3.8. 590 km přesun do Bukurešti
Ráno odjíždíme směr Bukurešť. Cesty jsou v oblasti Banátu kamenité a rozbité, asfalt je většinou jen ve vesnicích. Cestu po horách jsem si opravdu užíval, i když s nenaloženou motorkou by to bylo ještě lepší. Vzhledem k tomu, že jsem měl GPS musel jet Radek až za mnou a tak mé nadšení nesdílel, protože hltal můj prach a s naloženou motorkou se pral na kamenitých cestách víc, než se mu líbilo. Sice to vypadalo, že cesta po kamenitých cestách a šotolině bude nekonečná, ale asi po hodině a půl už jedeme definitivně po asfaltu, i když po horách a nekonečnými serpentinami.
Po dalších asi dvě stě km už jsou cesty rovné a mimo jednoho šotolinového přejezdu se blížíme k Bukurešti po rychlostních silnicích. Všichni jsou spokojeni jak cesta ubíhá, ale mě to po skorodálnicích už docela slušně řečeno nudí a tak uvítám od GPS návrh na zkratku. Po deseti km asfaltu nás vede GPS na polní cestu, ale to Radek s Hankou odmítají, tak pokračujeme dál s tím, že si GPS snad najde lepší alternativu po asfaltu a přepočítá trasu. Nakonec nám nezbývá než na jednu z prašných cest odbočit, ale to už nás to svedlo od trasy natolik, že místo původních 12 km po polních cestách najíždíme po šotolině a polních cestách asi 40 km. Všichni mě obviňují (už i moje Hanka) z toho, že jsem to udělal naschvál. Já to opravdu neměl v úmyslu, ale je pravda, že si cestu užívám a přestože už je okolo sedmé večer přijde mi to mnohem zábavnější než dálnice.
Nezpevněné cesty jsou dost široké a tak se s Radkem domlouváme, že pojedeme vedle sebe, abychom se vzájemně nekrmili prachem. Po nějaké době se v mé stopě (ze které v sypkém kamení není kam uhnout) objevuje malá loužička. Snažím se přibrzdit, jenže ejhle ohazuji Radka s Hankou tak, že mají bahno až na přilbách. Na jednu stranu je mi to líto, na stranu druhou v sobě při pohledu na ně musím zadržovat smích.
Radek to asi zmerčil a tak nezaváhal, a když se před ním objevila podobná louže, přidal aby mi vše vrátil. Ihned mi to co chystá a tak okamžitě přidávám, abych minul louži dřív než on – což se mi sice daří, jenže pocit radosti střídá opravdová hrůza. Jen pár metrů před motorkou vidím půlmetru vysoký „hup“, za kterým byla schovaná asi 5 metrů dlouhá a evidentně i dost hluboká louže. Zvládám zbrzdit z osmdesátky asi tak na padesát, na okraji louže pouštím brzdu a trnu co bude následovat. K mému překvapení jsme se nevyváleli a Radka s Hankou jsme ohodili podruhé i když naštěstí jen vodou a méně… Chápu, že už je toho trochu moc a tak zpomalujeme a do většiny louží pouštím Radka prvního. Bohužel při bruslení jednou bahnitou louží sjíždí Radkově Hance bota a naráží si o stupačku nohu. Evidentně to dost bolí a po několikaminutové přestávce naprosto rezolutně v jízdě nejkratším možným nájezdem na dálnici. Po nájezdu na dálnici tankujeme. Hanku stále bolí noha a odmítá pokračovat v cestě, přesto, že jsme na dálnici. U pumpy si zatím fotím Dacii pickup, koněm naloženým na korbě! Asi po půl hodině pokračujeme dál poměrně dost hustým provozem, který před Bukureští přechází v několik kilometrů dlouhou kolonu, kterou se poměrně dlouho proplétáme. Za tmy přijíždíme k hotelu. Bukurešt mě překvapila nejen vysokým provozem, ale i svou velikostí a hezkým centrem. Po sprše vyrážíme ještě na procházku starým městem a na večeři.
3.8. 395 km Cesta k moři za odpočinkem
Ráno domlouváme sraz v hotelu před jednou hodinou a po snídani se vydáváme na prohlídku města. V historickém centru Bukurešti je opravdu hodně krásných starých budov a kostelů. Mezi jednu z největších atrakcí patří Čaučeskův dům, který nyní slouží coby parlament a turistická atrakce.
Při pohledu na tenhle dům zůstává rozum stát – prostě a jednoduše, je to obrovská megalomanská a uvnitř prý i hodně luxusní budova. Vracíme se k hotelu a vzhledem k tomu, že okolo jedné hodiny není po Radkově a Hance ani památky, zasedáme s Hankou k internetu a hledáme v cestopisech tipy na pláže v Rumunsku – zítra nás totiž čeká všemi (mimo mne) tak vytoužený a očekávaný den u moře na pláži. Původně jsme se chystali na Sever od Konstance, ale dočítáme se, že tam nejsou tak krásné pláže jako na jihu - tam jsou pláže prý opravdu nádherné a čisté. Je to sice dál, ale dohodli jsme se, že tam zajedeme. Po druhé hodině jak na koni vyrážíme od hodelu a to nám Radek ještě oznamuje, že musíme jet opačným směrem než je naše trasa, protože si musí koupit olej do motorky, která už mu spolykala za první tři tisíce km téměř celou lahev oleje. Z Bukurešti tedy vyrážíme před třetí hodinou. Po včerejším závěrečném debaklu po polních cestách vyrážíme směr Konstanca po dálnici. Je to velká nuda, ale alespoň těch cca 130 km ujíždíme na jeden zátah, protože na dálnici stejně není ani jedna pumpa. Po sjezdu z dálnice hledáme asi 30 km fungující pumpu a proplétáme se dost hustým provozem. Krajina je téměř rovinatá a zdobí ji jen několik opravdu výstavních fabrik.
Po dojezdu do Konstance pokračujeme na jih a zde se hustý provoz mění v regulérní zácpu kterou se neochotně proplétáme. Občas vidíme ze silnice na pláže, které jsou neuvěřitelně našlapané lidmi. Dvacet km za Konstancí zkoušíme zajet k plážím a zastavuje u kempu. Ten je dost nabitý a já zkouším v GPS vyhledat další kempy. Výsledek mi vyráží dech – GPS nalézá v okruhu sta metrů asi pět kempů a v okolí dvou set metrů dalších šest kempů! Vyrážíme tedy dál na jih k městečku Vama Veche kde mají být, dle informací z internetu, nejhezčí pláže Rumunska. Nebudu to protahovat – pláže byly i na jihu plné lidí a stanů, velké nánosy chaluh smrděly rybinou a po pláži se toulali zdivočelí psi.
Asi 500m od pláže byly docela hezké apartmány za třicet pět euro a tak jsme diskutovali o tom, zda zůstat nebo hledat dál. Ostatní jsem přesvědčil o tom, že si myslím, že v Bulharsku to nemůže být horší. Vzhledem k tomu, že jsme byli asi 10 minut od Bulharských hranic, vydali jsme se dál. V Bulharsku jsme našli po pár minutách kemp. Vypadal prázdně, ale po prohlídce sprch a toalet, která se vlastně ani nekonala, protože holky se odvážily jen ke dveřím, jsme se sbalili a pokračoval
i dál. Docela výrazně se stmívalo a tak jsme po dvaceti minutách odbočili k hotelu. Z hotelu se vyklubal spíš privát s hezkou zahrádkou, ale dost skromnými pokoji za 40 Euro na noc. Pláž byla navíc asi 3 km daleko a ani jsme ji neviděli. Paní domácí nás škodolibě upozornila, že v okolí nic lepšího není, že se stmívá a že Varna je 80km. Jenže to se přepočítala – varování na nás zapůsobilo spíš jako výzva a tak jsme za chvilku pokračovali v cestě. Asi 20 km před Varnou jsme u Zlatých písků zabočili ke kempu Laguna. Pronajali jsme si chatky, abychom měli kam uložit druhý den zavazadla a mohli si udělat pohodový den.
5.8. 45 km Varna a Zlaté písky
Na snídani jsme se s Hankou a Radkem dohodli, že kemp i pláž jsou OK a tak že zůstaneme i na další noc. Dopoledne jsme si s Hankou jeli prohlédnout Varnu. Varna je klasické přímořské letovisko, plné hotelů a lidí. V centru se nám líbila katedrála a kostelík na pěší zóně. Ještě jsme si prohlédli výstavu fotografií Bulharska a venkovní vojenské muzeum, ve kterém jsou venku vystavená děla, vrtulníky a lodě. Po obědě jsme se vydali zpátky do kempu. Po cestě jsem viděl jak jsou kempy a hotelové pláže nabité a začal jsem se pomalu připravovat na podobně strávené odpoledne. U nás v kempu jsem byl příjemně překvapen - žádné davové šílenství se nekoná.
Vykoupali jsme se na pláži, která byla z poloviny nudapláž a z poloviny „normální“. Asi po hodině mi začalo vrtat hlavou, že se mi na té pláži něco nezdá. Jak se tak nudím, tak koukám po ženskejch a v tom mi to klaplo! Asi ze sta lidí na pláži tam byly je tři ženské a to včetně té mé a mimochodem ty dvě zbylé ani moc za nějaké další pozorování nestály. Pozoruju dál a nejednou vidím, že jeden kluk maže druhému zadek opalovacím krémem, jiní dva se zase líbají a jiní tři se perou (nebo spíš osahávají) ve vodě. Byly jsme buď v homosexuálním kempu nebo tu minimálně probíhal nějaký takový sraz. My jsme tolerantní a otevření, takže jsme uvítali, že kemp není díky této skutečnosti přeplněný. Jediné negativum bylo, že po přečtení časopisů, které jsem na pláži měl, nebylo se na co dívat – tedy samozřejmě mimo mé krásné manželky! Na zpáteční cestu jsme počítali tři až čtyři dny. Po prostudování trasy jsme si řekli, že bychom na první den rádi dojeli až za maďarské hranicím což je asi 700 až 800 km. Večer jsme seznámili s plánem Radka s Hankou. Ti nám řekli, že je to na ně moc, že chtějí jet více dnů a po menších dávkách a že tedy pojedou přes Chorvatsko a že se ráno rozdělíme.
6.8. 1140 km za 12 hod 45 min!
Ráno jsme vstali brzy a dle plánu jsme už v sedm seděli na motorce a uháněli. Brzká hodina se ukázala velkou výhodou, protože na silnicích byl jen malý provoz. Nepříjemný provoz byl až na severu Rumunska přes hory, kde nebyly nejlepší silnice. Málem bych zapomněl na obchvat okolo Bukurešti, kde byla jízda s naloženou motorkou utrpením a provoz se pohyboval krokem. Proplétání mezi auty znesnadňovalo i to, že je to běžná (ne víceproudá) komunikace, v které jsou vyjeté místy až 10 cm hluboké koleje.
Já se umím zakousnout a mám i docela výdrž, ale překvapila mne Hanka. Vzhledem k tomu, že jsme jeli sami, tak jsme (mimo zastávek na tankování ) stavěli jen výjimečně a většinou nám stačilo k protažení, natankování a zakousnutí něčeho malého jen deset až patnáct minut. Cestu až do Budapešti jsme ujeli v podstatě na jeden zátah za necelých třináct hodin včetně zastávek. V Budapešti jsme přespali u kamarádky Aniko - v domě jejích rodičů, kteří pro nás připravili velikou a moc dobrou večeři. Dlouho do noci jsme seděli a povídali. Tady musím složit poklonu nejen manželce Hance – za to jak (a bez remcání) cestu zvládla, ale taky motorce KTM 990 Adv , protože neznám jinou motorku, na které bych urazil 1140 km ve dvou s kufry a bagáží za 13 hod a byl ještě docela svěží a v pohodě. Nutno podotknout, že i když jsme ten den pojali „jen“ jako přesun, tak jsme po dálnicích najeli jen malou část cesty a zhruba 800 km jsme nakroutili po běžných silnicích.
7.8. Budapešť a cesta domů
Po snídani jsme se svezli s Aniko autem do města, kde jsme si prohlédli historické centrum a po obědě se vydali na cestu domů, která proběhla už jen jako přesun po dálnicích. Z cesty jsme se vrátili spokojení a myslím, že jsme do těchto končin nejeli naposledy.
Bilancování
Jeli jsme na motorce KTM Adventure 990, kterou musím ještě jednou pochválit a dodat, že za celých pět tisíc km jsem do ní nemusel dolít ani kapku oleje a neměl jsem s ní jediný problém. K našemu dalšímu vybavení patřila GPS Garmin Zumo 550, ke které jsem měl k dispozici mimo map TOPO ČR a Citynav 2008 ještě mapy World Map, Adria Route a podrobnou mapu Rumunska. K mapám jen několik postřehů. Citynav 2008 - stabilní mapa, v některých zemích ne moc podrobná, ale co v ní je tak docela sedí. Worldmap byl sice někde i podrobnější než mapa Evropy, ale dost často v ní docházelo (v zemích kde jsme cestovali)k poměrně velkým nepřesnostem. AdriaRoute je Chorvatsku velmi podrobná, jen nás v módu nejkratší trasy naváděla na téměř nesjízdné cesty a to i po té, co jsme jí nezpevněné komunikace zakázali. Na druhou stranu její podrobnost je výborná, ale to platí jen pro Chorvatsko. V Černé hoře nebo Bosně & Hercegovině i v Srbsku jsme měli problémy nejen s podrobností map, ale dost často i s tím, že i to málo silnic (co jsme měli v mapě k dispozici) bylo nepřesné a spíš orientační. Mapa Rumunska byla fantastická. Krom toho, že nás spolehlivě vodila i po kamenitohliněných cestách v horách, tak nám signalizovala i povrch - lesy bažiny atd. S prací GPS jsem byl celkově velmi spokojený, protože mi nabídla mimo naplánování tras i dost flexibilní změnu cesty, tak jak se měnily naše plány dost často za jízdy bez nutnosti zastavovat. A i na těch málo místech, kde jsme neměli k dispozici (v podkladech GPS) cesty a tudíž navigaci, tak i v těchto případech mi nabídlo Zumo okamžitou orientaci a informaci o naší poloze a směru jízdy. Dál bych rád upozornil na obrovské množství zvířat toulajících se po silnicích a to v oblasti celého Balkánu. Chování zvířat je v 98 procentech sice klidné a předvídatelné, ale jsou i vyjímky… Důležité je pečlivě sledovat provoz a předvídat jakékoli možnosti nesmyslného chování ostatních řidičů, protože mi přišlo, že pro většinu z nich jsou motorky neviditelné. Co se týká předpisů a pravidel, myslím, že ty jsou ve většině námi projetých zemí spíš orientační nebo doporučující a většina účastníků silničního provozu si s nimi neláme hlavu. To se týká naprosto všeho – jednosměrek, omezení rychlosti, zákazů předjíždění, odbočení, vjezdu atd.
Na závěr patří velký dík manželce Hance, protože (až na malinkaté občasné remcání a na to, že si vydupala jeden den koupání na pláži) se chovala vzorně a v několika nesnadných situacích mi byla oporou.
Souhrn:
Ujetých km:
5070km
Počet dní:
14
Náklady na dvě osoby:
cca 25.000,-
POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE
