JAWA kolem světa - 1. díl (Omsk)

Odjezd byl vlažný, pokud jde o kilometry, ale o to bohatší na zmatky. Řada z vás tam u toho byla, když jsme společně s pár ruskými jawaři, kteří se přijeli podívat z Moskvy, přicpali Václavák. Kolona se nakonec nějak roztrhala na Jižní spojce a na Kutnohorské nás už bylo jen pár. Prý jsem jel jako prase, říkal někdo, ale upřímně – dá se jet jako prase s přetíženým Vorvaněm, který na vahách toho rána u Halbichů ukázal 278 kg?

Je to dneska pro mě tak dávno, jako by to bylo před dvěma měsíci, tak to už nebudu pitvat a přeskočím rovnou na Ukrajinu. Až po řeku Dněpr jsem měl doprovod a byla to skutečná zábava, škoda jen, že tak krátká. Hned první večer jsem na „silnici“ do Turky, kde mám roky přátele, zdeformoval pravý zadní tlumič a párkrát přehodil jawu málem kotrmelcem vpřed. Enduro to teda není. A noční jízdy jsem si tím zakázal hned v začátku.

Po několika málo dnech se loučíme. Od rána je cítit zvláštní nálada očekávání neodvratného. To přichází nedaleko mostu přes Dněpr. Zatím jsme se Ukrajinou jenom tak loudali, dopřávali si šašliky a vyloženě dovolenkovali. Dávám Davidovi na cestu domů mapu Ukrajiny s tím, že jí bude potřebovat víc než já. Já už se s tím, co mám, na ruskou čáru v Sudže dostanu. Chyba lávky! Jakmile přejedu řeku, začne bloudění. A protože se vrací jenom lúzři, vrcholí to pokaždé jízdou poli s kukuřicí a slunečnicí. Ona ta gruntovka vždycky někam vede. A šup, najednou jste zase na nějaké hlavní trase.
Když jsem chtěl vyfotit most přes Dněpr s plechovkou Májky, byl jsem důrazně vykázán starým hlídačem. Nojo, já zapomněl – strategické punkty se nesmějí fotit už od dob Stalina. A most, který má denně na mušce stovka družic v takovém rozlišení, že byste spočítali jeho nýty, rozhodně strategickým bodem je. Tak aspoň na kameru z helmy.

Hranice do Ruska dávám mazácky za hodinku a něco. Milá hnědooká celnice na ruské straně nejdřív pozorně lustruje mé dvouvstupové vízum (to kvůli Mongolsku) a pak kouká na techničák:

Tak to je něco pro mě! Nemůžu si nevzpomenout na slavnou scénku ze Svěrákova Kolji -NAŠ KRASNYJ!
Holka je milá, jen mírně kulí oči, když jí to vysvětluji, ale spíš mě zaráží, kolik lidí v Rusku si tohle myslí a nikoho nenapadne se pozastavit nad tím, proč je nápis v latince a s dvojitým W?

Denně jedu tak 500 – 600 kilometrů a posouvám se ze stepí, které se najednou zvednou a ochladí se, objeví se zelená a slavná silnice M5 stoupá k Uralu. Když už jsme u toho jména, potkávám celé dny v protisměru náklaďáky stejnojmenné značky, úplně nové, bez čísel. Valí je po ose z továrny v Čeljabinsku, jeden den béžové cisterny, druhý den šedivé podvozky bez nástavby. Úctyhodný třínápravový stroj s dlouhým nosem a la Studebaker z druhé světové. Etalon průchodivosti terénem. Co neprojede třínápravový Ural, neprojede po kolech už nic. Barvy tu zřejmě vyrábí jediný závod, protože béžová je úplně ta stejná, jakou měly motorky Ural (vyrábí se jinde!) edice Pustyňa a ta šedá zase odpovídá někdejšímu modelu Basic. Nu vot, proč ne, žejo? Ural jako Ural.
Jak začne silnice stoupat do hor, je znát, že to motoru svědčí. Může za to i nižší teplota. Na jednom z odpočívadel vidím nějakého motorkáře, jak se hrabe v „kitajci“, což je výraz pro čínskou motorku. Troubím, nechce se mi moc zpomalovat, nápis KAMAZ v zrcátku je moc blízko mé náhradní mitasce, co vezu za zády. Ani hlavu nezvedne, a tak jedu dál. Netuším, že se ještě potkáme. O několik hodin později jsem na hranici Asie a dělám povinné fotky.
Nedaleko u magazínu pokuřuje drobný mladíček, špinavý jak pes. Zdravíme se, ten jeho bike značky Alpha je obrazem totální zoufalosti, vedle které jsem já s jawou goldwingovým snobem (majitelé wingů prominou)!

Ural není vysoký, žádné velehory. Hodně jezer tu je, břízy a borovice, co voní i do smradu kamazů a doničených scánií. U jednoho z jezer nocuji a dopřávám si luxusní koupel. Na druhý den mi najednou hory zmizí ze zpětného zrcátka a za Čeljabinskem je to už zase placka, louky, močály a komáři. Na parkovištích postávají podivní chlapíci, co tak zvláštně, jakoby ledabyle, mávají rukama. Dovídám se, že zajišťují falešné účtenky za benzín, naftu a další věci, kterými si řidiči vylepšují rozpočet. Myslel jsem nejdřív, že pasou, ale holky jsem u nich viděl málokdy. Děvčata tu nejsou drahá, ale kvalita odpovídá ceně. Jedna z nich, když se na mně usmála, měla zuby jako můj klíč na výplet…

Provoz je drsný a silnice mají velice rozličnou kvalitu. Nové jsou lepší než naše, staré se ani nedají nazvat silnicí. Řidiči se hrnou dopředu a míra jejich předvídavosti odpovídá tak nanejvýš délce jejich kapoty. Auta mají zpravidla mnohem lepší a dražší než my, ale to nevidím tu druhou část národa, která nemá ani čím jezdit. Pozitivní je jedna věc – úplně tu chybí ta naše česká zlomyslnost. Oni jedou jako prasata, ale vždycky je z okýnka ven zdvižený palec anebo mávání holek.

Šetřím si nějaký dobrý olej na Mongolsko a poušť Gobi, takže jsem už přešel na místní. Dvoudobé oleje tu moc nevedou, a tak jedu na levnou 10w40 od Rosněftu. Jawa jí 1:40 pěkně dává, jen trochu víc si zakouří.
Původní silnice na východ vedla za SSSR přes kazašský Petropavlovsk, ale Kazachstán je dneska samostatnou zemí. Místní nepotřebují víza, a tak řada z nich dál jezdí přímo přes hranice, ale našinec to musí objet přes Išim. Tady ale silnice stojí za velký kulový, přesto je jawa pořád tím rychlejším koněm mezi kamióny a osobáky.

Večer jsem před Omskem na řece Irtyš a celý následující den strávím v suši baru na wifině. Tu příští reportáž, předpokládám, budu už asi posílat z Ulanbátaru. Předtím mě ale čeká Altaj, kde mám nějaké kontakty na motorkáře. Očekávám, že bude o čem psát.