Nejen bohové musejí být šílení, hlavně na Balkáně II.

Konečně Montenegro!

Vjezd do Černé Hory na mě zapůsobil tak nějak pohádkově. Je to malá, lesnatá a hornatá země, plná milých a usměvavých lidí. Takový malý Chorvatsko uprostřed hor. V Plavu si dopřáváme kafíčko a rozmejšlíme, co dál. Plavské jezero se tváří taky jak z pohádky, až kýčovitě. Ale na koupačku to není. Váháme, že tu přenocujem a večer věnujem místnímu životu. Sic je to tu fakt kouzelný, svrbí nás zápěstí a chcem ještě urvat pár kilásků.

 

 

Prst na mapě padl na obec Kolašin, páč mi utkvěla v hlavě asi z ňákýho cestopisu a je to kousek k Durmitoru, kam máme zítra namířeno. Podél řeky Lim, po silnici M9 řežeme klasicky stodvacítkou další zatáčky. Tady to vodsejpá jinak než v Albošce. Ale aby jsme se moc nenamlsali týhle parády, volíme kratší, ale o to horší, cestu přes průsmyk Prevoj Trešnjevik (1568 m n. m.). Jak při závodech do vrchu, se předháníme s dvojicí zablácenejch enduráků, celkem sranda. Nakonec nás setřeli a odbočili do lesa na polňačku.

Jarec: „Migeli, proč nejedeme za nima?“

Miguel: „Protože my nemáme drapáky, jako oni. Leda by nás táhli na lanech.“

Kolašin. Stmívá se. Několikahvězdičkovejch hotelů je tu nadbytek, my ale chceme „Milion star hotel“. Příhodně se na mapě tváří plácek na pláži řeky Tara, jedem tam! Bohužel jak to občas bejvá, né vždycky vše vypadá v reálu jako na mapě. Jarec už se vidí s rumem v ruce, ale mě tu něco „smrdí“. Je tu jakési dočasné překladiště suti a písku, pro stavbu silnice. K tomu nejspíš místňáci přihodili pár hromádek bordelu. A to prostě nechceš!

Miguel: „Járo, přece nebudeme spát na skládce, to je i na mě hodně.“

Jarec: „Jednou pankáči, vždycky pankáči. Dáš pár kořalek a bude ti hej.“

Jabuko

Nedalo mi to a našel jsem v mapě kemp, 9 kiláků od nás. Jedeme! Tma jak v prdeli, oba vyřízení, dorážíme k ceduli Campsite Gradina. Parkujem za bránou před rodinným domem. Tohle je kemp? Nespletli jsme to? V tom nás s otevřenou náručí vítá vysmátej, podnapilej černohorec s táckem panáků v ruce. Do jedný nohy, do druhý nohy... a hned znova, abychom nepajdali.

Jarec: „Víš co, to znamená Migeli? Teď už nikam nejedem!“

Miguel: „To víš, je to obchodník. Nejdřív to do nás naleje a pak domlouvá ceny.“

Jarcova angličtina je nám k prdu, proto přichází na řadu moje česko-černohorština, což po těch panácích neni problém. Černohorec se nám představil, ale jelikož měl pár panáků (možná lahví) náskok, nebylo mu rozumnět. Kecám! Ten večer toho padlo fakt dost a já si to prostě nepamatuju.Vyfasoval od nás přezdívku, která mu dodnes zůstala. Jabuko! Proč?

Miguel (na černohorce): „Kamarát, čo to pijeme?“

Jabuko (černohorec): „Prepáleno Jabuko.“

Miguel (na černohorce): „Jabuko? Čo to je?“

Jabuko (černohorec): „Támhle, podívaj.“ (ukazujíc na jabloň)

Miguel (na černohorce): Á, jásné, jablko. Kalvádos.“

Jabuko (černohorec): „Jé, Kalvádos. Po našom jabuko, češka jablko. Donesu dalšu flašu.“

Jarec: „Črna Gora, moc krásná krajina.“

Smích....

Úsměv na tváři nás přešel, když nám Jabuko oznámil, že kemp je 2 minuty pěšky dolů k řece. Vysvětlujem mu, že chceme zůstat u motorek. „OK, nou problém kamarádi“, ubytovává nás vedle baráku na zahradě. Nicméně jsme šli později kemp vočíhnout a musíme všema desti doporučit! Krásný místo u divoký říčky, ohniště s pergolou, dvě kadibudky, jak z filmu S tebou mě baví svět, sprcha z děravýho kýblu na provázku (studená). Romantika!

Najeto: 317 km

Ubytování: Campsite Gradina, Montenegro;5 E / 2osoby, 2moto, stan + láhev domácí Grappy welcome drink; GPS: 42.858960, 19.487368

 

Den 8., neděle 19. 8. 2018

Život na farmě

Z kocoviny ranní, budí mě divný bublání. A nekončící proud vody a syčení. Jarec nocoval venku a ještě ze spacáku se směje: „počkej až uvidíš ten jeho aparát.“

Jabuko s náma dopil další láhev, tak jsme vytáhli ruma. Tuzemskej bramborák mu moc nevoněl, ale přesto nás pozval na dnešní oslavu dceřiných narozenin. Litry pálenky, selátko na grilu, živá muzika... Těžko budu Jarce přesvědčovat, ať se nasouká do kombinézy, sakra.

 

K tomu aparátu... Jabuko už od rozbřesku pálí domácí Calvados na oslavu. Jarec jako věrnej fanoušek obdivuje jeho umění a Jabuko mu na oplátku vysvětluje k čemu co slouží a prozrazuje mu svůj tajnej recept. V kýbli už má „překapáno“ 20 litrů a strká do destilátu něco jako teploměr.

Jarec: „Čo to je? Měříš teplotu?“

Jabuko: „Nie. Grády.“

Jarec: „Grády? To čo je?“

Miguel: „Járo, ty nevíš, co jsou grády? Přece kolik to má voltů, ne?!“

Jabuko: „Voltů?“

Miguel: „Nó, voltů. Jako elektrika, brrr.“

Jabuko: „Hahahá, elektrika, brrrr.“ (válí se po zemi na zádech v křeči jako po zásahu bleskem)

Je s ním fakt prdel.

Paní Jabuková nás přišla pozdravit a když viděla Jarce balit cigáro, na pětníku se otočila a běžela zpět domu. Po chvíli nám donesla k snídani čerstvé fíky a domácí koláčky. Každej dostal jeden koláček o velikosti kovový pajsky. Vypadá a voní jako koláček z trávy. Váháme, jestli to jíst, očicháváme a pokukujem navzájem po sobě. 

Paní jabuková: „Nou marihuana.“ A směje se.

Miguel: „Ty vole Járo, to je rodina. Starej chlastá, stará vaří z trávy...“

Jarec: „Mě se tady líbí.“

Jabuko: „Tam vzadu za sviňou mám prázdnou maštal, nocelh pro vás.“ Směje se.

Chvíli polemizujem, kolik tak vypálí chlastu z těch dvou jabloní na zahradě. Vždyť to musí vypít za víkend. Jabuko se vloží do diskuze, ukazujíc ke kempu: „Tam dole já mít velko jabuko sad.“

Se picnu, on to pálí ve velkym! Pálenku mění za maso a potraviny z města. Jinak žijí se ženou soběstačně, když nepočítám „kapesné“ z kempu. Absolvujeme povinnou prohlídku po farmě:

Jabuko: „Tu roste kukuřica, tu hrášok, fazule, tu zemjaky... Tády má sviňa, kukaj na ňu. Kozy na syr, jdů se starou na pastvu.“

Jarec: „Krávu máš taky?“

Jabuko: „Kravku mam! Ochutnaj její moloko!“

„To je život“, řikám si pod fousy z mlíka. Je tu fakt krásně. Pokud pojedeš do Černé Hory, určitě sem zavítej!

Slíbil jsem Jabukovi, že o něm napíšu a napsal jsem mu odkaz na svůj profil, tak tě tímto zdravím kamaráde! Prej jsme první češi, co u něj spali. Už tam byli Dánové, Němci, Italové... Jabuko je už několikátej balkánec, kterýho nezajímá moje FJRko, ale Jarcova stará Sůza. Nechápu.

 

Loučíme se, Jarec uronil slzu a jedeme dál.

Údolím řeky Tara

Najíždíme na E65, která doprovází řeku Tara zelenými údolími. Tohle je teprve pohádka. Né to, co jsme jeli včera. Tohle je motopohádka! Stavíme u dvou dřevěných stánků s domácími sirupy, likéry a pálenkami. Tady snad pijou všechny druhy ovoce a pálí snad i šišky. Kupujem suvenýry. Každej u jedný tetičky, aby jim to nebylo líto.

 

Teta: „Na, ochutnaj. To já vařila.“

Miguel: „Teta, já nemožu, já na moto.“

Teta: „Klid, tu polícija nieje.“

Dobrá ochutnávám. Teta mi hned leje další. „Tady snad všichni chlastaj“, řikám si. Třetího už odmítám a  radši mizíme.

To jsme ještě nevěděli, že takých stánků tu bude nespočet. Stavíme na dalším odpočívadle, kde mi fousatej strejda nalejvá domácí borovičku. Odmítnutím jsem ho asi naštval, tak mě Jarec zachraňuje a kupuje lahvinku pro snoubenku. Na oplátku ho zvu na pohár lesního ovoce.

Z E65 uhýbáme na P4, na Žabljak. V zápětí mi nedává přednost bílá Lada! Smrt ve vočích, stažený půlky a přední brzda nadoraz. Přední tlumič je zaraženej, že snad brousim blatník o pneu. Zadní kolo ve vzduchu a jako Pepik Sršňů si to štráduju po předním. Chvilka nepozornosti a mohlo bejt vymalováno. Do toho ta ochutnávka panáků by asi policajtům zrovna nelichotila. Díky bohu to dopadlo dobře. Jarec jede do odvolání první.

Jarec: „Tobě to v tý Francii nestačilo Migeli?“

Miguel: „Ve Francii jsem jel asi 40, tady 140. To by byl konec vejletu, kámo!“

Most přes řeku Tara

Djurdjevičův most čítá na 370 metrů a rozpíná se nad kaňonem řeky ve 170 metrové výšce. Byl postaven v letech 1937 - 1940 a svého času byl největším obloukovým mostem v Evropě. Zanedlouho, v roce 1942, jej obsadili fašisti. Jugoslávští partyzáni zničili jeden oblouk, aby zpomalili postup nepřítele. V roce 1946 byl most znovu otevřen. Dodnes je významnou železobetonovou technickou památkou. Momentálně láká davy turistů a skáče se z něj bungee jumping. Kaňon řeky Tara (1300m) je nejhlubší kaňon v Evropě a druhý nejhlubší na světě, hned po kaňonu řeky Colorado. Řeka Tara protéká napříč Černou Horou, pokračuje podél bosenské hranice a je doslova rájem rafťáků, které potkáváme prakticky celou cestu podél řeky. Její horské peřeje sem přitahují nadšence z celého světa.

Kamarád policajt

Dost už bylo mouder, jedeme dál. Zaujímám opět první pozici a tahám za plyn jak puberťák holky za ohon. Krásný táhlý zatáčky, co silnice P5 nabízí, tě zbaví všech strastí a starostí. „Za plyn tahání, tahání, všechny smutky zahání“, zpívám si do helmy. Opětuju pozdravy protijedoucím motorkářům i plechovkářům a řikám si, jestli to trochu nepřehání. Jenže oni mě varují před policejní kontrolou. Halt! A už mě maj! Stavím u krajnice, Jarec za mnou, když v tom na něj četník ukazuje, ať jede dál. Ještě že mě Jabuko naučil komunikace...

Četník: „Tvoje Papiry!“

Miguel: „Dobr dén pán policájt.“ (podávám mu občanku a techničák, kdyby mi je nechtěl vrátit, ať mi zbyde aspoň řidičák a pas)

Četník: „Michal, ty jel rychlo, zaplatiš pokuta! Tri desať euro“

Miguel: „Rychlo? To ne je možno, pán policájt. Tri desať euro? Žal mi je. Tolko nemám.“

Četník: „Ty, Michal, jet na pošta v Žabljak, gde zaplatiš pokuta, ja papíry pro Michal.“

Nikam nejedu! Sundavám helmu (nebo se uvařim) sedím na motce a s falešným úsměvem pokukuju na četníky. Chvíle ticha a napětí, který by se dalo krájet.

Jeden si zapálil cigáro, druhej obchází kolem mě a motorky.

Četník: „Michal, kam dalej?“

Miguel: „Žabljak, Durmitor, Černo jezero, kůpat.“

Četník: „Kůpat? Černo jezero, nou moto!“

Miguel: „Já vjem. Moto nechat na parkovisku a my dojít pěško k jezero.“

Četník: „Dobro Michal. A čo potom? Hotel?“

Jsem si připadal, že mě chce pozvat na rande :-) Ale vyrazil jsem mu dech znalostí Montenegra...

Miguel: „Nou hotel. Potom prevoj Sedlo, k rece Piva, Pivsko jezero, Kotorskyj zaliv, záliv Trašte. Černa gora móc krásná země!“

Vyměkl...

Četník: „Dobro Michal. Já rád Češka. Češka dobrá. Češko pivo dobrý. Kozel. Na papíry, nou pokuta. A jeď pomalo Michal, pomalo!“

Miguel: „Hvala ljépa, doviděňa pán policájt.“

Z prdele klika, jinak to nazvat neumím! Jarec se mi už z dálky tlemí jak vocas. V Žabljaku opět začínám kouřit, to je den, fakt.

NP Durmitor

Motorky necháváme na zmíněném parkáči a jdeme pěšky k jezeru. Črno jezero je složené ze dvou jezer Veliko a Malo, spojené malým průlivem. Kolem jezer vede asi 4 kilometry dlouhá naučná stezka, kterou my ovšem vyměnili za gáblík v reštyce na pláži u jezera. Dřevěná budova na kameném základu s terasou obloženou balkánskou rulou (známe z jihu Bulharska) v kombinaci s prázdnými žaludky nám nedává na výběr. Mix gril pro dva je přesně to, co potřebujem. Legendární! Chceš-li pořádnej kus žvance, nelov nikde kance, ale vyprav se do Durmitorce.

 

NP Durmitor a kaňon Tara jsou zapsány v kulturním dědictví UNESCO. Pohoří Durmitor je nejvyšší v Černé Hoře. Najdeš zde 18 ledovcových jezer, která jsou rozesetá napříč parkem. Nejvyšší hora je Bobotov Kuk (2523 m n. m.), a my jí jedeme omrknout. Silnice P14 je nepopsatelná záležitost. Nejel jsem krásnější úsek! Žádný provoz, panenská příroda, kolem jen zeleň a skály, mezi kterými pramení několik potůčků a říček. U silnice jsou vystavěny dřevěné lavičky, které lákají k zastavení.

Tady se snad zastavil čas. Sedim a čumim. A dovedl bych to hodiny. V údolí pod námi se pasou kravky, na vršku nad námi zase ovce. Projíždíme průsmyk Prevoj Sedlo (1907 m n. m.), kde se duchem vracím do dětských let a mám chuť si hrát na Vinetoua. Obdivujeme kolem dokola tyčící se velikány a vzpomínáme, kde že to leží zlato Apačů.

 

Z průsmyku Sedlo silnice dál stoupá. Kam bože? Tohle je božská silnice, kam se na to hrabe Olymp! Nevim kam dřív koukat, před sebe na cestu, na panorámata kolem, cyklistkám na zadky? Chtěl bych bejt chameleon, abych to všechno zvládal. Po 15 kilácích silnice začíná opět klesat a před námi se rozprostřela snad celá Černá Hora. Tos neviděl. Nikde nikdo, jen my dva a piknikující milenci uprostřed louky. Snad mě ta romantika nepoznamená na orientaci.

Silnice se zužuje, po ucházejícím se asfaltu se válej šutry a serpentýny plný vraceček na sebe nenechaly dlouho čekat. V kombinaci s nebeskými výhledy na řeku Piva je to o kejhák.

Řeka piva

Jarec: „Řikal jsi řeka piva?“

Miguel: „Ne Járo, řeka Piva.“

Ta čeština je stejně skvělá. Jako třešničku na dortu vychutnáváme průjezd tunýlky, kde je tma jako v pytli. Cesta do zatáčky, z kopce, po tmě a k tomu ledová sprcha, nejspíš z prosakujících potoků.

 

Najíždíme na E762 (M18) podél přehrady Pivsko jezero. Viděl jsem Azurové pobřeží, ale kam se hrabe na tohle. Tohle je azůro...

Přijíždíme na železobetonovou přehradní hráz Mratinje, kde pod námi zadržuje vodu téměř milion kubíků betonu. „To není jako na Slapech“, řikám si. Jarec se seznamuje se srbskými milenci na enduru, vyměňují si zážitky a kontakty. Já mezitím študuju info o přehradě. Než zatopili tento kaňon, museli vystěhovat dvě vesnice a kousek po kousku rozebrat kostel (Piva Monastery), kterej záhy postavili o pár kiláků vedle. Nad hladinou vybudovali městečko Plužine, kam nastěhovali lidi z vesnic. Plužine je dnes centrem turismu a je ideální základna pro výlety do Durmitoru.

 

Jarcovy oblíbené celnice

Projíždíme soutěskou Piva, kde projíždíme desítkami tunýlků vytesaných do skály. Než bys řekl pivo, stojíme v koloně na hranicích s Bosnou. Proti nám jede partička čecháčků na motorkách. Ani nezastavili, tak jsem to za nima otočil, aspoň pozdravit. Krátkym pokecem mě ujišťují, že o seznámení nemají zájem. Škoda. Třeba se tady v těch mějch řádcích najdete bando. Vedro a rozvířenej prach mi pije krev a tak sprostě předjíždíme stojící auta a řadíme se na most. Šćepan Polje je hraniční přechod na soutoku řek Piva a Tara, z kterých se stává řeka Drina. Montenegro s Bosnou spojuje most přes Taru, kterej už taky leccos pamatuje. Orezlá železná konstrukce, vozovka ze shnilých dřevěných pražců, kde občas ňákej chybí, pod tebou divoká řeka plná kamenů a peřejí. Dobrodrůžo.

Hustěkrutopřísnej celník s dvojicí vojáků se samopaly kontroluje auta. Nás si rovná do pořadí. Já ať jedu nalevo ke kraji, Jarec vpravo. Jára vystresovanej z minulejch hranic se staví za mě. Celník na něj řve: „Right!“ Jarec skoro padá ze Sůzy a v očích má smrt. Celník se rozčiluje a něco černohorsky blekotá. Pak řve znovu: „Rááájt!“ Jarec zvedá ruce nad hlavu, jako když se vzdává. Já se škodolibě hlasitě chechtám v helmě, že i drsní vojáci se pousmáli a nechali Jarce projet.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE