Mototrip No. VI: Balkán 2017

Den VIII - Legendární město, porucha a klouže to

Celkem jsem se vyspal, jen mě k ránu vzbudila rachotící plachta - některá oka se uvolnila z kolíků a naše střecha tak plandala volně ve vzduchu. Bylo už šero, když jsem se odhodlal k nápravě, už mi ten randál vážně lezl na nervy. O nějakou tu hodinku později už se klube slunko a vidím, že uletěly další kolíky, tudíž je naše přístřeší transformováno na vzduchový tunel. Ovšem když vám vítr sviští ve spánku kolem uší, není to zrovna příjemné. Usuzuji, že nemá význam se nadále povalovat a vstávám. Sundám plachtu, zkusím naladit rádio přes mizivý wi-fi signál a oddávám se každoranní rutině - zmateně chodím od kufru ke kufru se zastávkou v tankvaku a nevím co by. Mezitím, co opět kopíruji obsah kamery na disk, zjeví se tu nějaký malý psíček, který mi přeběhně po spacáku (a má bezkonkurenčně ten nejkrvelačnější kukuč, jaký jsem kdy viděl). Později si jdu napustit vodu na kafe. Když se probíjíme rozšmelcovanou bábovkou, kterou Kamil vylovil z kufru, piju kávu s pachutí oné vody a věřím, že z ní nechytnu nějakou hnědou metelici (střevní potíže). Před půl devátou odjíždíme kolem přetékajících popelnic, což je opravdu radost přivonět. Ale je to posun - konečně ty popelnice mají!

Do hlavního města lze putovat zcela běžně po silnici M18 jako to dělá každý řadový občan. Já, jako správný dobrodruh, mám v plánu říznout to po staré cestě z Foče do Sarajeva. Zpočátku se to jeví jako horší úzká asfaltka, později to přechází v šotolinu, sem tam se objevují jen šutry a vystouplé asfaltové ostrůvky, což je postrach našich pneumatik. Tuto trasu jsem nezvolil jen tak z hecu nebo náhodně, ale zcela záměrně - vede totiž kolem písečných pyramid. Ony to ve skutečnosti nejsou úplně tak pyramidy, ale to nevadí. Tyto útvary se vyskytují i v Srbsku (Đavolja Varoš), dále v Austrálii či USA. Jsou tu i odpadkové koše, zázrak. Po schůdcích nalevo lze vystoupat na stezku, která vede k rozhledně. Z ní je sice takřka stejný výhled jako ze země, třepe se jak sulc, ale pořád lepší, než drátem do oka. Vyfotím po padesáté ještěrku a zvedáme kotvy. Stále je to endura hodná divočina, o to zajímavější je to z kopce. Po levici se objevuje skoro všechno - kráva, ovce, hřbitov, po pravici není skoro nic. V obci Miljevina se konečně napojujeme na zmiňovanou M18 do oné metropole, a to je úleva, to vám povím. Do města je to nějakých 70 km; pokud se stav silnice nezhorší, bude to pěkně ubíhat.

V Sarajevu se chvíli motáme jak větr v bedně. Po pár náhodných odbočeních se vyskytneme v ulici Kralja Tvrtka, zde zaujímáme parkovací flek. Potěší nás fakt, že v neděli je parkování bez poplatku. A dnes je co? Dnes je neděle! Máme hlad, plán je tedy následující: najdeme restauraci, dáme oběd, na wi-fi najdeme zajímavá místa, ať tu nebloudíme do půlnoci, a hurá za dobrodružstvím. Restauraci nemusíme hledat dlouho. Je zde slušný frmol, takhle narváno jsem ještě nikde neviděl. Na toaletách je to trošku horší - poch*aná podlaha kam se podíváš, ale člověk si holt musí v nouzi nějak poradit. Potom konečně vyrážíme na procházku městem.

Kráčíme po hlavní třídě, podél řeky Miljacka (silně připomíná Dřevnici ve Zlíně). První dva mosty jsou nudné, ovšem ten další, zvaný Festina Lente (spěchej pomalu) už našim zrakům neujde. Stojí zde pouhých 5 let a je dílem studentů Akademie výtvarného umění. Další tři mosty nám také nic neříkají, až ten čtvrtý. Ten se proslavil událostí, na kterou odkazuje známá věta "Tak nám zabili Ferdinanda!" Klíčové slovo: Latinský most. Napráskám opět pár fotek a jako slušní občané přecházíme na zelenou. Ono to v tom provozu ani jinak nejde. Zcela náhodou dojdeme na starý bazar (Baščaršija), kde stojí známá fontána (nikoliv holubník, jak si někteří myslí). Kamil průběžně vyhledává směnárny, aby mohl směnit Lei z Albánského bankomatu (které mu, potažmo nám, byly k ničemu) za něco použitelnějšího. Ovšem nemá štěstí, Lei nevede ani jedna z těch baj vočko osmi směnáren, které jsme minuli. A to jsem si chtěl před cestou pár Lei směnit, ale neměli, stejně tak Makedonské denáry, Bosenské marky a dokonce ani Maďarské forinty. Amatéři. Pokračujeme dále. Po pravici je katedrála Srdce Ježíšova (opravdu zvláštní pojmenování), o kus dál je Věčný oheň - opět památník za padlé vojáky. Poblíž je staré kino z roku 1902, vedle něj dědula, hrající na akordeon (tedy spíše to znělo jako by měl křeče v prstech), a mnoho dalšího. Týden na to bohužel nemáme, tak pomalu směřujeme zpět.

Ze Sarajeva se nám zpočátku nějak nedaří dostat, za oběť padne i jedna jednosměrka, ale přece jen se to jaksi podaří. Na periferii se začíná mračit obloha, to se mi nelíbí. Stojím na odpočívadle (už si ani nepamatuji co jsem tam dělal), čekám na Kamila. Ten projíždí a samozřejmě jej nemohu dohnat, ale stejně je to pořád rovně, tak je to buřt. Přepínám na rezervu. Silnice se začíná pozvolna zvedat, začínají se objevovat jakési mírné náznaky zatáček a nějak se mi zdá, že se tomu nechce jet. Sytič je vypnutý, paliva je dost, přehřáté to být nemůže... Tak co se děje? Začíná to jaksi cukat, v motoru to mlátí jak v kovárně... Už mi dochází, že to nejede na všechny válce, takže musím někde zastavit, teď jen najít vhodný flek. To za mě vyřeší stroj - motor při podřazování zdechne, tak to jen stočím na jakýsi plac u svodidel a... a stojím. Říkám si, že to bude nějaká prkotina u palivového kohoutu, tak to zkouším přepnout na polohu PRI a startuji. Točí, podezřele rychle, to smrdí problémem, a nic. Píšu Kamilovi SMS, že mám drobný problém, stojím asi 20 km před městem Olovo, tak ať chvilku počká.

Nezbývá nic jiného, než prověřit útroby stroje. Karimatka poslouží jako odkládací podložka. Opět můžu poděkovat své prozíravosti, že jsem tu malou golovku zkompletoval. Dolů musí sedák, nádrž, sací box... Jakmile mám přístup ke karburátorům, příčina je z poloviny jasná - třetí karburátor se přeplavuje, tudíž třetí válec nespaluje, ale takřka "čerpá" benzin do výfuku. Teď jen zjistit příčinu přeplavování. Nejspíš bych musel karburátor rozebrat, ale na to není čas a riskoval bych, že se mi někam dostane všudepřítomný prach. Nuž, zkusím, jestli to nahodím bez filtr boxu; jestli chytne, mám o starost míň. Směs je chudší a díky tomu to spaluje, tak to složím a pak se uvidí. Mezitím, co to dávám do kupy, všimnu si přijíždět Kamila - přeci jen se vrátil. Pomáhá mi s nasazením přepadové hadičky sání, bez sundání kapot je to opravdu porod. Když nasazuji nádrž, přijíždí nějaká dvojice - cestovní enduro a chopper. Ptají se, jestli máme nějaký problém, tak odvětím "myslím, že je to v pohodě, ale uvidíme, až to zkusím nastartovat." Daří se a jede to normálně, tak poděkujeme za ochotu a dvojka mizí. V rychlosti dobalím věci a vyrážíme.

Prvních cca 20 sekund vše šlape jako hodinky. Pak se zase dostaví disfunkce třetího válce. Možná je v karburátoru nějaké svinstvo, které se zaseklo v jehlovém ventilu, zkusím to důkladně protáhnout. Vypadá to, že jízda v otáčkách nad 8 tisíc tomu prospěla. Za Olovem začíná pršet a silnice se tak stává sakra kluzkou, ale naštěstí je to jen přeháňka. Dle tripmetru mám na nádrž najeto 360 km, nějakých 30 km by neměl být problém. Akorát mi nedošlo, že ta závada mi o dost zvýšila spotřebu, takže v díře zvané Živinice to chcípne, z čehož jsem celkem zaskočen. Nicméně, štěstí se mě drží "jak hovno košule" (jak s oblibou říkává děda) a benzinka je zrovna 50 metrů napravo. Načerpám palivo (za krásných 25 Kč/litr) a už řešíme jen kemp. Nejbližší je po 20 km u Lukavace, další je zašitý kdesi v lese u obce Petrovo. Pokud ten první bude stát sotva za zlámanou grešli, zkusíme ten druhý.

Cestou se naštěstí nic zvláštního nestalo, kemp se jeví slušně, je zde i restaurace. Sice to ještě nevíme, ale to je poslední dobrá zpráva za dnešní den. Stroje necháme někde vzadu u plotu a jdeme dopředu, do restaurace na večeři.

Zhodnocení dne:

Nářadí je dobrá věc, hlavně pokud jej máte. Doma jsem také odhalil příčinu závady: hadička mezi boxem sání a hlavou motoru nebyla na jednom konci nasazená, proto vletěl prach do karburátoru, způsobil zaseknutí jehlového ventilu a proto se karburátor přeplavoval. A také musím potvrdit, že mokrý balkánský asfalt klouže nehorázným způsobem. O to víc, pokud je značně uježděný.

Den IX - Bosenský trial, nervy na dranc a 200 km sólo

Včerejší večer nebyl zdaleka tak pohodový jako ty předešlé a celkově se mi kemp nelíbí - nejsou zde sprchy, toalety se zamykají v 10 večer (proč? co to je za kravinu?), personál je zvláštní. V restauraci panoval zmatek a nevyhnuli jsme se ani reklamaci. Platba eury je možná, ale jen osobně šéfovi. Ten jediný se jevil jako solidní chlap, ale to už nejspíš nezjistím, protože mě tam viděli naposled. Celou noc mě budil silný zápach, srovnatelný s hořícím senem, říznutým nějakou zdechlinou. K ránu se mi z toho začínal zvedat kufr. Vstal jsem okolo 6:30, už svítalo a šel jsem se podívat k rybníku.

Kamil už je vzhůru, tak mi opět pomáhá nahodit motorku na centrál, abych mohl namastit reťazku. Vedle nás stojí dvě britské motorky; přemýšlím, jestli to jsou ti dva, kteří u nás včera zastavovali. Snídani budeme řešit někde v terénu, hlavně ať už jsme pryč. Co mě dostalo, to je jeden z dvojice Britů, který se za okamžik vyklube ze stanu, jde k toaletám, vytahuje klíč, odemyká... Asi zde klíče dostávají jen vyvolení. Brána je samozřejmě zamknutá; Kamil se obětuje a jde pro Jerryho (týpek, který nás včera uvedl do kempu), aby nám ji otevřel. Pořád tu poblíž okouní chlap, který vypadá jako sériový vrah, ale když se se mnou dá do řeči, působí celkem normálně. Mezitím se vrací můj kolega s recepčním, ten nás pouští ven a já jsem za to rád.

V přilehlém městečku Lukavac hledáme poštu, Kamil by rád poslal pár pohlednic. Měli jsme také v plánu v nějakém obchodě koupit něco na snídani, ale jelikož jsem byl od kempu poněkud nas... dopálen a poslední kapkou byla jedna čarodějnice v autě, která mi tam v jedné křižovatce najela tak, že jsem brzdil i očima, rázem mě přešel hlad a samou zlostí jsem jel a nezastavoval příštích 40 km.

Zastavil jsem až v jednom krpálu v terénu. Cesta, respektive halda kamení, kterým jsme se brodili, byla oddělena nějakým kusem dřeva, který se mi nepodařilo zdolat, tak jsem prostě zastavil. Při pokusech se rozjet mi to 2x zdechlo. Napotřetí, s vypětím veškerého citu k dávkování plynu a spojky, jsem ten, s prominutím, bordel nějak přeskákal a vyšplhali jsme se až na asfaltku. To mě dodělalo. Na hrad Srebrenik už to naštěstí není nic tak příšerného, i tak je Kamil, slušně řečeno, nazlobený. Nedivím se, já taky, ale nemá cenu se vztekat, stejně to nikam nevede. Nicméně, teď si v klidu prohlédneme hrad a pak budeme řešit co dál. Vstupné je symbolické 1 €. Hrad je ve stavu asi jako hrad Lukov u Zlína, pouze s rozdílem, že Lukov je pomalu rekonstruován, Srebrenik prostě a jednoduše jen chátrá. Ale výhled je tu pěkný, to uznávám. Asi nejvíce mě zaujal padací most - sice neměl řetězy a díky tomu nebyl funkční, ale co byste chtěli za jedno euro.

Dolů vede nějaká asfaltka - zkusíme jet po ní s vírou, že si nezajedeme někam do kelu. Cestou se nám hrad objevuje po levici a ten výhled opravdu stojí za to. Silnice vyústí do centra Srebreniku. Najdeme supermarket, nakoupíme něco na zub a hodovat se bude na parkovišti. Zase je čas oběda, to nám ten čas letí... U oběda je ticho, cítím ve vzduchu nějaké napětí. Asi to vypadá na ponorkovou nemoc, ale teď pojedeme dlouho, tak se to snad spraví.

S městem za zády střídavě poznáváme nudnou krajinu a vesnice, a protože mi Kamil zase ujel, tak mine dost zásadní odbočku. Chvíli se jej snažím dojet, ale brzy usoudím, že nemám šanci, vracím se a jedu správnou trasou. Hranice s Chorvatskem už nejsou daleko. Za Šamacem na benzince si voláme: zjišťuji kde je, domluvíme se, kde se sejdeme a jedeme dál - každý svou trasou. Někde na půl cesty Chorvatskem mi opět začíná vynechávat třetí válec. Oprava radikálním způsobem "plný plyn a předjedeme vše, co se dá" se osvědčila. I tak to budu muset doma pořádně proklepnout.

Na hranicích u Barcsu je vidět, že to Maďaři berou důkladně - autu předemnou prohlížejí i kufr, asi hledají nějaké syrské bubáky. V mém případě se celníci spokojí s doklady a sejmutím přilby z hlavy. Čekání na kolegu si krátím na celních toaletách a musím uznat, že jejich čistota byla příkladná. Je to asi 15 minut a zelená Kawasaki už se blíží. Kamil se velice diví, že jsem tu tak brzo - bodejť, když si trasu prodloužil o nějakých 60 km. Pak ale přiznávám, že jsem to celkem hnal. Uprostřed mostu přes Drávu stojí zátarasy z ježků a ostnatých drátů, chvíli jsem si připadal, jako bych vjížděl na válečné území. Za kruháčem se objevuje OMV a zde tankuji za něco málo přes 6 tisíc. Forintů, samozřejmě. K Balatonu to je ještě nějakých 70 km, a kdo už v Maďarsku byl, tak ví, že to lze ujet rychle. Za celou cestu jsme nenarazili na výraznější zatáčku, když tedy nepočítám křižovatky, kruhové objezdy a jednu zahnutou rovinu mezi poli. Kdyby byly nudné přesuny normalizovány, tak tento je naprosto učebnicový.

V kempu, který nalézáme napodruhé (včetně projetí jedné cyklostezky), si nás zapisují jako bychom snad byli nějací dárci kostní dřeně nebo co - trvá to docela dlouho. Dále obdržíme kázání: kde co je, co se může, co se nemůže a zaplatit máme ráno. Hotovson. Tak konečně; jedeme úplně dozadu a zašijeme se v rohu na trávě, kde bude určitě klid. Večeře v restauraci á la salát s kuřecím masem a pivem je fajn odlehčení po týdenní konzumaci čevabčiči a podobného. Pak mi to nedá a objednám si medovník. O několik pivisek později to Kamil bere přes umývárku do spacáku, a protože je ještě trochu světlo, jdu se podívat po kempu. Ihned po příchodu na pláž jsem atakován hejny komárů, a protože to není pláž, ale spíše přístav s molem, volím ústup do sprch. Kamil si čte, tak ještě chvilku kopíruji videa, naštěstí jich moc není. Dobrou noc a zítra konečně domů.

Zhodnocení dne:

Předposlední den tripu mnou panovala nervozita, částečně kvůli vědomí, že jedeme domů, částečně kvůli závadě, která se zase projevila, a zčásti kvůli předposlednímu kempu. Na přelomu odpoledne a večera už jsem se docela zklidnil a uvolnil, v Maďarsku jsem si dokonce našel zábavu - počítal jsem čapí hnízda na stožárech a hledal jsem nejdelší název obce.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE