BalkanTrip 2012

10.den

Vstáváme okolo sedmé a valíme k dílně, kde nakládáme bulharovi motorku na vlek, jen se směje. No každopádně, fotíme co můžem, co kdyby. Mašina naložená, zdarec! Odteď jedu sám. Před asi 10 lety jsem byl kousek odsud naposledy u moře a tak to vyrážím omrknout. Málem jsem to už nepoznal, místo štěrku silnice, mraky hotelů a hafec lidí. Všichni mi připadají jak z Účastníků zájezdu. Nejvíc to zabila nevábná žena pozdně středního věku (pracovně vydra) vedoucí svoje dva sviště na pláž, když povídá: „Na motorce až z Brna jo?“ Asi se mi nechce vysvětlovat, jak jsem přiletěl na své vesmírné lodi, kterou jsem zaparkoval na poli a zbytek jedu na mašině. Po opláchnutí v moři, extempore s plavčíkem a nic moc obědu raději jedu pryč. Hlava na hlavě, tohle není můj sen o dovolené. Frčím po dálnici na Sofii, jsem hotovej, málem usínám a tak si na odpočivadle dávám dvacet. Pomohlo to a tak si to doslova spálenou krajinou, v ukrutném vedru jedu směr Šumen a Ruse. Kdo ví, jak napsat Ruse v azbuce, ví, kam jsem to vlastně jel . V Bulgaristánu se mě vlastně ani nic nelíbilo, města hnusný, příroda veškerá žádná. Večer hledám kemp a nacházím, jen je zavřený. Nicméně se domlouvám s místním dědou, že tu můžu spát. Už jsem usínal a najednou mě málem přejede němec v autě. Za autem tříkolku a že tu bude spát, že jsme dva a bude to bezpečnější. Usínám, nechci se s ním bavit. Nakonec něco prohodíme a on mi na krabičku cigaret píše kontakty na motorkáře v Oděse. To se může hodit. To je tak, když si myslíte, že se už nic nestane.

11.den

V šest ráno mě budí čerstvý kafe hned u hlavy a ZZ Top na plný pecky. To jsem si teda nepředstavoval. Pospávám, je na mě brzo. Kafe mi nakonec vypilo štěně, co se potloukalo kolem. Loučíme se. Dnes se na letišti v Bukurešti mám setkat s kamarádem z práce, má dovolenou a tak u něj můžu zůstat a trochu se zcivilizovat. Potkáváme se podle plánu, maminka vaří úžasný oběd a já si konečně dávám sprchu. Po obědě je v plánu prohlídka Bukureště. Asi jsem byl na cestě dlouho sám, ale takých bab co sem viděl…hmmm.

 Procházíme město a hlavně hledáme sídlo parlamentu. Co říct, je to megalomanská stavba, asi jako všechno co dal Ceausescu postavit. Večer pivko ve staré části Bukureště a tím je prohlídka u konce.

12.den

Vůbec se mi nechce odjíždět, ale mám toho před sebou ještě moc. Loučíme se a maminka mi nabalí sváču na cestu. U města Galati se zjevuje scéna jak z Verneovky, na obzoru město a vedle další, složené z komínů a továren, zajímavý kontrast.

Galati leží téměř na hranici. Poprvé vjíždím do Moldávie, i když asi jen na kilometr. Přejetí hranic trvá asi dvě hodiny a stan stavím hned za závorou přesně pod cedulí vítající zbloudilce na Ukrajině.

 Nikdo tu „prý“ nekouří, to vezu ty cigára na úplatky zbytečně? Ráno ještě vyměnit peníze a hurá na Oděsu.

13.den

Cestou se střídá šotolina s novým asfaltem. Zajel jsem si do jakési vesnice, zase machr bez GPSky. Místní kamsi ukazují tak tam jedu. Je to tady – Oděsa. Vytrestala mě hned, ztrácím se jak malý děcko, jezdím malýma uličkama, všude policajti a ty Potěmkinovi shody nikde. Kdesi stavím a chci se projít, přimotá se ke mně slušně anglicky mluvící taxikář, jestli nechci pomoct, to víš, že chci! Hledám doporučený kemp Dělfin. Neví, ale prý to najdem. Nutno říct, že za 120 hřiven. To díkec, najdu si to sám. Nenašel. Nakonec stavím mlaďochy na skůtru, taky netuší, ale aspoň mě vyvedou na správnou silnici, kterou bych nenašel ani v nejdivočejším snu a to jsem měl podrobný plánek města. Podle mapy je to v úplné zadnici, jestli tam mašinu nechám, tak do centra pojedu šalinou dva dny. Už jsem fakt nasranej, hodlám se na to vykašlat úplně a jet pryč. Beru benzin a v tom mi bábuška povídá, dyť ty schody jsou tady za rohem, no a fakt nekecala. Parkuju přímo pod nima a jdu to omrknout. Už mě to ani nepřekvapuje, přitočí se nějakej Ital, že je tu prý taky na mašině. Nu dobrá, zná to tu, tak mě aspoň provede. Provedl.

Večer si ještě dáváme večeři. Chci odjet, ale už je tma, nabízí mi ubytování u sebe na pokoji v hotelu. Moc se mi to nezdá, snad má Enrico akvárko. Nakonec proč ne, už je pozdě. On jde na hotel pěšky, já na mašině. Doráží asi o 20 minut dřív, zase jsem se ztratil. Pokoj, spíš jedna místnost s manželskou postelí mě lehce znervóznil. Opravdu se mám rád a tak spím na zemi zapnutej až po krk ve spacáku.

14.den

Naštěstí jsem se neprobudil o zážitek bohatší. Ráno to ještě dokreslí pasák, co nám nabízí zaručeně úžasnou děvocku krasivaju. Je to tady prostě jiný, už se jen směju. Z Oděsy mě pro změnu vyvádí řidič džípu.  dteď už je to jen jízda směrem domů a taky to tak vypadá. Nebaví mě to, vidím se doma. Po cestě toho moc k vidění taky není, potkávám akorát Slováka Martina na kole, machr. Jede z Krymu a chce dnes dojet až do Kišiněva. V tomhle vedru mu není vůbec co závidět. Tak si říkám, že cestovat na motorce je vlastně dost luxus. Jediné zpestření dnešního dne je průjezd komoušským skanzenem – Podněsterskou Moldavskou republikou. Hned ze startu je o zábavu postaráno, když na mě celník řve, kolik mám peněz a že tranzit stojí 25 éček. Dělám blbýho, prachy nedám, nechcu. Lezu jim do zadku a chválím tu obludnost se srpem a kladivem, který říkají vlajka. Borec nasraně odchází a nechává mě svému osudu. Nutno říct, že tohle divadlo viděli všichni okolo a tak se mě pár dobrých duší ujímá a radí, ke kterým okénkům dál. Nakonec přejíždím hranice chudší o 37 hřiven za jakési pojištění. Rázem se člověk ocitne o pár desítek let zpět. Z překvapení mě probouzí cesta do Tiraspolu zatarasená tankem. Vojáci jsou v pohodě, ale fotku báwa s tankem si udělat nemůžu. Je to tady prostě jiné, zvláštní. Všechno je až vojensky pěkně upravené, obrubníky natřené černou a bílou, tráva posekaná, kytky. Na druhou stranu se jen udržují při životě staré věci, protože na nové není. To co jsem viděl jezdit po Tiraspolu, bylo opravdu zarážející. Raději jsem si držel odstup, něco mohlo odletět každou chvíli. Nejvíc mě ale dostal vojenský bunkr uprostřed křižovatky. Stejně bych se rád vrátil, svým způsobem to láká. Po průjezdu rokem 1980 je tu další hranice, tentokrát Moldavská, další hodina v pytli.  pět platím 1 euro, jako jakousi ekologickou daň, tentokrát ale pojedu dál, než jen kilák. Dnes by bylo dobré dojet co nejdál, abych měl čas na Zakarpatskou část Ukrajiny. Po cestě leží město Iasi, sem se rozhodně bude stát zato vrátit. Začíná se stmívat, dneska si ten hotel zasloužím. Všude je nějak plno, ale nakonec se zadaří, je to luxus a na pokoji je i minibar, takže super. Večeře byla vynikající, personál mluví plynně anglicky a může se kvůli mně přetrhnout. Utrácím poslední lei za pivko a konečně jdu spát voňavej.

15.den

Nějak jsem si nerozuměl s budíkem a tak vstávám později. Ke snídani je na výběr ze sedmi druhů menu, ani se to nedá všechno sníst a jak zjišťuju, je to v ceně. Dnes je v plánu veselý hřbitov v Sapantě a překročení hranic v Solotvinu a opět to bude jen o honění kilometrů. Vybírám hlavní tahy, ale i tady je se na co koukat. Silnice se kroutí hornatým severem Rumunska. Malá městečka, vesničky, ale hlavně krásná příroda. Už su zase sčastný.  umunsko má takové specifikum, všechny domy ve vesnici se staví zásadně okolo silnice, takže taková vesnice má i několik kilometrů. V tomhle vedru je to na padnutí a tak se zrychluje a zrychluje, až se zjeví plácačka. Mám v Rumunsku od příslušníků pěkný video. Nicméně jsem nic neplatil, prý mi to pošlou. Veselý hřbitov už se asi dost proflákl, protože je tu lidí jak na pouti a ne jak na hřbitově. Dokonce se tu i platí vstupné. Jen jsem nakoukl a valil zas pryč. Hranice s Ukrajinou zabírají další hodinu, je tak 40 stupňů. Tady nastává další vtipná věc, azbuku neovládám a tak co 5 kilometrů zastavuju a konzultuju s mapou správnou cestu. Dokonce ani místní netuší co a kde je Koločava. Nakonec se zadaří a stojím před četnickou stanicí. Stojí tu ale i autobus ostraváků, takže ubytko není. Úžasná Natálka ale zařizuje ubytování u bábušky naproti. Za 50 hřiven spím v posteli její vnučky. Večer se družíme. S ostravákama, ne s vnučkou.

 

16.den

Utrácím poslední hřivny za snídani a vyrážím. Je to tady prostě nádherné, jedu krokem, kochám se a přemýšlím jak tuhle oblast zpět připojit k česku. V Pylypci okouknu kemp U Leva. Nikdo tu není, prohodím pár slov s majiteli a slibuju, že příští rok určitě přijedu. Do Mukačeva už vede nová dálnice, ale volím starou cestu, času je dost. Při posledním tankování už se opět projevuje ta chuť být doma, jsem zpruzenej. Pumpař se se mnou dohaduje a ještě se divý, že mu nerozumím, odcházím. Hranice na Slovensko je ještě větší opruz. Nadrzo předjíždím celou frontu, cca 50 aut. I tak přechod trvá skoro hodinu. Podle celníka je to ještě rychlý. Cílem je kemp na Zemplínské šíravě. Přijíždím asi kolem třetí hodiny. Konečně už nic nemusím, skáču do vody, piju, jím. Dává se se mnou do řeči starší chlapík, je tu se ženou a dětma na dovolené. Neskutečně se mu líbí motorka a celá cesta. Leje do mě piva a kořalky a vykládáme do noci. Noc byla záživná, jediný otvor nezůstal suchý. Vzpomínám na Natálku z četnické stanice a lovím prášky proti střevní chřipce, co mi dala. Jako by to věděla.

17.den

Vedle kempu to tucalo až do rána. Cesta do Košic byla utrpení. Zdárně nakládám motorku na vagón a jdu umřít do kupé. V Praze už jen přesun ke kamarádům a rychle spát. Druhý den jím jen piškoty s čajem a Imodium, krásný konec dovolené. Zítra jdeme na koncert Red Hot Chilli Peppers, tak snad se tam neposeru. No a to je vlastně konec, v úterý vyrážím brzo ráno na závěrečnou etapu po D1 do Brna. Nestíhám, jako vždy a tak jedu přímo do práce.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE