. Při večerním špacíru  centrem se Milan s Honzou nechávaj na večerní narozeninovou oslavu oholit v místní oficíně, pěkně klasicky břitvou. Sympatickej holič je profík a na stěně má vyvěšenej certifikát s fotkou asi otce, zřejmě po generace zavedenej rodinnej podnik.
Za každý výkon požaduje jedno euro, dostává od každého dvě a děkuje, jako kdyby dostal milion.  Fotím jejich ksichty, hladké jako dětské prdelky a jdem na to. Milan objednává vynikajícího ohridského pstruha (endemickej druh, kterej se vyskytuje jen tady), pivko na žízeň a už je to tu!!! „Best local drink“ do jedný nohy, do druhý, … do pátý, až si připadáme jako stonožky a začínáme bejt chytrý. Milan musí mít ale asi indiánské předky, protože zatím co my s Honzou chytáme teprve slinu, tak on je na plech. Odvedem ho teda na pokoj, vrazíme do něj ještě jednoho na dobrou noc a pak už jenom zaslechnem: „Klucííí, ráno mě hlavně doveďte k mašině, já už se pak chytnu!“ a těsně před dopadem do postele usíná zdravým spánkem opilce.

Den 8. – pátek 22.6.2012

Budiž Milanovi ku cti, že mašinu dokázal najít sám, ale byla děsná sranda ho pozorovat, zmatenej jak včela a pohyby jak ve zpomaleném filmu. Po vydatné snídani v příjemném ranním chládku vyrážíme (asi s půlhodinovým zpožděním kvůli Milanově indispozici) z města, tankujem do plnejch, cigárko, redbull a míříme na jih po břehu Ohridského jezera. Po několika kilometrech odbočujeme do hor a na vrcholu potkáváme partu českých cyklistů. Prohodíme pár slov a za chvíli už sjíždíme k Prespanskému jezeru. Tady chcíp pes, tak pokračujem na albánské hranice.
S celníkem  pokecáme rusky a jsme zase v Albánii. Cesta na Korce a pak dál podél řeckých hranic je poměrně nezáživná, asfalt špatnej a provoz nulovej. Trpělivě ukrajujem kilometry, teplota stoupá a nejradši už bysme byli v Gjirokasteru, cíli dnešní štace. Jediným zpestřením byla zastávka na oběd, protože majitel hospůdky, když pochopil že chcem jíst, tak než by něco vysvětloval, prostě nás strčil do kuchyně ať se mrknem co vaří a vyberem si co chcem. Kuchyně čistá, v hrncích plno dobrot a na talířích tak vznikají zajímavé chuťové kreace. Zalejem to jednou Tiranou a pokračujem na Leskovik, kde míjíme odbočku, protože vypadá jako nějakej sjezd na staveniště.
Po pár kilometrech off-roadu najíždíme na novej asfalt a po levé ruce se nad řekou majestátně tyčí gjirokasterské hory. Chcem se vykoupat, protože je zase 38 stupňů, ale nenacházíme žádnej sjezd k vodě. Protože Milan zas mele z posledního, děláme na pumpě v Permetu pauzu. Honza mu radí, ať si namočí dres, což je dobrej nápad, ale jen na chvilku, protože za jízdy rychle schne. Pozdě odpoledne vjíždíme do historické části Gjirokasteru, stoupáme po strmé kamenné dlažbě a přijedem náhodou až k hotelu Kalemi, o kterým se zmiňuje průvodce.
Přesto, že parkoviště zeje  prázdnotou, paní nám tvrdí, že hotel je obsazenej. Otáčíme teda a po cestě nás staví nějakej děda, anglicky  nabízející ubytování. Útulné pokojíčky s klenbama, vlastním příslušenstvím a jeden dokonce s klimatizací, kterej Honza  přenechává nám dříve narozeným (prej dědkům, hajzl jeden), aby se Milan mohl ochladit. Typický gjirokasterský historický dům nabízí krásný výhled na hradby a kamenné střechy, motorky parkujeme přímo před domem na úzké kamenné cestě. To město má zvláštní atmosféru, je prostě jiný než co jsem kdy viděl, neumím to vysvětlit. Ubytovatel nám doporučil hospůdku s domácí kuchyní, kam nechodí turisti. Tirana na žízeň, čerstvej salát, skopové na dřevěným uhlí, chlazenej meloun jako pozornost podniku a dva džbánky domácího červeného byli fakt mana nebeská a opět za pár šupů. Jinak tam ale chcíp pes, místní čuměj na fotbal a tak se ubíráme pomalu do pelechu. U vchodu nás vítá spousta koček, drbem je za ušima, až předou jak traktůrek. Tak ještě malej šláftruňk z vlastních zásob a jdem to zalomit.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE