Cesta do Kamerunu na motorce

Ghana na mě zapůsobila velice dobře. Lidé mluvili anglicky, jejich tváře byly uvolněné, věčně se usmívali. Děti na nás pokřikovaly a mávaly. Vždy byli celníci ti, dle kterých jsem poznal, s jakým národem mám tu čest. Když byli úředníci dobří, tak jsem věděl, že i policajti nebudou otravní a že lidé nás uvítají všude dobře. Přesně tak to bylo. Největší radost v Ghaně byla, když někdo umřel. Vyloženě jsem se po tom pídil a vždy se ve vesnicích ptal. "Ooou, I am sorry, bohužel dneska nikdo" zněla častá odpověď. Při úmrtí totiž pozůstalí uspořádali pro celou ves loučení s nebožtíkem, a to se zpívalo, hrálo, tancovalo a pilo. Poznal jsem to vždy, když ženy nosily červené šátky na hlavě a vyzařovala spokojenost na jejich tvářích. V

Tamale

jsme spali v křesťanském misionu. Noci byly strašně horké. Vlhkost vzduchu stoupla až na cca 90%. Není divu, vždyť jsme se blížili to tropické části Afriky. Věčný problém, se kterým jsme bojovali v Africe, byla elektřina a voda na osprchování. Někdy jsme se ubytovali v nejlepším hotelu ve městě, ptali jsme se na klimatizaci a na sprchu. Vše měli. Problém byl, že nešla voda ani elektřina. Občas nás budili ve 4 h ráno, aby nám sdělili radostnou zprávu, že elektřina přišla. Cesta do

Akry

byla asfaltová a ubíhala rychle. Míjeli jsme krásnou tropickou přírodu, plnou palem, vysokých stromů a když jsme se občas zastavili v lese daleko od civilizace, tak jsme v dáli slýchávali zvířata. Podél silnic jsme sbírali banány a různé tropické ovoce. Umělé vitamíny jsme již dávno vyřadili z jídelníčku. Obvykle jsme jeli dopoledne do 12 h, pak se zastavili v nějaké vesničce, najedli se a leželi pod stromem nebo v chýši do 17 h. Čekali jsme, až se trošku ochladí a bude možno jet dál. V horku se nedalo jet a velice nás to vyčerpávalo. Akra nás zahltila špatným vzduchem plným automobilového plynu. Poprvé v Africe byl provoz šílený a nepřehledný. V kolonách, v kombinézách jsme trávili čas při vysokých teplotách vzduchu. Občas jsem raději zastavil, abychom nepřehřáli motor. Snad nebylo třeba, ale pro jistotu. Hledali jsme opět kamerunskou ambasádu, ale ani tady nebyla. Zřejmě se nám to opravdu podaří až v jihonigerijském městě Calabar, což je škoda, protože v

Nigerii

chceme být co nejkratší čas kvůli nebezpečné situaci. Z novin jsme se dočetli, že v Nigerii opět zemřelo násilím přes 50 lidí. Irenka intenzivně pátrala po lodním spoji, jak se této zemi vyhnout, ale naštěstí nic nenašla. Já tam celkem chtěl jet, protože jsme zatím žádné vzrůšo nezažili. Potřebovali jsme odpočinek. Pár dnů u moře by nám pěkně bodlo. Odjeli jsme do Ady, známého střediska pro Evropany, kam přilétávají letadlem za dobrodružstvím. V Americe se hrál hokej, a tak jsme se na přání Irenky ubytovali v drahém hotelu, aby mohla pozorovat zápas mezi ČR a RUSKEM. Neviděla nic. Nebyla elektrika. Byla z toho vedle a druhý den jsme sháněli Internet, aby se spojila s informátorem, který ji posílal e-mailem vždy všechny výsledky. Druhý den jsme se ubytovali v příjemném kempu. Chytali jsme ryby a po večerech jsme si povídali o dobrodružných cestách. Všichni se shodovali, že musíme být celkem odvážní, že jsme přijeli sem až na motorce. Je pravda, že většinou lidem končí cesty již v Mauretánii, odvážlivcům v Senegalu. Ale do Kamerunu?? Jen šílenci! Ptali se, kde spíme, co jíme, co korupce, nebezpečí, neokradou vás, kde parkujete, jak se domlouváte, co když se něco stane z motorkou, prostě samé zbytečné otázky, na které jsem již unaven odpovídat. Každý to má zkusit a uvidí. Je pravda, že se občas stávalo, že jsme potkávali okradené turisty, se žloutenkou, malárií, bandité jim sebrali prachy, ale .....no, asi musí člověk mít i trošku štěstí a hlavně, hlavně srdce na dlani a úsměv ve tvářích. Do

Lome v Togu

jsme přijeli za velmi horkého dne. Ochladili a najedli jsme se v Libanonské restauraci a odpoledne jsem šikovně vyměnil 1100 USD za letenku na let z Dualy v Kamerunu do Paříže, kterou jsem si raději předem koupil. Vlastně jsme ji zabukovali již v Burkyně Faso. V Ghaně jsme dostali dobrý tip na ubytování v Lome. Camp se jmenoval Chez Alice. Majitelka byla Švýcarka, která se před mnoha lety jako turistka usadila v Togu. Koupila pozemek, postavila na něm nádherný kemp a je proslavená mezi dobrodruhy jako "náhradní matka" po doby expedic. U ní seženete evropská jídla, čisté ubytování, teplou vodu, a hlavně vždy je u ní nějaký zajímavý cestovatel, s kterými si obvykle vyměňujeme důležité informace o budoucích trasách, které nás čekají. Potkal jsem tam také malárií nemocného Němce, kterého již 14 dní držela zimnice. Zkoušel všelijaké přípravky, ale nic nepomohlo. Z Pobřeží Slonoviny si přivezl krásnou černošku a vypadali velmi zamilovaně. Myslím, že ona ho psychicky držela nad vodou. Další Němec s metr dlouhým "dredloxem" byl v Togu za obchodem. Kupuje suvenýry a prodává je v Německu. Pozval nás za kmenem

Tamberma

. Je to typická vesnice na severu Toga a je to kolébka kultury VOO-DOO. Ovšem nejvíce jsem se skamarádil z roztomilým Japoncem YOUISCHIM, který podniká již po druhé cestu na motorce Honda 250 po celé Africe. Byl skutečný znalec afrických poměrů, dokonale vybaven s notebookem, kde měl rozepsané všechny náhradní díly dle mezinárodních kódů, aby je mohl koupit kdekoliv v Africe, pokud to bude možné. Je mu 27 let, novinář a do Japonska odesílá každý den reportáže. Po večerech u ohně nahrával s pomocí notebooku místní hudbu. Byl hodně zkušený, jelikož v životě prý nedělá nic jiného než studuje Afriku. Měl namířeno až do Jižní Afriky. Strach měl z Nigerie, Sudánu a Mozambique. Prý i když by se stalo něco tragického, umře v zemi, kterou miluje. Jeho motorka měla velice ošklivou barvu. Nastříkal ji v Senegalu, protože už měl plné zuby lidí, kteří se ho neustále ptali, zda ji neprodá. Teď má klid, protože je tak hnusná, že ji nikdo nechce. Yuischi nám poskytnul aktuální nepříjemné informace o Nigerii. Na severu poblíž Kana opět vyvrcholily boje mezi muslimy a křesťany a na jihu válka mezi taxikáři a místní mafií. Na dálnici mezi Lagosem a Benin City zuří bandité, ze kterých mají strach i místní lidé. "Nejlíp asi uděláte, když pojedete po prostředku, mezi konfliktním uzemím. Lesní cesty jsou katastrofální, ale nejsou tam policajti ani bandité. Stejně, největší banditi a zloději jsou i tak policajti a ti jsou až na hlavních tazích, jo, a do všech kapes si dej dolarové bankovky v menších hodnotách. Počítej tak 200 USD"!! Díky Youischi. Po třech dnech jsme odjeli do Beninu. Vízum jsme dostali na hranicích a vydali se na sever. V Togu jsme moc nenajeli, zato v

Beninu

pojedeme až 600 km na sever, abychom mohli vjet do Nigerie někde uprostřed. Silnice jsou asfaltové, ale velký problém v Beninu je najít pumpu s benzínem. Jsme nuceni tankovat na černém trhu za vyšší cenu a nekvalitní benzín. Na BMW to ale znát nebylo. Cestou na sever mizeli i tropické lesy, řev zvířat, vlhkost vzduchu se zmenšovala a opět bylo po dlouhé době příjemné sucho. Příjemné v tom, že jsme se konečně už tak nepotili. Na jihu jsme měli trička neustale mokré tak, že jsme je večer vyždímali a do rána vůbec neuschla. V Paraku zastavujeme na jídlo a vodu. Zaujala mě místní škola, u které pobíhalo spoustu dětí. Šli jsme se podívat. Ředitel, 28 letý kluk nás velice laskavě přijal, děti nám zazpívaly a ukázaly nám školu. Ve třídách jsou žáci spolu od 7-13 let a od 14-18 let. Učivo měli dost podobné jako v Evropě. Děti byly ve stejných hnědo-žlutých krojích a byly velice disciplinované. Děvčata si Irenku velice oblíbila, a ta s nimi trávila hodiny. Já si povídal s učitelkou a s kluky. Na rozloučenou nám zahráli na TAM-TAM a zatancovali tradiční tanec, kde muž dobývá ženu, ale ona ho odmítá. Vypadalo to dost eroticky. Vlastně v celé Africe je téma EROTIKA velmi otevřené téma a jak muži tak ženy o ní mluví velice otevřeně. Stávalo se, že se mně ženy nabízely, ať je vezmu s sebou, že mi porodí dětí kolik chci. Ženské v tropickém pásmu Afriky byly nádherné. Obzvlášť jejich chůze a pohyby byly velice elegantní. To je dáno zřejmě tím, že věčně nosí něco na hlavě. S Irenkou jsme je pojmenovali "gazely". Ve městech, kde byli oblečeny v evropském stylu se mi líbily obzvlášť. Na vesnicích zase chodily nahoře bez, což mělo také svůj půvab. Irenka to ale tvrdila i o mužích. Každý chlap na vesnici byl svalnatý, bez gramu tuku. V této části afriky je ale velký problém s

AIDS

. Statistiky mluví až o 30% populace, takže.... Cestou nám lidé neustále mávali a kdykoliv jsme se zastavili, tak nás obklopily nejdříve děti, potom chlapi a nakonec ženy, které se snažily komunikovat s Irenkou. Vždy nás také přišel pozdravit šéf vesnice. Obvykle jsem jim dal tabák, který jsem vozil s sebou pro tyto příležitosti, a dětem rozdal bonbony. Nikdy na nás nebyli agresivní. Často nás zvali do chýší, abychom si odpočinuli, ochladili a někdy vyspali. Rád jsem to přijal. To jsou chvíle kvůli kterým rád cestuji. Večer u zpěvu a tance a na ohni se vždy otáčelo nějaké pro mě exotické masíčko. Raději jsem se nikdy neptal, co to je, ale vždy mi to velmi chutnalo. Věděl jsem, že je to divoké zvíře z buše, nejčastěji antilopa. Pozdě v noci, když docházely baterky na tranzistoru, jsem svázal dráty na baterku u BMW a mejdan pokračoval do ranních hodin.
Ke hranicím s

Nigérií

jsme dojeli pozdě odpoledne a naplánovali jsme si tak, že se v klidu vyspíme ještě v Beninu a brzo ráno vyjedeme do Nigerie, abychom další den ujeli co nejvíce během dne. Plánovali jsme, že cestu do 1100 km vzdáleného Calabaru, kde seženeme vízum do Kamerunu, musíme ujet nejpozději za 3 dny. "Irenko, v Evropě bychom to stihli za den, dva, tady je Afrika, tak počítej tak tři dny!!" Cesta nám trvala 6 dní a horší cesta byla jen v Mauretánii.

Informace o redaktorovi

Igor Brezovar - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE