Mototrip No. VI: Balkán 2017

Den I - Zase pozdě, trošku popršelo a jsme tu...

A je to tu - 9. červenec, neděle ráno. Dobře si pamatuji, jak jsem loni před Slovenskem nemohl dospat - teď jsem spal jako špalek. Sraz v Břeclavi na benzince jsme na poslední chvíli posunuli z 8 na 10 hodin. Nezávidím Kamilovi, který je po noční. Koneckonců, dnes je v plánu jet stylem "kam dojedeme, tam dojedeme a druhý den to doženeme". Nuže, zkontroluji těsnění na kufrech a začnu do nich skládat poslední bagáž. Zanedlouho jsem svědkem nevídané situace, kdy kufry přetékají spoustami krámů a nelze je uzavřít. Tudíž dochází na redukci nepotřebných zavazadel. Stativ fotoaparátu tedy oželím, druhou bundu vynechám, a spolu s asi dalšími deseti nesmysly to vše hážu na stůl opodál. A hle - hned se našlo místo. Pokus o reorganizaci nářadí pod sedákem sem umožní přemístit malou gola sadu a správkovou sadu na defekty. Asi v 9 hodin s otcem vrtáme díry do nosiče pro uchycení pavouka, do kterého následně motám lahev s vodou, protože už ji nemám kam dát. Loučím se, snad ne navždy, a hurá!

Přesně v 10:12 jsem na místě (tradičně pozdě), můj kolega a jeho krásně zelená ER-6n už čekají. Tak se po roce přivítáme, spolknu Kofilu, probereme první trasový úsek a směle vpřed. Pár následujících hodin je to těžká nuda v děsném horku, kdy se pouze přesouváme na jih, skrze celou Vídeň a spoustu přilehlých vesniček, až konečně stavíme na benzince. Pauza už je nutná, to horko těžce uspává a setsakramentsky dehydratuje. Nikde ani mráček, stín abys pohledal, a tak se krčíme u nějakého skladu plynových lahví v mizivém zákrytu zanedbatelné stříšky, ládujíc se obědem. Jako správný Čech na cestách mám řízek!

Cesta se konečně stává poněkud snesitelnější, trochu se zatáhlo. Ráno jsem sledoval předpověď počasí - tušil jsem, že nějaká přeháňka nás nejspíš nemine, což se také vyplnilo. Zpočátku jsme se, dle Kamilova návrhu, snažili tyto tmavé mraky objet "zleva" tak, že jsme málem přejeli do Maďarska, ovšem oblačnost postupovala vítězně vpřed a celá naše snaha jí uniknout přišla vniveč. První vlna nás trošku zkropila, ale zatím cajk. To jsme však ještě netušili co nás čeká o pár desítek km jižněji, přibližně 80 km od slovinských hranic. Nepromok jsem oblékl preventivně dopředu, ale jen vršek; věřil jsem, že kalhoty nebudou třeba. Jenže! To byl takový rachot, že mi zateklo i do přilby. O mokrém rozkroku ani nemluvě. A pak, když jsme přejeli kopec, na obloze najednou téměř azuro - tak to je pech...

Slovinsko profičíme jen s jednou pauzou na oddech, dokonce tak rychle, že si z něj moc nepamatuji. U nějaké firmy, vyrábějící nerezová zábradlí, doplňujeme tekutiny, a protože už se den chýlí ke konci, je čas zabrouzdat v mapě a najít nějaký kemp poblíž naší trasy. To byl zpočátku problém, protože jsme nebyli schopní na mapě nic najít. Za necelou hodinu stojíme na chorvatské hranici, přičemž jeden z celníků stále mele něco o "marihuana", blbě se tlemí a stále si prohlíží moji občanku. Já jsem mu pořád česky i anglicky odpovídal, že nerozumím, takže po chvíli konečně usoudil, že asi žádnou travku fakt nemám a pustil mě. Následně Kamil zjistil, že opravdu ztratil pravou rukavici kvůli nedovřenému kufru. To dost nase*e, co s jednou rukavicí... Jediné štěstí je, že nevytratil nic dalšího.

Varaždin, to je město, kde skončí náš první den. Asi 20 minut bloudíme městem, hledajíc nějakou ceduli navádějící do kempu, až nakonec zastavuji a s mobilem v ruce se snažím prolomit kletbu aplikace Mapy.cz. Rád bych vědel, jak v ní cokoliv vyhledat. Za okamžik jsou z nás hekři jak se patří, startujeme a směle vpřed, směr Varaždinsko jezero. Stačí zadat klíčové slovo "camp"... Na severním břehu by měl být kemp, očekáváme tedy, že tam najdeme i hospodu, sprchy atd. Zázraky se však nekonají. Hospoda tu sice je, ale tím to končí, pokud nepočítáme chatky všude kolem a volejbalové hřiště s houpačkami. Dáme pár kousků Karlovačka, dojíme řízky a jdeme spát, dnes to bylo dlouhé.

Zhodnocení dne:

Tento den byl pouze dlouhý přesun z bodu A do bodu B s občasnými pauzami. Urazili jsme přibližně 440 km a nic zvláštního se neudálo. Poprvé a naposledy za celý trip jsme využili nepromoky. Těším se na zítřek, škoda, že nemáme v plánu jet k moři... A do přilby mi nateklo proto, že mi praskl levý držák plexi a to netěsnilo.

Den II - Horko, rajče a vysněné moře

Do nového dne mě budí lehký déšť, brzy však usínám. Muselo to být časně z rána, byla ještě tma. Když mě ze spacáku vyžene nutkání jít na malou, už je světlo, a tak popadám foťák a spojím to s procházkou. Včerejší večer nám zpestřila mladá česká rodinka, která sem zabloudila úplnou náhodou - tak, jako my. Pán s paní už jsou také vzhůru, z dálky je pozoruji, jak obdivují naše mobilní obydlí, skládající se pouze ze dvou motorek, plachty a pár starých stanových kolíků. Sprchy zde sice nejsou, ale proč se nevykoupat v jezeru, po ránu je to velmi osvěžující. Nedaleko jsme našli i pumpu. Těžko říct, jestli byla voda pitná (asi ne), ale nepos*ali jsme se.

Dnes je konečně všední den, čili vyrážíme na velenákupy do Intersparu, jenž jsme včera asi dvakrát míjeli. Prozíravě kupuji dvě petky s vodou a něco na zub. Dnešní plán je následující: doženeme to, co jsme včera ani neměli šanci stíhat. Cesta je to opět dlouhá a nudná, teprve u Záhřebu to začíná být zajímavější, konkrétně na obchvatu. Všichni nás pouští, jen naši severní sousedé nám záměrně brání v průjezdu tím, že najíždějí až k čáře. Proti Polákům víceméně nic nemám, ale zde se projevili jako korunovaní hňupi. Nicméně nějak se nám daří to prokličkovat a za půl hodiny už opouštíme město po nějaké divné objížďce. Následuje opět těžce nezáživná cesta v otřesné výhni, kde se nic zajímavého neděje, což je na tom asi to nejhorší. Silnice jsou přímé, ale dosti hrbaté, takže i když vás to v tom pařáku celkem bere i na motorce, tyto cesty vám nedají šanci zadřímnout. Ovšem i tak je to celkem risk, proto se docela hodí, že musíme tankovat. Na benzince jsem nejspíš oslnil slečnu u kasy, od oka tak v mém věku, která mi s úsměvem věnovala jakýsi turistický časopis. Ten jsem si pročítal po zbytek tripu ve volných chvílích. Ta slečna byla pěkná, ale to je vše, co bych k tomu řekl.

Je pravé poledne, což znamená jediné: je čas vzít útokem naše zásoby potravin, a to i rajčata, která si vezu z domu. Usadíme se na zahrádce přilehlého bistra, vše si pěkně rozložím na stolek, a když už se s chutí zakusuji do prvního rajčete, jeho obsah parádně vyprskne všude kam to jde, zejména na mé čistě bílé tričko, které mám na sobě prvně v životě. Fleky žlutého odstínu jsou na něm patrné dodnes. Připadám si jako prase, lidé ob jeden stůl vedle blbě čumí, ale dřív, než spořádám alespoň ta rajčata, se převléci fakt nejdu. S přiblblou myšlenkou "hlavně ať mě tak nevidí ta pumpařka" tam sedím dalších 10 minut a doufám, že nikomu nevadí mé vyzuté boty.

K Plitvickým jezerům jsme dorazili po třetí hodině odpolední a bylo to pro nás takřka vysvobození. Většinu cesty jsme se táhli za kamionem jak ocásek, až posledních 7 km konečně skončila dvojitá plná, a tak jsme mohli "prásknout otěžemi". U kasy si mé prvotřídní "for student" jinoch v okénku mylně vyloží jako "four students", tudíž mi cpe 4 lístky za hrůzostrašných 440 kun (cca 1500 Kč), ovšem po mé verbální defenzívě omyl napraví a můžeme pokračovat. Na mostě přes cestu míjíme nějakou paní, říkající něco jako "ty schody jsou ale blbý hele", tak povídám "že jo!" - holt je to pravda.

Postupujeme dále podél břehu jednoho z jezer a je to krása. Sice to trošku kazí to stálé horko, ale jinak je to pohoda. Čím víc se blížíme vodopádům a kaskádám, tím více davy houstnou a tím zajímavější individua potkáváme. Zde bych vypíchnul jednu zajímavost: potkali jsme dlouhý zástup příslušníků asijských zemí, příčemž ani jeden z nich nebyl schopný jít na pěšině po své straně, všichni si to hrnuli prostředkem, a nejlépe tak, abychom jim uhnuli někde do křoví... Já už jsem tu byl v r. 2005, Kamil nikdy, a tak se asi po půl hodině rozcházíme. On si vše v klidu prohlédne a já pokračuji dále k vodopádu, kde jsou neskutečné davy lidí, proto to beru šturmem nahoru. Pěšinka je to prudká, což odrazuje drtivou většinu turistů, a to mi vyhovuje, poněvadž potřebuji napnout drát. V následujících cca 20 minutách kráčím jakýmsi lesem. Občas se objeví nějaká vyhlídka, občas asiaté, a nakonec se vynořím u přístavu, odkud to směřuji zpět na parkoviště. Cestou se telefonicky domlouvám s Kamilem kde a kdy se sejdem, a že má taky žízeň. Nejhorší na tom horku je, že vám zteplá i voda v petce - na jednu stranu je to hnus, na druhou stranu si na to člověk zvykne a docela dobře to zahání žízeň.

Na parkovišti je naší zábavou hledání kempu na mapě - opět nikde nic. Ty nejbližší jsou až někde u Zadaru. Vypadá to tedy, že se ještě dnes podíváme nečekaně k moři. Herdek, to jsou zvraty! Předpoklad zní "nebudeme tam dřív, než v 7 hodin", ale to nám až tak nevadí, světlo bude dlouho. Čím více se blížíme k vytýčenému cíli, tím více se cesta klikatí, a tím více se těším, až po dlouhých 12 letech spatřím Jadranské moře. Poslední kilometry si na nás připravily spektakulární trasu přes pohoří Velebit (silnice D27), kde sice nebyl povrch žádný šlágr, ale nahánět zde blázna v Audině lze. Výjimečně jsem to byl já, kdo měl náskok, proto jsem nechal koncernový vůz koncernovým vozem a započal fázi čekání, při které se nedělo nic zajímavého.

Silnice D54 je prakticky jedna dlouhá nudle, takže jak obvykle říkává Jeremy Clarkson: "Výkon!" Před Jesenicí konečně vidím ono vysněné moře (byť tedy jen záliv) a v kempu v Seline parkujeme chvilku po sedmé. Majitelka nás vítá s drobným pokáráním, ať mluvíme česky a ne anglicky, protože nám prostě rozumí, a za pár minut se už s nadšením rácháme v té slané vodě. Mé snahy vylovit nějaké ty škeble, jakožto suvenýry, nejsou bůhvíjak úspěšné, ale i tak se mi daří něco málo ukořistit (mušle). Večer končíme v nedaleké restauraci u večeře a točeného Karlovačka, na které se těšíme celý den!

Zhodnocení dne:

Jedním slovem: nádhera! Tedy, zpočátku moc ne, ale druhá polovina dne byla povedená. Krásné silnice i počasí, minimální provoz a jedno panorama za druhým. Potkali jsme pouze jednoho blba, který mi při předjíždění vjel do trajektorie, ale takových tu ještě potkáme... A největší radost mám asi z moře, které jsem strašně dlouho neviděl!

Den III - Horko, zkratka a požár

Úterý, třetí ráno a opět to slunko šíleně peče. Původní plán zněl, že se v moři opláchneme i nyní, ale spokojíme se se sprchou. Stejně z nás za 10 minut povalí proudy potu. Hlad nás vyhání z kempu do místního obchodu, na snídani shodně sáhneme po čokoládových koblihách. Mezitím, co se prokousávám náplní, přijíždí nějaký cizák na Harleyi s až nepříjemně hlučnými výfuky. Když vidím ty šašky, jak se u toho tváří strašně drsně, z kůže mají vše, co jde i nejde, a na hlavě mají toho typického žaluda... No, každý má svůj "styl". Čeká nás pěkně horká várka kilometrů, dnešním cílem je kemp až za Mostarem, takže je čas pohnout kotem.

Neujeli jsme ani kilometr a nějak divně mi v tom pocukává. Už pomalu uvažuju nad tím, že někde zastavím, ale asi po minutě mi dochází, že bych mohl vypnout sytič. Taková hloupost a co to dokáže způsobit. Projíždíme opět včerejší úsek trasy přes Velebit až do Gračace, v něm to stáčíme na jih a frčíme dál po pěkné silnici, čirou náhodou zvané D1. Ta je docela ve slušném stavu, ale sem tam probíhá rekonstrukce, takže pár semaforů nás nemine. Později se nám naskytne nádherný výhled do údolí, kde prostě musím zastavit a napráskat další fotky, o dalších pár kilometrů dále ve vnitrozemí projíždíme obrovskou planinu, porostlou pouze keříky a malými stromky. Až do městečka Knin si nemůžu cestu vynachválit, pak kvalita silnice rapidně klesá, až nás to nakonec vyplivne na jakousi šotolinu, což je, dle navigace, zkratka. Vážně netuším, kde se stala chyba, každopádně teď už je to jedno. Nemůžeme si dovolit vracet se a objíždět to jinudy - zásoby paliva se úží a nemusely by vystačit.

Jak říkával můj učitel matematiky na střední: "Byl to porod, ale podařilo se." Úspěšně jsme se dobrali až pramene řeky Cetiny, na který je opravdu úchvatná podívaná. Přichází i nějací Němci, očividně mají v plánu se v té průzračné vodě vyráchat, nicméně když pozoruji Kamila, který stojí ve vodě sotva po kotníky a optimismem zrovna neoplývá, tak s úsměvem konstatuji "magoři" a jdu si přečíst informační ceduli, na které je vyobrazen i řez pramenem do hlubin země.

Cestu od pramene volíme raději po asfaltu. Sice pořádně nevíme kam nás dovede, ale navigace to jistí. O chvíli později máme možnost pozorovat údolí, kterým protéká zmiňovaná řeka, a není to snad ani čtvrt hodiny a konečně tankujeme na benzince ve vesničce Vrlika. Bezprostředně po tom navštěvujeme obchůdek, kde se vtipným způsobem snažím vysvětlit prodavačce, že chci "ten větší" kus chleba, přičemž stále rukama rozhazuji od sebe. Paní se směje a dává mi najevo, ať jdu za ní a vyberu si sám. No jeden by se smíchy potrhal, to vám povím. A protože je zase poledne, o kousek jižněji stavíme někde u silnice, usedáme do stínu a vrháme se na to pracně nakoupené jídlo. Opatrně dojídám poslední rajče a okurky, které jsem objevil v hrnku.

Po levici Perućko jezero, po pravici nic. Respektive je tam les, ale není na něm nic zajímavého. To se však mění, jakmile míjíme konec jezera - tento obyčejný les se postupně vzdaluje, až je mezi ním a silnici pláň, a je to jen dobře, protože si všímám, že se z toho lesa nějak kouří. Snad tam nehoří... Doma se pak dozvídám, že v Chorvatsku panovaly celkem rozsáhlé požáry. No, hasit to nemám čím, takže pokračujeme k hranicím Bosny a Hercegoviny, které jsou už za rohem. Celnice je někde na kopci, nepatrně zde pofukuje, takže konečně je trochu snesitelněji. Na Bosenské celnici lovím doklady z tankvaku, ze kterého se mi nežádoucně sypou i další věci, takže tam chvilku pobíhám jak blbec a chytám sáčky (ti se tam museli bavit...). Jsme konečně tady, dáme pauzu. Do už tak plné skříňky na hasicí přístroj (který tu naopak chybí) připěchuji svoje odpadky (nikde nevidno odpadkového koše) a zanedlouho se opět pouštíme do dalšího úseku dnešní trasy.

Buško jezero má taktéž tyrkysově modrou vodu, je na něj opět hezký pohled, proto si neodpustím krátkou zastávku na parkovišti v kopci. Když pak překonávám sedlo a sjíždím do údolí, za několika zatáčkami stojí památník s českou (a tuším, že i slovenskou) vlajkou, z dálky luštím i nějaká jména. Nechce se mi zdržovat sesedáním, tak se spokojím s domněnkou, že zde třeba zahynuli nějací motorkáři, co já vím. Na začátku Tomislavgradu si Kamil pěkně lebedí ve stínu benzinky - jen mávnu a jedu dál, očividně pouze čekal. Následně zase čekám já za kruhovým objezdem. Když se náš konvoj konečně ucelí, brázdíme dál touto nádhernou krajinou rozlehlých plání a pěkných silnic.

Nějaká ta půlhodinka je v čudu a už zastavujeme nad dnes třetím jezerem - Ramským jezerem. To je však v něčem speciální: na jaře jej, mimo řeku Ramu, plní tající sněhy a jeho hladina je vysoko, ničím zajímavá. Ale přes léto, kdy se voda rychle odpařuje, objevují se postupně různé ostrůvky, jezírka, zálivy a jiné útvary. To vše je pak lemováno žlutým, vysychajícím, bahnitým dnem, jenž přidává na barvitosti této scenérie. Takže nezbývá nic jiného, než to jet prozkoumat zblízka.

Konec ulice s ukrutným sklonem okolo 30° (ne, opravdu jsem to neměřil) ústí na polní cestu, po které se dostáváme až na břeh jezera. Zde už je cítit závan vysychajícího dna alias vznikající pláže. Původně jsme se chtěli vykoupat, ale nějak jsem se zasekl u kopírování videí z kamery na externí disk, takže nakonec to zůstalo jen na Kamilovi. Zpátky nahoru to bylo celkem o nervy, protože jsem nikdy nebrázdil zarostlou louku na cesťáku. Naštěstí jsem netrefil žádný šutr, díru nebo vyjetou kolej, a tak mi nebránilo nic v cestě do Mostaru. Ta mě baví v tom směru, že stále jedeme horami, podél řeky Neretvy, do která vtéká ona Rama, tudíž pořád je na co se dívat. A když konečně infiltrujeme Mostar, teprve teď si uvědomuji tu odlišnou kulturu země. Je škoda, že už panuje brzká večerní hodina, takže prohlídku města redukujeme jen na Starý most. Ten mě trošku zklamal (ano, musím uznat, že mě před tím Kamil varoval), ale faktem zůstává, že cíl "být v Mostaru" je splněn, tak můžeme valit do kempu.

Kemp Paradise tak úplně rájem není, jak název praví, ale to teprve zjistíme; nyní, chvíli po příjezdu, jdeme z kempu do vedlejší restaurace na večeři. Sedíme zde sami, popíjíme Sarajevsko pivo ze čtvrtinkové lahve (nic moc, ale dá se), probíráme již uplynulé i budoucí a zanedlouho je večeře na stole. Zde bych rád varoval před pohostinností zdejších v případě, že vám budou nabízet domácí kořalku, v našem případě slivovici - já jsem to risknul, nicméně po mých grimasách, gestikulaci a hrdelním odkašlání svůj kalíšek Kamil raději nenápadně frknul do prázdné lahve od piva. Tohle mělo se slivovicí společné lautr ho... Půlnoc se pomalu blíží, ale ještě bych rád dokopíroval zbylá videa, tak tedy usedáme v kempu k "prvnímu pivu zdarma na uvítanou". Bylo to čepované do třetinkového kryglu a nevím co to bylo, ale buď nás chtěli zabít, nebo chtěli, abychom zabili my je. Protože to byl takový blivajs, nedopil jsem to (asi se jim to zkazilo) a šel jsem spát.

Zhodnocení dne:

Třetí den byl o něco zajímavější, opět pěkné silnice, až na nějaké ty enduro vložky. Jihovýchod Bosny a Hercegoviny se mi líbil díky nekonečným pláním, krásným jezerům a také k tomu přispíval fakt, že jsem zde byl prvně. Asi nejvíce se mi líbilo Ramské jezero a pramen Cetiny, Mostar mě moc nenadchnul. A ty škeble, které jsem předešlý den tak pracně ulovil v moři, jsem zapomněl v kempu v Chorvatsku.

Den IV - Mraveniště, trajekt a silnice, jakou svět neviděl

Tato noc byla vskutku dílo pekelné. Měsíc zářil jak blázen, opodál svítila pouliční lampa, a aby toho nebylo málo, pořád mě cosi děsně kousalo. Převaloval jsem se prakticky celou noc, a když konečně začalo svítat, bylo to pro mě hotové vysvobození. Okolo půl sedmé jsem na nohou a jdu prozkoumat kemp. Všude panuje ticho, jen z karavanu opodál je narušováno chrápáním Poláků a od silnice je slyšet jedno auto za druhým. No nic, nachystám si snídani, uvařím kávu... "A hele, mravenec... a další... a tady taky!" Pojmul jsem lehké podezření, že něco není v pořádku. Kam se podívám, tam leze mravenec. Po dalším ohledání jsem ujištěn v jedné věci - lehli jsme si na mravenčí trasu mezi dvě mraveniště. Nebudu už rozvádět, jak jsem naložil se zbylou vařící vodou na kávu, každopádně jsme se sbalili a odjeli dokonce tak rychle, že se Kamil musel vracet pro holící strojek, který opomněl na toaletě.

Dnes je v plánu přejet do Černé Hory a kempovat kousek od Skadarského jezera. Tak tedy koně moje hijé, vyrážíme na Bileću. Cestou mezi zmíněným městečkem a Stolacem projíždíme nějakým kaňonem, který posléze přechází v další veleúdolí. Zde je silnice ve stavu, že se asfalt, často i z poloviny, hroutí do hlubin srázu po pravici. Párkrát vymetu celkem solidní díry, přičemž doufám, že mi někde neruply moje hi-tech kufry. V Bileći už zase okupujeme čerpací stanici. Fascinuje mě, že tu nikdo nehrotí nějaký vjezd nebo výjezd z benzinky; jak kdo přijede, tak tankuje. Buď tu mají válku nebo něco podobného, protože benzin je zde nejspíš na příděl - ať jsme se snažili, jak chtěli, ani jednomu nám stojan nevydal více, než 15 litrů paliva. Každopádně na 300 km mám vystaráno i tak.

Nedaleko za městem se silnice rozděluje, my se ubíráme dál po levé odbočce. Silnice R431 se stále zvedá, přičemž po pravici lze pozorovat další krásné jezero Bilećko. O jednu krávu na silnici, jeden předjetý kamion a jeden podjetý most dál už leží celnice. Chvíli jsme si počkali, v té výhni z nás teklo jak při posledním soudu. Projíždíme spousty vesnic či osad, očividně po nepříliš staré silnici, všechno klape jak má, a dokonce míjíme i zákeřně zašitou policejní hlídku. Silnice se začíná klikatit a mírně svažovat, objevují se první tunely - začínám tušit, že Kotorský záliv je na dosah. A vskutku, nalevo už zpoza skal vyčuhuje mořská modř. Počasí je třetím dnem jak přes kopírák: azuro, obláček jen ojediněle a šílené vedro. Čím více tunelů projíždíme a čím více klesáme, tím více se pod námi rozprostírá Boka Kotorska. Je to pohled k nezaplacení, kazí to jen všudypřítomné odpadky.

Jelikož chceme pokračovat do Kotoru, máme dvě možnosti: buď celý záliv objedeme, nebo si cestu zkrátíme trajektem. Protože nás lákala zkušenost jak se budou na lodi motorky chovat, volba byla jasná. Za pouhé 2 € se vesele naloďujeme. Měli jsme štěstí, trajekt zrovna připlul. Na druhý břeh to trvá sotva 10 minut, i tak si to užívám. Cestou po pobřeží jede výjimečně Kamil v čele, a když na poslední chvíli zbočí doprava k pekárně, uvědomím si, že mi vlastně docela vyhládlo. Vše mají čerstvé, takže by byla škoda se do toho nepustit hned, usedáme tedy ke stolku a obědvajíc pozorujeme okolí a záliv samotný.

V Kotoru je dost hustý provoz. Hledáme nějaký flek pro stroje, abychom mohli vyrazit na průzkum města. Na placeném parkovišti to zašijeme kde se dá, já se převléknu a můžeme jít. Naše rázná chůze se cestou k pevnosti postupně mění v seniorské tempo s občasnou pauzou na focení. Možná to nebylo jen kvůli focení... Náš sportovní výkon trval zhruba 40 minut, a když máme konečně tu čest spatřit tvrz v celé své "kráse", tak si myslím, že lepší, než pevnost, je rozhodně ten výhled na záliv. Pro ty, kteří by sem chtěli zavítat: vstupné je 3€ za osobu, v moto oblečení je to sebevražda a hlavně nečekejte žádné zázraky, stojí to v podstatě jen za ten výhled, tvrz je ruina. Je zde nějaký mladík, snad o pár let starší, bez trička a opálený do ruda, tak jej požádáme o pár fotek. Později se dáváme do řeči: zjišťujeme, že je Angličan, přijel výletní lodí, jenž kotví dole (pochopitelně), je tu na něj šílené vedro a už by měl vlastně pomalu jít, protože v 5 odplouvají. Rozloučíme se, ale i tak se nám daří jej předstihnout. Cesta dolů je rychlejší, ale bez vody - tu jsme vypili cestou tam. A protože se chceme trošku zregenerovat po této vysokohorské túře, jdeme se vykoupat do moře na místo, které jsme si vyhlédli shora. Sice jsme neměli dalekohled, ale dědův foťák s 30x optickým zoomem byl dostačující.

Dost bylo flákání, musíme zase kousek popojet. Zásoby na večeři a snídani máme z obchodu u parkoviště, čili nic nás neomezuje v klidné a nerušené cestě až do nebe. Čtete správně - cesta totiž vede neustále vzhůru a za pouhou půlhodinu jsme o kilometr výš, nad všemi skalními masivy v zálivu, a to je panečku výhled jako žádný jiný. Dle Kamilových slov to bylo nejlepší místo za celý trip a s tím částečně souhlasím. Na vyhlídce jsme strávili asi čtvrt hodiny, za kterou jsem stihl napráskat několik desítek fotografií. I přesto jsem měl stále pocit, že tento jedinečný pohled nejsem schopen dokonale zachytit. Každý okamžik někdy musí skončit, tak tedy usedáme do sedel a vyrážíme na poslední úsek - do kempu.

Dle navigace nás čeká asi 70 km, po jakém povrchu už nám ale neřekne. Cestou potkáváme kolegy ze Slovenska. Ten první, který měl náskok, s námi prohodil pár slov: prý s nimi jede kamarád na chopperu a už to jednou položil. Pán je asi fajnšmekr, jsem zvědav, jak se popasuje s těmi vracečkami cestou dolů do Kotoru. Popřejeme si šťastnou cestu a mizíme. Silnice je čím dál tím více zanesena jakýmsi svinstvem (snad pískem či hlínou), později se objevují stavební stroje. Výhledy jsou tu stále krásné, pořád se otáčím směrem do údolí, abych zachytil tu klikatící se cestu, ale moc to nejde. Jakmile se přehoupneme přes sedlo, objeví se malebná krajina vnitrozemí, plná zeleně, protknuté bílými skalami a klikaticí se silnicí, která už se nás nemohla dočkat. Tato cesta si na nás totiž připravila pěknou chuťovku, a to v podobě končícího asfaltu, na který navazuje sotva uválcovaný makadam. Když už nic, tak je to aspoň z kopce; následujících 8 km svažujícího se štěrkoviště zdolávám s vypnutým motorem, jen za svistu řetězu. Co mi vadí víc, než "vozovka", to je prach, který se všude víří.

Do kempu zbývá necelých 30 km a brzo budeme odbočovat. Jenže to by nebylo ono, to bychom z toho vyšli moc levně. Navigace ukazuje 200 metrů do odbočky, tak pomalu dávám blinkr... Vlevo jsou jen svodidla, sráz a nic víc, vpravo skála. Hergot, co to je? Jednoduše je tu odbočka, která tu není. Na nedalekém odpočívadle rozmlouváme o dalším postupu. Mezitím, co si fotím pevnost Kosmač, kterážto na dohled jest, Kamil nachází nějaké kempy. Volíme jeden z těch nejbližších a prý mám jet napřed - že mě stejně dojede. Hrdě se chvástám, že nemá šanci, ale za 7 minut se ukazuje, že moje snahy zapnout vyšťavenou kameru si vybraly daň z mého náskoku, tudíž zelená Kawasaki je mi opět v patách. Výhled na pobřežní město Budva a volné moře při západu slunce je opět náramný, zároveň mě však štve ta vybitá kamera. Zastavovat kvůli ní už nebudu, tak někdy jindy.

Pár minut po sedmé rozbíjíme tábor v autokempu Buljarica, sousedícím s pláží. Všímáme si české registračky na BMW opodál, takže asi "nás" tu bude více. Ze stanu, hned vedle stroje, se vyklube jen o něco starší kluk, tak prohodíme pár slov a za chvíli už společně kráčíme do restaurace na večeři. U piva a dobrého jídla pokračuje naše konverzace v přátelském duchu, i číšník je docela pohodový, celkem i vtipný týpek, a když později vypadne proud, nikomu z nás to nevadí a číšník si z toho dělá ještě srandu. Tak fajn, dnes toho bylo taky dost, moučník už si dávat nebudu, takže se jde spát.

Zhodnocení dne:

Přejezd do Černé Hory si na nás přichystal nové úseky silnic, takže jízda mezi skalami a skrze hory byla jako pohlazení po duši. Kombinace trajekt-motorka byla zajímavá zkušenost, čekal jsem, že to bude padat ze stojánku jak zralá švestka, ale loď se sotva houpala. Kotorská pevnost spíš nic než moc, ale město dole a výhled na něj už byly výrazně lepší. Opět panovalo ukrutné horko, no děs...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE