Balkán 2019

z Česka do Albánie a přes Makedonii zpět

Kapitoly článku

den 1.  (středa 12.6.);   Brno – Barcs (H), ujeto 480km.

Odjezd z Poštorné v 10h společně s Ferou. Nydrys s Čendou jedou sami z Trutnova až přímo do Barcs. Cesta přes kousek Rakouska ubíhá celkem v pohodě, jen blbne navigace – občas se sama na pár sekund vypne a pak zase sama naskočí….Kolem Balatonu je na silnici hustý provoz, ale asi 30km za jižním cípem Balatonu už opadá..Do Barcs na ubytování přijíždíme kolem 18.hod . Z ulice je vidět jen bílé stavení…po vjezdu do dvora je to mnohem lepší. Restaurační posezení i venku, malá posilovma, pinecový stůl. Ubytování během dvou minut, a na pokoji je to ještě lepší… apartmán s předzahrádkou pro 4 osoby , lednička, sprcha, vaření, pytlíky čaje, cukr…. To vše za 53E celkem.

den 2.  (čtvrtek 13.6.);  Barcs (H) – Sarajevo (BiH), ujeto 370 km.

Ráno snídaně z vlastních zdrojů. Odjezd v 7:30. Během 2km hraniční přechod do Chorvatska. Zdržení celkem asi 15min. Cesta chorvatskou částí rychle ubíhá, navigace nás táhne na nové obchvaty s perfektním povrchem.

Brzy dojíždíme na hranice CRO/BiH, zdržení cca 30 min na slunci ve 33°C, čekáme na mostě přes hraniční řeku, takže se není kde schovat. Ale vše OK a pokračujeme na jih – bohužel míjíme plánovanou trasu a pak opakovaně hledáme kamenné koule. Trefujeme obec Zavidoviči a pokračujeme dál po R467. Na rozdíl od mapy je tu hromada cest a cestiček. Některé začínají jako asfaltky a záhy mizí v lese jako pěšina… někde jedeme kus po šotolině a najednou, uprostřed pustého lesa na mýtině luxusní domek s bazénkem… ale nikde nikdo, takže se není koho zeptat….tak pokračuje cesta přes vršky a spodky, po asfaltu i šotolině – ztrácíme asi hodinu a koule jsme ani nezahlédli. Evidentně jsem podcenil přípravu….. Dole pod kopci rozhodujeme, vzhledem k času a nájezdu, že se vracet nebudeme a tak jedeme soutěskou řeky až do městečka Olovo. Krásná cesta s proměnlivým povrchem. Jen naše smůla, že jedeme v protisměru….tedy není to jednosměrka , ale teď odpoledne se asi všichni vrací domů a spěchají…. a protože to tu znají, tak řežou zatáčky… několikrát je to o fous.  Napojujeme se na neplánovanou M18 a míříme k Sarajevu z druhé strany…. Hustota staveb kolem silnice se  pomalu zvyšuje a náhle bez předchozího náznaku nás vítá cedule Sarajevo – město mládežnické olympiády před 2 lety….

Je kolem 17.hod a navigace nás s jistotou provádí odpolední dopravní špičkou až k objednanému ubytování. Hluk motorek evidentně vylákal paní domácí na zápraží, srdečně nás zve dovnitř a rychle uklízí prádlo ze šňůry,  aby bylo možné motorky zaparkovat na zadní dvorek…tady budou v bezpečí. Během chvilky se ubytováváme a honem smýváme pot ve sprše. Přemáchneme propocené podvlíkačky a vyrážíme do města. Můj hlavní cíl je vidět místo, kde střelili hraběnku i s následníkem. Nenápadný rohový domek na nábřeží – dnes je v něm pidi-muzeum a na zdi jen kamenná deska stroze říká, že to bylo právě tady… A teď už jen najít něco k snědku. Bloumáme starým městem a vcelku náhodně vcházíme do „kebabčičárny“.  Mají tu jen to jedno jídlo v různých dávkách a k němu podmáslí nebo globální značky nealka.  Číšník je tu rychlostí světla a tak jen ukážu vedle ke stolu, že chci to, co mají oni…. křikne cosi směrem k pultu a než si objednají kolegové, stojí přede mnou talíř s plackou, cibulí a 10 kousky kebabu a sklenice podchlazeného podmáslí. Ačkoli se to zdá neslučitelné, chutná to výborně a za pár kaček. Takže jsme se nacpali a teď pohledáme pivo…. Ale je to větší oříšek  než by se zdálo. Buď jen lahvové nebo nesmyslně drahé… ale nakonec nacházíme…. Takže doplnit tekutiny a spát.

A ještě jednou věcí mě Sarajevo překvapilo. Jak v klidu zde vedle sebe stojí mešity i kostely, jak se na ulicích klidně setkávají „nezahalení“ se „zahalujícími se“. A všichni v klidu a pokoji…..

den 3.  (pátek 14.6.);  Sarajevo (BiH) – Andrijevica (MNE) ,   ujeto 370 km.

Snídáme z potravin nakoupených v samoobsluze za rohem a kolem 9.hod vyrážíme směr stará olympijská vesnice z r.84.  U obce Krupac odbočujeme a podle navigace stoupáme pěknou silnicí R442a  do kopců nad Sarajevem. Celkem spolehlivě najíždíme na odbočku ke skokanským můstkům a náhle stop, zákazová značka a regulovčík uprostřed silnice mává…“tudy NE“. Chvíli se dohadujeme, vysvětlujeme, zkoušíme různé jazyky…ale je neoblomný, silnice se asfaltuje – tudy neprojedete….

Zklamaně otáčíme a jedeme se podívat, kam nás on poslal, na nově budovaný areál pod Beljašnicí…ale to není ono. Kolegové se dávají do řeči s bufetářem, ověřují správnost naší původní trasy a nakonec nám bufetář napíše v jejich jazyce na kus utrženého papíru „bumážku“ pro regulovčíka. Nevěřím tomu, ale zkusíme se tam ještě vrátit. Regulovčík nás už z dálky poznává a opět mává, opět vyvětluje….pomalu vyndáváme ten kousek papíru a on těch pár slov čte.  Najednou má pusu od ucha k uchu:  „á skakaolica, četyry kilometra i doléva“.  Tak vyrážíme, opravdu přesně po 4.000m je nenápadná šotolinová odbočka, najíždíme a po několika desítkách metrů se nám otevře údolíčko s můstky, kde Pavel Ploc bral medaili. Na první pohled je vidět, že slávu olympijských bojů překryly stopy bojů válečných. Na trávě doskočiště je pár dětských houpaček a jinak pusto a prázdno.

Po chvilce se vydáváme zpět, zastavit se u hotelu, který jsme předtím jen minuli. Teď už jedeme ty 4 kilometry  pomalu, tak máme čas zaregistrovat několik malých, pečlivě udržovaných hřbitůvků a pomníčků padlým z „bosenské války“. Tím pomníkem nejsmutnějším je ale betonový skelet bývalého olympijského hotelu. Jen poničený, místy oloupaný, začernalý beton s několika grafiti na plášti…..

Odjíždíme zpět kolem regulovčíka, boční cestou R442b na Trnovo. Tam se připojíme na E762 na jih až do Foča. Nádherné scenérie kaňonem řeky po celkem hezké cestě. Někdy je řeka blizoučko, někdy až proklatě hluboko – těžko vše zachytit. Asi 20km před hraničním přechodem do Černé Hory navigace (ale i mapa) vedou na druhý břeh. Moc se to nezdá, asi jedeme špatně, to nebude mezinárodní tah č.18 na Černou Horu…úzká a celkem rozbitá cesta, málo aut. Ale v protisměru potkáváme motorkáře, pak maďara s kempovacím přívěsem,  na břehu řeky se mohutně staví několik kempů nabízejících rafting a jízdu na lanovce….  V protisměru obytňák s rakouskou SPZkou, ten si takovou cestu vyloženě užívá. Stejně jako kolega na silničním BMW. A taky klasický kamion s návěsem a SPZkou MNE. Takže opravdu jedeme správně.  A když už by to nikdo nečekal, zatáčka, úzká rozbitá cesta se rozšiřuje a dostává asfaltový povrch.  Uprostřed cesty trafiková budka se závorou a v ní celník…. Odbavení během 5 min a přejezd st.hranice kterou tvoří řeka s raftaři.  Přejíždíme po montovaném mostu, a ne všechna prkna dobře drží…., ale právě kvůli tomuto sem jedeme, ne?

Na černohorské straně už celnice modernější, zase evidování do systému, zase asi 5min zdržení. Vše v pohodě i přes vrcholně znuděného úředníka za okýnkem. Je skoro poledne, jíst plánujeme až někde u Pivského jezera. Je to turistická oblast, tak tam bude výběr. Jedeme kolem jezera – takové plitvičky, jen asi 30km dlouhé. Liduprázdné břehy, potemnělé tunýlky, zrcadlová hladina…..nádhera. Jen ty bufety nebo benzinky nikde.

Kousíček před Plužine míjíme odbočku na Žabljak….ta díra ve skále přece nemůže být hlavní cesta do NP Durmitor.  A byla. Tak tedy vzhůru do skal. Silnice zaříznutá do strmého kamene, nemám odvahu se podívat dolů, tmavé tunely s vracečkami, nahoru a nahoru a nahoru….postupně se vyškrábeme snad o tisíc výškových metrů a dostáváme se na náhorní planinu….Rozlehlá, louky, skály, stavení, zatáčky, výhledy, zatáčky, nevelký provoz, cesta místy rozbitá, már metrů jen šotolina…a staví se už i tady….

Zatáčky, výhledy, sněhové jazyky místy až k silnici a Čendův defekt. Vytahujeme poctivou osmdesátku hřebík bez hlavičky, dáme knot a dofoukneme. Pokračujeme do dalšího údolí na náhorní plošině, další obrovská skála, tentokrát černá, další zatáčky a výhledy, zatáčky a výhledy….vodu doplňujeme z praménku od sněhového jazyku…jen benzínka nikde. To jen kdybyste zase plánovali nějakou tu výpravu do Durmitoru…. malá je až v Žabljaku, a nová, velká se buduje vedle ní.

Protože máme před sebou ještě kus cesty a čas se krátí, volíme nejkratší cestu do místa noclehu. I tak těch 50km vezme hrubě přes hodinu jízdy, a to už to moc nešetříme…. kolem půl osmé přijíždíme na ubytování, trocha povídání s panem domácím, večeře a do postele. Zítra nás čeká vjezd do země zaslíbené…..

 

den 4.  (sobota 15.6.);   Andrijevica (MNE) – Krujë (ALB)   ujeto 220 km.

Odjezd z Andrijevice na albánské hranice běží pohodově. Na výstupu z MNE se potkáváme s dvojicí německých motorkářů a jedním domácím autem. Pomalu, pomalu, na takový návaly tady nejsme zařízený…. čekáme asi 20min na slunci, pak 5 min na albánské straně a hurá dál. Za první zatáčkou mizí asfalt a pokračuje jen makadamový tankodrom. Naštěstí jen asi 500m a zase je tu asfalt. Napřed horší, ale čím blíže do kopců, tím se zlepšuje. Přes soutěsku vede krásná SH20. Samá zatáčka, nahoru a dolů, výhledy, občas nějaké zvíře pasoucí se u cesty. Celkem asi 50 km. Úžasné výhledy, minimální doprava a občas kravka nebo ovce na cestě. Postupně naklesáme až k  Hani i Hotit a pokračujeme do Kopliku.  Otepluje se. Je kolem poledne a 35°C ve stínu. V baru na hlavní třídě dáváme pití (plechovka koly a láhev vody = 1,5E) a rada starších říká, že vynecháme další zajížďku do kopců a jedeme přímo na ubytování do Krujë.  Dnes škoda, ale alespoň bude důvod se sem vrátit.

Tak pokračujeme po SH1 až před Krujë. Odbočka na úpatí hřebene do starého královského města. Bydlíme, jak jinak, na kopci - v Emiliano Rooms. Pěkné prostředí, luxusní výhled, jen posledních asi 500m  cesta pěší zónou. Vyzvedává nás mladík na čtyřkolce a smaží to po kamenném chodníku. My za ním o poznání opatrněji. Cítím jak to v zatáčkách uhýbá…. v jedné jen tak tak dobržďuji před zábradlím….nikdy bych nevěřil, že suchý rozpálený kámen tak klouže…poslední kopcovitá zatáčka před ubytováním, lehce klouzne, zastavuji, opírám se nohou, opírám se….a nic. Právě tady byl výmol zarostlý travou. Motorku neudržím, pomalu ji pokládám k zemi a končím v kotoulu o patro níž. Nic se nestalo, jen jsem nohou šlápl do prázdna a pak už nebylo cesty zpět. Domácí přispěchá na pomoc a společně ji stavíme. Popojedu 5m a jsem na parkovacím místě.

den 5.  (neděle 16.6.);   Krujë (ALB) – Qeparo (alb.riviéra)   ujeto 240 km.

Ráno opět výborná snídaně, sjezd krokem po dlažbě a hurá dolů k moři. Sotva jsme přijeli do údolí zařadili jsme se do zácpy před místním jediným kruháčem. Vzhledem k místnímu zvyku, jezdit kdekoli a jakkoli a našim kufrům na boku,  jsme se ani neodvažovali se proplétat mezi auty a prvních 20 minut jsme trpělivě popojížděli. Teplota stoupala a tak nezbývá, než zamířit do protisměru a doufat že nás nesetřelí…. Naštěstí  místní nejsou krvelační a vždy nechají o centimetr místa víc než je potřeba. Vyjíždíme z dědiny a pár kiláčků to frčí…. konečně jsme z toho venku……Najíždíme na dálnici…. a stojíme. Zácpa jak na D1.  Policejní kontrola všechny zpomaluje a muži zákona se dívají dovnitř na cestující… .můžeme pokračovat, ale stále tou zácpou…. Nějak jsem nedomyslel, že tenhle úsek mezi Tiranou a Dürres  se o volném dni stane hlavní tepnou pro přesun všech tyraňanů k moři….už nikdy více.

Konečně se vymotáváme ze zácpy a míříme na jih směrem na Vlore. Najíždíme na další „dálnici“, vždy asi 10km  čtyřproudá silnice a kruháč. Vzhledem k teplu je to úplné vysvobození. Jedeme kolem stovky a užíváme si větříku. Sem tam auto jedoucí krokem, nějaký cyklista nebo mula s povozem. Zkrátka pohoda. Tak se dostaneme až do Vlore. Hlavní třída se dodělává, nová silnice, chodníky, zeleň. Stavujeme se na drink a zmrzlinu v moderně zařízené cukrárně. Obsluha mluví i italsky, slečna byla 2 roky v San Remu, ale bez „papírů“ je to těžké. Tak teď je tady. Když se dozvídá, že jsme tu na dovolené, nechápe. Doslova:  Tady v tom průseru trávit dovolenou??  Ani naše argumenty o krásné přírodě moc nebere.

Příští zastávka Himare. Malé ospalé město se probere až v okamžiku, když jedna z našich motorek při parkování spadne na zaparkovaný Mercedes.  Chvilka mrtvolného ticha a ve vzduchu visí průser. Na albánských silnicích je základním znakem úspěchu Mercedes. A o některých se nám čechům může jen zdát. Během chvilky je tu majitel, mladý drobný albánec a zjišťuje škody. Jeho prohnutá SPZka, poškrábaný plastový nárazník. Na našem „bawcu“ vysypané sklíčko blinkru.

Slovo dá slovo…..ptá se odkud jsme….jsme z Česka…..možná se mi to jen zdálo, ale jak slyšel Republica Ceca, lehce se pousmál, mávl rukou a říká „to se stane“. Velkorysé řešení naší chyby. S díky odmítá pozvání na skleničku (pivo tu nefrčí) a vše zakončí podání ruky. Raději rychle mizíme, aby si to ještě nerozmyslel. Pokračujeme dál na jih a končíme v Qeparo – malé dědince v zátoce. Vyhlédneme si zahrádku na drink a jen pro jistotu se ptáme majitele, zda neví o nějakém bydlení. Perfektní angličtinou nám nabízí apartmán v jeho domě – dvouložnicový apartmán s balkonem a snídaní pro 4 osoby za 50E/noc, slunečník a lehátka u vody k tomu. Asi bychom našli i levnější, ale poloha přímo u pláže a strava na zahrádce pod okny jsou silné argumenty. Večeře dle objednávky, samé dobroty a dostatek i pro otesánka, včetně piva vyšla na 12E/os.  A zítřejší program je jasný….regenerace v místě.

den 6.  (pondělí 17.6.);   Qeparo (alb.riviéra)  .

Poflakování se u vody a na okolních plážích

den 7.  (úterý 18.6.);   Qeparo - Leskovik  ujeto 200 km.

Odjíždíme na dvakrát. Při prvním startu jeden z kolegů zjišťuje pokles tlaku v zadním kole. Závada není na první pohled vidět, tak tedy sundat kolo, zavézt do vedlejší dědiny do pneuservisu a opravit. Majitel kola moc nevěří úrovni servisu, ale hned po příjezdu jdeme na řadu – domácí počkají. Majitel a mechanik v jedné osobě s rukama od šmíru ví přesně co dělá. Jen se pro jistotu zeptá: chcete opravit provizorně nebo pořádně?  Pořádně, domů je to daleko. Tak tedy gumu dolů, odbrousit, záplatu zevnitř, nafouknout, překontrolovat, začistit…. Zkouška ponořením – vše OK. Celkem asi 20min práce za 8E.

Je skoro 10hod a konečně odjíždíme. Klikatice podél pobřeží až skoro k Sarande, nezajíždíme do města, ale obchvatem míříme na východ na SH99. Chceme vidět Modré oko. Dojíždíme autobus s turisty a řadíme se do kolony. Už jen pár km tak nebudeme předjíždět , ale budeme se kochat krajinou. Jedinou cedulku až přímo u odbočky bychom při rychlejší jízdě dozajista minuli. Sjíždíme na šotolinovou cestu a po pár metrech nás staví hlídač. Odkud jste? Z Česka, pro jistotu se podívá na značku…tak to bude 100leků za motorku. Jsme čtyři, podávám dvě dvoustovky a chlapík mě s poděkováním vrací stovku. Inu jiný kraj, jiné zvyklosti. Pokračujeme po šotolině ještě asi kilometr, nalézáme místečka k parkování ve stínu a pěšky docházíme až k vývěru podzemní řeky.  Příroda pěkná, voda chladná a křišťálově čistá, ale těch lidí a ty stánky se suvenýry…..bohužel, komerce už dorazila i sem.

Pokračujeme dál přes kopec a pro změnu klikaticí až k hlavnímu tahu na Řecko. Bereme SH4 směrem na sever a jedeme do Gjirokaster.  Dojíždíme na horní náměstíčko, odstavujeme motorky a vyslékáme se, oblečení přivazuji lankem k moto a jdeme nahoru do města. Dvě hlavní třídy momentálně dostávají nový povrch vozovky takže šmatleme písčitým podkladem mezi obchůdky se suvenýry a malými hospůdkami. Všechny domy jsou opraveny (alespoň z venku) a vypadají elegantně.  Pomalu stoupáme ke hradu jehož počátky sahají až do 5.století. Písek střídá kamenná dlažba, ta klouže i na suchu…

Vstupné do hradu 200 Leků chápu spíše jako podporu rozvoje – uvnitř toho moc k vidění není. Hromada starých kanónů nejrůznějších provedení, italský minitank a americká stíhačka. Podle americké verze zabloudila při cvičném letu, došlo palivo a nouzově přistála. Podle albánské verze ze 70.let  je to sestřelený špionážní letoun…..každopádně dnes je to jen torzo vraku. Z hradu pozorujeme pár blesků na obzoru a než se otočíme je nad městem…. Přívaly vody přečkáme v hospůdce, lehký oběd za 550 Leků na hlavní třídě. Za ¾ hodiny je po dešti a odjíždíme dál. Po asi 30km kalupu po státní silnici máme odbočit na SH75 směr Permet. Jaká bude tahle spojka? Vše úplně v pohodě, silnice užší – akorát tak na dva osobáky, ale OK. Míjíme lázeňský Permet  a místo údajně opravené SH80 a SH65 volíme kratší SH75 v původním stavu. Směr Leskovnik a Korce. Tady začíná cesta – někdo by řekl rozbitá silnice 6.třídy, někdo by řekl lehký off….. každopádně asi 20km liduprázdna, občas kozy nebo sesuté kameny na cestě. Stále řadíme 1 – 2, občas 3. Konečně Leskovnik.  Na „náměstí“ vedle sebe dva hotely. Krátké vyjednávání a bereme ten vzdálenější. Majitelka, pokojská, kuchařka i servírka v jedné osobě mluví částečně i italsky a francouzsky. Pěkné, čisté pokoje za 10E/os/noc vč.snídaně. Bereme, vybalujeme a usedáme ke stolkům na předzahrádce. Dobrá večeře a placení až zítra… Moto zůstávají venku na ulici. Ze začátku jsou místní malí kluci, kteří už mají prázdniny, dotěrní, ale majitel je celkem rychle srovná…. Jdeme spát.

den 8.  (středa 19.6.);   Leskovik (ALB) – Ohrid (MAK)  ujeto 190 km.

Odjezd z Leskovniku na pohodu. Cesta víceméně stejné kvality až do Erseke – levá, pravá, nahoru, dolů…a žádná benzinka. Až teprve v Korce – dolíváme do plna a dělíme výpravu. Silničáři jedou kratší a spolehlivou SH3 na Podgradec, enduristi berou, pro nás nejistou, SH3/SH79 k jezeru Prespa. Máme se sejít na jižním cípu Ohridského jezera u kláštera Sv.Naum.

Ceska enduristů je velmi solidní, minimum lidí, krásné vyhlídky…od jednoho jezera ke druhému přejíždíme po silnici R2332 napříč NP parkem. Nahoře v sedle je krásný výhled na Ohridské jezero, rozcestník značených turistických tras a je vidět i vznášející se paraglajdysty. Při sjezdu dolů se dostáváme až ke „vrátnici“ kde vybírají 2E/moto za vstup do parku. Sjíždíme až dolů k vodě a směrovky nás navádí k parkovišti u kláštera. Je to tu výrazně jiné než v r. 93 a 2005. Vše opraveno, čisto, plno stánků a udržovaná zeleň.  Vjezd na parkoviště stojí ½ E za moto. Tak než zaplatíme, ptáme se, zda neviděli naše kamarády – dva motorkáře z Česka…. Ty dva nesourodé chlapíky nemohli přehlédnout a s jistotou ukazují na jejich zaparkované stroje. Tak tedy hurá – zase jsme se setkali. Celý areál je pěkně zrekonstruovaný, uvnitř kláštera prastarý kostelík kde se na svou pouť do Velkomoravské říše připravovali věrozvěstové Cyril a Metoděj. Celé to místo působilo zvláštně vyrovnaným a klidným dojmem. Ješte koupačka na pláži pod klášterem, na té pláži odkud se startuje tradiční plavecký maraton končící po 30km v Ohridu. My se tam dostaneme silnicí klikatící se podél břehu.  Od devadesátých let prošlo město Ohrid vývojem, kdy se z malého, kamenného a  ospalého městečka přeměnilo v letovisko plné neonů a kaváren…..škoda. Máme ubytování v historickém centru. Pěkné prostředí, ale příště raději na okraji se snadnějším dojezdem.

 

den 9.  (čtvrtek 20.6.);    Ohrid (MAK) – Kosovo – Ivanjica (SRB)  ujeto 430 km.

Na dnes máme plánovánu kochací etapu mezi Ohridem a Kosovskou hranicí. Z Ohridu vyrážíme kolem 8.h  a celkem rychle se dostáváme za městečko Struga. Pokračujeme dál po 418ce na Debar. Silnice pěkná, klikatí se ve stínu stromů, ale za mě osobně: na Albánii a Černou Horu to nemá…. Objíždíme přehradu Globočica, zastavujeme u hráze na vydechnutí. Udělám pár nemastných-neslaných fotek….teprve teď zjišťuji, že stojím před rozměrnou cedulí zakazující focení a o pár metrů zpět je značka zákaz zastavení. Takže všechno špatně, ale to už k nám spěchá nějaký chlapík po hrázi a mává rukama. Takže další průšvih zájezdu, ale je nám blbé před ním vypálit pryč tak mu dáme šanci….  Přichází, v teplákách a teniskách, ukazuje na logo na tričku a že prý je ochranka… Odkud jste?? Zazní naše tradiční Republica Ceca a …… úsměv na tváři, začne vychvalovat okolí a že má tady nahoře domek, popijeme… mám výborný med na prodej, ukazuje fotky na mobilu….. my se ale nezdvořile vymlouváme na neexistující kamarády, co na nás čekají,  a kvapně odjíždíme. Víc než ochraňovat svěřenou hráz mu asi byla dlouhá chvíle v té liduprázdné krajině.

Za pár kilometrů stavíme podobně u hráze Debarského jezera. Tady ale tak milí nebyli. Sesedám z motky, udělám dvě fotky a už je tu chlapík v košili a nemilosrdně nás vyhání…. Nechápu o co se tu bojí, vždyť na google maps je vše vidět, ale nesmlouváme, nasedáme a pryč….

Tímhle způsobem se celkem rychle dostáváme až do Tetova. Zcela náhodně zastavujeme ve stínu a ona je tu hospůdka…tedy 6 stolů, 2 číšníci plynule hovořící místním dialektem a v nabídce kebab na dva způsoby. Posunky si objednáváme 4x jídlo a 4x nealko pití. Za chvíli je na stole, pojíme a platíme….chce 10E…to se zdá moc, tolik jídla to zase nebylo…. Ale ne, 10E za všechno dohromady…..tak to je jiná.

U benzinky se ještě u místních ptáme jaká je ta silnice na Kosovo (405 přes  Vratnicu). Je dobrá. říkají, že pro ně dobrá, ale my ji budeme mít za špatnou…odpovídáme, že když je dobrá pro ně, je pro nás taky dobrá. A s úsměvy na obou stranách se loučíme. Opravdu byla naprosto v pohodě, dobrý asfalt a malý provoz.

Je asi poledne a vzhledem k úspoře času se rozhodujeme zkusit projet Kosovo ještě dnes a pak v Srbsku najít nocleh. Pokračujeme žlebem, projíždíme vesnicí (na Makedonské straně) kde vlají výhradně srbské vlajky… a zčista jasna je tu celnice. Tak makedonská strana by měla být v pohodě a u Kosovců se uvidí….

Makedonci když viděli Čendův archivní BMW tak si hned nechali ukázat techničák….nechápou jak na 22letém stroji dojel až sem..obdivují ho – ten stroj. Mezitím nakoupíme specielní povinné ručení pro Kosovo (nejnižší možné pro moto za 10E na 15dní). Vracíme se k pasovce a postupně odjíždíme. Jen Čenda má za to, že už si ho naprohlíželi dost a pokračuje, aniž by pasovákovi dal šanci. Ten mladý muž napřed nechápe, pak se diví a nakonec jen rezignovaně pokrčí rameny, Čenda je už pryč….

Na Kosovské straně nás „uvítá“ úředník s tak otráveným a znuděným výrazem, že i Mrtvé moře je živější. Z donucení prohlédne doklady a povinné ručení a během pár minut odjíždíme.

Četli jsme a slyšeli, že Kosovo je špinavá země s rozbitými cestami…. My jedeme po velmi solidní asfaltce až se napojíme na E65.Pro změnu míjíme dědinku, kde vysoko u oblohy vlaje obrovská albánská vlajka…. Hlavní tepna E65 je moderní cesta s výborným asfaltem a hustým provozem. Potkáváme několik billboardů hlásajících Thank you USA, Thank you NATO…. Občas Range Rover vojenské patroly…. Čím víc se blížíme Prištině, tím je silnice dálnicovatější, lemovaná nově stavěnými halami skladů a obchodů, moderní velké benzínky…. nic co by připomínalo zapomenutou zemi. U jedné z benzínek přečkáváme bouřku pod střechou. Na náš dotaz zda nepřekážíme obsluha jen nechápavě zavrtí hlavou, proč byste překáželi?

Díky téhle shodě okolností se dostáváme na hranici se Srbskem asi ve čtyři odpoledne. Taky nás strašili, že při výjezdu z Kosova mohou být problémy kvůli místu vjezdu… předkládáme české občanky, ale podle místa vyplnění na bumážce povinného ručení je naprosto jasné, kde jsme vstoupili….  Nikoho to nezajímá a během pár minut jsme v Srbsku.

Tak ještě popojedeme, každý kilometr transferu domů se bude hodit…. Nakonec dojíždíme až do Ivanjice. Po odbočení z hlavní silnice na Kraljevo se klikatíme údolíčkem říčky, ale už jsme příliš unavení na to si vychutnávat krásy přírody. Takže konečně Ivanjica, bydlení, večeře a spát.

den 10.  (pátek 21.6.);    Ivanjica (SRB) – Szekesféhervár (H)   ujeto 510 km.

Dnes už je to jen čistý tranzit domů, průběžně volíme v navigaci nejvýhodnější trasu a v podvečer začínáme hledat ubytování. Ale jak se ukázalo, parné léto a blízkost Balatonu udělali své. Volno mají jen drahé hotely a tak poskakujeme dál a dál až nakonec končíme před osmou večer v moderní ubytovně za vyšší peníz. Sprcha, nákup jídla v nedalekém supermarketu a spát.

den 11.  (sobota 22.6.);    Szekesféhervár (H)  - Brno      ujeto 290 km.

Ráno odjíždíme na pohodu, už je to jen kousek. A protože každý směřujeme do Česka na jiné místo někde u Gyeru se loučíme a pokračujeme každý sám svou nejkratší trasou…

Tak to bylo 11 dní a 3.474km „napříč“  balkánem, který zcela rozbil moje představy o zemi i o lidech. Možná jsme měli jen štěstí, ale potkali jsme jen dobrosrdečné a férové lidi v krásných, rychle se rozvíjejících krajích. A když to nešlo jinak, občas jsme se dorozumívali rukama nohama, ale většinou anglicky a v Albánii i italsky.  Nezbývá než příště přezout na enduro gumy a vydat se i mimo asfaltky.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (17x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist