sumoto_duben



Expedice Albanie 2022

Tak nějak po letech m....í se v blátě na krosových motorkách jsme taky dospěli do bodu, že jsme místo závodů a nahánění čím dál mladších soupeřů objevili kouzlo cestování. Naše loňská cesta ve třech do Rumunska nás namlsala, takže jsme začali plánovat kam příští rok. Původní plán byl naše sestava z Rumunska doplněná o Rohlajze a Standu, nakonec bratr jet nemohl ze zdravotních důvodů a na poslední chvíli se k nám přidal Hof. Volba Albánie ta byla jasná už po příjezdu z Rumunska. Konečná sestava nakonec je následující: *Bára tedy já - Ducati Multistráda 1200S *Luboš - Yamaha Tenere 1200 *Rohlajz - Triumph Tiger 1200 *Standa - BMW GS1200 Adventure *Hof - BMW GS1200.

Kapitoly článku

1. den 7. 9. 2022 – přesun do Slovinska

Vstávám v půl šestý ráno, abych se sbalil, jelikož odjezd je naplánován z Votic od pumpy Oktan na 8h. Jsem sbalený, motorku ověšenou kufry tlačím před stodolu(garáž) a došlo mi, že nemám plavky, takže zase motorku zpět a domu pro plavky. S pocitem, že mi stejně něco chybí vyrážím k pumpě, kam to mám cca 10 km a cestou se mi rozsvicí kontrolka motoru – super. Na místě už čeká Rohlajz se svým dvanáctistovkovým Tigrem i Hof na svém dvanáctkovém Helmutu, Luboš ještě klasika nikde. Za chvíli zabublá dvouválcová dvanáctka Yamaha a Luboš doráží k pumpě taky, hned na něj vysypu, že mi svítí kontrolka motoru a jet tak 4000 km se mi nechce. Voláme tedy do Miličína, kde mají chlapi motoservis a hlavně Texu – napíchneme mojí Rudou Soňu a chyb jak v písemce z chemie. Luboš si vybavuje, že když jsem měl u něho motorku na servis, tak si při rozpojeném konektoru zapnul ten bezdrátový klíček, mažem chyby, projedu, načtem znovu čisto – paráda. Hof s Rohlajzem zatím jeli na pumpu do Sudoměřic, kde příbíráme Standu na dalším Báwu a informují ho o mých problémech. Dorážíme chvíli za nimi a domlouváme se, že v rámci času přetrpíme cestu do ČB po dálnici, z Budějek jedeme na Třeboň a přes Nové Hrady do Rakouska. Nocleh jsme si naplánovali ve Slovinském Hradci, cesta ubíhá dobře, tak se stavíme na pozdnější oběd v Bosně, respektive v bistru „Bosna“ ještě v Rakousku, šidíme se nealko pivem a vyrážíme dál směr Slovinsko.

Ve Slovinsku začíná dešťová přeháňka zrovna když míjíme kavárnu se zastřešenou zahrádkou, rychle parkujeme a už sedíme u kávy. Vypadáto na rychlý konec deště tak, ještě na Booking a zabukovat spaní, naše vyhlídlé už není k dispozici, tak hledáme v jeho okolí jiné – Šostanje (dysgrafici a dyslektici pozor) je jasná volba. Upravíme cíl v navigacích, platíme a valíme na Šostanje, je po dešti. Naše bydlení je na samotě v lesích na kopci jak Sněžka a asfalt už tam nevede-před spaním trochu offroadu neuškodí, lesní cesta je z deště slušně rozmáčená a já zjišťuji, že Multistráda není zase úplně Multi.

Uložení řídítek v brejlích na gumách je super na silnici, ale v terénu, kam ty naše 300kg mrchy zařezávají slušně přední kolo, mi totálně chybí odezva právě od předního kola. Jó, mít tady teď FC350, co osiřela v garáži. Před setměním dorážíme před ubytování, tam závora, chceme jí zvednout a zaparkovat u chaty-nepřipadá v úvahu, varuje nás domácí nebo spíš správce. Dole v domě je něco jako restaurace - super, pivo bude, ale nevaří se.

Jdem se ubytovat do patra a ve Slovinsku to mají asi opačně, dole je RaJ a nahoře peklo. Místnost 10 m2, jedna manželská postel, jedna palanda a jedna přistýlka, vše čeká na rekonstrukci nebo už nejspíš začala. Dělají frajery a hajzly mají na chodbě a bez dveří 😊.Vracíme se tedy dolu, zamykáme motorky a posilňujeme se před spaním ještě dobrou místní pálenkou. Máme ujeto cca nějakých 460 km.

2. den 8. 9. 2022 – Bosna čeká

Ráno děláme snídani z našich zásob, kávu a čaj nám dělá hostitel, balíme se a zase offroadek dolů. Nabíráme směr Chorvatsko a už před hranicí s Bosnou začínají navigační potíže, každá navigace nás vede jinam, končíme zase na šotolině a Hof končí s dírou ve svém zadním Škorpionu.

Klucí mu tam dávají knot nebo radši dva a pak už jen půlhodinka tělocviku s pumpičkou. V zadku nemá Hof papriky za 16,50, ale jen 1,2 baru. Sháníme čerpačku a ona žádná, konečně pumpa, ale nemá vzduch, další pumpa nemá zrak a asi až u pátý Hof dofukuje na 2,7 baru. Navigační problémy pokračují, asfalt střídá šotolinu a jsme rádi, že jsme dnešní nocleh zabukovali již ráno u snídaně, jelikož data v Bosně nám nechodí nikomu. Píšeme na ubytování, že dorazíme tak okolo 20 h. Jak ten den nezačal nic moc, tak cesta podél řeky Vrbas byla krásná, prázdná a rychlá, jízdu si užíváme, všichni jsme zde tahali jak blázni a parádně se svezli.

Dorážíme do Vajec teda po jejich do Jajcí, ubytování nacházíme celkem bez problému, ale horší je se do něho dostat. Přichází cca 70. letý soused, domlouváme se s ním, ani nevím jakým jazykem, asi to bylo Esperanto. Motorky prý máme dát na dvorek a klíč od apartmánu v podkroví máme v kodové schránce u dveří, kód nám poslal booking na email, ale jak se dostat do emailu bez dat. U dveří do apartmánu už je i wifi, snažíme se starému pánovi vysvětlit, že potřebujeme „password“ k wifi, ale to nikdo esperantem neumíme takže smůla, do toho se starý pán otáčí a odchází. Koukáme po sobě, kdo mu co řekl a čím ho urazil, ale starý pán se po chvíli vrací se svým klíčem od apartmánu - máme vyhráno. Heslo na wifi je napsáno v obývacím pokoji, připojujeme se  stahujeme mejly ,vyřizujeme Whatsapy a hlavně děláme pořadník na sprchu a wc. Ubytování je parádní, dvě ložnice,,kuchyň, obývák a koupelna.Po rychlé hygieně vyrážíme do města na večeři a prohlédnout vodopády. Večeři řeší výborný kebab, ale vodopády už jsou po tmě. Dohoda je tedy jasná, vodopády ráno a jde se ještě na pivo, cestou k ubytování míjíme hospůdku na rohu a v ní čtyři místní a vrchní, volba byla jasná. Dopíjíme ty naše piva a dohadujeme se, zda ještě další a najednou už stojí na stole s dodatkem od vrchního, že to je od stolu vedle. Říkáme si, blbej kdo dává, blbější kdo nebere a nahrneme je do sebe, a nenapadne nás nic jiného, než k vedlešímu stolu poslat pálenky od nás. Během další chvíle už nás část sedí s místňákama u stolu, v ruce telefony, ukazujeme, kde kdo bydlí, kdo co dělá apod. Přisedá i vrchní a ukazuje nám svůj chrám smrti se svými lovecký trofejemi, mezi těma potvorama nechybí ani medvěd prý střelený zde. Dále se dozvídáme, že to vlastně nejsou Bosňáci, ale Chorvati žijící v Bosně, prý se tady žije lépe. Jeden z nich tu dělá učitele, druhý má obchůdek s elektronikou apod. O půlnoci se slušně rozloučíme a jdeme spát.

3. den 9 .9. 2022 – čeká nás Sarajevo a Durmitor

Ráno vstáváme do jemného mrholení, původně jsme chtěli vyrazit okolo 7:30 h, ale to nestíhá ani Jirka nebo radši Rohlajz (abych držel jména) a ten před osmou vyráží do místní pekárny – holt na všechno třeba odborníkou. V klidu děláme snídani ve vybavené kuchyni a pokoušíme se vzbudit Standu. Plán je návštěva Sarajeva, torza olympijského hotelu a ještě i torza bývalé bobové dráhy nad Sarajevem, pak přesun do Černé Hory a prohlídka Durmitoru, nocleh v Žabljaku. Vyrážíme s minimálně dvou nebo tříhodinovým zpožděním ještě k vodopádům, a pak už směr Sarajevo, cesta celkem ubíhá, když najednou na cestě do Sarajeva zase zmizí asfalt a jedeme znovu několik km po šotolině.

Do Sarajeva dorážíme v pohodě, ale bobovou dráhu nad Sarajevem nemůžeme najít, asi nejsme sami, kdo jí hledá, dojíždí nás skupinka Němců na Helmutech. Bobovou dráhu vzdáváme, dáme si piknik nad Sarajevem a jedeme k hotelu, ten nacházíme bez problémů, ale focením a prolézáním jeho trosek utrácíme čas.

Konečně nasedáme na motorky s domluvou, že někde zastavíme na pozdní oběd a přes wifi si domluvíme ubytování, to se však nestalo a Luboš, co jede první, to chce dorvat do cíle dnešní etapy, přejíždíme hranici z Bosny do Černé Hory malým přechodem s dřevěným mostem přes řeku Taru, začíná pršet, berem nepromoky, neprší, sundáváme nepromoky ….Rohlajz, který už tu byl, navrhuje najít ubytování a spát zde, no nakonec děláme velkou p……u a jedeme dál. Z údolí okolo řeky Piva ještě něco vidíme, ale od Pivského jezera už mlha jako prase a stmívá se, od jezera se cesta zvedá do těch 2000 m.n.m. a tam už jedeme regulerně potmě, v bouřce a větru jako kráva. Viditelnost tak na 4 m před sebe, s dálkovými na 2 m, jak když si před sebou tlačíš bílou zeď. Rychlost se pohybuje někde mezi 20-40 km/h a Žabljak je k nedojetí, stavět stany v Národní parku je nesmysl a z technických důvodů i nemožný. K pumpě do Žabljaku dorážíme někdy okolo 20-20:30 h, dotankujeme, vyždímáme si komplet mokrý věci, Hof se klepe jako drahý pes a jedem do kempu Razvršje. Za bránou potkáváme odjíždět majitele a ten nám oznamuje, že pokoje má plné, ale stany si prý můžeme postavit. To jednomyslně odmítáme, tak nám nabízí šílený pajzl, hned za dveřmi voda, asi zatéká z deště, půl hodiny vymetáme vodu a jdeme spát bez sprchy, bó mokrý jsem dost a co je mokrý je i čistý. Ta sprcha byla fakt hnus.Vlastně si ještě uděláme nějakou konzervu k večeři a nasraný jdem spát.

4. den 10. 9. 2022 – plán byl dojet k jezeru Komani

Ráno kontrolujeme motorky, všechno mokrý, ale přestává pršet. Zjišťuji, že při těch offroadech jsem vyklepal šroub na držáku zadních kufrů, oprava kurtou a hotovo. Jdeme zaplatit domácímu to hnusný a v porovnání s Bosnou i drahý ubytování, ten nám vnutí kávu, tak u ní domlouváme dnešní den. Priorita je vrátit se a projet si Durmitor.Počasí se udobřuje a nakonec je jak ze žurnálu, projíždíme si Durmitor za sluníčka a nestačíme se divit, kde jsme včera jeli potmě, blbci-slabé slovo.

Oběd dáváme v Žabljaku v hotelu a ten nám trochu zvednul náladu stejně jako to počasí, domlouváme se, že budeme muset přidat den, protože touto dobou už jsme se měli naloďovat na jezeře Komani, konkrétně ve Fierze. Plán je, že nebudeme nic rušit a přeplánovávat a holt dnes někde přespíme. Jedeme tedy dle plánu k Durděvičovu mostu a odtud nabíráme směr Kosovo, konkrétně Péč. Pohybujeme se pořád v horách ve výšce cca 2000 m.n.m., motorky nejedou chvíli rovně, levá střídá pravou, až už nás ty zatáčky unavují. Na hranicích do Kosova potkáváme českou policistku, která náhodou slouží zde, prohodíme pár vět a sjíždíme ke Kosovcům, tam platíme povinné ručení na motorky asi za 10 euro a přes Kosovo vjíždíme do Albánie. Se soumrakem přijíždíme do Fierze k jezeru, je zde hostel a restaurace, sedáme na pivko a hospodského se ptáme na trajekt, ochotně volá kapitánovi a prý není problém, ráno v šest se vyplouvá. Domluvíme tedy ubytování, zaparkujem motorky a pokračujeme v pivech a objednáváme i tousty k večeři. Klucí pořád nechtějí věřit, že pojedeme tím hybridem, autobus navařený na lodi-tam se prý nemůže vejít našich pět motorek s kuframa. Luboš tvrdí, že skoro nespal z toho, jak to ráno dopadne, ale občas se mu zapínalo zvukové zařízení, takže víme, že spal. A to šel s Jirkou spát jako první, my to s Hofem a Standou ještě trochu potáhli.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (14x):


TOPlist