Albánie 09

St 19.8., celkem 133km, cíl Komaji

Ráno odjíždíme v půl 9, holky s bagáží necháváme na dvorečku a doufáme, že se pro ně nebudem muset vracet. Jana nás před odjezdem ještě fotí, já už mám zařazeno, jako jediný mávám pravou rukou a vypadá to blbě.. no nic..
John si vzpomněl a s mírným zpožděním (okolo 10h) skutečně dorazil, ovšem s plným autem. Věci se vešly na střechu a holky se kterýma nepočítal dozadu na rezervu. Kolem poledne už jsme zase pohromadě, děkujeme a loučíme se.

V Kopliku na pumpě opět prohodíme pár slov se starým známým, doplníme nádrže a nabíráme kurs směr Komaji, odkud nám zítra dopoledne jede trajekt. Není kam spěchat, silnice stále bída, opět jedeme zhruba šedesátkou. Jen Karlos si ten tankodrom užívá a práskal by ho klidně kilo, nemít nás za prdelí :D

Cestou musíme nevyhnutelně projet Skadarem a já osobně z toho mám docela obavy. V roce 2006 jsem tam byl „autem“ a zase rychle odjel, protože jsem neměl na tamní provoz žaludek.
Brzy však přicházíme na systém „dvakrát zatrub a jeď“ , takže v podstatě troubíme pořád a proplétáme se tou džunglí. Řidiči dodržují trošku pravidla pouze na velikém kruhovém objezdu uprostřed města, jinak to všude funguje stylem kam se vejdeš, tam to strč. A nezapomeň zatroubit :) Díky absenci ukazatelů se raději několikrát ptáme na cestu abychom zbytečně nekufrovali a za chvilku jsme z města venku.
K přehradě dojíždíme někdy odpoledne, nacházíme restauraci, motorky parkujeme do stínu ke vchodu a s úlevou svlékáme motohadry. Nabídka je pouze v Albánštině a ani obsluha jiným jazykem nevládne, odvozujeme si těstoviny, salát a dle gramáže maso. Zde pomůže u každého řádku citoslovce a za chvilku objednáváme pětkrát půl kila bůůů, nějaký pivka a pro dámy lahev červeného. Po několika minutách dostáváme každý porci vepřových žeber :D 


Vypadá a voní to nádherně, obloha luxusní, všechno čerstvý ze zahrádky, nakonec máme malý švédský stůl a není důvod k nespokojenosti. Stůl ještě není prázdný a my už jen sedíme, funíme a jsme rádi že už nikam nemusíme. Nakonec přeci jen popojedem asi kilometr od centra abychom měli přes noc soukromí a rozbijeme tábor na vyschlém dně přímo pod přehradou.


Po parném dni se ženeme k řece na očistu těla, voda je jako jehličky, takže mytí proběhne, ale na koupačku v tý ledárně nemá nikdo chuť. A to jsem se na to celý den tak těšil :(
Zahřejem se tekutými švestkami a uléháme.

Čt 20.8, celkem 42km, cíl Valbona

Ráno se nám moc nechce vstávat, celou noc se nás vítr snažil obrat o plachty nad hlavami, takže vydatný spánek se tentokrát nekonal. Balíme stany, posnídáme instantní písmenka od vitany a vyrážíme nahoru do „přístaviště“.


Veru má divnou barvu, netrvá to dlouho a zvrací celou abecedu. Pozorujem vyjíždějíci vozidla a mumraj na maličkém plácku, který je tu k dispozici. Na trajekt najíždíme jako první, po nás cisterna která dotankuje obě nádrže a nakonec dostávají pokyn ostatní.
Za dohledu zkušeného kapitána těsná naváděč auta zrcátko na zrcátko a vyplouváme romantickým údolím. Po necelých 3h plavby jsme na místě, sjíždíme z trajektu, Veru si ještě odplivne, nasedáme a vyrážíme.

Cesta do Valbony se za prvním městem mění z černé hladké na bílou kamenitou, průměrná rychlost se opět drží okolo 20km/h a každou chvilku zastavujem, aby si Veru ulevila přes boční kufry.

Nakonec se nám podaří dojet až do cíle, domlouváme ubytování a kotel hořkého čaje. Ten je Veru schopná udržet v sobě, tak jí ponecháváme osudu a jdeme ven na pivko.

Pá 21.8. , 0 km , cíl: uzdravit Verunku

Ráno je jasné že zůstanem ještě jednu noc, proto domlouváme procházku s domorodcem a stádem koz které požene na pastvu. Trochu pohybu neuškodí a aspoň poznáme okolí.
Verunce je pořád stejně špatně, moc vesele se neksichtím, začínám mít obavy a rád bych jí pomohl. Bohužel Smecta která nikdy nezklamala nezabírá a transport na moto někam do civilizace by byl nebezpečný.. Nezbývá než čekat..
Po snídani vyrážíme v doprovodu 20 koz a jednoho domorodce na výlet. Za chalupou uhýbáme doprava a začínáme nabírat výšku rychleji než je pro některé zdrávo.


Výlet připomíná spíš základy horolezení, Jirka vypadá že každou chvilku umře, ale nevzdává se a statečně se snaží držet krok. Asi po 2 hodinách přicházíme na palouček, borec sedne do stínu, kozy taky, my doplňujem z pramene vodu do lahví a jsme připraveni vyrazit dál. Koukáme na kluka, on na nás, anglicky neumí, takže domluva nehrozí. Časem chápem že je na místě a dál se nejde, necháváme ho s kozami a vyrážíme zpět do chaloupky.

Verunka se prý cití lépe, ale hlad ani chuť na jídlo stále nemá, my ano a proto přicházejí na řadu vařiče a instantní nebo konzervovaná strava. Den se pomalu schyluje k večeru, Veru hlásí že je to zas horší a nálada opět klesá. Přemýšlíme co dál, radíme se s domácími, kteří nabízejí že by se na ní mohl podívat doktor z hor, jen je potřeba ho přivézt. S tímto vypomáhá soused polák - speleolog vlastnící terénní plechovku a my čekáme na doktora s nevelkou nadějí na zázrak.
Polák přiváží celkem sympatického chlapíka v bílém, vysvětlujem problém, ukazuju mu prázdné sáčky od Smecty se slovy že nepomohla. Dr. měří tlak ( má dokonce i čím :-D ), poté tep – tady už postačí palec a hodinky a teplotu – změřena během 5 vteřin rukou. Po každém úkonu pronese „oukej“ a nakonec vyloučí úpal. Prohmátne břicho, které šplouchá jak vodní postel, počtvrté řekne „oukej“ a vytahuje 4 pytlíčky čehosi (made in france), že prý je to lepší než Smecta a zabere to. Peníze nechce a nechává se zas odvézt.. Po odjezdu doktora ožíráme sebe i speleology slivovicí, nakonec poláky pobaví puštěná mp3 z mobilu – znělka z Rákosníčka a jdem spát. Opět vydařený večer.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE