A zase ta Albánie !

Den 0. – pátek 31.5.2013

Vyjíždíme od litvínovské OMV, zakrátko valíme po teplické dálnici na hlavák a po nezbytných formalitách v půl deváté navážíme motorky na vagóny. Zdá se nám, že jsou rok od roku nižší, helmy otřískáme všichni bez výjimky. Kurtujeme mašiny a i když není nějaké vedro, v tom stísněném prostoru z nás leje pot. Následně v Potrefené huse dáme pár kalíšků, něco k snědku a jdem se ubytovat. Nechal jsem lístek od mašiny v tankvaku a stevard, sveřepej dědek, mě odmítá pustit do vlaku. Lezu teda jako opičák po vagónech a doluju lístek z mašiny. Ještě rychlé, na peróně zakázané, cigáro a vlak se v půl jedenácté dává do pohybu. Už v civilu otvíráme lahvinku a přemísťujeme se na konec vagónu a povídáme si o tom, co nás asi čeká. Ani ne do půl hodiny na nás vletí vlakvedoucí s ochrankou, že rušíme noční klid. Nechápeme jak, protože vlak dělá kravál, že není slyšet vlastního slova a nikdo si nestěžoval. Poštval je sveřepej dědek, zřejmě slovenskej nácek co nemá rád Čechy, jenže tady narazil na práskané právníky z našich řad. Dany se ujímá jednání, zakrátko si se žalobníčkem vytírá pozadí a překlápí situaci v náš prospěch. Zhrzelej dědek mizí ve své kukani, vlakvedoucí je „božínku tak rád, že se to vyřešilo“ a ochranka už se těší, že půjde chrápat. Dorazíme lahvinku a jdeme taky, zítra nám to začíná!!!

Den 1. - sobota 1.6.2013

Do růžova vyhajaný vyvezeme mašiny a vyrážíme do slunného dne, směr Ukrajina. Na hranici trošku zdržení, ale jinak bez problémů, vyměníme nějaké hřivny, nezbytné foto obelisku s rudoarmějcem a sedáme hned za zatáčkou k výtečnému obědu. Jindra má telefonát a sděluje, že kamarád Saška nám zajistil ubytování v Chustu, v areálu FOKUS, což je hotel a restaurace s diskotékou, jehož majitelem je zase jeho kamarád Sláva, řečený Fokusník. Po zkušenostech z Ukrajiny připomínám klukům, že druhý den odjíždíme v osm, načež Jindra jen tak podotkne, že jestli se dostaneme Fokusníkovi do spárů, tak jsme v prdeli a budem rádi, když odjedem za týden. Pokračujem směr Turi Remeti, rodiště Jindrových předků a dál na Volovets a Koločavu. V jednom místě najíždíme na hlavní, jak nás navádí ukazatel a přijíždíme k DAI postu, kde se dozvídáme, že jsme spáchali hrozný zločin přejetím plné čáry (přesto, že nás na to navedl ukazatel). Tak všichni doklady a do boudy. Tam sedí oficír s papachou jak dekl od kanálu a tváří se hrozivě. Začíná hra o úplatek. Protože nikdo nechcem doklad, Jindra znalý věci naznačuje ať vypadnem a pouští se mezi čtyřma očima do vyjednávání. Nejdřív to bylo 500 hřiven za každého, na což mu Jindra říká, že se asi posral, že mu dá 300 za všechny a jestli bude prudit tak zavolá strejdovi Ivanovi, co je velká šajba u policie na Zakarpandě a udělá mu problém. Policajtovi to šrotuje v makovici, jestli Jindra blufuje nebo ne a já se zatím jdu do příkopu vymočit. Pak nám Jindra popisoval, co se ještě v kukani událo: „Von furt nevěděl, jak ze mě dostat ještě něco navíc, jelikož „Ivan“ zafungoval a pak se najednou vymrštil, ukázal na tebe prstem, jak tam chčiješ, a zařval: „Vot éto kultůra?!!!“ a vyrazil ze mě ještě 100 hřiven“. Pokračujem do Koločavy, v Četnické stanici dáme boršč, poklábosíme česky s majiteli a se zájmem pozorujeme tři místní hosty, kteří by se taky rádi zapojili do hovoru, jenže jsou na plech, že nerozumějí sami sobě. Jednoho z nich pak, zřejmě dcera, odváží na trakaři. Krásná cesta kolem přehrady je rok od roku rozbitější, tak nastavíme podvozky a davaj do Chustu. S večerem vjíždíme do FOKUSu, ubytováváme se v luxusních pokojích za přátelskou cenu 100 éček za 6 lidí, něco nezbytné hygieny a jako poslední vstupuju do restaurace, kde už všichni jsou. Velké vítání a v ten moment mi docvaklo, že jsme v háji a Jindrova prognóza se naplní. Stůl plnej vynikajícího žrádla a Saška, jen tak, jako by nic, odněkud vyloví basu vodky „Plakučaja íva“, hit letošní sezóny. Cpu se vynikajícím kaprem ze Slávovo rybníka (doma bych to nevzal do huby) a začíná družba po ukrajinsku. Přátelé, kamarádi, co bych vykládal, dopadli jsme hrozně. Adam se po půlnoci dobýval na diskotéku, kde probíhala nějaká soukromá oslava, šlápl tam nějaké slečně na šaty a pak už si jen pamatuje (to už ho vyváděla ochranka), že měla červené kalhotky. Jindra se svými 115 kily zprvu vypadal, že je OK, ale pak mu najednou vypli světlo, vypli zvuk a Jindřich se jal číst ubrus. Abych byl spravedlivej, i nám ostatním zůstává půlden našich životů utajen, jen Saška nasedl v klidu do auta a odjel.

Den 2. - neděle 2.6.2013

Probouzíme se do slunného dopoledne, žádná kocovina, žádnej bolehlav, jen ji ještě máme jak z praku. Vydatná snídaně nás staví na nohy a v poledne přijíždí Saška. Čilej, jakoby včera ani dvě láhve nevypil. Nasouká nás do svého vyšperkovaného Multivanu 4x4 a jedem ke Slávovi na daču. Po cestě se stavujeme pro zásoby v místním hypermarketu a docela čumíme. Kvalita zboží i úroveň obsluhy hodně převyšuje to, na co jsme zvyklí. Po cestě se prý ještě můžeme vykoupat. Multivan zamíří přímo do řeky a my vyděšeně koukáme, kdy nás strhne proud. Přistáváme na ostrůvku a testujeme vodu, která je jak břitva a tak se koupe jen Saška, ostatně prý jako každý den v roce. Slávova dača je ve skutečnosti vila jako kráva, utopená v zeleni a u ní má ten rybník s kaprama. Sedáme do „skromného“ altánku o průměru 10 metrů a majitel roztápí gril. Pivko a vodečka nám srovná hladinku, pelmeně, slanina a klobásky plní naše žaludky a my připouštíme, že takhle by se ten socialismus dal vydržet. Na zpáteční cestě se ještě Saška pochlubí svým krásným srubem, ze kterého je nádherný výhled na Poloniny a řeku a zkratkou, po které bych se rozmejšlel dát to pěšky, míříme do termálních lázní. Voda o teplotě 38 stupňů je nasycený roztok soli a železa, všechny záděry a odřeniny pálej jako čert, ale je to paráda. K večeři výbornej šašlik a salát proložíme disciplinovaně jenom pár skleničkami, abychom neurazili a jdeme poměrně brzo na kutě.

Den 3. - pondělí 3.6.2013

Ráno před odjezdem ještě nezbytné focení motorkářů pro webové stránky FOKUSu a mažem na hranice v Solotvynu. Po cestě jako minule prohlížíme rozestavěné paláce s věžičkami, apsidami a podobnými nesmysly, odhadujem ceny nerezových plotů a zase nevěřícně kroutíme hlavama. Utajenou hranici s Rumunskem najdem po troše kufrování a fešná celnice se nás ptá kam jedeme. „Do Albánie, pojedete s náma?“ žertuje Dany. „Tak jo“ dostává odpověď, načež rychle mizíme, co kdyby to myslela vážně?! Za hranicí stavíme na kafe, začíná pršet a tak vytahujem nepromoky. Dany, kterému se v zimě někdo vloupal do skříně a přešil mu veškeré oblečení na o dvě čísla menší, má problém se do něj nasoukat a tak velí: „Nohavice pryč!“ Beru kudlu a ve vteřině vzniká neotřelý model nepromoku s kraťasy, se kterým sklízí velký úspěch a je to děsná sranda. Chčije a chčije. Po ceště dáváme rychlý oběd a mažem v dešti dál. Před městem Cluj začíná svítit sluníčko a my projíždíme městem, obchvaty tu zřejmě neznaj. Cluj je regulérní metropole s širokým bulvárem, čtyři pruhy v každém směru a lidí jak na prvního máje. Navigace ze mě udělá zase kreténa, ukazuje vpravo, hlásí vlevo. Tak si zase zakufrujem a za chvíli vyjíždíme z města, kolem logistického centra Kauflandu. Dnešním cílem je město Sebes, za kterým kousek začíná Transalpina. Vygooglený hotel je v rekonstrukci a tak uvěříme jednomu bilboardu a za chvíli projíždíme hezkým parkem, na jehož konci stojí slušnej hotýlek. 20 éček se snídaní, mašiny za plotem, není co řešit. Rumunsko není zrovna kulinářská velmoc a tak zdlábnem cosi, pivo i kořalka stojí taky za prd, hospoda zavírá v jedenáct. Řešíme tedy situaci vlastními zásobami, Honza vytahuje 18-ti letou single malt, dáme pár šláftruňků a jdem to zalomit.

Den 4. - úterý 4.6.2013

K snídani omeleta, sluníčko svítí, den začíná slibně. Míříme směr Transalpina, na jejím začátku dáme rychlé kafe a už šplháme do kopců. Na trase dlouhé cca 120 km je taková všehochuť, rozbitý asfalt, nový asfalt i pár desítek kilometrů off-roadu. Hezké scenérie, ale trochu nuda, Transfagaraš se mi líbil víc. Na přehradě potkáváme partu Slováků, co taky trajdaj po Balkáně. Sjedem s kopců, natankujem a frčíme na Baile Herculane. Sluníčko už docela pere a tak jdem do dresů aby nás asi za půl hoďky dostihla pěkná průtrž. Tak zase převlíknout a pak ještě párkrát. Heinrich už z nás má prdel, jestli jsme prej na tripu, nebo na módní přehlídce, až dorážíme do Herkulových lázní. Z jejich původní slávy moc nezbylo, jsou takové ošuňtělé, vyfotíme se s Herkulem a mažem dál. Původního cíle – Svatá Helena v Banátu – jsme nedosáhli, Honzu zaujal pěknej hotýlek nad Dunajem a tak jsme tam zůstali. Recepční z nás asi dostal strach, když jsme tam nadupali v těch motorkářskejch hadrech a tvrdil, že je obsazeno, až přišel majitel, ucejtil prachy a hned bylo volno. Milan zjišťuje, že po rumu, červeném víně a vodě, se mu tentokrát v kufru vylil motorovej olej. Jak to ten kluk šikovnej dělá? No ale vyřešil to po svém, vzal kufr do sprchy a hned byl jak novej, uklízečku ale asi zítra trefí šlak. Z balkónů je nádhernej výhled na Dunaj, kterej v tom místě vypadá jako jezero a tak pořizujem spoustu fotek. K večeři dáváme specialitu šéfkuchaře, jakési rybí závitky, ale jak už jsem poznamenal, Rumunsko opravdu není země gurmánům zaslíbená. Popijem pár drinků, sledujeme osvětlené výletní lodě a jdem brzo chrnět.

Den 5. - středa 5.6.2013

Ve čtyři mě Honza budí a pozorujeme zrod nového dne nad Dunajem, je to nádhera. Tak ještě pár hodin spánku a u snídaně Heinrich svatořečí Danyho manželku, jelikož spal v koupelně. Dany malinko chrupkal. Frčíme kolem vody na srbské hranice, po cestě žádná čerpačka a k té, co jsme našli jako nejbližší v navigaci, dojíždí Jindra s Adamem snad na výpary. Uděláme ještě zajížďku do Svaté Heleny, když už jsme ji měli v plánu, poklábosíme česky s místními, dáme turka za české koruny, pár fotek a pokračujem v krasojízdě malebnou krajinou, jejíž nádherná panoramata zkurvili ekodementi větrníkama. Na vjezdu do Srbska celkem rychlé odbavení, dokonalý asfalt na úzkých cestách až stavíme docela hladoví u hospůdky na oběd. Tady jsme si spravili chuť, srnčí gulášek byl opravdu excelentní. Srbsko máme jen jako nutný tranzit, ale cestuje se příjemně a naším dnešním cílem je Užice. Ubytování v centru po pár pokusech vzdáváme a na radu místních taxikářů jedem asi 10 km za město, kde nacházíme krásný hotelový komplex s bazénem i vlastní čerpačkou. Tam už nás čeká Jindra, kterej se, jak říkal, „odmítl jebat na motorce po rumunském sídlišti“. Srbská kuchyně to už je jiná třída a tak testujem místní speciality a žerem a žerem až se užereme ke spánku.

Den 6. - čtvrtek 6.6.2013

Sluníčko věští krásný den, Honza zkouší na parkovišti jízdu na Jindrově KTM aby se pak pokorně vrátil ke svému báwu. Jsou to zkrátka rozdílné stroje. Přejíždíme bosenské hranice a stavíme ve Višegrádu na foto a občerstvení u čerpačky. „Pavle, Pavle, honem….!!!“, otáčím se bleskově, ale už jenom vidím, jak si přes veškeré Adamovo úsilí jeho stroj lehá na levý bok. Na stojan se holt nesmí zapomínat. Při průjezdu městem Goražde chceme navštívit hromadný hrob z genocidy v 90-tých letech, místní nás posílají do hor. Neměli jsme ale s hledáním štěstí a tak aspoň pořizujeme foto města z ptačí perspektivy. U mostu přes Pivu zastavujeme v místním restaurantu na kávu a tam si k nám přisednou dva Němci. Čile s nima komunikujeme, jeden z nich si vzal 3 měsíce dovolené a míří do Kazachstánu. Za chvíli pak přijíždí partička Slováků z Transalpiny a my se dovídáme, že Durmitor je neprůjezdnej z důvodu až 5-ti metrových sněhových návějí. Pokračujem na černohorské hranice takovou úzkou klikaticí a tam Jindrovi vletí dement s telefonem u ucha do protisměru. Jindra to těsně ustál, ale dobře mu z toho nebylo. Pokračujem už Černou horou tunelama nad Pivou, filmujeme, fotíme, sraz máme na mostě. Zajímavá subtilní konstrukce, člověk by měl skoro obavy na to vjet. Na přehradě pak potkáváme dva Chomutováky, svět je prostě malej. Další fota krásně modrozelené plochy a zakrátko už šplháme tunelama vytesanejma ve skále do Durmitoru. Asi po dvaceti kilometrech přijíždíme na křižovatku s hospodou, kde nám potvrzují, že dál to nejde. Poroučíme čevapi, dostáváme porci, která se nedá sežrat a kupujeme místní pálenku za 10 éček litr. Máme si prej dát bacha, má 50 voltů. Vracíme se teda a objíždíme Durmitor. Trošku prší, ale dá se a po zbrusu nové silnici, kterou navigace nezná, přijíždíme do Žabljaku. Hotel Žabljak vypadá po rekonstrukci noblesně, ale ještě nefunguje. A tak popojedem k osvědčenému bolševickému hotelu Planinka a zavzpomínáme na dovolené s ROH. Večeři dáváme v centru u místního korza a objevujeme skvělé místní červené víno Vranac. Ajajajaj, to asi zas bude zejtra cestování!!!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE