sumoto_duben



Tip na výlet: Moravské Holandsko

Pár posledních TIPů jsme se motali českou kotlinou. Naše republika obsahuje i zemi Moravskou, takže bude jen a jen spravedlivé (a Moraváci do nás, pragocentristů, nebudou moci vandrovat při každé vhodné i nevhodné příležitosti), když v dalším pokračování vejletíků zabrousíme do opačného koutu republiky. Cílem bude její jihovýchodní cípek. Úrodný pruh kolem řeky Moravy je sice placatý jen což, ale také skrývá mnohé krásy i zajímavostí k navštívení. Takže, do toho…

Centrem zájmu a technická památka číslo jedna je zde tzv. Baťův kanál.
Byl budován na konci první republiky z ryze ekonomických důvodů. Zlínsko s rapidně se rozvíjejícím průmyslem nezbytně potřebovalo zdroje energie. „Jádro“ tenkrát nebylo, větrníky taky ještě neznásilňovaly krajinu, o fotovoltaice něco tušilo pouze několik vědců. Spád vodních toků k výrobě elektřiny z vody je zde minimální a tedy nevyužitelný, tudíž zbývalo tradiční a dnes tak zatracované uhlí.

Nejbližší ložisko lignitu (nekvalitního hnědého uhlí) bylo k dispozici severně od Hodonína, a údolí Moravy se přímo nabízelo jako komunikační cesta. Nejlevněji to jde po vodě, leč Morava díky svým meandrům pravidelné plavbě nákladních plavidel s hlubším ponorem nepřála. Po holandském vzoru bylo rozhodnuto vybudovat souběžný plavební kanál, optimalizovaný pro provoz vlečných nákladních člunů. Odbočoval z hlavního toku mezi Hodonínem a Strážnicí u Rohatce a až k Veselí na Moravě pokračoval samostatně. Teprve odtud koryto Moravy vyhovovalo a bylo upraveno a využíváno.

Vlečné čluny táhl v Moravě remorkér, v kanálu byl užíván ponejprv koňský a následně traktorový potah. Doba plavby činila při optimálních podmínkách cca deset hodin. Celková délka kanálu byla přes padesát kilometrů, a vystavěn byl v období let 1935-1938. Pro nás nejvíce přitažlivává je jeho samostatná sekce, kde bylo vybudováno několik zajímavých technických zařízení.

Z centra oblasti, Zlína (ti vousatější, šedivější, pupkatější a plešatější si jej pamatují coby Gottwaldov) se přímo nabízí výpadovka na Otrokovice a následně jízda na jihozápad podél Moravy. Samo, je to možné, ale… ale, jestli mohu, tak vřele nedoporučuju. Masivní provoz nepřeje plynulosti a průchodnosti a ani na mašině s tím moc neuděláte, prostě koncentrovaný vopruz. Takže, nejlépe je co nejdříve z hlavního tahu zmizet.

A kam? Při pohledu na mapu se přímo nabízí jižní varianta. S vysílačem Tlustá hora po pravé ruce zmizíme z klopotného Zlína jižní výpadovkou na Bohuslavice, cesta je to sice hlavní, nicméně o dost příjemnější než magistrální tepna. Pěkný poježdění nastane po odbočce vpravo na návsi, pěkně prudce do krpálu a ven ze vsi. Několika vlásenkami se dostaneme na hřeben, ze kterého se otevře nerušený výhled na celé Pomoraví, tedy, jestli je svatej Petr v dobrý náladě (pochvala, letošní podzim se mu zatím daří).

Dlouhý sjezd okreskou do Napajedel je k vychutnání, ve městě je nutno se rozhodnout, jak dále. Od fabriky Fatra (nepřehlédnutelno) je možné pokračovat vlevo po hlavní „55“, je-li čas, příjemnější je u Fatry zahnout vpravo a hnedle vlevo a udělat si „cancour“ přes Halenkovice a na hlavní se vrátit ve Spytihněvi. Proč zrovínka zde? Inu, vyplatí se tady zastavit v restauraci „U přívozu“ ve středu obce, kde mimo jiné nabízejí grilovaná kolena. Poutače ukáží cestu, parkoviště před objektem poslouží, na mašiny je velmi dobře vidět. A mňamka, ta skoro nemá konkurenci, redakční kolektiv (tedy já☺) ji doporučuje. Pouze podotknu, že v dnešní turbulentní době (nejenom co se pohostinského byznysu týče) je prozíravé zjistit si aktuální info...
Až do Veselí není na kanále zase až tak moc k vidění, takže se přímo nabízí si na chvilku odpočinout od rovinek a vydat se trochu do kopečků.

Hřeben Chřibů, západně od Moravy, protíná několik zajímavých silniček. Pominu-li totálně profláknuté a tím pro mne nezajímavé „Buchlováky“, tak severně od nich se tu nabízí dva přejezdy. Do prvního z nich, Kudlovické doliny, se dostaneme odbočkou v Babicích vpravo. Za Kudlovicemi se opuštěná okreska ponoří do klikatého úzkého údolíčka, sem tam samota, jinak klídek a pohoda po ruchu údolní magistrály. Dobrý relax na duši. V Kostelanech se dáme vlevo, silnička neustále stoupá, až došplhá k horské samotě Bunč na chřibském hřebeni.

Zpátky do lůna civilizace se vrátíme sice hlavnější, ale o to více hrbolatější a klikatější silnicí do Velehradu. Není třeba spěchat, spíše si vychutnejte poněkud zvláštní a nezvyklý ráz Chřibů, pokrytých listnatými lesy.

Kdo se chce podívat na zdejší místa trochu z nadhledu, tomu mohu nabídnout na začátku klesání k Modré se mezi viničními tratěmi nachází volně přístupná dřevěná rozhledna Modrá. Po vyšplhání na plošinu rozhledna máte celý kraj jako na dlani.

Ve Velehradu, pakliže je čas, stojí za to se zastavit a alespoň na chvilku shlédnout místa, dýchající pradávnou historií. Ta, jak skoro každý zná, sahá až do počátků naší státnosti, k velkomoravské říši a Cyrilovi s Metodějem.

Kousek od Velehradu je možno navštívit archeopark Modrá, kde se (obrazně) můžete přenést do dob formování prvního státního útvaru na našem území a seznámit se s podmínkami života jak tehdejší elity (panovnické i církevní), tak i prostého lidu. Popravdě, až tak rozdílné zdá se nebyly….

Hned vedle archeoparku je zajímavá expozice sladkovodního podvodního života „Živá voda“, která nabídne nevšední pohled na naši říční i rybničnou faunu a floru.
Z blízkého Starého Města se nyní nabízejí dvě varianty cesty. Ten, kdo se nechce trápit s navigací, a jako bonus může navštívit letecké muzeum (leží hned u silnice a letiště aeroklubu), zvolí pěkně hlavní silnici, která jej dovede do Uherského Ostrohu a Veselí nad Moravou.
Komu nevoní mumraj hlavní route, může zamířit směrem na Bzenec, a těsně před ním uhne vlevo. Do Veselí se tak dostane od západu.
Kousek pod městem na naši návštěvu čeká první technická zajímavost Baťova plavebního kanálu. Dostaneme se k ní tak, že ve Vnorovech poslechneme bílou cedulku ukazující doprava, s nápisem „Lodní lanovka“. Cesta, nejprve betonová, se u prvního mostu (přes Moravu) změní v klasickou štěrkovku, ovšem poměrně kvalitní a jetelnou na jakékoliv mašině. Před druhým mostem je odbočka vlevo, po níž pokračujeme skoro dva kiláky až k plavební křižovatce.

Kanál tu totiž kříží původní tok, a vzhledem k rozdílnosti hladin je tu vystavěn systém zdymadel tak, aby byla plavba zabezpečena při jakékoliv úrovni hladin. A kde je ta lanovka? Inu, něco muselo táhnout čluny přes řeku, a to něco byla vodorovná lanovka. Její nekonečné lano spojovalo obě vnorovská zdymadla a čluny se na něj zavěšovaly zcela obdobně, jako se zavěšují sedačky horských lanových drah. Dnes již lano přes Moravu nenajdete, na břehu jsou pouze kotvící body s oběžnými koly.

Další význačný bod kanálu leží na jeho samém začátku (nebo konci, jak chcete), tedy tam, kde se lignit nakládal. Nachází se mezi vesnicemi Sudoměřice a Rohatec.
Z Vnorov je jediná možnost spojení, a to sice hlavní tah. No nic, musí se to přetrpět, a jakmile nová silnice překročí kanál, zahnout vlevo na souběžnou makadamovou vozovku. Nezabloudíte, odbočka je dobře značena cedulí „Výklopník“.

O co se jedná tady? Stručně, zde se náklad překládal z železnice do člunů. Nabízela se sice tradiční manipulace pomocí nakladačů či pásových dopravníků, vadilo ale značné množství jemného prachu, který by se dostával do okolí. Nakonec se našlo prosté, ale nápadité řešení – celý vagón najel na speciální plošinu, ke které byl upevněn rychloupínáky, plošina byla jedním koncem zvednuta o cca 50º a uhlí se čelem vagónu vysypalo přímo do zakotveného člunu. Celé to probíhalo uvnitř účelové stavby, čímž se mimo jiné minimalizoval úlet prachu.
I když vlečková kolej již je snesena, ostatní je zachováno dodnes včetně přístaviště, takže prohlídka dá ucelený obraz o vytříbenosti průmyslové architektury v podání baťovských projektantů a stavitelů. Navíc v poslední době na vrcholu stavby přibyla i vyhlídková plošina.

Návrat do Zlína je samozřejmě možný hlavní údolní komunikací, ale výletění není o plynutí proudem kamiónů a pološílených dodávkářů. Takže si dáme cestu do města ševců po spíše vedlejších silničkách, vodítkem nám bude hraniční hřeben Bílých Karpat.
Chtě-nechtě se musíme zpět spokojit s již projetou hlavní, kousek za Strážnicí z ní zmizíme doprava na Lipov a Louku. Zde překročíme hlavní do slovenské Myjavy, a přes Boršici u Blatnice dorazíme do Uherského Brodu.

Pokračujeme údolím Šťávnice směrem na nejznámější moravské lázně, Luhačovice. Do nich ale nedorazíme (komu by se chtělo, může si do nich udělat malou zajížďku na Vincentku a další dobroty z hlubin Země) a odbočíme vlevo na Biskupice. Zde se dáme okreskou vpravo na Ludkovice.

Těsně před nimi před námi vyvstane zdánlivě nesmyslný betonový blok, jím silnička prochází. Je jedním z mála pozůstatků rychlostní silnice (ne tedy dálnice, jak je možno se dočíst v některých podkladech). Investor byl J. A. Baťa (to je překvapení, že…), a cílem bylo spojit Zlín s celostátně oblíbenými lázněmi kvalitní komunikací. No, nevyšlo to, protože druhá světová. A jelikož se mosty stavěly s předstihem před zemními pracemi, zůstaly zde v Ludkovicích dva zhruba postavené.
V poslední době jsou v obci stále silnější snahy se nechtěných a nevyužitelných artefaktů zbavit, takže kdovíjak dlouho ještě budou k dispozici kolemjedoucím. Na druhou stranu, sanace si vezme dost velkou sumičku, dneska je obecně hluboko do kapsy, takže je možné, že zde Baťovy „pomníčky“ ještě nějakou tu chvilku zvostanou.

Do cíle je už to pouhý kousek, za Provodovem se protáhneme sevřeným údolíčkem, sklesáme do Želechovic nad Dřevnicí a je tu hlavní silnice. Tak tedy vlevo v bok a za pár kilásků se ocitneme na předměstí složeném z desítek typicky baťovských domků z režného zdiva. Projedeme do centra, v něm zahneme vlevo a vystoupáme náměstím T. G. Masaryka k prostému, ale výraznému památníku Tomáše Bati. Zde naše putování symbolicky pro dnešek končí.

Památník vznikl rok po tragické smrti zakladatele obuvnického impéria při letecké nehodě 12. 7. 1932. Záměrně byl navržen jako jednoduchá betonová industriální stavba, ne nepodobná všem ostatním v jeho továrnách. Uvnitř najdeme pouze jeho klasickou bustu a letoun Junkers F.13 (D-1608). Po válce byl památník necitlivě přestavěn a užíván k jiným funkcím, nedávno byl zdařile rekonstruován do původního stavu.

Catering:

Jeden tip na opravdu dobrou restauračku je přímo v textu. Další nenabídnu, neboť zdejší region je poměrně turisticky frekventovaný a tedy i cateringově dobře pokrytý. A kdyby už nic, tak krajské město nabízí široký sortiment stravovadel.

Palivo:

Místo startu, krajské město, tedy čerpaček je zde více než dost a každý si může vybrat „svoji“ značku.

Na trase lze případně palivo doplnit v Napajedlech, Spytihněvi, Babicích, Polešovicích, Uherském Ostrohu, Veselí nad Moravou, Strážnici, Uherském Brodu a Želechovicích nad Dřevnicí.

Trasa: 192 km, 3:46 jízda

Informace o redaktorovi

Jiří Bašný - (Odebírat články autora)

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (14x):


TOPlist