Albánie 09
Text: dva_hrnce | Zveřejněno: 14.12.2009 | Zobrazeno: 42 707x
Kapitoly článku
So 22.8. cca 400km
Verunce je dobře, totéž se nedá říct o Jirkovi :o) Shodujem se že kvůli kocovině doktora otravovat nebudem, balíme, děkujeme a loučíme se s dalšími prima lidmi, které jsme v téhle zemi poznali. Z Valbony jiná cesta nevede, proto se vracíme do Bajram Curri opět stejnou cestou, Karlos opět veze Janičku, Jirka se cejtí jistěji a brzy nám se Stromem mizí kdesi vepředu. Ne na dlouho, nacházíme ho sedícího ve stínu, uprostřed cesty Strom na boku, pomáháme zvedat moto a obhlížíme škody. Zrcátko a lehce poškozený kufr, naražená žebra, ale nic s čím by se nedalo odjet.
Po 20km přijíždíme do Bajram Curri kde nás vítá asfalt a benzínka s chlazeným redbullem a lahvovým. Využíváme obojího, přijíždí policista a usazuje se u baru sousedícího s pumpou. Taktně schováváme kuželky z dohledu a za chvilku je zas odhalujem, policajt ho tam klopí taky a nevšímá si nás. Po občerstvení odjíždíme orgánem nepovšimnuti, projíždíme okolo výstupiště z trajektu a pokračujeme po silničce vzhůru nad řeku.
Utažené vracáky střídá nahoře nekonečná silnička plná zatáček, krásný nový povrch kazí jen všudepřítomné rozježděné kamení sypající se ze skal nad námi. To se mi také stává osudným, ani nevím jak a proč a v jedné levé se poroučíme k zemi. Kontroluji Verunku a sebe, zvedáme Brevu a čekáme na zbytek. Dostávám vynadáno, že zrovna my sebou musíme plácnout na asfaltce, když jsme všechny předešlé necesty zvládli bez ztráty kytičky - no jo, zas jsem za blbce. Sundávám plexi které drží tak napůl, kurtuju ho na bagáž a můžeme pokračovat.
Po příjezdu na „téčko“ se loučíme, kluci pokračují dál na jih směr Kukes, my nechceme riskovat další střevní potíže v této zemi, proto raději odbočujeme směr civilizace.
Cesta nám docela odsýpá, zastavuje nás až svítící hladové oko. Chci pošetřit hotovost, takže obsluze stojanu nabízím 5 euro a ukazuju na nádrž. Eura mizí v kapse, pistole v nádrži a já koukám na počítadlo, abych věděl kolik litříků obdržím. Nevím nic, stojan je stoletej, cena v nějakých groších a počítadlo litrů ukazuje něco kolo 16 nevím čeho. Nakonec jsme na to dojeli až do Černé hory, takže to borec odhadl víceméně přesně, i když nechápu jak, asi léta praxe :o)
Znovu nás víta Skadar, ještě před vjezdem do toho nejhoršího odbočuji k mostu žebráků, Albánii chceme opustit přes jiný přechod abych se podíval co jse tam za poslední 3 roky změnilo. Máme štěstí, přes most to zrovna jede naším směrem, takže dotěrné děcka mají smůlu a Skadar opouštíme v klidu a míru.
Asi 5km za městem vidím na odpočívadle 3 motorky. Jsou to řekové a na první pohled je jasné že mají problém. Zastavuji a ptám se anglicky jestli můžem nějak pomoct, děkují za zájem, ale prý v pohodě. Koukám na malého monstra a vedle něj ležící rozvodové řemeny, neodpustím si pronést cosi o Ducati, přeji hodně štěstí a mizíme. Na hranicích je toho nového dost, vlastně celá celnice, jen fronta je stejná jako před 3 lety. Už se chci cpát dopředu, Veru mě však brzdí, abychom nebyli za drzouny a ať raději neprovokuju. Zachraňuje mě klučina procházející okolo, který ukazuje na motorku a dopředu k závoře, že prý „motor no problem“ , takže se přeci jen cpeme k budkám. Celník na nás koukne z 5 metrů a ukazuje na úzký chodníček za celnicí. Najíždím tam, raději ještě zastavuji a ohlížím se. Pasy nikdo vidět nechce, celník ukazuje ať pokračujem a jsme v Černé hoře. Ještě asi 4 km jedem bez helem s pasy v ruce a čekáme na černohorskou celnici, která tam však není. Takže uklízíme doklady, nasazujem helmy a na první benzínce tankujeme plnou. Platíme kartou a těšíme se na Chorvatsko, kde chceme zůstat zbytek dovolené a relaxovat. Radost nám kazí až policista těsně před Bokou kotorskou, kterému se nelíbí mé předjíždění přes plnou, zabavuje papíry a straší že musíme zůstat do pondělí, zaplatit pokutu až 200e a pak teprve budem moct opustit jejich stát. Nakonec se domlouváme na 50e a odjezdu hned. Posílá nás za kolegou, který stojí s autem o kilometr dál. Ten už na nás čeká, znovu vyžaduje papíry od moto a pasy a znovu straší s odjezdem v pondělí. To už začínám být nepříjemný, po pár minutách s ním měním bankovku za doklady a můžeme zmizet. Do cíle už jen kousek, dojíždíme za tmy a modlíme se aby naši staří známí měli volný pokoj. Nakonec máme štěstí, pokoj je, dostáváme rakiji a večeři, pak rychle vystřídat ve sprše a spát.
Ne 23.8. - 27.8.
Neděli trávíme velice odpočinkově, v pondělí za námi přijíždějí kluci, seženeme ubytko a zase spolu. Vyprávějí nám o co jsme přišli, jak Jirka odložil Stroma na asfaltu po zastavení, na mapě ukazují co za ty 2 dny navíc stihli poznat, také špatnou zkušenost kdy byli trefeni letícím kamenem, že potkali krajany s Land Roverem a vůbec vše podstatné.
Karlos se s námi loučí ve středu odpoledne, chce ještě navštívit kamaráda na Makarské, Jirka s Janičkou odjíždějí už ve středu ráno a my si dopřáváme ještě dva dny relaxu. Cestou domů zkoušíme v Bosně východnější trasu a odpoledne nacházíme pension, kde pro dnešek končíme. Rychle vybalit, převléknout a ještě za světla stíháme dojet do 10km vzdáleného Sarajeva. Motorku necháváme na hlídaném parkovišti, helmy a bundy nacpem okýnkem vrátnému do jeho mini-budky a jdeme si projít staré město. Kupujem něco málo suvenýrů a když čekáme pod stříškou schovaní před bouřkou, přichází smutná zpráva od Jirky. Karlose cestou dom Maďarsko nudilo tolik, že si někde u balatonu zdřímnul a po setkání s mostkem zkrátil pegaso o půl metru. Karlose anděl strážný byl asi vzhůru, protože to odnesla „pouze noha“.
Verunce je dobře, totéž se nedá říct o Jirkovi :o) Shodujem se že kvůli kocovině doktora otravovat nebudem, balíme, děkujeme a loučíme se s dalšími prima lidmi, které jsme v téhle zemi poznali. Z Valbony jiná cesta nevede, proto se vracíme do Bajram Curri opět stejnou cestou, Karlos opět veze Janičku, Jirka se cejtí jistěji a brzy nám se Stromem mizí kdesi vepředu. Ne na dlouho, nacházíme ho sedícího ve stínu, uprostřed cesty Strom na boku, pomáháme zvedat moto a obhlížíme škody. Zrcátko a lehce poškozený kufr, naražená žebra, ale nic s čím by se nedalo odjet.
Po 20km přijíždíme do Bajram Curri kde nás vítá asfalt a benzínka s chlazeným redbullem a lahvovým. Využíváme obojího, přijíždí policista a usazuje se u baru sousedícího s pumpou. Taktně schováváme kuželky z dohledu a za chvilku je zas odhalujem, policajt ho tam klopí taky a nevšímá si nás. Po občerstvení odjíždíme orgánem nepovšimnuti, projíždíme okolo výstupiště z trajektu a pokračujeme po silničce vzhůru nad řeku.
Utažené vracáky střídá nahoře nekonečná silnička plná zatáček, krásný nový povrch kazí jen všudepřítomné rozježděné kamení sypající se ze skal nad námi. To se mi také stává osudným, ani nevím jak a proč a v jedné levé se poroučíme k zemi. Kontroluji Verunku a sebe, zvedáme Brevu a čekáme na zbytek. Dostávám vynadáno, že zrovna my sebou musíme plácnout na asfaltce, když jsme všechny předešlé necesty zvládli bez ztráty kytičky - no jo, zas jsem za blbce. Sundávám plexi které drží tak napůl, kurtuju ho na bagáž a můžeme pokračovat.
Po příjezdu na „téčko“ se loučíme, kluci pokračují dál na jih směr Kukes, my nechceme riskovat další střevní potíže v této zemi, proto raději odbočujeme směr civilizace.
Cesta nám docela odsýpá, zastavuje nás až svítící hladové oko. Chci pošetřit hotovost, takže obsluze stojanu nabízím 5 euro a ukazuju na nádrž. Eura mizí v kapse, pistole v nádrži a já koukám na počítadlo, abych věděl kolik litříků obdržím. Nevím nic, stojan je stoletej, cena v nějakých groších a počítadlo litrů ukazuje něco kolo 16 nevím čeho. Nakonec jsme na to dojeli až do Černé hory, takže to borec odhadl víceméně přesně, i když nechápu jak, asi léta praxe :o)
Znovu nás víta Skadar, ještě před vjezdem do toho nejhoršího odbočuji k mostu žebráků, Albánii chceme opustit přes jiný přechod abych se podíval co jse tam za poslední 3 roky změnilo. Máme štěstí, přes most to zrovna jede naším směrem, takže dotěrné děcka mají smůlu a Skadar opouštíme v klidu a míru.
Asi 5km za městem vidím na odpočívadle 3 motorky. Jsou to řekové a na první pohled je jasné že mají problém. Zastavuji a ptám se anglicky jestli můžem nějak pomoct, děkují za zájem, ale prý v pohodě. Koukám na malého monstra a vedle něj ležící rozvodové řemeny, neodpustím si pronést cosi o Ducati, přeji hodně štěstí a mizíme. Na hranicích je toho nového dost, vlastně celá celnice, jen fronta je stejná jako před 3 lety. Už se chci cpát dopředu, Veru mě však brzdí, abychom nebyli za drzouny a ať raději neprovokuju. Zachraňuje mě klučina procházející okolo, který ukazuje na motorku a dopředu k závoře, že prý „motor no problem“ , takže se přeci jen cpeme k budkám. Celník na nás koukne z 5 metrů a ukazuje na úzký chodníček za celnicí. Najíždím tam, raději ještě zastavuji a ohlížím se. Pasy nikdo vidět nechce, celník ukazuje ať pokračujem a jsme v Černé hoře. Ještě asi 4 km jedem bez helem s pasy v ruce a čekáme na černohorskou celnici, která tam však není. Takže uklízíme doklady, nasazujem helmy a na první benzínce tankujeme plnou. Platíme kartou a těšíme se na Chorvatsko, kde chceme zůstat zbytek dovolené a relaxovat. Radost nám kazí až policista těsně před Bokou kotorskou, kterému se nelíbí mé předjíždění přes plnou, zabavuje papíry a straší že musíme zůstat do pondělí, zaplatit pokutu až 200e a pak teprve budem moct opustit jejich stát. Nakonec se domlouváme na 50e a odjezdu hned. Posílá nás za kolegou, který stojí s autem o kilometr dál. Ten už na nás čeká, znovu vyžaduje papíry od moto a pasy a znovu straší s odjezdem v pondělí. To už začínám být nepříjemný, po pár minutách s ním měním bankovku za doklady a můžeme zmizet. Do cíle už jen kousek, dojíždíme za tmy a modlíme se aby naši staří známí měli volný pokoj. Nakonec máme štěstí, pokoj je, dostáváme rakiji a večeři, pak rychle vystřídat ve sprše a spát.
Ne 23.8. - 27.8.
Neděli trávíme velice odpočinkově, v pondělí za námi přijíždějí kluci, seženeme ubytko a zase spolu. Vyprávějí nám o co jsme přišli, jak Jirka odložil Stroma na asfaltu po zastavení, na mapě ukazují co za ty 2 dny navíc stihli poznat, také špatnou zkušenost kdy byli trefeni letícím kamenem, že potkali krajany s Land Roverem a vůbec vše podstatné.
Karlos se s námi loučí ve středu odpoledne, chce ještě navštívit kamaráda na Makarské, Jirka s Janičkou odjíždějí už ve středu ráno a my si dopřáváme ještě dva dny relaxu. Cestou domů zkoušíme v Bosně východnější trasu a odpoledne nacházíme pension, kde pro dnešek končíme. Rychle vybalit, převléknout a ještě za světla stíháme dojet do 10km vzdáleného Sarajeva. Motorku necháváme na hlídaném parkovišti, helmy a bundy nacpem okýnkem vrátnému do jeho mini-budky a jdeme si projít staré město. Kupujem něco málo suvenýrů a když čekáme pod stříškou schovaní před bouřkou, přichází smutná zpráva od Jirky. Karlose cestou dom Maďarsko nudilo tolik, že si někde u balatonu zdřímnul a po setkání s mostkem zkrátil pegaso o půl metru. Karlose anděl strážný byl asi vzhůru, protože to odnesla „pouze noha“.
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?