Vlakem s motorkou

Našim cílem byla Andorra, no jo no, nakonec na ni nedošlo (však ono na ni ještě dojde…), ale abychom nemuseli jet trasu co už mockrát, tak jsem pátral po alternativách. Ano, existuje vícero možností a jsou tu firmy, které vám motorku dopraví, kam jen chcete, ale ono to pak finančně (aspoň pro mě) nedává smysl.

Tak jsem gůglil a hledal autovlak. Vím, že jezdíval Praha – Košice. Co když se rozrostli a jezdí i někam dál na západ…? Zkrátím to: na ČD zapomeňte. A tak jsem našel ÖBB Nightjet – čili Rakouské dráhy. Bydlím nedaleko Brna, tedy Vídeň jako nakládka motorky není špatná volba. Původní cíl byla Andorra, měl jsem tedy prostě snahu dostat se co nejvíce na západ.
Zde najdete stránky s odkazem na autovlak: https://www.nightjet.com/en/angebote/automotorrad
Autovlak jezdí v Rakousku, v Německu a v Chorvatsku a nakládat můžete ve Vídni, či dokonce v Bratislavě. Z té Bratislavy jezdí do Splitu:

Přes Německo pak jezdí z Innsbrucku do Hamburku, což se pro nás Čechy úplně nehodí:

Ale jak říkám, důležité to pro mě bylo z Vídně a odtamtud to momentálně jezdí buď do Feldkirchu, což je na hranicích se Švýcarskem, nebo do Grazu. Kdysi jezdili i do Livorna do Itálie, což by bylo super, ale ten je bohužel tento rok (2023) zrušený.

Tak tedy toto byla naše trasa, abychom se dostali co nejvíce na západ:

Datum ignorujte, důležité jsou časy, které jsou každý den stejné (vlak v současnosti jezdí denně – bacha mění se to) – jede se přes noc a máte možnost si koupit místenku do vlaku, a to buď klasicky do normálního kupé na sezení, nebo jako v našem případě do spacího vozu na lehátko.
No byla to naprosto dokonalá idea: večer v sobotu naložíme motku, hezky si lehneme do luxusního vlaku, což bude vzrůšo a romantika k tomu. Než usneme, tak se budeme koukat ven na míhající se světýlka a za pravidelného klapotu dum, dum – dum, dum, budeme usínat s myšlenou na dálkou vonící zakroucené silničky, které nás čekají…. Taková byla naše představa. Realitu vám popíšu níže… 😊

Nebavíme se o ČD, ale o ÖBB – tedy vlak v tak rozvinutém kapitalistickém státě jako je Rakousko. Pamatujete ty doby za komára, jak jsme koukali jako kráva na nové tele na jejich auta a vlaky a vůbec na vše co oni měli a my ne? Ve mně to pořád zůstalo, takže jsem tak nějak automaticky předpokládal, že to prostě bude „jinej levl“ a že to vše pošlape, jak má a že já, a hlavně žena bude spokojená. Můj taťka pracoval dlouhé roky pro ČD a já měl jako capart možnost „přičichnout“ k tomu, jak to tam chodí – nebo spíš nechodí. Co vše se tam děje a co by se dít nemělo a co se tam neděje a co by se dít mělo. No a pak se v televizi podíváte na dokument o Japonských drahách, jak tam jezdí rychle, na čas, se servisem uvnitř vlaku a čistotou v kupé i na záchodech. Prostě luxus nejvyšší. No a ÖBB bude někde mezi ČD a Japonskem – tak nějak jsem si to představoval…

Na pátek večer jsem lístky objednat nemohl, protože jsme museli ještě převézt děti k rodičům, takže jsem lístky objednal na sobotu večer a zpět opět v sobotu večer z Feldkirchu. Tím pádem jsme měli spoustu času, a tak jsme se ještě podívali do Mikulova, což je krásné a milé malé městečko plné turistů, a dali si kafe v místní Hasičárně.

No a pak už tradá do Vídně. Samozřejmě jsem dopředu naštudoval, kde se bude nakládat. Na ÖBB webu najdete tuto mapku pro Vídeň (jsou tam mapky i pro ostatní stanice):

Doplním to svojí mapkou, kde jsem vyznačil, podle mě, dobrou pizzerii, kde se dá dobře strávit čas, když přijedete dříve a chcete se najíst. Jmenuje se Urban´s Lounge a je to cca 2 min jízdy motorkou od „seřadiště“. Parkování mezi bytovými domy pro jednu, či dvě motky najdete a pokud ne, tak jsou tam parkovací domy. Druhá alternativa je jet dále k hlavnímu nádraží, kde si můžete koupit, co potřebujete, ale tam se nám nechtělo.

Když přijdete na seřadiště, tak první, co vás čeká je, že přijde pracovník ÖBB. Jediné, co bude chtít, je zkontrolovat, že má vaši poznávací značku ve svém seznamu. Dejte tedy velký pozor, abyste ji vyplnili při objednáváni jízdenek dobře. Doporučuji přijet s předstihem alespoň půl hodiny nebo i více, protože kdo dřív vjede na seřadiště, ten dřív vjede i na vlak a také dřív z vlaku potom odjíždí.

Těsně před naložením na vlak přijde druhý zaměstnanec drah, a ještě jednou projde všechny mašiny a tentokrát chce vidět i papíry = lístek, který vám přijde mailem po zaplacení. Kromě toho, že chce vidět tento papír, taky kouká na mašinu a chce vidět, že je vše uzamykatelné. Jak je vidět na fotkách, tak vozím textilní zadní „bobek“. I když jde uzamknout visacím zámkem (což jsem měl), tak kontrolor v tom viděl velký problém. Posunky a německy (anglicky pochopitelně neuměl), jsme se domlouvali a on mě kategoricky odmítal, že se to dá rozříznout a vykrást, tak ať si to vezmu s sebou do vlaku. Tak jsem mu zase já vysvětloval, že to nejde, protože jsem to natvrdo přišrouboval k nosiči. A on zase, že to jsou předpisy, a opravdu mě tam dělal peklo. Nakonec jsem se pokusil vše, co mám v tom bobku, ještě narvat do bočáků. To byl porod, ale nějak jsem to tam vecpal a ukázal mu, že je ten bobek prázdný a že tedy není co ukrást. To ho nakonec uspokojilo. Ale musím říct, že už jsem si chvilku myslel, že se na ten vlak snad nedostaneme. Byla to epizoda cca na 15 min a občas i emotivní. Dovětek: ve Feldkirchu (což je takové malé nádražíčko) při zpáteční cestě vůbec nic takového neřešili… 😊

Najíždění na vlak je kapitola sama pro sebe. Pokud máte „harika“, nebo jinou velmi nízkou mašinu, tak bude problém minimální, ale pokud máte vysokou mašinu jako já a jste většího vzrůstu, tak počítejte s tím, že se x-krát při nakládání břinknete do helmy. Určitě si helmu na hlavu dejte, jinak by mohl být vážně problém.

Nakládá se ve dvou řadách a pánové, co to upevňují, chtějí, abyste mašinu dali na bočák. Upevňovací lana mají svoje, nic vlastního nepotřebujete. Pokud máte velké boční kufry a velkou motku, tak je lepší se postavit do té řady vpravo. Já byl vlevo a už jsem neměl kam z mašiny vystoupit…

Byl jsem z toho nervózní, aby ji dobře upevnili a popravdě se mě nelíbilo, že to dělají přes boční stojánek (na vleku ji vždy vážu bez stojánku na rovno), ale nakonec to chlapci ukrajinští zvládli dobře. Ano, ukrajinští, čtete dobře.
Ve Vídni je už vagón pro motorky a auta připojený k vlaku, takže když naložíte motku, tak můžete hned nastoupit do vagónu a „ubytovat se“. Ve Feldkirchu se nakládá bokem a vagóny se připojí následně.

Motorky jsou umístěné pouze dole. Vůz dál doplní dole auty a nahoře jsou pak jen auta.

No a teď to slavné kupátko pro ležení. Při objednávce si můžete vybrat buď kupé pro 6, nebo pro 4 a byla tam i volba pouze pro 2, ale ta nebyla aktivní. Myslím, že si prostě nechtějí ubírat kapacitu. Můžete si tedy koupit buď levnější variantu pro 6, nebo dražší pro 4. My v obou případech (tam i zpět) měli kupé pro 4, takže cestou tam s námi jel jeden Slovák, se svojí anglickou přítelkyní, kteří jeli ze svatby ze Slovenska do Švýcarska, kde bydlí a pracují. Zamotané že? To jen pro zajímavost. No a nazpátek s námi jel rakouský pár s malou holčičkou – nesedí vám to do počtu? Já, moje žena a oni tři není dohromady 4. No, nesedí…
A teď k tomu kupé na ležení. Popravdě to teda romantika není…
Měli jsem zabukované ty palandy úplně dole, ale to bych už neudělal. Není to na fotce vidět, ale ty pohovky úplně dole nejsou pohovky, ale místa na sezení i s opěradly. Jsou proto co do šířky menší, a i do délky jsou krapet kratší, a to kvůli područkám, které dole jsou. Tedy podle mě ty horní jsou lepší volba. Jo, musí se tam nějak vylézt, to jo, ale to není problém.
Další výhoda místa nahoře je, že je tam odkládací prostor nad uličkou. Ten je samozřejmě pro všechny, ale když máte místo dole, nejspíš nedříve využijete prostor pod sedáky, který je volný. To člověku dodá alespoň o trochu více místa a svobody.

Cestou tam jsme se teda vůbec nevyspali. Nejen že toho místa dole je málo, ale taky jsem, a to se přiznávám, měl celkem strach. Ano, už jsem vlakem dlouho nejel, ale v dobách studií jsem ve vlaku trávil „polovinu“ svého života. Tak jsem dopředu ani netušil, že se fakt budu bát. Jednak jsem se pořád obával o svoji motku a už jsem si představoval, jak se lano povolilo, protože to pánové dotahovali, když nebyl boční stojánek v koncové poloze. Motka se opřela předním kolem do té zarážky a já viděl, že stojánek není úplně vyklopený. Představoval jsem si, jak se kvůli tomu odvázala a v té rychlosti, kterou jsme občas jeli, se břinká do kde čeho, jestli dokonce nespadla z vagónu. Ne, nic takového se naštěstí nestalo. Ale ta rychlost a hlavně to, jak vlak občas se skřípěním a úpěním kol vzal oblouk (ne zatáčku, u vlaku je to oblouk, jak jsem byl opraven…), tak to mě dostávalo. Celkově mně přišlo, že koleje zůstaly staré, a to s vůlemi poplatnými minulosti a vlak se prostě žene mnohem rychleji, než by bylo záhodno. Hlavně aby to teda působilo moderně a klient dostal, co chce. Hele fakt nevím. Možná jsem posera, ale nic takového si z dob študií nepamatuju. Stačila nějaká zatáčka a jako bych měl v mozku gyroskop, který mě hned vzbudil. Prostě to občas vypadalo, že jedeme moc rychle a vycestujeme z dráhy kolejí, a to mě fakt spát nešlo. No, po tomto výkonu a nevyspání jsme další den udělali jen něco přes půl naplánovaných km, jak jsme z toho byli grogy. Proto jsme museli přehodnotit plány a zapomenout na Andorru, kam jsme chtěli na skok dojet. No nic, cíl zůstává na příště. Je potřeba tedy počítat s tím, že nebudete svěží po „romantické“ noci v luxusním vagónku, ale že budete celkem dost unavení a první den motocyklového řádění po příjezdu zvolte vlažnější s dostatkem odpočinku.
Pak přicupital štiplístek a začala ta pravá sranda. Jednak chtěl samozřejmě vidět lístky. Někteří mu ukazovali jen mobil, já to měl vytisknuté. Všechny papíry mi sebral a když se jal odcházet a já to chtěl zpět, tak říkal, že nám to vrátí až na konci školního roku… vlastně až zítra. Jak jsem pochopil později, tak si s tím pak sedl do své „kajuty“ a kontroloval všechny detaily.

Jak to dělal s těmi, co mu jen ukázali mobil, tedy netuším. Navíc je tam QR kód, takže kdyby si koupili čtečku, tak je to vyřízeno za 2 sekundy. No a pak se vrátil a říká, že ten přední hajzlík je „kaput“, tak ať používáme jen ten zadní. No prima…
Vedle záchodu je i umývárna, ale ani jedna z těchto místností se vůbec neblížila tomu, co jsem viděl v dokumentu o japonských drahách. Špína, prkýnko napůl urvané. Manželka měla psychický problém a raději čekala na nádražní WC. Takže jsem sice pravdu měl, že ÖBB budou někde mezi ČD a japonskými drahami, ale myslím, že konkurují spíš ČD a někdy se přetahují o pomyslné „prvenství“ (bohužel z opačného konce žebříčku).
Komedie pokračovala tím, že před spaním opět přišel štiplístek a s důležitostí se nás ptal, zda si dáme snídani. Hmm, super překvápko, to jsem ani nevěděl, že bude snídaně…! No a když jsme řekli, že ano, tak se dál ptal, zda jako kafe, nebo čaj. No tak teda kafe. Vše si poznamenal do svého rozpisu a ráno nám každému přinesl dvě žemle, butr a marmošku s tím, že není horká voda, takže kafe nebude. No ale na mlíčko nezapomněl… 😊

Když jsme jeli zpět z Feldkirchu, tak jeho kolega byl ještě vtipnější. Ten oznámil hned poté, co jsme nastoupili, že horká voda sice je, ale není ani kafe, ani čaj. Tak to jsme už rovnou hlásili, že fríštik si nedáme. Vůbec to byl chlap veselá kopa. Když jsme ve Feldkirchu nastoupili, tak bylo venku k nesnesení vedro a my jsme se už těšili do vagónu na klimu. Já německy moc nemluvím, takže dialog probíhal anglicky. Říkám mu, zda může prosím „switch on AC“ a on se jal procvičit svoji angličtinu a říká: „I forget to tell you… no it is not right, I did forgot to tell you, no, it is also not right,…..“

Takhle si tam chvilku povídal pro sebe a zkoušel různé tvary přítomného, minulého, předpřítomného a nevím jakého času, ale já tušil už u první varianty, že ta podělaná klima nejde.
Jenže on to říkal tak ironicky vesele jako výčet toho, co vše tady zase nejde a není. A navíc stylem, že on s tím nic dělat nemůže a nebude. Musím dodat, že na straně kupé s lehátky se nedá otevřít okno (asi z důvodu bezpečnosti) a na druhé straně, kde je ulička, jsou pouze dvě koncová okna s otevíratelnou horní částí. Takže v tom vlaku bylo hůř než na zdechnutí. Při představě, že polezeme na ta horní patra (přenechali jsme spodek rodince s malou holčičkou), jsme radši zůstali do půlnoci v uličce a snažili si zvednout náladu gintonikem v plechovkách.

Vykládka motorek je pravým opakem nakládky a nic jiného v tom nehledejme. Chlapci vše odvážou a nechají vás vyjet. Dobré je ještě chvilku počkat až odjedou auta seshora (což se tak myslím většinou stane, oni se nemusí odvazovat), protože když je jeden vagón zatížený auty a druhý ne, tak vznikne schod mezi vagóny a ono to pak může být celkem záživné.
Ještě jedna věc je při vykládce opravdu důležitá, a to vystoupit ve stejné stanici, kde odpojí vagóny s motorkou. No asi se teď smějete, ale já měl za to, že mám lístek koupený až do Bregenzu a ne do Feldkirchu. Když se naši spoluspáči chystali vystupovat ve Feldkirchu, tak jsem zpozorněl, protože oni tam byli též s dopravním prostředkem – autem. Když už jsme přímo ve Feldchirchu zastavili, tak běžím za štiplístkem a rychle se ptám, zda se vagóny s auty a motorkami odpojují ve Feldkirchu nebo v Bregenzu. Ukazuju mu lístek, kde jsem i sám (s pocitem překvapení) objevil, že je vystavený jen do Feldkirchu a ne až do Bregenzu. On kouká na lístek a říká, že jestli chci, tak ať řeknu venku nádražákům a oni mě moji motorku sundají.

To jsem na něj ale zůstal čučet s otevřenou hubou neschopný dalšího slova. On nejen že nevěděl, kde se odpojují motorky a auta, ale dokonce si opravdu myslel, že jim řeknu a oni mě tu jednu motorku z toho vagónu nějak dostanou. Ne, nebyl to jazykový problém, rozuměli jsme si tentokrát dobře, ale obsahově to byl teda mazec.
No, musel jsem sebekriticky říct, že ať je fundovanost a informovanost štiplístka jakákoli, tak chybu jsem málem udělal já. Vždyť vidím na lístku přece Feldkirch a ne Bregenz. Tak proč jsem si myslel, že až Bregenz? Nějak jsem přehlédl tu malou zelenou čárku na boku, která demonstruje, že auta a motorky jedou jen do Feldkirchu, i když celý spoj jede až do Bregenz. No a nebyl jsem sám. Když jsme jeli nazpět, tak nám jeden slovenský pár vykládal, že oni do Bregenzu opravdu dojeli, aby zjistili, že motka je ve Feldkirchu. A tak museli jet zpět vlakem do Feldkirchu, kde na ně čekali nejen netrpěliví nádražáci, ale i všichni majitelé motorek a aut, co byli ve vagónech umístění za nimi… 😊

Tak na mě nad těmi nefungujícími klimatizacemi, hajzlíky, které jsou buď kaput, nebo jsou špinavé, a hlavně z přístupu a úrovně „kapitalistických“ ÖBB nádražáků dolehla vzpomínka na doby před tou slavnou sametovou revolucí, kdy to u nás fungovalo stejně… stejně blbě.

Cenu za jednu cestu můžete vidět nahoře 166€, což je za dvě dospělé osoby plus 99€ za motku. Celkem tedy 265€ (cca 6.300 Kč) za jednu cestu. Zpáteční za necelých 13.000 Kč.

S manželkou jsme celkem jednohlasně záležitost uzavřeli, že jako zkušenost dobrý, ale díky, už znovu ne. Ale možná jsme už zhýčkaní, protože jsme potkali ve vlaku lidi, kteří tyto službu využívají opakovaně a nic hrozného na tom nevidí. Tedy moje doporučení je si to vyzkoušet. Sami uvidíte, zda je to pro vás dobré, či budete frfňat jako my.

A ještě drobný dovětek – na tu Andorru nedošlo, jak jsem psal, takže náhradní řešení byla Velká Alpská cesta ve Francii.

Nejdříve jsme ve Švýcarsku projeli pár pass (Furka Pass, Gotthard Pass) a podívali se do Chamonix, kde na nás zpod peřiny vykukoval Mont Blanc a vedlejší hora Aquille du Midi i s tou neuvěřitelnou stavbou na vrcholku, ze které je naprosto úžasný a dechberoucí výhled. Byli jsme tam před pár lety – lanovka s převýšením 2700m, vrcholek ve výšce 3777m. Opravdu doporučuji, jen dejte bacha na zdravotní stránku a udělejte si mezizastávku v polovině na aklimatizaci, jinak si nahoře sednete na lavičku vedle těch, kterým je blbě (mluvím z vlastní zkušenosti).

No a pak jsme již zamířili na tu Velkou Alpskou cestu, které vede ve Francii podél hranice s Itálií a motorkáři si na ní užijí krásných zatáček na nespočtu pass, která tam jsou. Cesta končí ve městě Menton vedle Nice. Celé jsme si to projeli a musím říct, že je to fakt nádhera a stojí to za to, si to na motce dát. Jen na jednom passu nás celkem zarazilo, že protijedoucí motorkáři na nás pořád něco gestikulovali, a to skoro všichni. Kroutili ukazováčkem ve vzduchu vertikálně a my se dovtípili, že se máme jako otočit. „No to se teda musím podívat proč se mám otočit“, zavelel jsem a dojeli jsme asi do půlky passa, abychom se od zátarasu mluvícího Francouze dozvěděli, že passo je cca na 2 hodiny zavřené kvůli cyklistickému závodu. Ne nebyl to Tour de France, ale i tak nám cestou dolů, když jsme i my kroutili ukazováčkem dokola na ostatní, kteří ještě jeli nahoru, vrtalo hlavou, proč to někde dole nenapíšou na ceduli, abychom to věděli trochu dříve.

Jestli mám vypíchnout jen pár věcí, tak určitě neopomeňte Galibier Pass a Madeleine Pass. Oba jsou fakt moc hezké. To člověk jen sedí s hubou otevřenou a kouká na všechny ty hory okolo a bere mu to dech, jak je to všechno krásný. No a samozřejmě tam potkáte taky celkem dost Čechů, takže pokecat v mateřském jazyce lze skoro na každém passu.

Takže ať už se rozhodnete jet po vlastní ose, nebo využít noční jízdu motovlakem, tak vám přejeme hodně krásných kilometrů na mašině a „Kolama dolů!“
Otta & Alena
PS: Není důležité, jaký servis poskytuji, ale jaké mám motto!! Tlapku na to…