Směr Albánie, aneb 9 zemí za 10 dní…

Den 4. 21.6. Kemp Trsa, Durmitor, Monte Negro – Boge, Albánie.

Ráno se budím s nadějí... ta mizí během pár vteřin, společně s párou, která stoupá od mých úst. Ze spacáku jdu svižně ven a chystám se na obvyklou ranní proceduru. WC, opláchnout xicht, dentální hygiena. Ještě než dojdu 10 metrů na sociálku, dá se do mého těla nekontrolovatelný třes. Jsou čtyři stupně nad nulou a začal padat déšť se sněhem. Vytřeštím oči na provozovatele kempu. Jen se usměje, potáhne z cigára a klidně pokývá hlavou... no jo, hory...

U snídaně je bojová porada. Řešíme, jestli zůstat do dalšího dne a počkat na příznivější počasí, nebo to risknout a jet podle plánu dál... Nakonec panuje shoda, na střední variantě. Podle dostupných údajů je na Černohorském pobřeží neuvěřitelných jednatřicet stupňů nad nulou... Plán doznal změny, takže z národního parku Durmitor se přeskupíme do níže položených míst.    Možná přímo na pobřeží, do některého z kempů. Každopádně, odjezd a až pak se uvidí. Moc se nám do té kosy nechce, ale není zbytí. Hefty hřejí na plný výkon, takže zespod dlaně pálí, shora klouby mrznou. Náhorní plošinou Durmitor vede uzounká cestička. Klikatí se kolem skalnatých vrcholků a hlubokých propastí. Všude je vlhko, mlha, kosa a na asfaltu kozí bobky. Úspěšně kličkujeme mezi tím vším a za hodinu jsme z národního parku venku. Hlavní silnice vede na město Žabljak, ale my to klopíme opačným směrem, dolů k jihu na Nikšič. Široká, prostorná asfaltka pozvolna klesá z dvou tisíc metrů n.m. Teplota už je příjemná, i asfalt osychá a navigace ukazuje správný směr, za sluncem a teplem. Kousek za vesnicí Miloševiči se to stalo… Jet po hlavní cestě, nebo to vzít silnici místního významu. Tyhle "šoustky" bývají většinou úžasné a vzhledem k absenci deště, si to možná i užijeme. A taky že ano. Úžasné svezení směr Krnovo, Gvozd, Lukovo, Nikšič. Během deseti minut zastavujeme, svlékáme nepromokavé pláštěnky a fotíme si krajinu zalitou sluncem. Nááádhera... suchá cesta, teplo, slunečno a zatáčky… spousty zatáček… až do Nikšiči. Těsně před Nikšiči máme zastávku. Svačíme a probíráme co dál. 

Teplé paprsky prohřívají všechno i naši mysl a radost z výletu je rázem zpátky. Upravujeme plán jízdy. Z Nikšiči směr Podgorica, pak k Skadarsko jezero, překročit hranice do Albánie a do národního parku Thethy. Tohle už si zase opravdu užíváme. Jedeme, sluníčko příjemně svítí. Na hranicích jsme něco kolem 16 hodiny. Opět se řadíme do fronty a čekáme. Není to nic extra příjemného, ale vydržet to jde. Jeden agresivní týpek způsobí menší rozruch, když svým Meďourem prokličkuje před všechny ostatní. Horkokrevná gestikulace, pár sprostých výrazů, ale jinak nic. Za pár chvil celá fronta zase vychladne. Totální zákys fronty na hraničním přechodu Božaj je zapříčiněn, že ve stejném místě jako osobní vozy, čekají i dva kamióny.  Než jim "pracovití" celníci vyřídí potřebné papíry, uplyne poměrně dlouhá doba. Asi po hodině a čtvrt se jednomu Černohorskému celníkovi zželelo tří upečených motorkářů a tak za námi přišel do fronty a zavelel " motorkari, motorkari.. " Gestem jasně  naznačil, abychom předjel frontu. Pavel byl bez potíží odbavení jako první, za ním jsem prošel kontrolou já a "nejkratší sirku" si tentokrát vytáhl Poube. Celník v budce právě dokončil složitou razítkovou proceduru pro kamión, podal řidiči propustku a ten, nedbaje Poubeho motorky v přímé dráze kamiónu, nastartoval svůj vehikl. Oblaka černého dýmu na okamžik zahalili nejbližší okolí... Když se dým z nafty rozplynul, naskytla se všem bizarní scéna. Pološílený řidič kamiónu přískoky najížděl na Poubu a jeho motorku, která v tu chvíli blokovala vozovku.  Celník nevěděl co dřív... Nadávat kamióňákovi..? Nadávat Poubemu..? Začal nadávat oběma... Pouba nevěděl co dřív... Podat celníkovi pas? Začít fakovat kamioňáka? Nakonec zcela rozumně s motorkou na poslední chvíli uhnul. Korba trucku minula Poubeho prdel o tři centimetry. Tím Poube zachránil situaci, svou motorku a čest motoskupiny.

Albania / E762 - Razítko v cestovním pasu a fotka s cedulí Albania. To byl vysněný Pavlovo cíl. Úkol splněn. Cesta nekončí. Opouštíme hraniční prostor a jedeme po silnici E762 směr město Koplik. 

O Albánii a Albáncích jsme všichni občas slýchávali nejrůznější historky. Před odjezdem zní rady zkušených takto: "Pokud to půjde, vyhýbejte se velkým městům. V horách jsou lidé srdeční a přátelští." Vjíždíme do města Koplik. Tady je někde odbočka do hor.  Bohužel ji na poprvé netrefíme a zlehka se zamotáme v místních uličkách. Ocitneme se v nepříjemné Balkánské zácpě. Týpek s hustým obočím, knírkem a SUV zablokoval ulici, ve které se chtěl otočit. Druhý týpek bez knírku, s holou hlavou a zlatým řetězem kolem krku, toho prvního evidentně nechtěl pustit. Každý troubí na každého a nikdo nehodlá uhnout. Nevěřícně na sebe koukáme, krčíme rameny a máme jedinou společnou myšlenku. Být odsud rychle pryč. Situace se naštěstí vyřeší bez použití střelných zbraní a my mizíme. Nacházíme správnou odbočku na Thethy a taháme za plyn. Uzounká cestička pomalu stoupá a vlní se do hor. Město už je daleko za námi a tak zastavujeme u cesty na cígo. Ručičky hodin překročily 19h a my pořád nevíme, kde dnes budeme spát. Civilizace daleko v nedohlednu, okolí působí nevábně. Zdrchaní úmorným čekáním na hranicích, stresem v zácpě v Kopliku a absencí jakéhokoliv vhodného místa k přenocování, se nálada v týmu dostala do stádia "JJTTŘ". Stádium JJTTŘ se vyskytuje převážně v partnerských vztazích na pokraji krachu. Zkratka je odvozena od onoho známého: "já jsem ti to říkala..." a zvláště když se nedaří, můžete děláte cokoli a jedovatá partnerka veškerou vaši upřímnou snahu pohřbí JJTTŘ. Takže když navrhnu jednoduché řešení, Pouba ho rozmetá. Když navrhne řešení Pouba, rozmetám ho já. Pavel dělá, že tam vůbec není. Nakonec nezbývá, nežli jet dál a doufat. Doufali jsme dobře, protože po třiceti velice tichých minutách, se v horském úbočí objevila malá víska Boge a za jedním plotem nápis Camp. Malý plácek s lavičkou, stolem a slunečníkem, byl centrem toho všeho. Jak málo někdy postačí k lidské radosti. Dohoda s místním podnikatelem byla superrychlá. 2 eura za noc v jeho Campingu byly na stole dříve, než stačil dopovědět větu. Rychlé stavení stanů a vaření. S plnými žaludky se v týmu opět rozhostila pohoda a odvážil bych se říci, téměř i přátelství. 

V místním minikrámku kupujeme pár piv a pod slunečníkem klábosíme o všem možném. Pavel vychutnává doutník, který si pro tuto příležitost vezl. Probíráme zevrubně dnešek. Shoda panuje v tom, že hledat nocleh na poslední chvíli, je idiotská chyba. Chyba, která nás všechny stresuje a jsme pak na sebe zbytečně nervní. Ovšem my tu chybu poměrně často opakujeme. Na čem se ale neshodneme, je systém, jak tomu předejít či zabránit. Pavel pořád vychutnává doutník.

Dohodli jsme zítřejší trasu. Necháme kufry a veškeré nepotřebné vybavení v kempu. Na prázdných motorkách vyjedeme na vrchol a uděláme přejezd do údolí Thethy. Tam dáme pár fotek a stejnou cestou zpět do kempu. To bychom za dopoledne měli dát. Pak se zabalíme a dojedeme na pobřeží Jadranu v Černé hoře. Vybereme nějaký pěkný kemp a dáme si oraz. Takže plán bychom měli. Všichni jsme fascinováni tou úžasnou scenérií Albánských hor a pozorujeme přicházející večer. Pavel už konečně típl ten doutník. Pomalu se trousíme každý do svého stanu. Zítra brzy vstáváme a sami cítíme, že toho máme dost. V půl druhé v noci jsem rozepl stan a u blízkého křoví se zbavil pozůstatků pěti piv z večera. Cestou zpátky zakloním hlavu a zůstanu jak opatřený. Tak tohle u nás rozhodně vidět není...  Jako blázen zírám s otevřenými ústy na oblohu, která má barvu tmavě modrého sametu. Všude skrze ten samet září miliardy hvězd. Některé září hodně, některé méně, ale na ploše kterou vidím, není ani milimetr prázdný. Všude, zkrátka úplně všude jsou nějaké hvězdy a hvězdičky. Až tady je opravdu vidět, jak velké je u nás světelné znečištění a jaký rozdíl je pozorovat noční oblohu třeba u Berounky a nebo tady, v Albánských horách. Chvíli ještě uvažuji, koho z kluků vzbudím na to úžasné noční představení. Nakonec tu myšlenku zavrhnu a jdu raději spát.

Den 5. 22.6. Boge, Albánie – Autokemp Maslina, Monte Negro.

Pavel je vzhůru jako první, což je standard. Sedíme u snídaně a čekáme na první sluneční paprsky. Chceme vyjet brzy, to jo, ale zbytečně klepat kosu v po sedmé ráno v horách, to nemá smysl. Konečně nám sluníčko a Pouba dovolili vyjet. Z vesničky Boge je to k vrcholu sotva dvacet minut jízdy. Na panoramatické vyhlídce děláme japonské turisty a cvakáme foťáky jak vzteklí. Ještě před dvěma lety tady byla šotolina. Teď je tu silnice s prvotřídním asfaltem, dotovaná fondy EU. Jestli je to dobře, nebo ne, čert ví...

Na vrcholu končí asfalt a začíná horská cesta. Přejezd do Theth je právě takovým to terénem.            Z jedné strany cesty je stěna hory, stoupající do závratné výšky. Z druhé strany strž o hloubce čtyř set metrů. Hlavně se z toho neposr.. Kličkujeme po kameny pokryté cestě. Občas na dvojku, chvílemi na trojku, v zatáčkách za jedna. Klesání provází občasná eroze terénu. Sem tam cestu překříží potůček. Po hodině a čtvrt jsme u cedule Thethy. Málem nás ta cedulka zmátla. Nebýt Poubovo poznámky, že to údolí se mu zdá dost málo dole, udělali bychom fotky ničeho a jeli nazpět. Takhle jsme ještě popojeli dalších čtyři kilometry a konečně jsme byli “v tom údolí“ Qender Theth. Co napsat za slova obdivu k přírodní scenerii a přitom se pořád neopakovat? Netuším... Blankytně modrá obloha, bílé štíty horských masivů. Ech, jeden by zaplakal. Fotíme, čučíme a přemýšlíme. Opodál za mostem přes horskou říčku je otevřené občerstvení – Bar Lek Gurra. Dáváme si kávu a vodu. Chviličku posedíme a pak zpátky do sedla. Kupodivu směrem nahoru, se po té přírodní cestě jede daleko rychleji, než jsme sestupovali. Za necelých třicet minut jsme na vrcholu, kde přírodní cesta končí a začíná asfalt.

Do kempu přijíždíme v poledne a vládne spokojenost. Čas máme dobrý. Balíme stany, připevňujeme kufry k motorkám a vyrážíme. Směr nejjižnější hraniční přechod mezi Albánii (Dobaj) a Černou horou (Sukobin). Vyjíždíme z hor a teplota povážlivě stoupá. Přemýšlím, co bylo horší. Kosa a déšť v Bosně, déšť se sněhem v Durmitoru, nebo ten pařák teď. Zatím asi v žebříčku neoblíbenosti vyhrává deštivá Bosna. Cesta na hranice u pobřeží Jadranu je bez potíží. Z hor jsme za hodinu a půl u hraniční čáry. Celní kontrola probíhá protekčně, v úseku pro pěší (díky za to). Auta stojí svoji frontičku a celník mává "motorkari, motorkari". Během deseti minut jsme všichni odbaveni a zpátky v Monte Negru.

Monte Negro / Nabíráme směr pobřežní magistrála a v duchu se všichni těšíme na jadranskou pláž. Z důvodu které jsem již jednou popsal, je pro prvního v koloně problém, sledovat všechny informační cedule a tak se mi opět neomylně podaří minout první dva kempy. Naštěstí kluci už nejsou cymprlich a berou to s nadhledem. O pár kilometrů dál, sjíždíme k pobřeží, do autokempu Maslina, mezi městečky Buljarica a Petrovac. Kemp čistý, krásný a cenově přijatelný. 80 metrů před vjezdem do kempu jsou navíc místní potraviny. Ubytováváme se, stavíme stany, jdeme si vyprat některé již značně jeté části oděvu. Praní svršků spojíme se sprchovacím procesem. Takže šetříme čas a mýdlo využijeme dvakrát. Jak chytré. Pak dokupujeme nezbytné zásobu a s plechovkou piva jdeme "zevlovat" na pláž. Příjemný mořský vánek mírní odpolední výheň. Sedíme na betonové zídce, která ukončuje písečnou pláž a plkáme. Probíráme to, či ono a užíváme si teplo a pocit, že "máme splněno". Pavel nakonec nevydrží a jde se vykoupat. Poube s díky nápad odmítá a dál sedí na zídce. Já jdu Pavláka morálně podpořit. Možná se taky ponořím na chvíli do vln, říkám si v duchu. Pavel vyzouvá kroxy a zůstává stát ve vodě po holeně. Já udělám přesně to samé. Stojíme na pláži, kotníky nám smáčí příboj a celá myšlenka na mořskou koupel je v prd... pryč. Tázavě s Pavlákem hledíme jeden na druhého a přemýšlíme, proč se nám moře snaží způsobit omrzliny..? Teď, v druhé polovině června..? Pravdou je, že plavců v moři je oproti počtu lidí slunících se na pláži, poskromnu. S kyselým výrazem ve tváři necháváme moře mořem a jdeme za Poubou.

Ten zatím nelení a pomocí různých elektronických přístrojů zkoumá počasí dnů příštích. Přesouváme se z pláže do kempu a řešíme co dál. V dešti byla velká kosa, tady u pobřeží je zase dost nesnesitelné vedro. Poube zjistil, že zítra máme poměrně velkou naději, projet Durmitor ještě jednou, ale za hezkého počasí a navrhuje tuto variantu. Návrh je jednomyslně přijat. Předběžně děláme rozbor cesty, počítáme časové intervaly a odhadujeme dojezd zítřejší etapy. Vychází to na území Bosny, zhruba okolo vesnice Brod u řeky Drina. Cestou jsme tam viděli pár kempů a tak je zaděláno na další pohodový den. Kousek od našich stanů se utáboří dva kluci ze Zlína. Dáváme pokec, nechávají kolovat kořalku a my pivko. Chvilku s námi sedí, ale jsou viditelně unavení a tak to brzy zapíchnou a jdou spát. Díky Ivo za ty informace k Rumunsku. Věřím, že je v roce 2016 využijeme. Tímto je oba zdravíme.

Den 6. 23.6. Autokemp Maslina – Rafting Kemp Tara 87´, Bosna a Hercegovina.

Úterní ráno je nádherné. Na obloze ani mráček a po včerejším střídmém večeru žádná kocovina.    Tak to má být. Balíme propriety, platíme kemp, přesouváme se k místnímu marketu. Doplňujeme zásoby proti hypoglikemickému šoku a nepodceňujme ani zásoby tekutin. V dnešním parném dni se budou hodit. PHM je také v uspokojivém stavu. Poube má podle neomylného počítadla dojezd cirka (100) kilometrů, Pavel +/- to samé. Já mám diky 2B Moto zvětšenou nádrž a z původních 25 litrů, se tam teď vejde 35 litrů. Takže nějaký ten benzín ještě vezu. Vědomi si přijatelných cen pohonných hmot v (86) kilometrů vzdáleném Nikšiči, dotankujeme až tam. Vyrážíme podél pobřeží, je zhruba 9:30 a teoreticky bychom měli stihnou Durmitor, ještě za krásného počasí. Prvních pár kilometrů cesta kopíruje pobřeží. Podívaná je to sice krásná, ale účelově to stojí za prd. Všude panuje poměrně velký provoz. Pořád samé omezení, spousty hotelů, přechody pro chodce, semafory, holky v plavkových podprsenkách co odvádějí pozornost od řízení. Ze všech těchto důvodů nakonec opouštíme pobřežní magistrálu a po silnici místního bezvýznamnu, půlíme nejkratší zpevněnou cestou území Černé Hory. Jedeme od pobřežního města Bečiči, přes Obzovica, kolem národního parku Lovčen, až k Nikšiči. Na šířku tak třímetrová asfaltová extáze. Nemohli jsme si vybrat lépe. Hupy, vracáky, stoupačky, vracáky, klesání, vracáky... Pořád, pořád, pořád. Pavlovi se zhruba po hodině a šedesáti ujetých kilometrech začíná dělat šoufl. Pouba a já si to extrémně užíváme, ale zapomněli jsme sledovat navigaci a tak se musíme krapet vracet. Nic co by nám pokazilo náladu. Dáme cígo, napijeme se teplé vody z topcasu a po chvíli odpočinku jedeme. Silnička pokračuje v úžasné hře "hádej, co vyletí z poza další nepřehledné zatáčky" a my zatím vyhráváme. Jak si tak bezstarostně jedeme, Poube zahlásí. "...mám dojezd už jen třicet kilometrů... " Pavlák přizvukuje, "...jo, jo, už mně taky svítí rezerva." Zvolňujeme tempo a já zadávám na navigaci "nejbližší čerpací stanice podél vyznačené trasy..." Ajajaj... Pokud některá technologie nekecá, jsme v pytli. Poube hlásí dojezd 30km, nejbližší benzínka je v Nikšiči 42km. Do éteru pouštím informaci, že je to s fousem, ale určitě to dojedeme. Od téhle chvíle jedeme výrazně sporožiro. Čím víc se blížíme k Nikšiči, tím víc Poube hlásí stav nádrže. V klesáních dokonce vypíná motor a se slovy "...já přece nebudu tlačit..." šetří každou deci. Nervozita přechází v údiv. Posledních šest kilometrů mu počítadlo hlásí, že nemá ani kapku a přeci pořád jede... Vyšlo to perfektně. Při tankování netlačí do dvaadvaceti litrové nádrže, 20,4 litru. Takže nakonec pohoda. Z Nikšiči stoupáme tou samo trasou, kterou jsme před pár dny sjížděli z hor. Durmitor nás vítá zalitý poledním sluncem. Vítr pěkně fučí, ale teplo pořád dobrý. Pořizujeme fotky z Durmitorského sedla, které jsme před dvěma dny, neměli šanci skrze mlhu udělat. Projíždíme okolo kempu Razvršje a máváme na pozdrav. Klesáme k Pivskému jezeru. Fotka s modrou oblohou, kopci a jezerem je jak z katalogu. Opětovně překračujeme hranice mezi Monte Negro a Bosnou na přechodu Ščepano polje. Celnice je prázdná, razítkování jde rychle v jedné i v druhé budce. Hotovo, jedeme.

Bosna a Hercegovina / Za šestou zatáčkou je cedule kemp Tara 87'. Pěkná horská louka, centrální dřevěná budova s barem a v okolí malé chatičky. Poměrně hezké okolí. Jdu zařizovat nocleh. S maníkem za barem domlouvám cenu. Pár kilometrů odsud v Durmitoru, stojí stejná chatka pro dvě osoby 10 eur (dohromady). Tady chtějí 15. Říkám si ok, to je super. Objednávám tři piva a jdu klukům oznámit co a jak. První zádrhel přišel při placení piv. Za jednoho sprostého lahváče chtějí 3.40 eur. V duchu si říkám, že se asi posrali, ale co. Vytahuju prachy a cáluju... Tentokrát už jiný týpek, požaduje 45 eur. Ptám se "...45? Za co?..." Odpoví "...Ubytování, tři osoby 3x15=45..."  Tahle jednoduchá matematika mi podlamuje kolena. Moje blbost. Kluci už dál nechtějí a tak cenu ubytování ani moc neřeší. Zato cena piva nám zkazila večer. Abych potil 2,40 za třetinku, nebo 3,40 za půllitr lahváče, to tedy ne. Ach ta Bosna... zase se mi zaryla pod kůži. Přitom kemp toho nemá moc co nabídnout. Tři záchody, z toho dva turecké. Čtyři sprchové kabinky s otevřenou vypustí a bez dveří. Z jedné strany strmá, nepřístupná hora, z druhé strany to samé. Vpravo hraniční přejezd do Monte Negro, vlevo cestička k městečku Brod. Jo, teče tu z Pivsko jezera řeka Drina. Raftařské zájezdy tady zřejmě pořádně ogrilujou. Takže už tu chlapci pochopili byznys. No nic, kluci ještě otáčejí rundu piv, ať se nám to lépe počítá a jdeme spát.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE