Albania CBRT! Gooooo!

Edvin, ředitel Rally Albania, nám připravil luxusní trasy do GPS, takže stačilo jen sledovat linku a tahat za plyn. A zajistil nám řidiče s pickupem, který nám vezl zavazadla a dělal asistenci.

První den nám propršel, vyráželi jsme z Tirany do hor až v poledne. Hned na prvním výjezdu jsme se pěkně zabahnili a tak to pak šlo celé odpoledne. Jediné úseky, kde nebylo bahno, byly, když se jelo po kamenech řekou. Úseky korytem řeky jsem se pokoušel “obébit” okolo, ale neúspěšně, stejně jsem nakonec musel do vody. Přes hory po kozích stezkách jsme se bahnem dohrabali k Elbasanu. Připravená trasa pokračovala po úbočí druhé nejvyšší hory Albánie Partyzanit. To jsme ale s ohledem na padající slunce vzdali a dojeli po asfaltu do Beratu. V Beratu luxusní ubytování ve vyhřátých pokojíčcích ve stylovém kamenném hotelu.

Další den byla nachystaná etapa 180 km s únikovou možností 30 km před cílem. Vyhoupli jsme se na hřeben a po hřebeni s nádhernými vyhlídkami ujížděli směrem na jih. Zima, ale sluníčko svítilo a okolní hory byly nádherně zasypané sněhem. Kluci mají natrénováno, tak páli v závodním tempu a já se jich snažím držet. Trasa nás svedla před Kelcyrë a zase přehodila po kamenitých výjezdech nepoužívanou cestou do kaňonu řeky Osum nad Čorovodë.

Odsud po spojovací cestě směrem na Permet. Před Permetem naše první skupina najíždí na trasu přes Frasheri. Ostatní se zdrželi a tak závěrečný loop vynechali. Celou cestu jsem Jordyho, Roťáka a Mrazíka popoháněl. Moc dobře vím, že cesta z Frasheri k teplým pramenům bývá po zimě zablokovaná závaly. To by pak znamenalo se vrátit a to by taky mohlo skončit nočním dojezdem. Ve Frasheri jsme se protáhli kolem kláštera, kde jsme asi v roce 2000 s kumpány několik dní bydleli v hrozném dešti. Vypili jsme tehdy Pandimu všechnu rakiji, opekli ovci a zastříleli si ze samopalu. Měli jsme štěstí, pověstný zával u Ogdenu, kde jsem tahal motorku za pomocí muly a kde jsem navijákoval Hiluxe, byl čerstvě protažený buldozerem. Sjeli jsme k horkým pramenům a vykoupali se. Za soumraku jsme dojeli do Permetu a ještě jsme stihli večeři. Ve 20 hod. projížděli městem policajti a zavírali všechny hospody. Od 20 do 6 byl zákaz vycházení.

Když jsem dostal večer od Edvina trasu na třetí den, tak jsem nevěřícně vyvalil oči. Od Kelcyrë výjezd na pohoří Nemertsika, přejezd přes hřeben a pak dolů do Poličanu. To snad ne, tam přece není cesta! Vždyť jsem jí několikrát hledal. Jedeme po levém břehu řeky Vjosë až k lomu nad Kelcyrë. Tady začíná šílený výjezd lomem na hřebeny. Na hřebenu nádherné výhledy, svítí sluníčko a všude kolem zasněžené hory. Dolů ze hřebenu máme v GPS upozornění „singletrack“. A v komentáři, když neprojedete, tak se vraťte. Držím se stopy a začínám klesat po neznatelné pěšince v křoví. Jak se máme vrátit, když to bude neprůjezdné? Vždyť to je sešup, že to zpátky po suti a skalách nemůže jít vyjet. Jedu první a celou dobu si říkám: „Musím věřit Edvinovi!“ Motorka není kolo, aby šla vynést na zádech. Cestička je uzounká, přes skalní žebra, po velkých kamenech, do zatáčky za skalní ostroh. Za ním je už vysvobození, po suti se sjede na cestu do sedla. Ufff, ale lepilo mi tedy. Byla to opravdu jednosměrka.

Posílám zbývajícím dvěma skupinkám za námi zprávu, že cesta je průjezdná. Čekáme na ně v hospodě v Poličanu u piva. Pak si dáme objezd celého horského údolí s roztroušenými vesničkami a večer dojíždíme do Gjirokastër. V nejluxusnějším hotelu v centru jsme sami. Ulice historického města, jindy narvané turisty, jsou liduprázdné. Ve 20 hod. zase policie a zavírá všechny hospody. Jarda mění spojku.

Ráno leje jak z konve, zkracujeme dnešní trasu a vyrážíme až v 11 hod. Souběžně s hlavní silnicí jedeme po polních cestách do Kakavie. Tady odbočujeme do hor a po jednoduchých, ale krásných šotolinových cestách přejíždíme hory těsně kolem řecké hranice směrem k moři. Ze sedla od kapličky sjíždíme do divokého kaňonu s opuštěnou vesnicí Leshnico e Siporme. Pod vesnicí bychom už mohli jet údolím do Sarandë, ale to by nebyl Edvin, aby nás ještě neprotáhl přes další kopce a polo-opuštěné vesnice. Scházíme se ve vesnici Livadhja u piva. Zbývá jen dojezd do Sarandë. V restauraci na pláži pokračuje večírek, který jsme nadějně zahájili v Livadhja. Před 20 hod. přichází policie, povečeří a bez placení odchází. Majitel za nimi zamkne dveře a my můžeme nerušeně kalit.

Ráno u moře je trochu kalné. Tedy počasí je nádherné, sluníčko svítí, ale my jsme dost matní. Trasa v GPS nás přehodí přes hory sedlem, pod kterým se razí tunel mezi Gjirokastër a Sarandë. Na sedle se do nás opře ledový severák. Po včerejším dešti jsou okolní hory posypané čerstvým sněhem. Objíždíme Tepelenë a po pravém břehu řeky Vjosë jedeme po neuvěřitelně rozblácené cestě. U Memalijaj se potkáváme s řidičem a stoupáme do hor. Kamenitá cesta nás dovedla až 1000 m vysoko na hranici sněhu. Naštěstí více nestoupáme, ale pokračujeme po vrstevnici. Přes hory a sedla zase klesáme do údolí, brodíme říčku a zase stoupáme vzhůru na hřeben. K večeru dojíždíme do Beratu do našeho oblíbeného historického hotelu. Mají tu zatraceně dobrou brandy Skanderbeg…

Na poslední etapu se rozhodujeme zkusit část po úbočí Tomorices, kterou jsme první den vynechali. Edvin upozorňuje, že cesta může být po zimě zavalená a bude tam hodně bahna. Cítím už hodně únavu a nejsem sám. Dávám dohromady skupinku lemplů a flákačů a jedeme jednodušší trasou přes nižší kopečky. I tato trasa ale měla svoje zábavné úseky v podobě bahnitých a kamenitých výjezdů. Na hřebeni se spojujeme s těžkou trasou a pod hřebenem u mostu přes Devoli se usazujeme na pivo. Druhá skupinka přijíždí po chvíli. Cesta prý vůbec nebyla náročná a projeli všechno v pohodě. Parta lemplů vysrabila zbytečně.

Přes Gramsh stoupáme do vesnice Zavaline po šotolinách. Ve vesnici je trh a mraky lidí. Před vesnicí potkáváme policejní auto. Moudře odjíždějí dříve, než se na trhu všichni ožerou a poperou. Dole pod námi je kaňon řeky Holta. Dramatický, uzounký, hluboký, poprvé prostoupený kaňonáři v roce 2018. Prostup je potřeba si domluvit na přehradě! Pak už jen sjíždíme do Elbasanu, těsně před městem nás Edvin ještě protáhne po bahnité polní cestě. Tlačí nás čas, odpoledne jsme objednaní na PCR testy v Tiraně, tak už frčíme tunelem a po dálnici přímo do hotelu TeStela. Hotel TeStela je hotel s pivovarem. Jak dopadl závěrečný večírek se nemusím rozepisovat. Jak jsme cestovali? Jeli jsme třemi dodávkami. Tam přes Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Černou horu. Na všech hranicích chtěli testy, Rakušáci nás pustili až po ukázání zvacího dopisu od Albánské motocyklové federace. Bosňáci nás nepustili a vyhnali na koridor k moři. Jedno auto omylem z koridoru odbočilo do vnitrozemí a dostali pokutu 80 € na hlavu. Cesta od Splitu do Albánie byla neuvěřitelně pomalá a zdlouhavá. Zpátky jsme jeli Makedonie – Srbsko – Maďarsko – Slovensko. Hranice úplně bez problémů, testy nikdo nechtěl. Slovenští policajti se ptali, odkud jedeme. „To jste chalani dobře udělali, že jste vypadli na motorky do Albánie z téhle pakárny!“

Za úvahu stojí cesta přes Kosovo. Hranice Kosovo – Srbsko jsou po příjezdu z Albánie samozřejmě neprůjezdné, ale je dostavěná nová dálnice Prishtina – Skopje a cesta z Tirany do Skopje údajně trvá necelé tři hodiny. Jenže v Kosovu neplatí naše zelená karta a musí se platit extra pojištění. A co znamená zkratka CBRT v nadpisu? No přeci „Czech Beer Rally Team“!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE