Silk Road, druhá etapa

Znovu na cestách, tentokrát pokračujeme z Gruzie směr Severní Osetie, Čečensko, Dagestán, Kazachstán a Uzbekistán. První etapu si můžete přečíst zde.

Kapitoly článku

Den první, čtvrtek 18.8.2022 – přílet do Tbilisi

Je čtvrtek, 5 hodin ráno a my jsme po 6-ti týdnech přistáli zpátky v Gruzii. A samozřejmě hned s problémy… čekáme na Pavla, kterého Turci v Praze neodbavili, a tak si musel koupit novou letenku úplně jinudy a letí přes Polsko! Měl, stejně jako ostatní, „obrácenou“ zpáteční letenku, tedy Tbilisi – Praha a Praha – Tbilisi. Bohužel se později rozhodl, když jsme se vraceli v červenci domů, že z Istanbulu nepoletí do Prahy, ale na pár dní za rodinou do Itálie. Vše si vyřídil u aerolinek a měl za to, že je vše O.K. Nebylo. Suše mu oznámili, že jelikož neletěl celou trasu první cesty, tak mu propadla i ta zpáteční letenka. Super… Prý si jí ani nemůže dokoupit, protože v letadle už není místo. Měli velký přehled, do Istanbulu jsme seděli po dvou na třech místech a do Tbilisi spali, natažení přes 4 sedačky. To nepochopíš... Naštěstí byl let náhradní trasou docela časově souběžný, Pavel je tady a můžeme vyrazit. Voláme taxi a přemisťujeme se k motorkám. Na místě dáváme snídani a čekáme na sedmou hodinu, abychom neprudili majitele garáží moc brzo. Vše klaplo, jsme u motorek! Musím říci, že se nám fakt ulevilo. Přeci jenom byly trošičku pochyby a strach, zda tu bude vše tak, jak jsme to tady v červenci nechali. Motorky na první „našlápnutí“ běží, věci tu máme také všechny, tedy vyrážíme!

Na dnešní den máme naplánováno pár kilometrů, přeci jen celou noc v letadle a ještě jsme nevěděli, zda nebudou nějaké technické problémy. Jedeme na pumpu, dotankovat, dofouknout gumy a na dobrou kávu. Potom necelých 100 km a jsme v cíli. Chateau Ikalto v Telavi, pěkný penzion ve vinařské oblasti. Je poledne, jsme ubytováni a dáváme se do kupy. Zítra vyrážíme!!!
Trasa: https://mapy.cz/s/parebahojo

Den druhý, pátek 19.8.2022 – Omalo

A pecka hned na začátek! Odjezd do Omala. Po pár kilometrech končí asfalt a až nahoru je to nádherná šotolina. Zastavujeme v Lechuri, kde je cíl dnešní etapy, a necháváme na penzionu boční tašky a další, pro dnešek nepotřebnou, bagáž. Jedeme na lehko. A to kudy jedeme a co je vidět se opravdu těžko popisuje. To musíš zažít… Nádhera! Máme super počasí a poslední dny bylo sucho. Tedy žádný problém (ale za mokra bych to fakt jet nechtěl...).
Tušetie už byla popsána snad tisíckrát a o Velkém Kavkazu ani nemluvím. Je to prostě zážitek na celý život. Po pěti hodinách jsme, s pauzami na „kochání“, nahoře v horním Omalu. Historická pevnost Keselo a strážní věže. A k tomu neskutečný výhled. Dáváme polévku a pivko a musíme zpět. Původně jsme tu chtěli přespat, ale to bychom nestihli zítřejší povinnosti. Celou tu parádu absolvujeme ještě jednou obráceně a večer jsme ve Sviana resortu. Skvělé ubytování pod kopcem, výborná večeře a probírání dnešních zážitků u piva…

Dnes ujeto přes 160 km, trasa: https://mapy.cz/s/mocezuluvu

Den třetí, sobota 20.8.2022 – Šatili

Cílem dnešní etapy je vesnice Šatili, ležící v údolí řeky Argun v Severovýchodní Gruzii, 3 km od hranice s Čečenskem. V zimě se tam nedostaneš, a když je hnusně v létě, tak jde na cestě o život. A přejezd přes Datvisjvari Pass (2.677 m) bude taky asi zážitek...
Ráno v osm vyrážíme do Telavi, kde jsme na devátou objednáni na PCR test. Dnes je sobota, jsou tam pouze dopoledne a má platnost 48 hodin. Nebyla jiná možnost, v pondělí ráno ho potřebujeme k přejezdu hranice. Vše v pohodě, měli tam z nás akorát srandu. Ty dvě baby uměly anglicky stejně jako my rusky a formulář s gruzínskými písmeny byla taky docela prdel...

Nicméně, za hodinu hotovo, rychlá káva a vyrážíme. Do provincie Pšavi k řece Aragvi je to částečně po asfaltu, ale pak se to začíná měnit. Fantastická šotolina až nahoru na Datvisjvari Pass a potom zase padák dolů. Skoro 100 km nádhernou přírodou, s neuvěřitelnými výhledy! Je po šesté večer a my přijíždíme do Šatili. Stylové ubytování ve Front Castle, což je vlastně předělaná historická pevnost – obytná věž z osmého století. Pecka! Za mě snad ještě více než včera...
Dnes ujeto 220 km, trasa: https://mapy.cz/s/fefarubafe

Den čtvrtý, neděle 21.8.2022 – Kazbegi

Ráno se vracíme stejnou cestou přes Datvisjvari Pass dolů k řece a vychutnáváme si to ještě jednou. Zajíždíme do Dušeti, kde je potřeba natankovat a dát si něco k jídlu. A potom již nájezd na E117, tedy výpadovku na jediný hraniční přechod do Ruska. Dobrý asfalt, krásné zatáčky ale provoz jak na D1... Vopruz! Zpříjemněním byla pouze nádherná okolní krajina a průjezd městečkem Gudauri, což je takový gruzínský Aspen. Moderní lyžařské středisko téměř ve třech tisících a po pár km silnice pomník téhož jména, který jsme stavebně moc nepochopili. Nicméně mega monument a vyhlídka jako hrom! Následoval přejezd přes Jvari Pass, tedy Křížový průsmyk překračující hlavní hřeben Kavkazu téměř ve 2.400 metrech. Zážitek by to byl parádní, nebýt asi 50ti kamiónů, které tu cestu prostě neudejchaly. Takže zlatá motorka a průjezd „na drzo“. Jinak bychom tam stáli ještě teď... Ještě si zajíždíme z hlavní na turisticky známé Truso Gorge a jsme v cíli, v Kazbegi. Městečko evidentně žijící z nedalekého hraničního přechodu. Já se ještě jedu s Vlčákem podívat na hranice, ať víme, co nás ráno čeká. Je to z ubytka pár kilometrů.. Potom ubytování na penzionu a v plánu je špacír do města na večeři a za kulturou.

Ale kluci toho dnes nemají evidentně ještě asi dost a tak vyrazili na „silnici“, kterou viděli z hotelu naproti přes údolí. Zdála se jim moc pěkná... Za půl hodiny byli zpět, tři na ni vůbec nenajeli a dva se tam málem zabili. Voda, šutry velikosti medicimbálu a sráz na obou stranách. Prostě hardcore... Raději rychle do hospody, tam to snad nebude tak nebezpečné.
Dnes ujeto poctivých 260 km, trasa: https://mapy.cz/s/jocujufonu

Krátké video

 

Den pátý, pondělí 22.8.2022 – Rusko/Čečensko

Dnes začíná to opravdové dobrodružství. Do poslední chvíle jsme čekali, zda Ázerbájdžán a Turkmenistán otevřou hranice. Neudělal to ani jeden. Pokud chceme dál, musíme přes Rusko a objet Kaspické moře horem, po ose. Stovky kilometrů navíc a ještě kudy.. Těch debat bylo v Čechách nespočet…zda to celé odpískat, nebo jet tuhle náhradní a jedinou možnou trasu. Ale motorky byly v Gruzii a cesta je cíl! Jedeme.

Po pár kilometrech přes docela pěkné sedlo přijíždíme na čáru. Gruzínci nás vypakovali poměrně rychle a byli jsme na ruské straně. Popisovat celý proces nebudu, na to není prostor. Takže po 5-ti hodinách jsme vyplnili vše, co vyplnit šlo, byli asi u deseti okének a obdrželi na bumážku poslední razítko. A samozřejmě, PCR test nechtěl vidět nikdo.. Ale můžeme jet!

Teda až na Pavla... Ten si, po problémech s letenkou, vytahuje další zlomenou sirku. Jede na firemní (půjčené) motorce a celníkům se nezdá jeho, úředně ověřená a v ruštině a angličtině napsaná, plná moc. Nekonečné dohady a dvě řešení. Konec výletu a návrat do Gruzie a nebo složení kauce. Vybíráme druhou variantu. Naštěstí byl náčelník normální a když jsme mu vysvětlili, že do Ruska převodem neumíme zaplatit nic, protože to prostě nejde, tak nastavil rozumnou částku, kterou jsme mohli dát dohromady cash. Motorka zůstává na hranici, Pavel jde řešit papíry na depozit, Roman na něj čeká a my ostatní odjíždíme necelých 50 km do Vladikavkazu. Od rána jsme nejedli a nepili, na hranicích není nic. Čekáme na Pavla, který zde musí složit v bance kauci.

Je skoro 5 hodin odpoledne a kluci dorazili. Na papíry pro kauci čekali další 2 hodiny… Rychle do banky, složit peníze a zpět pro motorku. Celý den v prd... My ostatní sedáme na motorky a jedeme do města Groznyj, kde jsme si mezitím zajistili hotel. Je to cca 120 km a to je vzdálenost, kterou ti dva opozdilci bez problémů večer dojedou. Parádní cesta, jen asi deset kontrolních pointů. Všude po zuby ozbrojení vousáči, ale v pohodě. Spíš je zajímaly naše motorky a odkud jsme. Za tmy dojíždíme k hotelu a jdeme se ubytovat.

Za dvě hodiny dorazili kluci. Jenže bez motorky… Náčelník neviděl připsané peníze na účtu a potvrzení o vkladu do banky mu nestačilo. Pavlovi řekl, ať přijde ráno, že to už to určitě bude. No, co naděláš, s tím nic nevymyslíme. Jdeme do centra, ať taky něco vidíme, a konečně se pořádně najíme.
Groznyj má válečnou historii napříč posledními dvěma stoletími. Už jenom ten název… když jdeš večer městem, tak opravdu nejsi zpočátku úplně v pohodě. Ale je to tu nádherné! Neuvěřitelný park se zahradou v centru, nádherná stavba Mešity A. Kadyrova, Národní Čečenské muzeum a mnoho dalšího. Všude čisto, a přestože bylo deset večer, spoustu lidí venku. Upravených a velice slušně oblečených. My jsme tam v těch našich zmuchlaných šortkách a trikách vytažených z báglu vypadali trochu jako Majka z Gurunu. Striktní zákaz pití alkoholu - po večeři čaj je příjemná změna a rychle na kutě. Aspoň nebyl důvod ponocovat.
Dnes ujeto 170 km (někteří část i několikrát), trasa: https://mapy.cz/s/jahecocujo

Den šestý, úterý 23.8.2022 – Čečensko/Dagestán

Ráno odjezd hned v sedm. Tedy já, Pavel a Roman. Jedeme zpět na čáru pro motorku. Máme to lehce přes 150 km, tak ať jsme tam co nejdříve. Zbytek zhruba za 2 hodiny vyráží dle plánu do dalšího cíle, tedy do města Liman v Astracháni. Z Groznyho 370 km, no a nás, co je budeme dojíždět, čeká dnes 680 km. Tak to jsem na sebe zvědavej…

Před čárou fronta 20 km, Roman tedy vyhazuje Pavla z auta a jede zpět za klukama. Když potom pojedeme s Pavlem ve dvou, pouze na motorkách, budeme podstatně rychlejší. Popojíždím mezi auty, Pavla na tandemu, a za chvíli jsme na čáře. Po těch pár kilometrech klobouk dolů před všemi, co jezdí s baťůžkem. Tohle proplétání mezi auty není nic jednoduchého. Je devět ráno, Pavel jde pro papíry a snad za chvíli konečně bude smět na motorce do Ruska.

Uběhlo sedm hodin, jsou skoro 4 odpoledne a my jsme pořád zde. Peníze nejsou stále připsány a z nás se už začíná stávat místní inventář. Zoufalství, vedro, žízeň a beznaděj. Naštěstí po chvíli přichází nějaký čert páté kategorie, prý má jít Pavel nahoru do kanceláře. Že by? Sláva, prachy připsány, čeká nás slabá hodina na papírování a odjezd. Je 17:30, zbytek je před námi už asi 500 km a my dva vyrážíme. No, to samozřejmě nedáme ani náhodou! Takže když po 15 km za čárou stavíme u nějakého bufetu (dneska první jídlo), voláme klukům, že konečně jedeme, a aby nám zajistili někde hotel. Je večer, dnes zvládneme tak max 300 km.

Docela to utíká - ve dvou, a ještě když furt nestavíš, je to paráda. V Groznym neodoláme a vyfotíme motorky u nasvíceného památníku a tradá do Dagestánu. Opět, pár nezbytných kontrol a s tím spojené focení a vyprávění. Je to trochu problém, abychom je neurazili. Zatímco my dva chvátáme, tak všichni ti vojáci a policajti mají času spoustu a jsme evidentně parádní zpestření jejich noční služby. V půl druhé ráno dojíždíme do Kizljaru. Zde máme ubytování, co nám pánové zařídili z hospody, za vydatné pomoci rusky mluvících místních na hotelu. Booking je v Rusku vypnutý, takže trochu problém. Ale vše funguje, rezervaci máme a dokonce na nás čekají i s večeří (nebo spíš se snídaní). Abychom se nezdržovali, ani se nesvlékáme a v motorkářských hadrech jdeme na jídlo. Restaurace v patře, pár lidí u vedlejšího stolu (nic divného, samota a skoro dvě ráno), slušné menu a moc příjemná obsluha. A při placení údiv a dotaz personálu.. Pánové nepůjdou o patro výše do kavárny? A v tu chvíli nám to docvaklo - ti idioti (naši kamarádi) nás ubytovali v podniku, který nabízel i jiné, než ubytovací a stravovací služby!

Vítězí rozum, mizíme, tohle fakt není na pořadu dne. Vychází nám to jenom na čtyři hodiny spánku a odjezd ráno v šest. Je šance zbytek party dojet, jsme za nimi už jenom 250 km. Z dnešního dne a tohoto ubytování s překvapivým závěrem bude tedy „pouze“ příhoda pro vnoučata (až trochu povyrostou), jak jejich děda ujel cestou necestou za 48 hodin přes 1.200 km na motorce, s čtyřhodinovou zastávkou v dagestánském bordelu..
Dnes jsme s Pavlem ujeli skoro 450 km, trasa: https://mapy.cz/s/gedupabuhe

Zbytek party ujel 380 km, trasa: https://mapy.cz/s/lemujazage

Den sedmý, středa 24.8.2022 – Dagestán/Kazachstán

Budíček v 6:30 (Pavel mě ukecal o půl hodiny), v sedm odjezd. Valíme co to dá a rychle za zbytkem do Limanu. Únava, spěch, a důsledkem je vždycky chyba. Nedotankovali jsme. Máme tam tak na 200 – 220 km a pumpa až v Limanu. Odbočujeme tedy z trasy do městečka Lagaň, kde doplňujeme benzín a zpátky na Liman a dále na Astrachaň. Blbost, která nás stála hodinu a 50 km navíc, z toho 35 km off - road. Poučení pro příště. Navíc uprostřed pustiny Pavel zastavuje a blebtá něco, že to dál nedá, že je K.O., že už vůbec nic nevidí… Problém s únavou se ukázal být vážným - ten pitomec jel od pumpy v brejlích na čtení! Takže nekecal, poslední půlhodinu viděl jen velký rozmazaný h… Únava si u něj začíná vybírat daň.

Jsou dvě hodiny po obědě a jsme všichni pohromadě v Astrachani!! My dva máme za sebou 410 km (protože ranní ptáče dál doskáče). Zbytek, co byl včera bez dozoru a velení, lehce zapařil (a ráno si pánové trochu pohajali a následně bohatýrsky posnídali) ujel po parádním asfaltu celých 110 km! Samozřejmě s nadsázkou - neměli kam chvátat, čekali na nás.

Ale dnešní sranda zdaleka nekončí. Za chvíli budou hranice a dnešní cíl, Atyrau v Kazachstánu, je ještě 360 km před námi.. Rychlý oběd a vyrážíme. Na hranicích jsme kolem čtvrté odpoledne. Bylo to lehce přes 70 km, normální rozbitá silnice a běžný provoz. Zpestřením byl pontonový most. Standardní odbavení, Kazachstán je s Ruskem v jakési celní unii, takže žádná extra lejstra. Vzalo to hodinu a půl, ale jsme v Kazachstánu. Je půl šesté, do Atyrau to máme po hlavním tahu (E27) 280 km a mapy.cz ukazují necelé tři hodiny jízdy. I s kávou a dalšími nezbytnými zastávkami jsme úplně v pohodě do deseti večer na hotelu..

A zase ta neznalost… Naprosté peklo! Totálně rozbitý asfalt s výtluky jako prase se střídal se šotolinou a pískem. Provoz jako blázen, spousta kamiónů a místní závodníci v „terénních“ autech, co na silnici neznají bratra. Tak tohle jsem ještě nezažil! Přes prach nebylo vidět na metr a do toho se rychle setmělo. No, nebudu to prodlužovat – těch necelých 280 km jsme jeli přes 8 hodin a do Atyrau jsme přijeli úplně na doraz ráno před třetí hodinou... X pádů, z toho Milan jeden docela nepříjemný, kdy to odnesl kotník, na motorkách dva bouchlé přední ráfky (naštěstí bez defektu) a pokračování Pavlovo šťastných dnů. Ztratil na tom tankodromu telefon. Měl ho uchycený v držáku navigace, a protože nebyla 300 km žádná odbočka, tak ho v noci vypnul a následně pro jistotu vyklepal.. Prostě takový masakr na motorce ještě nikdo z nás nezažil. Zastavit na spaní nebylo kde a jediná možnost byla to na „morál“ dojet. Nakonec jsme v cíli, parádní hotel a jdeme se ubytovat. Dneska bychom asi usnuli i na lavici na nádraží.

Dnes já a Pavel šílených 770 km, z toho přes 300 km Off Road, trasa: https://mapy.cz/s/nolugepamo
Zbytek party 470 km, z toho 265 km Off Road, trasa: https://mapy.cz/s/kehegoleja
A informace o trase (které jsem bohužel dohledal až po návratu domů) – jeden motorkář to jel před dvěma lety 13 hodin. Ve dne. 2 videa z YouTube pro představu:

 

 

Den osmý, čtvrtek 25.8.2022 – Kazachstán

Tak tohle nevymyslíš! Jsou čtyři ráno, a my sedíme v konferenčním sále hotelu, cpeme se výbornou polévkou a střídavě prokládáme pivo vodkou.
Když jsme se ubytovávali, rozletěly se dveře a přiřítil se k nám jakýsi frajer. Nadšeně nás přivítal, vyměnil nám standard pokoje za luxusní, nechal otevřít sál a objednal pití a jídlo! Majitel hotelu, motorkář a ještě navíc před 30-ti roky student techniky v Praze! Neuvěřitelný mejdan, ze kterého se „ulili“ jen po hraniční anabázi a následného dojíždění úplně mrtvej Pavel, Martin (kterému jsme to prý neřekli) a samozřejmě zraněný Milan… Ten na pokoji hledal na internetu letenku domů a když jí nenašel tak alespoň sepsal závěť…

Končíme ráno lehce po šesté a jdeme spát. Česko: Kazachstán 1:1. Naštěstí (s ohledem na naší únavu), měl náš hostitel asi litr vodky náskok, takže jsme čestně uhájili remízu.
Z pokojů vylézáme před obědem.. Milan mezitím absolvoval návštěvu nemocnice – ráno pro něj náš nový kamarád poslal řidiče s limuzínou, zajeli do špitálu a byli zpět za necelou hodinu. Výsledek nevíme. Všude se před ním otevírali dveře, hned ho vyšetřili, udělali rentgen a nechtěli vůbec žádné doklady, natož pojištění. A ten hlavní doktor přijede osobně kolem jedné za námi na hotel, protože operoval a neměl na Milana čas.

Pan profesor dorazil, Milana znovu prohlédl, nechal si ukázat jeho motorkářské boty a sdělil diagnózu a léčebný postup. Nic zlomeného není, nesmí 5 dní namáhat nohu chůzí a má ledovat. Jízda na motorce nevadí. Závěr je jasný - v Kazachstánu je medicína na vysoké úrovni a Milan je simulant…
Jsou tři odpoledne a my odjíždíme z Atyrau. Natankováno (16,- Kč/litr) a před námi skoro 440 km do Beyneu, jediné možnosti slušného ubytování na trase. Takže zase dojezd v noci. Cesta je rozbitý asfalt, polopoušť a step, písek a občas trochu zeleně. Neobydlené území. Vedro, rovina a nekončící silnice. Jediným zpestřením jsou občas volně se pasoucí velbloudi a koně. Směrem k Bayneu již staví novou silnici, kde objížďka je přes uježděnou step. Kde to jde, najíždíme na stavbu, na skvělý nový asfalt a zahajujeme zkušební provoz na této komunikaci. Na drzo..

Docela to uběhlo, krom pár zastávek na focení a spoustu krátkých zastávek na pití nebyl důvod stavět, a tak kolem deváté večer dojíždíme do Beyneu. Hotel nic moc (trochu jsme se namlsali), ale pokoje máme, sprcha tu je a motorky jsou za plotem. Výborný boršč, pivo a jdeme spát. Teda skoro všichni. Za poslední dny toho všeho bylo na nás trochu moc.
Dnes ujeto 448 km, trasa: https://mapy.cz/s/meramuteda

Den devátý, pátek 26.8.2022 – Kazachstán/Uzbekistán

Ráno 2 příhody... nejdříve Martin načapal nějaká děcka, jak se nám hrabou v bagáži na motorkách. Utekly, ale sebraly pouze jídlo (čokoládové tyčinky a ovoce). Nic víc.. zřejmě tady krádež jídla není trestný čin, jinak si to nedovedeme vysvětlit. Měli jsme tam spoustu podstatně dražších věcí, kterých si ani nevšimly. No a druhá – všichni zaspali. V půl osmé jsme byli nachystáni jenom my dva s Martinem. Ostatním prý nezvonil telefon, nebo si ho špatně nařídili, nebo další dětinské výmluvy. Prostě 6 borců nevstalo a museli jsme je budit. Takže vyjíždíme o hodinu později, máme před sebou přes 500 km, cíl město Nukus, Uzbekistán.

Po necelých devadesáti kilometrech jsme na hranici, přechod Mapp Tažen. Kazaši v pohodě, běžná rutina a za půl hodiny přejíždíme na Uzbeckou stranu. A nastává naprostý standard – přijel Cirkus Humberto, všichni celníci a vojáci se musí seběhnout a můžeme zahájit představení. Kontrolu. Po hodině je odbavena Martinovo motorka, ten si jí teď bude půl hodiny kompletovat, aby mohl jet dále. Vyndal a sundal úplně všechno, každou tašku, každý pytlík. Tohle časově nedáme. Slušně probíráme s celníkem možnosti a po odsouhlasení jdou všechna zavazadla dolů z motorky, dále vše vykládáme z auta a jdeme do haly mezi pěší, kde mají pás a rentgen. Odbaveno, ještě zaplatit nějaký poplatek za motorku a můžeme jet. I tak nám ale vstup do Uzbekistánu zabral přes 3 hodiny. Přišli jsme o dron. Bylo jediným štěstím, že ho Milan přiznal předem, jinak by ho zavřeli. Takhle je na rok deponovaný, potom propadne státu. Bohužel Uzbekistán opouštíme jinudy a na zdvořilý dotaz, jestli by ho nemohli poslat na přechod, kudy vyjíždíme z Uzbekistánu nám s úsměvem místní šéf odpověděl, že je celník, ne pošťák.

Vjíždíme do Uzbekistánu a hned po pár set metrech stavíme. U silnice je velké nezpevněné parkoviště, a na něm spousta plechových, dřevěných a papundeklových staveb. A také pár rezavých kontejnerů. Je to „centrum“, kde je pár občerstvení, směnárny, taxikáři, prodejci zákonného pojištění na auta a motorky a zprostředkovatelé všeho možného i nemožného. Tisíc naháněčů a prodejců, kteří se o tebe přetahují. Měníme peníze, každý pár drobných pro osobní potřebu. Roman, který drží bank a platí z něj veškerou společnou útratu, se vrací s igelitkou. Je v ní skoro 23 miliónu Uzbeckých Sumů.
Hotovo, odjezd. A silnice nás opět nepřekvapila. Špatný asfalt s dírami, vysypanými pískem se střídá se šotolinou. A „roleta“ na většině trasy. K tomu naprostá rovina - Turanská nížina.. Kolem jenom polopoušť a step, občas u sinice pár zakrslých keříků a k tomu pekelných 37 stupňů. Kocháš se okolím první hodinu a pak už jenom jedeš, očumuješ velbloudy u silnice, zíráš před sebe, dáváš pozor na nepředvídatelné díry a když to jde, uhneš do stepi na vyjetou cestu. Je lepší než ta roleta. A na zastávkách posloucháš od všech ostatních oblíbenou dětskou otázku – Kdy už tam budeme?
Zpestřením je plánovaná zastávka po 250-ti kilometrech u jediné, v mapách označené, pumpy. Opravdu zpestření, je pouze na metan, benzín žádný. Další pumpa (alespoň podle mapy) by prý měla být za 110 km. Máme v nádrži tak na polovičku cesty.. Ta malá nádrž je snad jediná nevýhoda Tenerek. Na každé motorce sice máme přídavný kanystr, ale prázdný. Prostě proč zatěžovat už tak naloženou motorku, když jedeš po mezinárodní silnici a v mapě jsou pumpy. Rozléváme desítku, co je pro všechny případy na střeše auta, a pokusíme se to dojet. Značně zvolněným tempem a jízdou „na spotřebu“ dojíždíme do Qirqqiz. Parádní pumpa, deset stojanů, všechno metan. Tak to je po válce, budík na motorce ukazuje dojezd 0 – 20 km, a další pumpy jsou až v Qonirat za 75 km nebo v Qanlikol, který je ještě o 40 km dál.

Naštěstí nás místní posílají do jednoho z mála baráků, co tu stojí, kde majitel má nějaké benzinové stroje a k tomu ve stodole nutný sud paliva. Je vyhráno. Doléváme do každé motorky kýbl (doslova) kvalitního 80-ti oktanového naturalu. Tržní mechanizmus už tu mají taky, cena je jak v Itálii na dálnici za prémiové palivo. Ale zaplať Pán Bůh, jedeme dál. Silnice se poslední kilometry značně zlepšuje a my úplně na pohodu přijíždíme večer po deváté hodině do Nukus. Pěkný hotel, parking za uzavřenou bránou, v suterénu samoobslužná prádelna, a hlavně - na stejném principu restaurace (pití z ledničky a čárka na číslo pokoje). K tomu kurýrem dovezená pizza, co víc si lze přát.
Dnes ujeto 577 km, trasa: https://mapy.cz/s/hacalacudo

Den desátý, sobota 27.8.2022 – Uzbekistán, město Chiva

Tak Robert ještě jedno přání má. Malinké, nepodstatné. Rád by svůj pas. Včera večer zjistil, že ho nemá. Průser. Zůstal v kopírce v některé té boudě na hranicích, kde ho po něm chtěli, když si kupoval telefonní kartu. Ještě v noci tam volal přes hotelového recepčního. Číslo zjistil okamžitě – měl na telefonu 5 nepřijatých hovorů. Ale přeci nebude za jízdy zvedat telefon neznámému číslu, když stejně Uzbecky neumí. Dostal informaci, že pas mají a že mu ho pošlou taxíkem na hotel. A ráno že tu bude. Čekáme tedy s napětím, jak tohle dopadne. Je to skoro 500 km a včera jsme tuhle trasu z hranic jeli po té strašné silnici přes 8 hodin.

Robert začíná být nervózní jako prase a my taky. Je deset hodin, nikdo nepřijel a telefon nikdo nezvedá. Kolem jedenácté to konečně někdo zvedl. Ten frajer dorazil až skoro do Nukusu už ráno v šest, a protože bylo brzy a byl unavený, tak si na chvíli zdřímnul v autě. A usnul na 4,5 hodiny. Je od nás 40 km a bude tu za třičtvrtě hodiny. Vyrážíme hledat pumpu, abychom trochu vylepšili tu osmdesátku, co nám zbyla v nádrži. Benzín 95 je zbožné přání, nakonec jsme vůbec rádi za jakýkoliv benzin. V Uzbekistánu se prostě jezdí na metan. Tankujeme 90-ku a posíláme klukům špendlík v mapě. S Robertem čeká na pas na hotelu ještě Milan, který leduje kotník. Nic moc, otok nesplasknul a vypadá to, že bude jednodušší v té botě spát, než si ji ráno obouvat.

Za pár minut přijíždějí k pumpě kluci. Robert má úsměv přes celou hubu - má pas a borec ho zkasíroval v přepočtu o 1.200,- Kč. Za noční 500 km dlouhý Off Road? Neuvěřitelné. Ještě že je tady ta zákonná povinnost evidovat telefonní karty. Jinak by mu neměli kam zavolat a jel by pro ten pas zpátky. Kluci taky tankují a vyjíždíme. Dnes je v plánu historická Chiva a směšných 200 km po dobré silnici..

Parádní silnice, čtyři pruhy. Po necelých 50-ti km naplánované zpestření - sjíždíme přes příkop na „polňačku“. Je to cesta k Chilpik Dakhma. Chilpik je stará kruhová pevnost ze VI. století na kopci nad řekou Amudarya. Máme spoustu času (což je pro nás něco úplně nového) a tak jdeme nahoru na prohlídku. Paráda! Rozhled kolem dokola, zajímavá stavba a kus historie…
Naprosto v klidu a pohodě pokračujeme dál a za chvíli, aniž bychom museli, znovu sjíždíme z dálnice. Je to na ní nuda a hlavně - chceme jet kolem hranic se zavřeným Turkmenistánem. Vidět ho alespoň přes plot, když už nás tam kvůli covidu nepustili. Dobrá cesta, pořád na co koukat a konečně normální čas příjezdu na hotel. Chiva je fantastické historické město ze VI. století. Bydlíme přímo ve starém městě, tedy za hradbami, které jsou kolem dokola, v hotelu Šehrezáda. Příjezd byl triumfální, tam opravdu moc motorek nejezdí.. Během pár minut, než jsme vůbec stačili sundat bágly, bylo kolem snad 50 - 60 dětí. Takže vítání, plácání si rukou a focení. Tak to jsem zvědavý, co tady ráno z těch motorek zbyde…

Ubytování parádní, objednáváme večeři a Honza domlouvá s moc hezkou recepční prohlídku historického centra s výkladem. Prý půjde s námi, jsme jediní hosté. Super. Dáváme sprchu a v pět máme sraz před hotelem. Na terase potkáváme majitele, který nás znovu osobně vítá a upřesňuje si, co chceme jíst. Domlouváme nějakou speciální rybu a vyrážíme. Jako průvodce s námi jde jeho syn. Ta princezna z recepce nemůže, bude pomáhat chystat naší večeři. To, že je shodou okolností jeho dcera, určitě vliv na zákaz špacíru s bandou motorkářů nemělo.

Procházíme úzkou uličkou za hotelem a po padesáti metrech se otvírá jiný svět. Jsme o pěkných pár století zpátky a nevěříme vlastním očím! Naprostá nádhera! Chivu prostě popsat pár větami nejde. Je to jak z pohádky Tisíc a jedna noc. Chrámy, paláce, chánská rezidence, minaret, medresa a historické uličky s bazarem. A hlavně - ta atmosféra.. Nádherná večerní procházka, drobný nákup suvenýrů a zakončení skvělou kávou. Bude osm a tak se musíme vrátit na večeři.
Ryba skvělá, dobré pití a obsluha vzorná. Jen to jezení v tureckém sedu a stůl 30 cm nad zemí ještě moc nedáváme, ale bereme to jako další zážitek. Závěrem nezbytný doutníček a šláftruňk na terase a spát. Další nádherný den za námi..
Dnes pohodových 200 km, trasa: https://mapy.cz/s/kefusupule

Den jedenáctý, neděle 28.8.2022 – Uzbekistán, město Buchara

Je devět hodin, jsme po dobré snídani a za chvíli odjíždíme do Buchary. Někteří šli ještě ráno do historického centra udělat pár fotek a dokoupit nějaké drobnosti domů. Je to tady fakt pěkné a pokud bychom zůstali ještě den/dva, pořád by bylo na co koukat. Odjezd máme na desátou a čeká nás 450 km.

Silnice je výborná, provoz, kromě průjezdů dvěma městy, minimální. Krajina pořád stejná – je to „placka“. V Urganči krátká zastávka, tankujeme a na centrálním trhu si dáváme lehký oběd. Spíše jen tak na chuť – ty místní speciality strašně voní. Potom už nezáživný přesun do 320 km vzdáleného Gazli, kde znovu tankujeme. Následně dáváme ještě jednu zastávku – přímo nad dálnicí je obrovský památník Silk Road. To musíme nafotit! Zbylých 100 km do Buchary je už sranda. Všechno dnes proběhlo naprosto bez problémů, s Pavlovo drobnou kulturní vložkou. Nechal na poslední pumpě dioptrické brýle, tentokrát ty na řízení. Jak bez nich dojel sem, nevěděl.. Má tedy najeto 100 km navíc. Pro Pavla epizoda (s ohledem na předchozí příhody) úplně bezvýznamná. Důležité je, že ještě není pět a my jsme u hotelu.

Hotel Asal, pár minut od historického centra. Stylovka, vnitřní dvůr a pavlače. Parádní pokoje. Trochu s otazníkem je parkování přímo na ulici. Prý je to O.K. Stejně ale pro jistotu sundáváme všechno z motorek dolů. Po ubytování a sprše vyrážíme do centra. Buchara je jedním z dalších klenotů Uzbekistánu. Založena 500 před n. l., čeká nás tedy další historická pecka. Stará metresa, minaret Qálán, emírův palác a mnoho dalších nádherných staveb. Jen škoda, že se jedná o významné turistické centrum, a místní lehce podléhají vlivu „západu“ a krom tradičních národních uměleckých předmětů jsou na trhu v nabídce i šmuky známé z kdejakých vietnamských tržnic. A na pizzu jsme opravdu do Asie nejeli. Na druhou stranu, točený Staropramen byl fajn. Obsluhující personál po naší návštěvě nabyl dojmu, že Češi jsou něco jako velbloudi. Ti také dokáží, když je zdroj, vypít na posezení 100 litrů. No a návrat na hotel Tuk – tukem už bylo jenom stylové zakončení večera.
Dnes 460 km, trasa: https://mapy.cz/s/nohujagedu

Den dvanáctý, pondělí 29.8.2022 – Uzbekistán, město Samarkand

Do třetice všeho dobrého. Dnes Samarkand, nebo také Řím východu. Jedno z dalších měst na Hedvábné stezce (Silk Road), které spolu s Bucharou patří k největším. Vyjíždíme ráno v devět, a je před námi necelých 280 km. Po dvou hodinách přijíždíme k městu Navoiy a krajina se začíná pozvolna měnit. Konečně zeleň a na horizontu náznak nějakých kopců! Ta Turanská nížina a polopoušť byla už trochu nekonečná…

A to jsem si myslel, že už dnes nic nezažijeme... Do průjezdu městem Navoiy pánové zařadili kulturní vložku a ukázku svého umění. Robert brzdí na zelenou, protože zbývají 2 sekundy do oranžové, tak abychom všichni jeli pohromadě a za křižovatkou správně odbočili. Za ním Martin stačí jen tak tak zastavit, no a Jarda tomu nakládá, aby stihl projet... Ruskej kuželník, válí se tam všichni. Naštěstí bez následků, odnesla to jenom jedna boční taška a na památku zbylo pár bezvýznamných odřenin na motorkách..

Dál už vcelku bez problému dojíždíme do Samarkandu a hledáme rezervovaný hotel. Tam nás už budou čekat nové posily. Z Čech dnes přiletí další 2 kamarádi. Jirka vystřídá Jardu, který se vrací domů, a Libor doplní partu na plánovaný počet 7 + 2. Bude dělat Romanovi společnost v autě a dle potřeby střídat. No, s největší pravděpodobností skočí na motorku hned zítra a do auta si půjde orazit Milan. Noha pořád nic moc a docela si ty poslední dny užil.. A my ostatní už jsme také nějaké šrámy za ty dny posbírali, a o únavě nemá cenu ani mluvit. Časově jsme skoro v polovině této etapy, za 12 dní na motorce jsme ujeli přes 4.000 km a možnost krátkého vystřídání bude pro každého víc než fajn. Rychle tedy ubytovat a potom už jen projít město, vybrat hospodu a čeká nás uvítací večírek. Zítra máme přejezd do Tádžiku a konečně vysněný Pamír. Potom Kyrgyzstán a znovu do Kazachstánu. Za dalších 14 dní bychom tedy měli, pokud půjde vše dle plánu, dorazit do Almaty, kde motorky zůstanou přes zimu. Ale o tom zas někdy příště, v dalším pokračování…
Dnes 285 km, trasa: https://mapy.cz/s/nubacecefe

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (8x):
Motokatalog.cz


TOPlist