MartyBar

Zveřejněno: 23.07.2015 21:16,Kategorie: Vyjížďka,Zhlédnuto: 1328x,Komentářů: 1x,Hodnocení: 5.00 od 2 uživatelů

Tento článek už není z nejnovějších. Na Route 66 se ale za ty roky asi mnoho nezměnilo. A o to tam vlastně jde především. Cestování po této silnici je vlastně vždy jízda časem zpět....

2008

Dálnicí do Pekla

Tak jako skoro vždy se plán vyrazit do Ameriky zrodil u pivka. Náš kamarád Hadgi mi tak dlouho vyprávěl o svých snech procestovat tuto zemi, až mě prostě přesvědčil, že to vlastně chci také. Pro začátek tak navrhl vydat se na klasiku motorkářských výletů - na slavnou Matku cest jménem Route 66.

Tato silnice vznikla ve dvacátých letech jako první souvislé spojení východu a západu USA. Otevřela tak vzrůstajícímu počtu automobilistů možnost dopravit se, relativně rychle a bezpečně vlastním dopravním prostředkem, do západní části země, kde bylo více pracovních příležitostí. A tak se tudy vydaly mnohdy celé rodiny, aby se pouští, ale i vysokými horami, v chladu i horku, dostaly do vytouženého ráje. Dnes se tedy v jejich stopách vydáme my, i když mnohem pohodlněji než před sto lety.

Za nultý kilometr je považována křižovatka Michigan Avenue a Jackson Drive v Chicagu. Město samotné, proslavené gangstery, skýtá více zajímavého. Především tu vždy sídlila silná česká komunita. O tom jsme se přesvědčili na vlastní kůži, když nám první kroky v této zemi ulehčil kamarád Jirka, který tam několik let žije. Jirka nás čekal na letišti. Nejen, že pomohl s ubytováním, ale především domluvil návštěvu v továrně Harley Davidson ve Wauwatose. Zdálo se nám to jako dobrý začátek, seznámit se blíže se stroji, které nám v příštích dnech budou dělat společníky. Ochotný průvodce Karl nás provedl kolem linky, na které se vyrábějí motory a seznámil nás s historií slavné značky, což pro některé z nás byla sice známá historie, ale třeba pro mě, Triumpha, to bylo mnoho nových informací.

Čeští starousedlíci se nám ale postarali o více zážitků. Večer, kdy jsme už měli vyzvednuto šest nových motocyklů HD Electra Glide Lasic, nás dva další kamarádi povodili centrem města na motorkách. Jízda mezi mrakodrapy a nasvícenými ulicemi velkoměsta v koloně motorek byla velmi emotivní a i já jsem začal věřit, že na takovou cestu je Haryk opravdu správná volba.

Někdo by si mohl myslet, že cestovat po R66 je jednoduché. Prostě pojedeš rovně a na západ. Tak to vůbec není. Samotná historická cesta dnes existuje již jen ve velkém počtu jednotlivých úseků, které jsou proloženy novějšími silnicemi a dálnicemi. Pokud si chcete tedy zajezdit co nejlépe a podívat se na zajímavá místa, kolem kterých cesta vede s někdy i většími zajížďkami, nenechte nic náhodě. Připravte si mapy, průvodce a navigaci GPS. Ta se nám stala neocenitelnou hlavně při průjezdech větších měst a vyhledávání zajímavostí na trase, jako byla Gateway Arch v St.Louis. Tato monumentální stavba ve tvaru oblouku symbolicky připomíná, že právě odsud vyráželi první osadníci na vysněný daleký Západ za novým životem. Tehdy ještě po prašných prériích a s vozy taženými koňmi. Zde končila civilizace a dál za mostem přes Mississippi se rozprostírala už jen neznámá krajina plná nebezpečných Indiánů a desperátů. Samotný oblouk je vysoký 192m a my jsme se nechali vyvézt výtahem na jeho vrchol, abychom se pokochali dalekým výhledem.

Nakonec jsme přejeli i na druhou stranu, ale konec civilizace nás tady rozhodně nečekal. Vychutnali jsme si zachovalý úsek staré silnice, kde jsem si prvně škrtnul stojánkem, abych zjistil, že se i taková váha dá docela plynule složit do zatáčky. Navštívili jsme jedny z největších krápníkových jeskyní v USA, Meramec Caverns . Ty se navíc proslavily tím, že se v nich skrýval slavný bandita Jessie James a jeho tlupa. Jeskyně jsou opravdu rozlehlé a ani se nedivím, že se v nich někdo ukryl. Naštěstí jsme měli průvodkyni a ta nás vyvedla ven.

Dnes se také náš team rozšířil o další dva kamarády. Lubora a Pítrse, kteří se přidali k nám tak trochu mimo plán. V St.Louis si vypůjčili dva Harleye. A tak je nás nakonec deset. Pivas, Hadgi, Štětec, Pavel, Matěj, Lubor, Pítrs a já se spolujezdkyní Jahodou na motorkách. Náš kámoš Zelí, který má raději auta si půjčil už v Chicagu Chryslera.

Ráno nás probouzí do nevlídného počasí. Leje jako z konve, teplota kolem 10st.C . Projíždíme venkovskou krajinou, podobnou té naší, a jen o mnoho větší auta a nápisy v cizí řeči dávají vědět, že doma rozhodně nejsme. K večeru projíždíme Joplinem a za městem se konečně počasí zlepšuje. Je tu také opravdu zachovalý úsek té staré R66 a rázem se tak ocitáme v 60-tých letech. Kolem nás projíždí místní Sherif a jen znuděně mávne na pozdrav partě motorkářů, co se jak blázni fotí u místních domků, které rozhodně pamatují lepší časy. Ale o tom to tady prostě je.

Druhý den kluci zjistili, že na naší cestě se koná ve městě Pryor parádní motosraz. No to musíme vidět a hlavně zažít! Absolutní převahu tu má – jak jinak, značka Harley Davidson, a to všech možných typů, stáří, staveb a přestaveb. Těch pár „japonců“ zde nestojí za řeč, snad jen pro mé blaho jsem zahlédl jednoho Triumpha. Program se podobal našim velkým srazům. Soutěže, muzika, stánky a pití. Pavel a Pivas na srazu zůstali až do rána, ale my ostatní jsme v noci odjeli přespat do nedalekého hotýlku. Místo přátelení s místními motorkáři jsme se v baru spřátelili s místními kovboji. Popili jsme s nimi absint a pivko. Jahoda tancovala s barmankami. Jen škoda, že neměla po ruce tyč, aby zatancovala u ní. Prostě bylo nám mezi nimi dobře. Pavlíci se k nám druhý den vrátili také plni zážitků. O některých si i sami navzájem museli vyprávět.

Průjezd Oklahomou nám sice zjednodušila GPSka zvaná Vlasta, ale za městem jsme museli počkat na Zelího. Toho mezitím ulovila Highway Patrol za rychlou jízdu. Vše nakonec pěkná policistka přešla s úsměvem a navíc Zelímu pomohla najít místo, kde jsme ho netrpělivě očekávali. Cestou jsme se také zastavili v místní motorkářské hospůdce. Usedlíci uznale pokyvovali hlavami, když jsme jim vysvětlovali odkud, kudy a kam jedeme. Nakonec nám vyprávěli historky o podobných cestovatelích, kteří za Oklahomou, vystrašeni změnou krajiny v rozlehlé a pusté prérie, otočili a vrátili se do Chicaga. To se nám snad nestane, a tak se jen usmíváme a pokračujeme dál. V této oblasti běhají přes cestu vačice a pásovci, takže musíme dávat pozor, abychom opravdu neskončili nějakým karambolem předčasně. Pár jich leží u silnice, a tak zoolog Pivas provádí jejich ohledání a ostatní fotodokumentaci. Navíc jsou tu také vidět přejeté srny, ale ty známe i z našich cest, tak jen doufáme, že se nám vyhnou. Alespoň už chápu, proč tu mají na autech tak velké nárazníky.

Krajina se vážně mění. Je stále pustější a plošší. Projíždíme úplně opuštěná městečka s rozpadlými domky a zaplevelenými zahradami, kde už léta nikdo nežije. Nebýt blízké dálnice, není v krajině vidět žádný pohyb. Míjíme nenápadnou cedulku ohraničující vjezd do státu Texas, a protože máme hlad, míříme do vyhlášené restaurace Big Texas ranch v Amarilo . Cestou ještě navštěvujeme krásný Palo Duro Canon, který není sice tak rozlehlý ani hluboký jako Grand Canon, zato je opuštěnější. Také je možno sjet krásnými serpentinami na jeho dno a projet si jej pohodlně vyhlídkovou silnicí. Scenérie, zvlášť před západem slunce, stojí za shlédnutí a můžeme je vřele doporučit! Ale teď už vážně jedeme na ten steak! Je skvělý, a i když je tato hospoda turisticky profláknutá, lze se zde nejen výtečně najíst, ale i rozumně ubytovat a druhý den odpočatý vyrazit dál. Na západní straně Amarila je ještě ke shlédnutí pověstný Cadilac ranch. Prý je to nejfotografovanější objekt na R66, ale to je prostě věc názoru. Daleko zajímavější nám přišlo Café na půl cesty. Je to pěkná původní hospůdka, která se nachází na polovině cesty mezi Chicagem a L.A. Zde si u cedule, která tuto půlku vyznačuje, musí udělat fotku snad každý. Dobové zařízení restaurace i jejího okolí, včetně personálu, nabízí opravdu chvilku k odpočinku a doplnění energie před tou druhou, a nejspíše strastiplnější, půlkou cesty. Pozor ! Nelepte samolepky svého motoklubu na místní rádoby historické exponáty! Mohlo by se vám stát, že k tomu prastarému autu přijde vedoucí restaurace, nastartuje a odškytá do města na nákup. Tak jako se to stalo mně….

Kdo se trochu zajímal o westerny, zná určitě jméno pistolníka Billyho Kida. Tento mladíček se stal legendou do svých dvaadvaceti let, kdy byl konečně odpraven svým bývalým kamarádem Peterem Garetem . Vesnice Fort Sumner je sice vzdálená od R66 značně na jih, ale my se tam vydáváme, abychom zjistili, co je pravdy na pozdějších zprávách, že se tak ve skutečnosti nestalo, a že v hrobě, který je kousek za vsí, leží úplně někdo jiný. Protože kamarád by měl zůstat kamarádem za každých okolností… Cesta na jih nám přináší nové zážitky. Civilizace vymizela úplně a my se můžeme v klidu kochat pohledem na majestátní stolové hory jak z reklamy na jedny nejmenované cigarety. To však přináší i menší komplikace. Štětec a Matěj s něčím takovým nepočítali a až v místech, kde nám Vlastička řekla, že nejbližší benzinka je 80mil na jakoukoliv stranu, se po palivu začali shánět. Naštěstí jsme narazili na místního statkáře a ten pár galonů benzinu prodal.

Fort Sumner je ospalé městečko, odkud do Mexika už není daleko. Kultura je tu rozhodně Mexiku už velmi podobná a nás nepříjemně překvapuje tím, že jediná hospoda zavírá v devět večer, což je za půl hodiny!! Obsazujeme tedy rychle bar a tequilu bereme za pomoci barmana Ronalda útokem. Jsme přeci ve státě New Mexico! Z Ronalda se nakonec vyklubal chápavý majitel, a tak jsme zůstali do pozdních nočních hodin. Zatímco Ronaldo naléval další panáky, vyprávěl o tom, že sem Billy chodil, a že tutově leží v hrobečku za městem,což dokazují historické informace v místním muzeu. Nám je ale jasné, že ani jinou verzi od místních neuslyšíme, protože, kdo by sem také jezdil, kdyby se zjistilo, že tady vlastně Billy třeba ani nebyl. Ale i tak druhý den pro jistotu navštěvujeme muzeum a hrobeček. Jsem rád, že se mnou cestuje moje spolujezdkyně a překladatelka Jahoda! Trpělivě mi vše překládá a my se tak více dozvídáme nejen o Billym, ale i o událostech na přelomu 19.-20. století, a o životě jeho současníků, jako byl Wayet Earp nebo Kalamity Jean.

Naše další cesta vede naopak na sever. Jedeme do Las Vegas v Novém Mexiku a pak dále do hor, severně od Santa Fé. Hory tady dosahují výšek kolem 3000m, takže je to docela změna. Borovicové lesy a sníh na severních úbočích kopců. Zatáčky , klesáky a stoupáky. Prostě vše, co si motorkář může přát. Odměnou je nám cílové město Santa Fé , které na nás dýchlo indiánskou kulturou. Náměstí, kostel a přilehlé ulice jsou opravdu stylové a nám se tady líbí tak, že vyrážíme až po poledni, což má za následek zpoždění naší cesty pro dnešní den. Chceme totiž dojet do Galupu. Cestou odbočujeme do jedné indiánské rezervace, na jejíž hranici nápisy upozorňují : „nefotografovat“, „nefilmovat“. Obyvatelé na nás sice vesele povykovali, ale i tak jsem z toho neměl dobrý pocit. Mně by to tedy vadilo, kdyby se na mě turisté jezdili dívat jako na opici. Galup je prý hlavní město indiánské rezervace . Rancho Motel, kde jsme se ubytovali, je zajímavý tím, že zde přespalo mnoho zajímavých osobností, jako byl Elvis Presley, ale také zde má každý rok sněm indiánská rada.

Dalším zajímavým místem, kterým na své cestě projíždíme, je Patrifield national park. Jedná se o úsek cesty v poušti, kde jsou k vidění různě zbarvené horniny, které propůjčují oblasti zajímavé barvy. Červená, šedá , bílá poušť a pak místa, kde se povalují zkamenělé kmeny stromů. Zajímavé. Když si představím, kolik staletí tady ty kmeny leží… a už vůbec mi nejde do hlavy, jak se ze dřeva může stát takový šutr. Na cedulkách se také píše o stáří 2 - 60 milionů let.

Na cestě musíme občas pokračovat po dálnicích. Zajímavé jsou názvy sjezdů,např. „Dvojitý šíp“ nebo „Dvě pistole“. Nudu si zpříjemňujeme návštěvou nedalekého Devil Canyonu. Není asi tolik navštěvovaný, ale tím lépe. Jsme tu v podvečer sami a užíváme si atmosféru zapadajícího slunce, poletujících dravců a klidu pusté krajiny. S tmou dorážíme do Flagstafu, odkud hodláme ráno vyrazit na Grand Canyon.

To se nám kupodivu daří poměrně brzo. Můžeme tedy cestou navštívit sopku Sunset Crater a přilehlá stará indiánská sídliště. Sopka prý ve 12. století vybuchla a to obyvatele vyhnalo pryč. Některá obydlí se tak dochovala dodnes. Grand Canyon je přístupný za 12 USD, ale kdo by je za to nedal? Množství vyhlídkových míst, možnost sestoupit v organizovaném výletu na dno propasti. Mě osobně nejvíce lákala možnost prolétnout se zde ve vrtulníku, ale k letišti, které je až na konci, dorážíme pozdě. Mají zavřeno. Cestou jsme se roztrhali, to snad nevadí. Sejít se máme v Selingmanu, kde začíná úsek nejzachovalejší R66. To si užijeme tedy zítra! Naši skupinku vede vpodvečer na krásné rovné cestě Štětec a žene nás tak rychle, že jsme neunikli pozornosti místního strážce zákona. Staví sice jen Štětce, ale i tak máme obavy, jak to dopadne. Místy jsme totiž jeli i 150Km/h a to se tady určitě nesmí. Nakonec vyvázl jen s napomenutím. A pak že jsou poldové v Americe přísní. Dnešek ale ještě nekončí. Pivas má totiž narozeniny a tak večer slavíme v baru jednoho Zapadákova na Route US66. Tequila teče proudem a dochází i k spřátelení s barmankou a některými hosty. Prostě narozeniny jak mají být!!

Ráno samozřejmě vyrážíme později. Po projetí dlouhého úseku staré R66, který je sice původní, ale ne nějak příliš zajímavý, jsme dorazili do Kingmanu a dále do Bulhead City. Mezi těmito městy jsou hory s víc jak 1000m převýšením. V tom druhém nás čeká úplně jiné podnebí a nový stát. Tím je Nevada a také horko, tropy a palmy.

Do večera dorážíme do města zábavy a hry, tedy do Las Vegas. Ubytování jsme sehnali ve starém centru, i když někteří se ubytovali daleko lépe. Vyrážíme na prohlídku pěší zóny a casin. V tomto městě je všechno jinak než ve zbytku země. Alkohol si tady můžete vypít bez obav ze sklenice přímo na ulici a hlavně bary tady prostě nezavírají. To co se jinde nesmí, se tady prostě může, a proto se sem také jezdí. Navíc vidina, že tady může někdo přes noc zbohatnout, je také lákavá. My jsme sice nezbohatli, ale příjemně jsme se tady dva dny odreagovali. Prohlédli jsme si staré i nové centrum a nevynechali jsme ani Harley Davidson Café,, kde je vystavena motorka Petera Fondy z kultovního filmu Easy Rider.

Nebyl bych to asi já kdybych si na dovolenou nepřipravil nějaký letecký program. Nejdříve jsme se prolétli ve vrtulníku nad přehradou a kaňonem Hoover Dams, a pak jsem se s Pítrsem vydal na nedalekou Nellisovu leteckou základnu. Tato základna je vlastně vstupní branou obrovského vojenského prostoru, který se nachází v Nevadské poušti, severně od města. Kromě zrodu nejrůznějších prototypů letadel, jako SR 71 Blackbird, tu také testovali první atomové bomby. Také se zde nachází i záhadná Area 51 s podivnými obyvateli.... Mimozemštany jsme sice nepotkali, ale mohli jsme u vzletové dráhy pozorovat a fotit letecký provoz US Air force.

Cestu dále k našemu cíli si vybíráme co možná nejzajímavější, a tak se vydáváme kolem Death Valley do míst, kde je celoročně vysoká teplota, a kde jen fouká horký vítr, který unáší prach a písek. Přestože je teprve duben, naměříme tady 38 st C. Aby bylo trošku vzrušení, tak si v těchto místech zase pozdě vzpomněl na benzin Štětec s Matějem. Sjezdy s kopců s vypnutými motory a palivovým ukazatelem dávno na nule byly sice pomalé, ale nakonec to vyšlo. Jaké to tady asi je v parném létě? Raději to ani nechci vědět a míříme do studenější části země.

Někde před Amboy ale zastavujeme, protože Lubor přejel hada. To je něco pro Pivase! Had je sice v posledním tažení ,ale ještě se cuká. Je to chřestýš, ale brzo je uzavřený bezpečně u Pivase v láhvi a pokračuje s námi až do hotelu. Tady ho Pivas odborně stáhnul a do rána jeho kůži, našitou na filtru klimatizace, usušil. Je to opravdový trapper!

Přírodních krás si užíváme i další den. Projíždíme Joshua three nat.park. Nejsem sice botanik, ale příroda a skály jsou tady krásné. Počasí nám přeje, a protože i časově nám zatím vše vychází, trávíme tady skoro celý den. V podvečer ještě navštěvujeme pobřeží Salton sea ,což je sice jezero, ale velké a slané. Nevidět to na mapě myslel bych si, že jsme už někde v zátoce Pacifiku. Večer jsme se ale dostali do větrné smrště, a tak to pro dnešek balíme a ubytováváme se v hotýlku, kde poblíž je příjemná mexická restaurace.

Ráno je už naštěstí hezky. Je to, zvlášť dnes, důležité, protože, i když máme před sebou hory a průjezd několika rezervacemi, tak za nimi je už jen Los Angeles a konec naší cesty. Projíždíme horami kolem San Bernardina a poslední úsek , který nás měl dovést ze severu do Pasadeny, jsme museli vzdá,t protože průsmyk byl pro sníh ještě uzavřený. I tak jsme si krásně pojezdili a pár minut po osumnácté hodině jsme se podle plánu sešli na prknech mola v Santa Monice, kde slavná Matka cest Route 66 končí. Hromadné focení a cachtání v Tichém Oceánu uzavřelo naši 5900km dlouhou cestu napříč Spojenými státy. Ani fakt, že druhý den, když jsme jeli vrátit motorky do půjčovny, doslova na poslední křižovatce smetl Pivase řidič stříbrného sporťáku, který vůbec nezastavil, naší cestu nezkazil. Pivas sice skončil v nemocnici, ale vše nakonec dobře dopadlo a my se, bohatší o nevšední zážitky, vrátili šťastně domů.

Napsal : Martin Tigerma