Albánie jedním slovem? Překvapení!

Když jsem snad před 3 lety brodil na SV650 meandrující Svratku, protože "Přece se nebudu vracet, ne?", tak se slovy: "Do řiti, další brod tam snad už nebude...", měl jsem ze 4 dalších brodů ve 2 téměř po kolena vody. Po absolvování tohoto offroadu jsem myslel, že mě už nic nemůže zastavit. Hm, vzpomínám na to s úsměvem velice rád. Ale cesta do Albánie? Na tu budu vzpomínat ještě raději.

Pokusím se zprostředkovat naše zkušenosti a zážitky trošku jinak, než čistě popisným článkem, protože takový nezvládnu ani přečíst, natož napsat. A aby nám to ladilo s fotkami, zvolil jsem formu rozhovoru mezi Tinky-Winky (TW; Kawasaki KLE500) a Po (Po; Suzuki SV650), kteří v Albánii byli, kdežto Dipsy (D) ne.
Co jsme o Albánii slyšeli, než jsme vyjeli? Něco z cestopisů, že tam do nedávna byla krevní msta. Že mafie tam má dlouhé prsty a že si máme dát pozor, protože nás možná někdo bude chtít okrást. A dokonce tam nedávno nějaké české turisty zabili!!! Uff, jedeme se na to tedy podívat....

D:  Tak jaký byl plán?
Po: Dát si každý den 1 místní jídlo.

D: Cože? Na to se přece neptám!
Po: Jo tak, vlastně žádný. Prostě nějak po okreskách dojet na albánské hranice a tam se uvidí. A když bychom tam nedojeli, protože jsme se trckali někde jinde, kde by se nám líbilo, nic se nestane.
TW: Kdybys nekecal, oba jsme chtěli dojet až na jih a tys chtěl z dálky vidět Corfu. Jenom to nikdo z nás neřekl. Tím, že jsme si nedávali žádné cíle a požadavky, odpadl jakýkoliv kolektivní stres. Např. z toho, že někam dojedeme pozdě nebo vůbec. Měli jsme všeobecně nahrubo vytipované oblasti, kde by to mohlo "stát za to". V jakém pořadí a jak se tam dostat ale vůbec.

D: A jak to teda šlo?
Po: Nejdříve perfektně. Maďarský guláš, "két nagy sör, kérem" (2 velké škopky, prosím) a nocleh u hranic, pak jsme profrčeli kolem nějakých baráků v poli bez omítky, kterým říkají vnitrozemí Chorvatska, dali si bosenské čevapi a piću, což měli v pićovniku (rozuměj pití v nápojovém lístku). Taky jsme navštívili pár zajímavých míst v kopcích a našli naprosto dokonalý nocleh nad Sarajevem.

TW: Dokonalé na tom bylo hlavně to, že`s v serpentinách nad městem políbil v cca nulové rychlosti ten jejich bílý pseudoasfalt a zůstal připlácnutý pod motorkou.
Po: První vlaštovka. A ty nelétají samy... ale ty ses taky postaral o zábavu v Černé Hoře.
TW: Pravda, jeli jsme až na hranice po jakési polňačce, v NP Durmitor nás pak zastavil sníh, který pořád neodtál ve výšce pod 1800 m n.m. Jenomže tudy vedla jediná cesta dál. A to jsme tam v dešti do kopce ještě tlačili auto s Holanďánkama, které totálně kykslo. Tunely, které jsou od Bosny na jih povětšinou pouhou dírou ve skále bez osvětlení a s nepředvídatelným povrchem, v nás každou chvilku vyvolávaly paniku, že narazíme do zdi, protože tam panovala všepožírající tma, která žrala i dálkovky. I když občas tam byla díra, skrz kterou ze stropu spolu se světlem pronikala i voda, padaly kameny či prorůstaly rostliny.
Jak jsme přijeli do Podgorice (hl.m.), zjistil jsem, že polňačka byla osudová, měl jsem vyřachtané ložiska řízení a třetí utahování už nepomáhalo. Protože na toto jsme už neměli vercajk ani náhradní ložiska, hledali jsme servis. Leč, všechny byly zavřené. V tom se přiřítil domorodec na rozmašírované ER-6 a zavedl nás k servisu Aćimić, kde nám prý pomůžou. Ale to až druhý den, protože zrovna dneska je v Černé Hoře státní svátek.
Co teď? Počkat? Pokračovat, že to pak "nějak" v Albánii vyřešíme? Nejisté. Druhý den jsme do servisu ještě v Podgorici s nadějí jeli. Všichni tam byli fajn, jeden z nich sedl na skůtr a prý ať jedeme za ním. Přijedeme k zarostlé garáži a kolem torza čtyřkolek a nejrůznějších motorek. "Počkejte tady, za chvilku přijede servisák, co oficiálně dělá Suzuki, Honda, Kawasaki..." a odjel.

Cože? Tady? V tomto? Za 10 minut se přiřítil vcelku sympaťák na Ducati Multistrádě. Hledíme jak puci. "Tak co s tím máte?..." Trochu s tím pokýval a vyhrkl: "Skočte si na kafe. Za 2 hoďky to máte spravené" a už to tlačil do garáže.
Za 1,5 hodiny přišla SMS: "Bike is fixt" - jako že to máme hotové. Přijedeme, mašina nachystaná před garáží a klíček v zapalovaní. Vedle toho stála vytuněná Kawasaki Z1000 SX. Také s klíčkem v zapalování. A nikdo kolem. Tady se asi nekrade nebo co. Než jsme se namašlili, přišel malý klučina s tetou od toho, co to spravoval. Klučina podává ruku a praví anglicky „Ahoj, já jsem Alex, vaše motorka je hotová, je venku, můžete jet a na shledanou.“ Ještě jsme trochu pokecali, učí se anglicky ...
Za opravu odmítají jakýkoli peníz, tak sympaťákovi voláme. Odbyde nás se slovy, že pomoc zahraničním motorkářům na cestě zadarmo je filosofie jejich společnosti. No paráda,... a pak že nás na Balkáně všichni propichají, zakopou v kopcích a už se nikdy nevrátíme.
Jinak nutno říct, že rozhodnutí počkat bylo jedno z nejlepších, které jsme udělali.
Za prvé jsme mohli v mezičase jet válet šunky k moři a zrelaxovat v pohodovém duchu naší výpravy (aha, porucha – vyřešímééé...) a pro radost ujet 140 krásných km v kopcích.
Za druhé v tom, co nás čekalo v Albánii, bychom vygenerovali skutečný problém.

D: Proč problém? Vždycky se můžeš otočit a vrátit se.
TW: To ano, ale místy bychom se vraceli OPRAVDU daleko a raději bychom to projeli za cenu, že pojedeme věčnost a nějak to přetrpíme.
Po: A to je přesně ono. Bylo by to utrpení. To nikdo nechtěl. Hned za hranicemi Albánie jsme to otočili do hor. Cesta do NP Teth byla dlouhá, překvapivě kvalitní a vedla až do sedla. Tam jsme potkali dva Poláky, kteří si na BMW 1200GS netroufli jet dál. Asfalt skončil. Asi ty báwa zase nebudou takové krosky, jak se nám snaží nakecat!

Blíží se bouřka, vítejte v horách. A tak, jako by nestačilo, že z cesty se stalo občasné poskakování ve valounových kolejích a bahně, ještě se přes to všechno začaly valit potoky vody. Byl jsem v ten moment šťastný (jestli se to tak dá nazvat), že jsem před cestou stihnul přezout na gumy se želvím krunýřem, protože s klasickými silničními Conti Road Attack, bych byl skutečně v háji. Vlastně šťastní jsme byli oba – že hory, mašiny, jízda, pohoda. A že prší, to neva. Když jsme se po 16 km a více než hodině "jízdy" konečně dostali do údolí, usoudili jsme, že nám to nestačilo a zkusíme to projet naokolo (dalších min. 30 - 40 km s nejasným povrchem). Cesta vedla podél rozvodněné řeky.
Po půl hodině nám ale došlo, že tady už skončila veškerá sranda. Jel`s někdy na silniční motorce půl hodiny ze schodů nebo se je pokoušel vyjíždět? Takový pocit jsem z toho totiž měl. Když jsem mohl dát na 5 sekund dvojku, tak tradáááá!!, v hlavě mi zazněly fanfáry. Ujeli jsme cca 5 km (hlavně já s SV jsem tak torchu zdržoval) a smrdělo to čím dál větším průserem.
TW: I pro mě na KLE už to bylo docela enduro.

D: Takže návrat? Jaké tam jinak byly cesty?
Po: Jojo, návrat, ale co jsme předtím považovali za terén už najednou byla docela hezká cesta (smích). Stejně nám to v Teth moc nešlo pod vousy, protože to tam začíná být Disneyland pro turisty s jeepama a místní už si pěkně umí říct o eura. Jinak obdobných cest bez povrchu bylo v Albánii požehnaně a najezdili jsme po nich nemálo kilometrů, ale na nic tak obtížného už jsme nenarazili. Jednou mě rozesmálo, když jsme opravdu hodně dlouho jeli po 20 m široké strádě, která byla jenom ze štěrku.
Připadalo mi to jako: "Sorry, chtěli jsme tu udělat fakt pěknou silnici, ale nějak jsme to po obědě zapomněli dodělat, tak jindy..." Nebylo to zlé, ale povrch byl pro motorku dost nepředvídatelný a když se každých 10 min najednou začneš propadat do povrchu a motorka tancuje jak na extázi, úplně to na klidu nepřidá. Ale taky si zvykneš. Oni tam (prý z důvodu sympatií) jezdí zásadně v Mercedesech, a to všech ročníků. Je neuvěřitelné, co ty staré herky vydrží!

Navíc jejich silnice mají jednu zvláštnost. A to jsem ještě neviděl. Když je někde asfalt a ujede celý kus silnice o 70 cm do údolí, nebo se kus propadne, tak to prostě doasfaltují.
Ale ne tak, že tu silnici srovnají. Prostě asfalt napatlají z kopečka a pak do kopečka. Jenomže to vůbec není vidět! Prostě jedeš a z ničeho nic letíš. Sotva dopadneš a srovnáš se, tak téměř narazíš do "protisvahu" a málem letíš znova. Vtipné, ale člověk si zvykne a už na tom pak řádí.
TW: Kromě toho tam ještě vždycky musíš počítat s tím, že na silnici:
        1) bude had;
        2) bude více hadů;
        3) bude želva;
        4) bude jakékoli jiné zvíře, či šutr;
        5) nebude silnice.

Pro motorkáře je zdrojem nekonečné radosti to, že cesty (zvlášť v Albánii) se většinou klikatí po úbočích, klesají a stoupají, takže jedeš miliardy nikdy nekončících zatáček. Rovinka je spíše výjmečná a provoz minimální (krom největších měst). Je prostor si to užít.

D: Měli jste nějaké další technické problémy?
Po: Pak už jenom já. Cesty v jižanských státech mají často povrch z bílých vápenatých kamínků. Ty se vyhladí a to dost klouže. Na mokru o to víc. Jde pak pěkně cítit, jak to jezdí. Oba jsme měli podobnou zkušenost. No a já jsem spadl na kruháči někde na venkově. Za sucha. Pěkně jsem se položil, vidím jenom jiskry a motorka mizí z očí. Chvilku se projedu na Abaju, pak k mašině přijdu, zvednu ji a nevěřím svým očím. Motorce nic není. Sednu a nějak nemůžu najít řadičku. Aha, přece něco - čudl řadičky byl ulomený, takže tam zůstalo jenom její rameno.

 V tom jeli kolem 2 chlapi (stará Hyabusa + Intruder) s koženýma vestama a mottem "Ride for the God" přes celé záda. Oba bývalí muklové ve Finsku, kteří odjeli za jiným životem do Albánie. Jeden z nich je tam už 10 let, druhý přijel za ním jenom tak na návštěvu a už je tam půl roku. Na chvilku jsme se k nim připojili. Zjistil jsem, že se dá nahoru řadit patou, ale bylo to vždycky tak napotřetí. S určitou dávkou akrobacie to šlo i rukou, ale na delší cestu je to tak trošku nepraktické řešení.
Chlapi nás vzali na místní jídlo za babku a pomohli nám najít servis. Servis kamionů. A tam? Vařit to nemělo smysl (hliník), tak jsme to vyřešili navrtáním díry do řadičky, protáhnutým šroubem, utáhnutím matkou a navléknutím kusu nějaké hadičky, co se tam povalovala.
Dali si záležet. "Lajk orichinal, rajt?" A? Opět se to opakovalo - "My nic nechceme, nechte toho a šťastnou cestu!!"
TW: Zapomněl`s na 12V zásuvku.
Po: Jojo, tu řeším snad vždycky, už jsem si zvyknul. IP68 umím udělat z čehokoli. Ale zato zadní brzda to vzdala. Praskla brzdová hadička, vytekla všechna kapalina z nádržky a bylo vymalované.
Ale to až na zpáteční cestě a neřešil jsem to. S tím se dá jezdit.

D: Jací jsou tam lidé? Mluvili jste s někým?
TW: To ano, asi 5 hodin v kuse. V Orikumi. Přijeli jsme tam po cestě, která se stala slepou v momentě, kdy nás zastavila brána s vojákem. Asi 200 m vedle stálo něco jako kemp, což byla v podstatě zahrádka dřevěného baráku u pobřeží.
Po: Když Pullomb, majitel kempu, srdcař Albánec a otec 2 dcer Julia a Afrodita, které nás tam i s mamkou obskakovaly, zjistil, že jsme Češi, tak se oči rozzářily. A zářily i ráno. Až moc. Slovo totiž dalo slovo, slivovica rakiu a rakia slivovicu a ráno jsem se probudil v leže u motorky s pohledem na nechutně zaprasený motor z předchozích dní. Moc dobře mi nebylo. Slunce do mě pralo, ale byl jsem schopný se tak akorát přesunout krasostylem "larva" do stínu motorky. Těžké to ráno. A co teprve to poledne. To už jsem v tom nebyl sám. Ale oběd to spravil. Teď se směju, ale tenkrát...
Dozvěděli jsme se toho od Pullomba hodně, ale na to teď není prostor. Celý večer by charakterizovala jedna jeho věta: "Hodža, to byla ale ku*va!" a jeho ukázka zbytků bunkrů naházených u pobřeží. Ale byl to veselý chlápek, zasmáli jsme se pořádně.
TW: Také tam přišel jeho kamarád, který měl penzion hned vedle. Jezdili k němu hlavně Němci. Vykládal nám historku, jak se tam nedá NEpít. Že jednou přišel o řidičák, protože byl tak na mol, že netrefil mostek a skočil s jeepem do moře. Smál se tomu, až se za břicho popadal. A my taky (až na to, že Po tam ráno málem skončil taky, když čučel někam do blba). Pullombovi jsme slíbili, že pošleme českou vlajku, protože už se mu na stožáru roztrhala a nemůže ji sehnat. Prostě lidi se sluncem v duši. Teda kromě severovýchodu u města Kukës. Tam byla dost chudoba a občas na nás někdo ne moc vlídně hleděl. S kým jsme se ale dali do řeči, s tím jsme se vždycky domluvili. A když jsme něco potřebovali, byli ochotní. Jinak pro nás bylo překvapením, že lidi tak do 30 let umí vcelku dobře anglicky.

Po: Ale jak už to tak bývá, všude narazíš na blba. Například při návratu na bosensko - černohorské hranici. Stáli jsme tam celou věčnost na slunci a nebylo se kde schovat. Před náma další 4 auta a pořád se to nehýbalo. Sundal jsem tričko a dal si ho na hlavu, aby mi to neuvařilo mozek. Když jsme se pak konečně posunuli o jedno auto dopředu, celník začal cosi blekotat z kukaně a já myslel, že asi chce, abych sundal tričko z hlavy. Že to vypadalo jako turban, jsem zjistil až později, ale to asi nebyl ten problém. Pořád tam něco „vysílal“ naším směrem, ale nějak se mi nedařilo přijít na to, co chce. Až jsme byli skoro na řadě, tak jsem konečně poznall, jak je veledůležitý. Začal ukazovat na cecíky. Jako že si mám to tričko obléct. „Ahááááá, jo tak!“ a hned si mě vzal stranou. Musel jsem mu ukázat veškerý svůj bídný obsah zavazadel. Asi pochopíš, jaký opruz je ty věci sundávat a rozdělávat. Nehledě na to, že jsme pořád stáli na tom slunci a mně už nevařil jenom mozek, ale i krev. Hmmm, tak našel nůž. Otevřel ho (normální švýcarák) položil na sedlo a řekl: „PROBLEM!.“ Při tom se tvářil jakože mě asi zavřou nebo co. Pak nás tám ještě nechal dovařit, zkontroloval dalších pár aut, vrátil se s doklady a bezeslova odešel. A jaký byl teda ten problem s nožem? To jsme se nedozvěděli. No vystoupení hodné Oscara. 

D: Zpátky k Albánii - co se vám líbilo nejvíce?
Po: Příroda, jídlo, úplná volnost. Výhledy v horách jsou skutečně neuvěřitelné. Když Albánskou divočinou člověk projíždí, tak prostě jenom zírá. Jídlo bylo všude poctivé, ať u moře nebo ve vnitrozemí.
Nic nebylo ošizené a když maso, tak plný talíř. Jinak města a provoz byly ze začátku trošku šok, ale rychle jsme si zvykli. Oni totiž nedávají blinkr ani když skutečně odbočují.
Značky s omezenou rychlostí jsou jenom informativní. Když to moc nepokoušíš, policajti tak akorát pozdraví a na dálnici z rychlého pruhu v protisměru klidně mává kluk na kole nebo borec na oslovi. Když o tom tak přemýšlím, ta volnost byla dána i tím, jak jsme to pojali. Koupání v krásných řekách a jezerech se stalo časem rutinou. Navíc nikdy nevíš, kde skončíš, co uvidíš, co tě tam překvapí. 

Tak např. nebaví tě to v Chorvatsku (což se stalo asi po 100 km)? Šup zpátky do Bosny. U hranic byly značky "Pozor miny" a dřevěná šipka na nějakou jeskyni "Ledenica". Po cestě k jeskyni jsme si nebyli jistí, jestli to vůbec trefíme a sem tam rostl uprostřed cesty strom. To úplně neevokovalo pocit, že jedeme do něčeho jako Moravský Kras.
Našli jsme to! Hledíme na ten vchod a nedalo nám to. Nasadili jsme čelovky a už jsme tam courali. Po 15 minutách chůze kolem krápníků velkých jak pouliční lampy a po místy chybějícím chodníčku jsme pořád nebyli na konci. Prostě paráda. A podobných zážitků bylo více. Už třeba jen proto, že co je na mapě, nemusí být ve skutečnosti a naopak je zase někde něco, co při plánování cesty nenajdete.
TW: A pro to vše: Výlet do Albánie jedním slovem? Překvapení....

ZÁVĚREM:
Balkán nás uchvátil. Těžko se nám odjíždělo. Ve většině zemí se domluvíte česky a není vůbec problém najít místo k přespání. Tam mešita, vedle kostel. Zdánlivě všude klid.
Přišli jsme na to, že když hned řekneme, že jsme z Česka, ledy tají. Z nějakého důvodu na jihu Němce moc nemusí a na motorkách tam člověk nějak automaticky do škatule "Němčour" spadne.
Nasýčkované zvěsti od lidí, kteří v Albánii povětšinou ani nebyli (nebo tam byli na začátku 90. let, kdy komunista končil a bylo tam zle), se nepotvrdily. Na to, že jejich venkov je dost chudý, se lidé povětšinou usmívají a jsou vstřícní a otevření. Kromě mobilu, dokladů a peněz na mašině všechno necháte a nic se neztratí.
Albánie nebyla vyloženě hlavním cílem a pojali jsme téměř celý výlet podobně - dle klišovitého motta, že cíl je právě cesta. Jako motto to klišé sice je, ale realizace je poněkud složitější. My jsme měli štěstí a klaplo to. Díky tomu nám výjezd hodně dal a budeme z něho čerpat ještě velmi dlouhou dobu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE