A zase ta Albánie !

Den 11. - úterý 11.6.2013

Probudí nás hluk dopravy, posnídáme a mažem na ambasádu, kde se potkáváme s paní velvyslankyní, milou noblesní dámou. Znovu děkujeme za to, jak bylo naprosto vzorově postaráno o občany naší vlasti v nesnázích a pořizujem pár upomínkových fotek. S naším zachráncem Pavlem, který nám obětavě ještě v noci umyl plexiskla, budíky i značky, si vyměňujem kontakty kvůli budoucímu transportu mašiny, Honza se přesvědčuje, že je báwo v bezpečí pod zámkem, sedá za mě a vyrážíme k domovu. Na zákazu odbočení vjíždíme na hlavní, auta zastavují a dávaj našemu konvoji přednost. Provoz v Tiraně je kapitola sama o sobě a tak jsme rádi, že jí máme za sebou. Před Shkoderem to vezmem vlevo na most a jedem na černohorskou hranici. Tam je prima celnice, kde mají extra uličku jen pro motorkáře. Mažem jadranskou magistrálou a nad Svatým Stefanem stavíme na oběd. Jindru a Danyho doháněj nějaké pracovní povinnosti, tak se s Jindrou loučíme a on valí k domovu. Dany s náma dá ještě oběd, podle účtu jsme poznali že už jsme zase v civilizaci a opouští nás před Kotorem. My ostatní šplháme do kopců, projíždíme národní park Lovčen abychom si pak prohlédli z výšky Boku kotorskou a sjeli dvaceti kilometry serpentýn do Kotoru. Parkujeme u hradeb a Honza s Adamem jdou shánět ubytko do historického centra. Štěstí se na nás usměje, krásná kamenná tříhvězda kousek od hlavního náměstí za 70 éček pokoj se snídaní. Milan zjišťuje, že se mu do hadrů v tašce vylil tentokrát jablečnej džus, kterej nepochopitelně veze až z domova a tak ho čeká velké prádlo. Já volám domů aby naše velitelka věděla že jsme OK, včera v tom zmatku jsem poslal jenom neurčitou SMS a neprošlo mi to. Večeříme na hlavním náměstí a jak jinak, než ryby a mořské potvory, když už jsme u toho móře, ne? Couráme krásně nasvětleným historickým centrem, sedáme u hospůdky kde hrajou dva muzikanti a poroučíme nápojovej lístek. „Vranac kokot“ - smějeme se jak blbý, objednáváme lahvinku a zakrátko druhou a třetí, protože kokot je fakt dobrej. Příjemně ovíněni dorazíme na hotel a spíme jak miminka.

Den 12. - středa 12.6.2013

Cpem se u snídaně hemenexem, když do mě Honza drcne: „Neni to ten Skot z loňska?“ Vloni jsme se potkali s jednou skotskou partou, co pojezdila Turecko, na trajektu z Igoumenitsi do Ancony. Jejich „šéf“ vypadal trochu jako Luis de Funes, takže snadno zapamatovatelnej. Říkám na něj „haj“, chvilku na mě čumí, pak na Honzu, kterej s ním hlavně tehdy anglicky komunikoval a je doma. „That imposible“ huláká a je fakt, že pravděpodobnost, že se po roce potkáme v jeden den v jednom hotelu v Kotoru, je tak jedna k miliardě. Vyměňujem kontakty a dozvídáme se, že na příští rok už plánuje Mongolsko na tři měsíce, tak uvidíme, jestli se zas někde nepotkáme! Sedláme mašiny, objíždíme Boku Kotorskou a valíme k dálnici. Tam fučí děsnej vítr a Honza za mnou každou chvíli usíná. Vždycky když ucítím ťukanec do helmy a mrtvou váhu na zádech tak řvu: „Nechrápej ty vole, spadneš za jízdy a zabiješ nás voba!!!“ Tak se střídaj s Adamem na jeho mašině a to tak, že kolikrát ani nevím, koho vezu. Se západem slunce sjíždíme u Karlovacu s dálnice, hned u mýta je nějakej tranzitní hotel a naproti čerpačka. Pokoje dobrý, mašiny v nějaké bývalé tělocvičně a tak tam zůstanem.

Den 13. - čtvrtek 13.6.2013

Dáme vydatnou snídani, natankujem do plnejch, cigáro, redbull a najíždíme na dálnici. Dnešní den je už jenom zrychleným přesunem domů, nějakejch 800 kiláků. Maribor, Graz, Linz, České Budějovice, Praha, Litvínov. Garáž otvíráme v osm večer, kontaktujem se s Jindrou a Danym, zjišťujeme, že jsme přijeli o pouhých pět hodin později a tím je náš letošní trip po Balkánu částečně u konce.

O měsíc později

Díky kamarádům Hášovi, kterej půjčil dodávku a Harrymu, zaskakujícímu jako druhej řidič za Honzu, protože ten je v háji kvůli práci, zahajujeme ve čtvrtek 11. července misi na záchranu báwa. Volám attaché Pavlovi, dozvídám se, že je momentálně v Praze, ale všechno je zařízeno, v Tiraně jsme očekáváni a jestli bychom mu nevzali nějaké balíky do Albánie. Vyrážíme v sedm ráno, nakládáme v Praze Pavlovo věci a po tisíci km v devět večer hledáme nějakej nocleh v Zadaru, což se nám nakonec zdaří. V sobotu časně ráno se vydáváme na cestu po jadranském pobřeží, která je sice krásná, ale zdlouhavá, přejedeme trajektem Boku kotorskou a v osm večer vjíždíme do diplomatické čtvrti v Tiraně. Vykládáme u Pavla doma jeho věci a za chvíli vjíždíme na naší ambasádu. Pavlova kolegyně Šárka má všechno připraveno, podepisuju protokol o převzetí a za chvíli je báwo přikurtovaný v

Ducatu. Spíme u Pavla doma a jeho usměvavá žena Dolor se o nás stará s péčí až mateřskou. K večeři vychlazený pivko, salát, kuře kung-pao na filipínský způsob, pár panáčků a jdem to zalomit do příjemně klimatizovaného pokoje. V sobotu vstáváme v pět, snídaně na vidličku a na cestu dokonce svačina a pár vzorků albánského alkoholu. Loučíme se a v šest vyrážíme na albánsko – černohorskou hranici. Financ kouká na značku, do techničáku, zase na značku a nesouhlasně kroutí hlavou. Mrknu do techničáku, ve kterém je napsáno „nákladní přívěs“, lehce se orosím a volám Hášovi. „Nemáš náhodou techničák od dodávky u sebe?“ Chvilka zděšení, „ty vole, ten musí bejt v těch modrej deskách v horní poličce!“ Naštěstí byl. Smějeme se s Harrym jak pitomí, vždyť jsme vlastně projeli celej Balkán na papíry od přívěsu a odhalil nás až na zpáteční cestě bdělej a ostražitej albánskej soudruh. Na černohorsko – chorvatské hranici trošku voser, hodina a půl na pražícím slunci, už jsme zkrátka odvykli hraniční buzeraci. S přespáním v osvědčeném hotelu v Karlovacu končíme v něděli v šest večer, po čtyřech dnech a 3300 ujetých kilometrech, úspěšně záchranou misi. Kamarád servisák po demontáži pak k Honzově nemalé radosti konstatoval, že jenom přeskočil rozvodovej řetěz a rozlomil se startér, motor je jinak v cajku a tak teď už můžeme za naším letošním tripem udělat definitivní tečku.

Doslov:

Jistě jste si všimli, že tento příběh se odehrál před více než dvěma lety. Byli jme tam od té doby několikrát, abychom mohli pozorovat jak svět se v prdel obrací. Ty krásné přejezdy hor off-roadem jsou již většinou minulostí. Moje oblíbená SH20 je zaasfaltovaná až do Tamare, Valbona komplet, z Bajram Curri do Kukes a dál do Peshkopi jakbysmet. Prej zbývá ještě kus z Thet do Shkoderu, ale to je jen otázka času. Dá se jistě popojet na jih, nebo hodit malý endurko na plaťák a pojezdit další kopce, ale to už je jinej příběh.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE