S Hondou NC750X do Albánie

Na Sarajevo jsme se opravdu těšili. Celé město je ve velké kotlině a historicky si prošlo samozřejmě celou řadou více i méně radostných okamžiků. Z těch radostnějších jsou to samozřejmě zimní olympijské hry v roce 1984, z těch ponurých především všem dobře známá situace z dob občanské války v bývalé Jugoslávii. Každopádně dnes je to velice pulzující místo, plné mladých lidí. Navíc je zde znát opravdu velký průnik kultur a náboženství, které mu propůjčuje nezaměnitelný charakter a výraznou atmosféru až do ranních hodin. Staré město je opravdový Balkán se vším všudy včetně tržišť a zajímavých míst. Na druhou stranu je zde patrná umělecká nezávislost v modernější části města, podpořená i velkou spoustou kaváren, galerii a klubů s párty přímo v ulicích hlavně po západu slunce.

Z nejznámějších památek krom Starého města nelze minout historický, dnes Latinský most, který se zapsal do historie hlavně díky sarajevskému atentátu v roce 1914. Z dalších zajímavostí kolem města zmíním třeba torzo bobové dráhy či některých dalších sportovišť, které jsou zas odkazem na zimní olympiádu. Bohužel v tomto ohledu toho kvůli občanské válce v 90. letech příliš nezbylo. My si město opravdu užíváme, a to i z důvodu mistrovství Evropy ve fotbale, které zde samozřejmě běží i ve všech restauracích a barech. Nás to zajímá o to víc, že zrovna dnes hraje čtvrtfinále našich s Dánskem. Každopádně noc je bujará a veselá až do rána. Zítra, pokud půjde vše dobře, dorazíme už do Černé Hory, ale cestou samozřejmě nemůžeme minout historický Mostar.

4. 7. 2021 – Sarajevo – Mostar – Montenegro (Plužine)

Ráno bylo pochopitelně po veselé noci poněkud krušnější, nicméně i tak jsme již v 7:30 poctivě na nohou a míříme do města na snídani. V našem harmonogramu od dnešního dne začíná ta dobrodružnější a zajímavější část cesty i z pohledu motocyklů. Trochu se ještě v ranní dopravě hledáme, ale hlavně chceme nad město navštívit torzo sportovišť, abychom měli dobrý výhled na celou aglomeraci Sarajeva.

Každopádně pokud jde o cesty a dnešní směr, bude to náročnější. Na historický Mostar, který samozřejmě nemůžeme minout, to jde, ale dále na Černou Horu kvalita cest rapidně klesá. Do horského Plužine v Montenegro máme před sebou 339 km, což vzhledem ke kvalitě vozovek není opravdu málo.

Nejdříve ale ještě turistický a nám dobře známý Mostar. Pokud bych ho měl přirovnat k nějakému našemu místu u nás, napadá mě asi v kontextu velikosti centra Kutná Hora. Historické centrum a most není opravdu velký a v široké aglomeraci, kterou do města přijíždíme, jsou i přes řadu let patrné stále jizvy kruté války. Ačkoliv do města dorážíme kolem poledne a je víkend, je zde díky covidu opravdu málo lidí i zřejmě vzhledem k přísným restrikcím pro vstup do země na hranicích. O to víc si historické centrum užíváme. Takto málo lidí zde už asi nikdy v budoucnu nebude.

Dost razantně se mění počasí a přesto, že dopoledne bylo opravdu chladno, jsme rádi, že zde se po ranních přeháňkách a moknutí na motocyklech vše vrací k zavedenému normálu a usycháme tak na další cestě v poledním horku. Ráno jsem byl opravdu rád za vyšší plexi na NC, které mi poskytlo přeci jen lepší ochranu proti dešti, než by tomu bylo s originálem. Jsou tu často hlavně v horách již prašné a rozbité cesty, nicméně také vydatné sucho, takže z hlediska pneumatik zatím nic, co by nás výrazně brzdilo. Jen člověk musí dávat pozor na výmoly a díry. Speciálně s Brumlou jsem v tomto ohledu opatrný, protože olejová vana je proklatě nízko, což mě v dalších cestách asi i více omezí v dobrodružnějším rozletu a rychlosti po šotolinách. Řešit zde proražený karter je to poslední, co bych si přál.

Mostar byla taková poslední výraznější turistická zastávka a střet s civilizací na několik dalších dní, teď již jsme na cestě do hor a kolem jezera Vrba míříme více na sever, abychom správně vjeli do Černé Hory. Ono zde ani moc jiných lepších cest není. Navíc, čím více se blížíme k hranici, tím se jejich kvalita zhoršuje. Člověk dost dobře nechápe, s jak luxusními vozy jsou zde místňáci schopni jezdit. V pozdějších odpoledních hodinách konečně asi po 10 km šotoliny přijíždíme plni prachu na hraniční přechod, který vypadá, jako by vypadl z příběhu o Třech veteránech. Samotným přejezdem do Černé Hory přes dřevěný most si nejdříve nejsme úplně jisti z hlediska nosnosti, nicméně hrdá cedule s označením 7t dodává odvahy, že by to i přes propadlé laťky mělo vyjít.

Hned za hraniční čarou se krom lepší cesty výrazně mění i ráz krajiny. Obrovská údolí a vysoká pohoří je něco, co nám při pozdějším odpoledni dodává energii. Je zde naprosto minimální provoz a z hlediska motorek je tohle opravdový zážitek pro jízdu ve stylu alpské horské vyjížďky. Nicméně již se smráká, a tak míříme do Guesthouse Gostionica Plužine na břehu vodní nádrže Mratinje. Zítra ještě uvidíme podle počasí, buď projedeme pouze Durmitor do Žabljak, kluky láká jedna horská TET pista na moto, nebo protáhneme naši cestu rovnou až do Albánie.

Z hlediska motocyklu mě těší, že NC přes silniční charakter zvládá vše s velkou grácií a pasuje se tak do role opravdového univerzálu. Nicméně vyloženě enduro to rozhodně není, a tak je k němu třeba přistupovat. Oproti konkurentům přidává velkou přidanou hodnotu na delších tratích automat, který dává výrazně odpočinout při únavných a dlouhých přesunech a v pomalých kolonách, kterých na dosavadní cestě rovněž nebylo málo. Překvapilo mě i to, jak je motocykl celkově pohodlný.

5. 7. 2021 – Montenegro trip Durmitor (Plužine-Žabljak)

Ráno brzy vstáváme podle plánu, ale po nočních vydatných bouřkách stále prší. To zde ve vysokých horách nevěstí nikdy nic dobrého. Vyčkáváme, předpověď se trochu lepší, nicméně je jasné, že dnes to bude jen kratší výlet a přesun do Albánie se odkládá až na další den. Dnes dojedeme maximálně přes Durmitor na Žabljak, kde je na výběr i dost ubytování. Počasí se skutečně znenadání mění a nám se naskytují neuvěřitelné výhledy na okolní hory. Dnes také začíná naše výzva a challenge s KTM, tak je třeba plnit první úkoly a kilometry.

Za ranní zpoždění nás nyní Durmitor odměňuje neuvěřitelnými cestami a výhledy. Tankujeme před horským přejezdem a míříme na Žabljak. Najeté kilometry jsou dnes relativní, tady v horách vše trvá podstatně déle. Na cestách je třeba dávat pozor hlavně na padající kameny z horských masivů a strání po nočním vydatném dešti a navíc i přes červenec na řadě míst vzhledem k nadmořské výšce stále leží podél silnic sníh. Zastavujeme na náhorní plošině, která nabízí neuvěřitelné scenérie na okolní vrcholky. Pokud bych měl hodnotit dosavadní a i dále zbytek cesty, tak Černá Hora patří asi k tomu nejlepšímu na celé cestě. Kluci s Afrikou a Triumphem vzhledem k lepšímu počasí chtějí projet dříve avizovaný TET. Já po zhodnocení možností NC střízlivě volím jedinkrát na trati ústupovou variantu. Riziko bez ochrany motoru, které by tato cesta přinesla, vyhodnocuji v základu pro Brumlu tak, jak stojí, za příliš velké v kontextu zbytku cesty, a tak volím i s unavenějším Michalem na GS o chlup delší, ale kvalitnější cestu přímo na Žabljak. Přijíždíme pochopitelně dříve oproti ostatním, a tak pro všechny zajišťujeme ubytování. Nicméně Černá Hora je nezapomenutelná a s opravdovým offroadovým náčiním a více času k dispozici by to tady byla opravdová paráda.

Jsme dnes zhruba v polovině naší cesty a navíc i s jezděním po okruhu v Písku mám již s Brumlou natočeno cca 2000 km, tak je čas na menší zhodnocení a ohlédnutí. Dávám motocyklu potřebnou údržbu řetězu a kontroluji opět kapaliny. Vše je OK. Jsem docela rád, že jsem dneska střízlivě odložil kamenitý přejezd. Rýhy od šutrů na bočním plastovém krytu naznačují, že někde to bylo od kamenů na hraně. Je jasné, že bez patřičných úprav by to pro NC nemuselo dlouhodobě v takovém to režimu dopadnou dobře, jinak s motorkou nebyl sebemenší problém cokoliv projet a na silnici se chová jako opravdový univerzál. Opravdu mě překvapil celkovým pohodlím a v rámci rozpočtového charakteru výborným poměrem cena/užitná hodnota, kterou nabízí. Zařazení do kategorie Cesta za dobrodružstvím si přes svůj více silniční charakter stále zaslouží, nicméně pro radovánky na takovýchto cestách by to chtělo přeci nějaké ty úpravy ve spodní části z hlediska ochrany.

6.7.2021 – Montenegro (Žabljak) – Albania (Theth)

Opouštíme ráno více než kvalitní ubytování poloprázdného hotelu Žabljak, které jsme zakončili vydatnou místní snídaní. Dnes nás čeká již přejezd do Albánie. Cílem naší cesty bude vesnička Theth na severozápadě Albánie. Jedná se turisticky výchozí bod za krásami místních hor. Velikou výhodou a naopak pro někoho i problém může být jeho izolace od okolního světa, byť poslední roky intenzivně budují přístupovou cestu přes hory. Každopádně dnes nás čeká opravdu hutných cca 300 km po horských cestách.

Míříme zprvu přes hory po kvalitních silnicích na Kolašin. Cesty se však rychle mění a kvalita směrem k albánským hranicím prudce klesá až do situace, kde je klidně i jeden pruh výrazně zarostlý vegetací. Pohraničníci nás nechávají chvíli vycukat, ale jednání je korektní a bez sebemenších problémů. Je vidět, že nikam rozhodně nespěchají a čas není jejich nepřítel.

Mají ho na veškeré úkony a razítka opravdu hodně. My však zas tolik času nemáme, a tak v pozdějším odpoledni spěcháme po následné zcela nové a prázdné silnici na SH20, která nás zavede až pod hory ke Skadarskému jezeru. Je zde neuvěřitelné horko a sucho. Vše navíc umocňuje specifická vůně levandulových polí. Únava sílí, ale nás čeká opětovný návrat do hor. U městečka Koplik odbočujeme na méně udržovanou SH21, která vede zpátky do kopců a zákonitě i menším teplotám.

I tak je cesta náročná. Posledních 15-20 km přechází do vyložené prašné a kamenité šotoliny, která přes masivní vrcholky směřuje do údolí. Je vidět, že realitou a velkou snahou je nová cesta, ale prozatím to dokládají jen započaté zemní práce. Ve zdejším podnebí a především v zimě, kdy je často i údolí úplně odříznuto, nepůjde jistě o lehký úkol. Motocykly a především my jezdci dostáváme opravdu pořádně zabrat a najíst prachu. Brumla ale kupodivu zvládá vše i přes to, že začíná připomínat všudypřítomnou patinou vozítko z Marsu. Na limit se dostávají v měkkém prachu a kamenech spíše silniční pneumatiky a mám co dělat, abych se udržel ve stopě kvůli elektronice, která nejde vypnout. Naštěstí pro nás a naše obutí je velké sucho a žádné bahno.

Odměnou je nám po zdolání cesty neuvěřitelná scenérie večerního Thethu s řekou Lumi i Thetith. Je jasné, že tohle bude do budoucna turisticky ceněná lokalita, ale naštěstí sem ještě nevede pořádná cesta, a tak si zachovává alespoň pro nás stále ráz nedotčené albánské divočiny pro nadšence s offroady a pěší fandy vysokohorské turistiky.

Večer je opravdu bujarý i vzhledem k místnímu majiteli, který nás spolu s polskými turisty neúnavně napájí místní rakijí a pomalu rozpouští bolesti v těle z dnešní náročné cesty. Večer je tak za všeobecného rozjaření skutečně v mlžném oparu vzpomínek a do horské chaty náš zažene až chlad pod neuvěřitelnou jasnou noční oblohou bez viditelného světelného smogu.

7. 7. 2021 – Albania (Theth) – Croatia (Dubrovnik)

Ráno je pro většinu osazenstva opravdu krušné a po včerejším večeru není divu. Já osobně jsem v pohodě a vstávám dost brzy. Užívám si opravdu krásného rána v této nefalšované divočině. Krom mých parťáku je ještě ubožejší pohled na naše motocykly, ale to nemá cenu řešit. Jediná cesta zpět je ta ze včera v opačném gardu v podobě 20 km šotoliny. Již od ranních hodin je znát i zde na horách, že slunce bude dnes opravdu pálit, obloha je opět bez jediného mráčku. Po vydatné místní snídani z domácích zdrojů tak příliš nečekáme a znovuzrození s několika šálky tmavé kávy v těle sedáme za řídítka a vyrážíme na další cestu.

Těla po včerejšku opravdu bolí, ale nic neprobudí ráno všechny smysly jako pořádná šotolinka do kopců směrem zpět. Za normálních okolností bychom asi úplně upustili od pobřeží, vyjma nějaké koupačky, nicméně tentokrát nelze kvůli restrikcím jinak. Nemáme testy PCR a do Bosny nás zpět až na jednoho nepustí a ten se kolegiálně přidává k nám. V Albánii a Černé Hoře covid neřeší a Chorvati nás zpět domů pustí. Při všech těch restrikcích tak vybíráme pro všechny přijatelnou variantu. Cílem dnešního dne bude 280 km vzdálený Dubrovnik. Někteří z nás tam nebyli nikdy a ostatní jen v dětství. Využijeme tak situace, že tam není letos tolik turistů jako obvykle.

Všem je jasné, že vzhledem k vedru a místním komunikacím to nebude lehký úkol. Dorazíme až večer hodně zmožení, a tak rovnou rezervujeme hotel a plánujeme další den volno u moře. Cesta zpět na přijatelné komunikace a na Skhoder se však neobejde bez potíží. Já osobně na NC bojuji i po včerejšku krom pneumatik hlavně s nemožností vypnout ABS, což mi hlavně včera cestou dolů přinášelo občas krušnější chvilky. Cesta zpět do kopců je v tomto ohledu pro mne a Brumlu jednodušší, nicméně všechny nás zbrzdí defekt, který do zadního kola chytá Michal na Triumphu. Přeci jen jeho motocykl je pro tuto pistu jak stvořený, a protože se lehce rozvášnil a začal tahat, defekt na sebe nenechal dlouho čekat. Naštěstí to zjišťuje až na vrcholu a proražení pneumatiky není úplně fatální, tak již na asfaltu stavíme a opravujeme kolo knoty.

Nicméně začíná být opravdu horko a rychle padají zásoby veškeré vody. Nutně potřebujeme po tomhle náročnějším startu a včerejšku všichni dotankovat, nabrat vodu a udělat pauzu na doplnění sil.

Stavíme tak před polednem na Skhoderu v údolí. Je zde neuvěřitelné horko a chlazení motocyklů jede na max. I na místní poměry je 43℃ již docela hodně, a to dnešní výheň není ještě na maximu. Nedá se nic ale dělat, musíme projet město a kolem jezera se dostat na pobřežní silnici E80. Naštěstí doprava není tak šílená, takže tolik nepauzírujeme v kolonách a v popoledni již projíždíme ikonický záliv Kotor a stavíme již opět v Černé Hoře na pořádný pozdější oběd. Sympatické ceny, pohostinnost a opravdu krásné moře a okolní letoviska pro mne osobně dělají tuto lokalitu kolem pobřeží o dost zajímavější než jinak našlapané Chorvatsko, takže si píši do deníčku: když vyloženě na Jadran, tak i přes tu vzdálenost nejspíš příště k moři sem.

To už ale podél Boky Kotorské míříme na hranice s Chorvatskem, kde si musíme vystát menší kolonu. Únava se dostavuje a v koloně a odpoledním vedru téměř usínám za řídítky. Poklepání celníka mě probouzí z letargie, doplňujeme opět tekutiny a na jeden zátah neomylně míříme až na Dubrovnik. Po příjezdu jsme opravdu unavení a zvládáme tak akorát hotelový bazén a nejbližší ulici a večeři v restauraci. Na nic víc už není dnes síla. Náročná cesta ve velkém vedru si vybírá daň v podobě totální únavy. Naštěstí zítra je volný den. Motocykly v kontextu hotelového parkingu naleštěných motocyklů ostatních návštěvníků z okolí vypadají jak z jiného světa a až nepatřičně.

8-9. 7. 2021 – pauza Dubrovnik

Dneska je oficiální odpočinkový den, neplánujeme tedy nic extra s motorkami, jen výlet do Dubrovniku podívat se na historickou část města. Nejsme zrovna typičtí plážoví turisti, takže u moře dlouho nevydržíme. Navíc je opravdu velké horko, tak vyrážíme do centra a hledáme chlad v historických budovách města. Tenhle klenot Dalmácie se středověkými kořeny jistě za prohlídku stojí a stejně jako jinde na podobně exponovaných místech využíváme toho, že je zde méně turistů než dříve kvůli restrikcím a omezením. Odpoledne tak trávíme ve městě, i na místní poměry, jak se dozvídáme od místních, panuje aktuálně teplotně opravdu extrém, a tak i opouštíme původní plán, že do centra pojedeme na motocyklech a místo toho volíme místní dobře fungující Uber. Zároveň však již také pomalu řešíme cestu zpět. Náš výlet se krátí a je třeba zvolit ideální trasu návratu. Plán je hned brzy ráno vyrazit přes celé Chorvatsko podél hranic s Bosnou přes vnitrozemí namísto úmorné cesty po pobřeží nebo dálnici.

Vše vypadá na papíře jasně. Bohužel v noci přichází nenadálá situace, která nám notně hatí plány na pohodové tempo i s přidaným výletem v Rakousku. Ráno se u snídaně dozvídáme od Patrika, že Michal si musel nad ránem volat rychlou kvůli zdravotním komplikací již z dřívějška, které se znenadání ohlásily. Situace se naštěstí během dopoledne stabilizuje, což dokládají i veselé obrázky Michala se sestřičkami v nemocnici.

Každopádně pro nás to znamená o jeden den u moře navíc, což v konečném důsledku také není zas tak špatná volba.

Využívám situace a dotáčím si video u motorky a třídím nasbírané fotografie z cest. Důkladněji také kontrolujeme stroje, přeci jen nás čeká docela slušná porce kilometrů. Trochu nás jen mrzí, že nejsme schopni plnit důkladněji KTM Challange, ale to se v takových to situacích nedá nic dělat. Michal je odpoledne definitivně zpět zachráněn z nemocnice a je i se všemi léky připraven na cestu zpět.

Vracíme se tak k původnímu, byť trochu zrychlenějšímu plánu, a brzy ráno budeme vyrážet zpět směrem na slovinský Maribor. Jen Rakousko další den budeme muset absolvovat již bez výletu a plánované zastávky na jeden zátah až do ČR.

10. 7. 2021 Croatia (Dubrovnik) – Slovenia (Maribor)

Vstáváme opravdu brzy ráno ještě před rozedněním. Rychle vyřizujeme hotelové formality a v 5 h jsme v sedle. Čeká nás dnes do Slovinska pěkná porce kilometrů chrovatským vnitrozemím a čím více kilometrů natočíme za ranních přijatelnějších teplot, tím lépe. Rozbřesk na jadranské magistrále má nezapomenutelné kouzlo. Musíme, ale ještě zdolat malé 10km pásmo Bosny, které zasahuje až k moři v podobě přístavního městečka Neum. Tento jediný přechod funguje teď v době covidové situace pro tranzit bez restrikcí. I tak se však pasové kontrole nevyhneme a čekáme. Provoz je tu dost hustý. Možná i proto si Chorvaté už staví nový most (aktuálně již v provozu) na přilehlý poloostrov tak, aby se doprava na jih jejich území dokázala vyhnout této administrativní komplikaci.​

Přejíždíme dále ústí řeky Neretva a následně se již definitivně loučíme s pobřežím a míříme do vnitrozemí na Vrgorac a dále potom podél hranic po silnici E65 a nahoru na Sinj až k jezeru Peruča Lake. Cesta pěkně ubíhá a opět chytáme svižnější cestovní tempo na docela slušných komunikacích bez výraznějších kolon a velké dopravy. Jediné, co nás brzdí, je opětovné velké horko, ale všechny motocykly se zvládají bez problémů uchladit i v místním relativně kopcovitém terénu. V některých lokalitách narážíme na pomníky a historické pocty v podobě odložené techniky hrdinům občanské války, stavíme tak na povinné focení. To už se ale v odpoledních hodinách vracíme na dobře známá místa kolem Plitvic z předchozích dnů. Cestovatelský kruh se tak pomalu uzavírá a my míříme opět přes Karlovac a podél Záhřebu na slovinské hranice, kde využíváme v pozdních odpoledních hodinách zapadlý malý přechod Draše.

Na slovinské poměry se zde cesta pěkně klikatí lesy mezi kopečky a není to tu vysloveně jedna vesnice za druhou, a tak přes vzrůstající únavu cesta docela ubíhá až k velké aglomeraci Mariboru, kde je cíl naší cesty dnes a kde využíváme docela slušného motorestu na periférii, tak, abychom se nemuseli trápit ještě s nadcházejícím víkendem a hlavně zítra ráno hustou dopravou v centru. Večer jsme opravdu hodně unavení a není divu, po malých okreskách z Dubrovníku jsme dnes za celý den v sedle natočili 668 km bez výraznější zastávky. Zítra je cíl jasný: přes Rakousko závěrečný transfer domů do ČR.

11. 7. 2021 Slovenia (Maribor) – Czech Republic (Praha)

Poslední den naší cesty. Počasí je velice proměnlivé, takže to vypadá, že minimálně část cesty zmokneme. Podvědomě tak necháváme šprcky dobře po ruce. Po vydatné snídani a družném rozhovoru s majitelem, který je zřejmě taky vášnivý cestovatel, vyrážíme směr Rakousko v očekávání komplikací s dokladováním cesty a pobytu. Naštěstí díky tranzitu nás nikdo zvlášť neřeší a nechce ani vidět žádné doklady. Brzy tak míjíme přechod Šentilj a směřujeme co nejpříměji po okreskách směrem na Gleisdorf a dále na Vídeň, které se hodláme samozřejmě obloukem vyhnout. Před Vídní v odpoledních hodinách začíná vydatně pršet, a tak pereme poslední den pořádně prádlo a v kombinaci s prachem začínají všechny motocykly vypadat, jak když prošly peklem.

Míříme v dojezdovém módu na Judenau a potom dále na všem dobře známý Hollabrun. I přes přestávku v dešti zbytek dne nevěstí nic dobrého a přes Znojmo se tak snažíme co nejrychleji dostat na cestu k domovu do středních Čech přes Jihlavu a Havlíčkův Brod směrem na Kolín.

Všichni se už vidí doma, ale obezřetnost je stále na místě i po takto dlouhé cestě, takže se snažíme udržet náladu a dělat zastávky na odpočinek. Počasí se opět zhoršuje, ale již to neřeším a snažím se spíše zaměřit na samotný motocykl a jeho závěrečné zhodnocení. Odpojuji se definitivně u Kolína a mířím na chalupu, kde hodlám dát do kupy po cestě motocykl i sebe a dát si delší pauzu. I s následnou cestou do Prahy jsme dnes natočili 591 km.

Kontroluji motocykl a je zde závěrečné zhodnocení. Vše čistím jen nahrubo, protože mi je jasné, že ještě vydatně zmoknu. Nicméně po odbahnění a základní údržbě kontroluji stav a vše vypadá v pořádku i včetně všech provozních kapalin. Stačí lehce dotáhnout řetěz. Nikde nic neklepe ani není uvolněno. Zdá se, že krom zářezu téměř 4000 km do pneumatik je Brumla pořád ve stejném stavu. Bezesporu Honda v tomto potvrdila v mých očích svoji konstantní kvalitu výroby a zpracování, kterou je vyhlášena napříč celou modelovou řadou. NC750X mě po počátečních kilometrech, kdy jsem se domníval, že definitivně ztratila veškeré dobrodružné ambice, příjemně překvapila, jak vše zvládla. Bylo to nakonec spíš o tom, jaké jsem jako jezdec měl obavy o samotný stroj, než že by vysloveně někde něco nezvládla nebo nemohla zvládnout.

V rámci rozpočtové ceny tedy nabízí v mých očích přesně to, co avizuje v této generaci s vyšším důrazem na silnici a lepší ovladatelnost. Co je třeba naopak z hlediska dlouhé cesty vyzdvihnout, je pohodlí automatické převodovky, ale v tomto ohledu to samozřejmě může být o samotných preferencích jezdce. Já osobně jsem s tím byl v pohodě a proti ostatním jsem si často rád ulevil v husté dopravě. Na dobrodružnější výpravy bych asi provedl pár úprav (hlavně pořádný kryt pod motorem) a možná podle typu cesty změnil i obutí, ale to se v podstatě týká jakéhokoliv motocyklu, s kterým chcete podniknout nějakou další cestu a již jste s ním nabrali určité zkušenosti. Zamrzí také nemožnost vypnutí ABS.

Celkově za ale určitě palec nahoru za poměr cena/výkon.

Itinerář projeté trasy

1.7.2021: https://riserapp.com/trip/351840 (Across Austria) - 509 km
2.7.2021: https://riserapp.com/trip/352405 (Through Slovenia – Croatia – Bosnia) – 449 km
3.7.2021: https://riserapp.com/trip/352977 (Jajce – Visoko – Sarajevo) - 184 km
4.7.2021: https://riserapp.com/trip/354295 (Sarajevo – Mostar – Montenegro (Plužine)) – 339 km
5.7.2021: https://riserapp.com/trip/355229 (Montenegro trip) - 54,8 km
6.7.2021: https://riserapp.com/trip/358439 (Montenegro (Žabljak) – Albania (Theth)) – 292 km
7.7.2021: https://riserapp.com/trip/361549 (Albania(Theth) – Croatia(Dubrovnik)) – 277 km
8-9.7.21 – pauza Dubrovnik - Uber trip😊
10.7.2021: https://riserapp.com/trip/367224 , https://riserapp.com/trip/368143 (Croatia(Dubrovnik) - Slovenia (Maribor)) – 668 km
11.7.2021: https://riserapp.com/trip/370557, https://riserapp.com/trip/371253 (Slovenia(Maribor)-Czech Republic (Praha)) – 590,5 km

Ceny jsem záměrně neuváděl, jelikož se můžou aktuálně dost lišit vzhledem k tomu, že jsme absolvovali cestu v Covidu a útlumu turistického ruchu. Co se ubytování týče, buď jsme znali ověřenou kvalitu z dřívějších cest, nebo nám pomohl Booking a jeho recenze. Každopádně na Balkánu v porovnání s ČR není draho až na Chorvatsko. To bylo v kontextu celé trasy jednoznačně v jiné cenové galaxii. Co se týče třeba restaurací a kvality služeb, podle mne nejvíce za svoje peníze dostanete v Černé Hoře.

• Balkán celkem: 3363,3 km
• Seznamovačka okruh Písek a jízda kolem: 492,6 km
• S NC750X celkem najeto v této etapě testu: 3855,9 km.
• Celková průměrná spotřeba: 3,7 l/100 km.