Na Opici do Afriky - první report

Fotografování, loučení, pozdravy, to vše jsem prožíval tak trochu jako ve snu. Nikdy jsem totiž nic tak velkého, skoro až pompézního nezažil. No vždyť také nebýt agentury Royal Trust Media, která mi toto „divadélko“ zorganizovala, tak by to byl jako vždy skromný odjezd za účasti několika nejbližších přátel. Přátelé byli i zde, jen jich bylo o něco víc. Všem, kteří se se mnou přijeli rozloučit před parník a ještě více těm, kteří mě doprovodili až do plzeňské ZOO, kde byla další část programu, patří velké díky. Děkuji i těm, kteří se přidali, aby mě doprovodili do Stříbra, kde proběhla poslední oficiální část mého nabitého programu. Šlo o přivítání představiteli města, focení na překrásném náměstí a prohlídku radnice.

Druhý den už to bylo na mně samotném, i když jak vidíte z fotky, občas jsem ještě někde zastavil. Jako například u kamaráda pekaře, nabrat nějaké sladkosti na cestu a potom již pouze za doprovodu kamaráda Karla na KTM 990 směr Folmava. No počasí fakt nic moc a to byl teprve začátek. Jo, když jsem ještě u toho začátku, docela mě udivili některé komentáře, a to dokonce i od kamarádů. Proč na tomhle? Co tím chci dokázat? Jen se zviditelňuje, ap. Přátelé, odpověď je jednoduchá. On totiž ten Šíma rád jezdí na motocyklu. A ačkoli se to některým třeba nezdá, Opice je motorka jako každá jiná. Samozřejmě si moc dobře uvědomuji, že nedělám nic výjimečného, všechno už tu jednou bylo. Navazuji jen na ty přede mnou.

Tak třeba mým velkým vzorem byl MUDr. Václav Potužník. A tím pádem mne nesmírně těší, že hned další večer po odjezdu z ČR mě v Rakousku přivítala jeho manželka, paní doktorka Potužníková se synem. Zavzpomínala, jaké to bylo, když se Vašek vydával na cesty a byl to fajn večer. Jsem nesmírně potěšen, že mě tito, pro mě tak vážení lidé, mají za pokračovatele Vaškových jízd. S tímto krásným pocitem jsem se zakousl do rakouských, deštěm skrápěných Alp a ani mi nevadilo, že počasí nebylo zrovna takové, jaké by si člověk přál. Déšť vyřešila dešťovka vložená v bundě MBW, ale jakmile šla večer teplota pod 4°C, musel jsem sáhnout pro svou novou lehkou nepromokavou bundu Bergans, se kterou jsem Alpy v pohodě zvládnul. Od Lichtenštejnska se počasí výrazně zlepšilo. Švýcarskými pasy jsem již tedy projížděl za plného slunce. Občas stan, občas nějaká stodola, to jsou mé hotely. Tahle cesta má mimo jiné dokázat, že to jde i sakra levně. No a jak se to daří s Opicí, se dozvíte v závěru reportáže.

To, že to jde i na malých objemech jsem již dokázal i já, když jsem si to stejnou trasou dával v roce 2007 na Jawě New Pionýr. A to byla prosím padesátka, takže s Opicí jsem švýcarskými pasy jen profrčel a přede mnou byla Francie. Krásná, plná historických vesniček, umístěných na kopcích i v údolích. Najednou jsem si řekl, že by změna trasy neškodila a už jsem upaloval do papežského Avignonu. Dalším zážitkem byl přejezd pláže v Sete, tedy ne jen přejezd, ale samozřejmě i vykoupání ve středozemním moři. Ještě ten večer se rozhoduji, že v Narbonne zahnu směrem Andorra. Do pyrenejských výšin se Opice zakusuje jako divá. Některá auta dokonce předjíždím! No hezky mi ji Ivoš Kaštan připravil. Velká pocta patří i Jardovi Vojnovi za speciální potah sedla. To se to potom jede jedna paráda.

Nahoru to beru trojkou, z kopce se na tacháči ukazuje devadesátka. I zde se setkávám s lidmi, kterým opice něco říká. Ve Švýcarsku poblíž hradu Sion to byl majitel Gorilly, ve Francii Pier, který vlastnil Daxe a zde se ke mně hlásí Albert, který také občas prožene svého Daxe.

A pak už ty dlouhé, španělské pláně. Nejhorší je, že jsou čím dál rovnější. Ti blázni Španělé mají stavitelskou úchylku. A to pokud možno zastavit všechny možné i nemožné plochy a vylepšovat svoje už tak výborné silnice. Takže tam, kde dříve byly zatáčky, jsou roviny. Stoupání a klesání nahradily mosty. No někde docela nuda. Poblíž Albacete jsem se dostal omylem i na dálnici, odkud mě vyprovodila policejní hlídka a hrozilo to i pokutou. Nicméně po několika minutách hovoru se to stočilo na dvě kola a bylo z toho fotografování a samolepky na památku. Přede mnou historická Sevilla. Ne, že bych ji už nenavštívil v minulosti, ale mám zde kamaráda, kterého na letošním ročníku motosrazu ve Faru neuvidím, tak alespoň soukromá návštěva. Seviljan Joaquin je pro mě malý velký motorkář. Malý postavou, velký svými činy. Když jsme se poznali na mém prvním Faru v roce 1995, právě se vrátil z cesty kolem světa se svojí Moto Guzzi Monza 500, kterou má dodnes. Je to ďábel, kterého zná celé Španělsko a vlastně celý Pyrenejský poloostrov. Měl radost z moji zastávky a ukázal mi další, prozatím neznámá zákoutí svého překrásného města. Tím vším jsem se prokousal až k portugalské hranici. Totiž, když jsem byl tak blízko, nemohl jsem tam nenavštívit své přátele, kteří žijí přípravami na největší motorkářský sraz v Evropě. Ano, řeč je o motoklubu Faro.

Někteří z vás jej dokonce už navštívili, jiní o tom zatím jen sní a čekají, až budou mít tu vhodnou motorku. Takže vězte, jde to i na Opici. Dva dny ve Faru utekly jako voda. Užil jsem si je v nové, přímo výstavní klubovně v ulicích města, které je čím dál modernější a krásnější a samozřejmě nemohla chybět proslulá místní pláž.

Devátým státem na mé pouti byl Gibraltar. Nedalo se tomu vyhnout. Byl jsem tu zatím s každým motocyklem, se kterým jsem jel kolem, tak o to přeci Opici nemohu ošidit. Dopřávám jí místní tunely, kterými je Gibraltarská skála přímo prošpikována, a již za tmy přijíždím do přístavu Algeciras. Tady to přijde. Po dlouhé době pořádná díra do peněženky. Asi bych s tím měl fakt něco dělat. Tolikrát jsem jim zde nechal vydělat a stále platím plné jízdné. Jedu noční lodí, tedy nejlevnějším tarifem a stejně je to 66 Euro. Tentokrát beru pouze jednosměrný lístek, zpáteční cestu mám naplánovanou jinak. Noční trajekt je obsazen jen z poloviny a Opice se v útrobách lodi přímo ztrácí. Moje dvacátáčtvrtá návštěva afrického kontinentu je na dosah. Možná se někteří budou ptát, co vše jsem cestou na Opici dělal? No jasně, že nic, to bych tu přeci zmínil. Mimo tankování a mazání řetězu jsem pouze v Portugalsku zjistil nefungující klaxon, což je před Afrikou vážný problém. Ale dá se to jistě i bez něj.

Následující info se vám možná bude zdát trochu přitažené za vlasy, ale jelikož žádné nemám, tak tomu tak opravdu není. Takže: Až do Ceuty, což je španělské území v cípu Afriky, proto ho počítám do Evropy, jsem natankoval celkem 105,6 litru benzinu za 134,50 Euro, což je 3946 Kč. K tomu připočítejte útratu za jídlo /musím zmínit, že z domova jsem měl pouze dvě bagety a nějakou tu energetickou tyčinku/ činila 30,55 Euro /854 Kč a zjistíte, že těch 15 dní na cestě mě vyšlo se vším všudy, na necelých 5000 Kč. Hotely ani večeře v restauracích tu ale nehledejte, ale pro toho, kdo je toho schopen, to jde i za takhle málo. Vlastně za minimum. I když musím sebekriticky přiznat, že by to šlo ještě za méně. Trochu ubrat na rychlosti, by posunulo spotřebu ještě pod nynějších 2,6 l/100 km.

No, uvidíme, jak to půjde v Africe. Nejnovější příspěvky můžete sledovat na FB profilu Na Opici do Afriky.

Informace o redaktorovi

Jarda Šíma - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE