Jawa kolem světa, díl 7. - Vzhůru dolů! (USA II.)

Oregon, Oregon, z dáli slyšíš, jak zvoní zvon

Nemůžu se té country melodie zbavit. Znáte to – něco vám vleze do uší a už to z nich vyndá jen spánek. A právě ten začínám řešit asi sto kiláků jižně od Columbia river. Protože jsem za měsíc pohodlíčka v Tacomě vypadl z tuláckého módu, zapomněl jsem si, pitomec, nabrat včas zásobu vody a něco k jídlu. Teď už jsou kopce kolem jen samý les a do civilizace daleko. Padá soumrak a s ním přichází v horách zima. Je říjen. V tom mi Manitou dává do cesty lesní kemp. Podle nástěnky sice stojí noc deset babek, ale nikde ani noha, ani kasička, jen cedulka, že za tři dny se vypíná voda. Tak aspoň mytí bude ok. Navíc je tu funkční čistý wc, koše, lavičky. Večeřím kus bábovky od Milošovy ženy Cathy a zapíjím ji jablkem z jejich zahrady. V noci je chladno, ale jak se ukáže další dny, ještě to nebyla žádná krůta.
Oregon je v kopcích dost opuštěný, ale zkroucené silnice připomínají hady, kterých je na asfaltu přejetých ještě víc než sražených mývalů. Vesnice místy vyvolávají vzpomínku na ruské rozpadlé kolchozy. I tady je vidět trend stěhování mladých z venkova do měst. A venkov i tady v Americe vymírá. Lze to pozorovat na zavřených pumpách, občerstvovnách, obchůdcích u silnice v řídkých městečkách. Je to dost smutný pohled. Ještě smutnější je tam, kde u starých pump zůstaly „zakonzervované“ na stojanech staré ceny: 1,83 usd za gallon. Dneska platím od 3,30 do 4,09, v přepočtu je to nějakých 18 – 20 korun za litr.

Regular, Plus nebo Premium?

Benzín, to je téma! Nejlevnější sorta tu má asi 85 oktanů, prostřední Plus osciluje mezi 87 a 89 oktany a Premium má nejčastěji 91, výjimečně 92. Do všeho se tu míchá 10% etanolu. K sehnání je tak zvaný Pure gas bez etanolu, ale ne všude a za jiné peníze. Pro Jawu by se řeklo – nou problem. Jenže můj motor má z mé vlastní nenasytnosti osmý výbrus a kompresi vysoko nad běžným standardem. Nechte si řeči o tom, že to nebylo moc rozumné, to vím i bez vás…! Nebyl už ale před odjezdem čas to řešit. Takže motor si občas zaprotestuje, ale tady v Americe se s tím dost trápím a přiznávám, že motorka jede o dost hůř, než třeba v Rusku, kterým prolétla jako Vostok . Předběhnu a prozradím, že dole v Arizoně budu mít v ruce nářadí častěji než kdykoliv za celou cestu – předstih, nastavení směsi, v horách dokonce dojde na menší pastorek sekundáru. Nic. Jawě furt nechutná. Nepomáhají ani „opičí kapky“ Octan booster za bratru tři dolary. Nakonec dojde v Tucsonu na dekarbonizaci výfuků a zdá se, že motoru někdo přidal třetí válec! Do dálničních kopců zase letí stovkou… ona sice Jawa spálí jakýkoliv olej, ale karbonu si za těch 20 000 km nadrobila až až.
Tím jsme u oleje. Až někam po Mongolsko jsem vystačil se syntetickou Maxximou občas střiženou něčím místním. Že sehnat na ruských benzínkách olej do dvoutaktu je těžké, neznamená, že je to nemožné. Přesto to většinou jistil ten nejlevnější olej pro čtyřtakty třídy SAE40. Zatím si nechávám hodnocení všech olejů až na konec. Jisté je, že z hlediska mazání to Jawě (jak jsem očekával) nijak nevadí. Z hlediska tvorba úsad už to bude horší. Ve Vladivostoku jsem měl možnost si u sponzorského partnera Maxximy nabrat co hrdlo ráčí, ale já ještě nevěděl, že se cena námořní přepravy nebude vypočítávat ze zvážené hmotnosti, ale z jakéhosi odhadu. Takže jsem si vzal jen na výměnu v převodovce a do benzínu tři litry Maxximy K2. Nevím, co ta věc stojí, ale motor s ní ani nezakouřil a koncovky byly suché! U Jawy věc neslýchaná. Tady v Americe střídám podle dostupnosti dvoutaktní olej se čtyřdobým podle toho, co je na pultě.

Do Nevady

Jižní Oregon je stepní a pustý jako Mongolsko, mezi čerpačkami je třeba i 120 mil. Většinou jsou ale tyhle úseky značené. Ne náhodou tudy vede nejopuštěnější silnice USA č. 50. V nekonečném americkém prostoru se prohání neutuchající průvan, který nikdy nevane do zad. Nadmořské výšky se průměrně pohybují kolem 1 500 mnm a v noci v polopouštních oblastech klesá teplota ve stanu na tři stupně. Přes péřový spacák Sir Joseph navlíkám goretexový „žďárák“ od Tilaku, ale přesto to má do komfortu daleko.
Nevada získala své jméno ze španělštiny po pohoří, které dávno před objevením Ameriky mělo na Pyrenejském poloostrově své jméno. Znamená „pokrytá sněhem“. V případě státu pokrytého naopak především pouští je to trochu překvapivé, ale nikoliv bezdůvodné. Většina pouště tu je totiž v nadmořské výšce kolem 5000 stop, tedy nad 1500 mnm, průsmyky dokonce nad 2000 mnm. Na elánu jawy je to taky znát – v dlouhých dálničních stoupáních musím držet trojku na 75 km/h, víc ani prd. Zítra zkusím shodit jehlu o zářez dolů a taky už je čas dát třetí vzduchový filtr.

Jízda Nevadou není ničím, co by se dalo nazvat zábavou a ve srovnání s krásným zatáčkovitým Oregonem je to vysloveně utrpení – vítr, dálky, poušť a na horizontu zasněžené hřebeny. Navíc se modré nebe schová pod deku šedou jako beton dálnice, kterou musím chtě-nechtě použít k přesunu na východ k hranici s Utahem. Vedle žádná jiná silnice nevede. Naštěstí je tu většina dálnic bez poplatků. Osmdesátka Interstate nese jméno D.D. Eisenhowera, jelikož to byl on, kdo se v prezidentském úřadě zasloužil o vznik Interstate dálniční sítě USA. Kvůli tobě trpím na hajveji, Eisenhowere!
Souběžně s dálnicí vede železnice Union Pacific s nekonečnými dieselovými vlaky. Nádherný pohled! Kdo by chtěl tak, jak to dělají děti, počítat, do kdy bude živ podle počtu vagónů, bude tady na správném místě! Večer stavím stan v poušti u ohybu téhle trati, která mi bude celou noc dunět do uší. Než se setmí, napočítám jednomu z vlaků 119 vagónů (!) ve schématu: 3 lokomotivy + 89 vozů + další lokomotiva + dalších 30 vagónů. Kraj hoboes se nezapře!
S místem na nocleh je to ale čím dál horší. Silnice lemují stovky kilometrů plotů z ostnatých drátů a já si říkám, chudák Amerika je celá zadrátovaná jako vězení. Jsou ty ploty proti lidem anebo proti zvěři? Každopádně komplikují tulácký nocleh, člověk musí hledat a pak ještě trochu endurovat, aby zmizel z dohledu. Ostatně, kempování na divoko tu není legální, což je v případě takové země absurdní.

V zajetí rychlosti

Po dálnici opouštím Nevadu a do Utahu, který se přede mnou dole otevře jako obrovský lavór, padám velkým sjížďákem až k ceduli Bonneville Speedway. Je to tady. Od teď už nebude nic jako předtím tady na té solné pláni, protože Jawu tady ještě asi neviděli! Je po sezóně. Dlouhých deset mil slané dráhy je poněkud rozmoklých, a tak si při opakovaných průjezdech motorku nasolím jako aljašskou tresku, které Amíci říkají „cod“. Do dvou dnů jedu se zrzkou, která konečně začíná vypadat jako holka, co má za sebou půl světa. Trávím na Bonneville skoro půl dne a hltám ty pocity, takže pak odpoledne mám co dělat, abych se vzdálil z aglomerace Salt Lake City na nějaký nerušený polopouštní nocleh. Přidávám vzpomínku na tři české kluky, kteří starým chevym cestují z Kanady po Státech, s nimiž jsem se setkal na slané placce v Bonneville. Svět je malá vesnice.
Střední Utah jsou jen hory a průsmyky s výškami ke třem tisícovkám metrů, místy sněží a kde ne, lítá listí kolem holých stromů. Dřevěné domy ubyly, nahradily je zděné v anglickém stylu. Mormonský stát má jiný ráz, než zbytek Ameriky, ale mě už to s rostoucí zimou a zhoršujícím se počasím jaksi nezajímá. Uplácím sám sebe slibem motelu s horkou sprchou a v Salině si slib také s radostí plním. Topení na plné pecky, ráno je skoro nula.
Americké dopravní předpisy jsou v něčem úplně jiné než ve zbytku světa a navíc se liší stát od státu. V tom aby se prase vyznalo! Například kličkování motorkářů mezi auty v zácpě je ve většině států Unie tvrdě pokutováno. Tak proto všichni stojí s auty v jednom chumlu… tak zvaný „sharing“ (sdílení pruhu s jiným účastníkem) je tu za bratru 240 usd! Když už musí člověk za každou cenu dopředu, je prý lepší to vzít odstavným pruhem. To je sice taky ilegální, ale díky jinému předpisu jen za 140 usd… Pokud vím, tak je to povolené jen v Kalifornii. Rychlostní limity musím neustále přepočítávat z mílí a ještě dávat pozor, jestli cedule nebliká, to pak platí ta nižší rychlost. Když zastaví school bus, žlutý a řízený vždycky ženskou jako v Simpsnech, zastaví se doprava, jakoby zamrzla v obou směrech! Z čumáku se mu vyklopí závory, aby haranti nepřebíhali před autobusem, a z boku oboustranná stopka. Běda tomu, kdo by na to kašlal!
Na druhou stranu ale Amíky jako řidiče musíte milovat! Každý druhý vám zamává, předjíždějí s maximálním odstupem a ohleduplností. Když to není úplně na jistotu, raději za vámi trpělivě inhalují nespálené uhlovodíky s příměsí oleje, než by se pustili do něčeho riskantního. Na otevřené silnici to všechno švihá tempem, kterému nemůže jawička stačit. Trucky s nosy ve výšce patrového domu a s délkou osobáku táhnou i tři přívěsy naráz a letí kolem stotřicítkou. Zvukem si nijak nezadají s dieselovými lokomotivami společnosti Union Pacific. Velice působivé. Zvláště ten jejich „wind blast“ který vám nadělí. Využívám je při protivětru jako urychlovače. Při jejich rozměrech vytvářejí takový tunel, že vás to i s moto okamžitě nasaje a postrčí i o 20 km/h. Když je to ale v protisměru, je to rána pádlem.
Když někde zastavím, hned se někdo ptá, zdali nepotřebuji pomoc. Asi působím s jawou dost zoufale… ten stroj tu samozřejmě vzbuzuje pozornost. Někdo značku Jawa zná, hlavně díky ploché dráze anebo enduru. Koukají na mě jako na alchymistu Rudolfa II., když vytáhnu flašku s olejem a začnu přepočítávat jejich galony na litry. Chlapík, který mě chvíli předtím na silnici předjížděl, se mě u pumpy ptá, jestli je to stopětadvacítka… dost mě naštval, dědek.

Red country

Další den plný zimy a sněhových přeháněk se mi na konci odmění brutálními prašnými serpentinami v Údolí Bohů, kterými spadnu skoro o tisíc metrů ke skále a městu jménem Mexican Hat. Jsem na hranici Arizony a na obzoru už se tyčí věže westernového Monument valley. Cesta sem vedla přes Torrey a Glen Canyon, což je zmenšenina Grand Canyonu s jedním bonusem – na rozdíl od známého sourozence tudy vede silnice, kterou si s motorkou náležitě užijete! A pokud máte enduro, pak se ještě můžete těšit na vyznačené endurové turistické trasy pro motorkáře a čtyřkolkáře.
Mexican Hat je skála připomínající frajera se sombrerem. A taky víska s několika motely v americkém stylu – s motorkou až před dveře. Kašlu na stan, jsem zmrzlý jako hovínko. Jo – když jsem u toho, z čehosi mě postihly jisté střevní potíže, takže jsem se nadopoval uhlím. Živočišným, které jsem si pak ještě zastrčil pod gumičku lojzobrašny, aby bylo po ruce. To neuniklo v Hanksville orlímu oknu místního strážce pořádku…
Jak mu mám vysvětlit, o co jde, že nefetuju… že by takhle?:
„I have a liquid shit, sir…“
Čemu se ten vůl tak řehtá?! Platíčko jsem si nicméně musel schovat, abych asi nešel mládeži špatným příkladem. Každý přece ví, že uhlí se nežere!
Monument valley je odměnou za všechnu tu psí zimu, i když ani tady nejde mluvit o teple – je deset stupňů, ale svítí, takže se to dá. Protože jsou národní parky zavřené, očekávám potíže, ale tady to není NP. Je otevřeno a tak si říkám, že bych si mohl dát prašnou cestu, kudy turisté za poplatek běžně jezdí. Všichni jí známe z Tenkrát na západě, kdy McBainovou veze stařík-ochlasta z nádraží Flagstonu do Sweetwateru. Ale bohužel – pro motocykly a ATV je vjezd zakázán. Projel jsem pouští Gobi a tady mě ouřadové nepustí na pár mil uválcované gruntovky mezi šutráky! Otáčím a mířím k jihu ušmudlanou rezervací Navahů. Tady by si evropští experti na národnostní menšiny mohli posedět a poklábosit s místními netáhly.

Get your kicks on the Route Sixty-six

V Holbrooku beru zbaběle další motýlek. Je to na historické US66, a tak chci mít možnost to tady trochu prozkoumat a nemuset utíkat do pustiny stanovat. Ráno se po Route 66 kousek projedu a pak zase namířím k jihu do hor s průsmyky na 2 900 mnm. Voní piniemi, ale teplo zase zůstalo dole. Do Morenci dojíždím potmě, kličkuji mezi jeleny a blahořečím 12V VAPE za šedesátiwattovou dálkovou H4. V Morenci je obrovský povrchový důl na zlato a měď. Připadám si jako doma v mostecké pánvi.
Další trasa vede do Tombstone. Jak poznamenal Ondra, další Čech, u kterého jsem v Tucsonu pobyl, jde o takový Šiklův mlýn. Jenže tady jde o historické budovy na historicky identickém místě, takže to srovnání trochu kulhá na jeden válec. Večer dělám fotky starého westernového města se saloony a zajdu na místní pivo I.P.A. Domlouvám si na zítra schůzku s majitelem-motorkářem jednoho saloonu U nosaté Kate. Jmenuje se Steve Goldstein a je nadšen, že někdo umí vyslovit správně jeho příjmení (místní říkají Goldstyn). Hned volá šerifovi, aby vyjednal propustku do pěší zóny, a pak už strkáme Jawu přímo dovnitř k baru. Fotíme se s winchestrovkou přes rameno. Skanzen-neskanzen, na mně to společně s dobově oblečenými (a dokonce i dobově ušmudlanými!) lidmi působí mile. Odjíždím k budově starého soudu s šibenicí a pak na hřbitov, kde parkuje starý shnilý pohřebák Packard z roku 1930. Od Tucsonu mě dělí jen Sierra Vista a od mexických hranic padesát kilometrů. Vezmu to ale asi ještě na západ přes Kalifornii. Teď v Tucsonu dopisuju článek, dopíjím Plzeň a jdu s místními lidmi a Ondrou na jejich točené. A ráno zamířím vstříc Spojeným státům Mexickým.

Podrobnější deník a fotogalerii najdete na www.jawakolemsveta.cz
Všechny fotografie jsou pořízené přístrojem Olympus PEN EPL5 Lite.