hansdorf

Zveřejněno: 26.11.2021 17:37,Kategorie: Dumka,Zhlédnuto: 2677x,Komentářů: 11x,Hodnocení: 5.00 od 10 uživatelů

Hello, kam jedeš, tuláku? - Nevím. Na New York? - Nevím. Nebo na Nashville? - Nevím. Mně stačí, když slyším, jak ty pražce drncaj, Djůdá, djůdá, djůdá, djůdá ...

                                         O  cestování  trochu jinak

Je kolem poledne , polovina července , obloha má barvu šedého olova a lije ,   přesto se pod střechou benzínky Rompetrolu  na kraji města  Sighetu Marmatiei v Karpatech  vedle  ukrajinských hranic,  horečnatě klepu vzteky jak nemocný osel a nadávám si do blbů. A to můj první trek do ciziny začal   v pohodě čtením chvalozpěvů na rumunské motostrády na webu motorkari.cz  a zde nevyřčeným poselstvím --   kdo neprojel alespoň rumunskou Transalpinu je v Česku za béčko.   Rumunsko ? Když se podíváte na mapu (třeba tady http://www.uvisitromania.com/) , vidíte že Karpaty se stáčí od severu na jih Rumunska ve velkém oblouku a všechny skvělé motostrády  je prostě musí křižovat. A tak jsem se do toho za zimních večerů položil a začas stloukat plán, spíše super plán.  

V jednom tahu udělat všechny ty skvělý trasy  (Trans- Rarraau, Bucegi, Fagaraš a Alpinu a k tomu jako chuťovku bicazskou, Ďáblovu soutěsku.) A pak si to vzít ke krajanům v Banátu na pokec . Od nich  potom přejet hranice do Srbska   a podél Dunaje k  Železným vratům ,  přírodní nádheru veletoku sevřeného skálami ,   protáhnout se   pověstným městem  Niš ke Kosovu ,a stále Srbskem  přes pohoří Kopaonik a národní park  Tara sjet k řece Drině . Dál  podle vody svůdnou  krajinou  kopírovat  hranici s BiH a zakončit průjezdem severosrbského pohoří Fruška Gora  a jsem v jižním Maďarsku,   zbytek domů je potom brnkačka pro nedělního jezdce.  U krbu bylo  příjemně teplo a  tak jsem   udělal   skvělý podrobný moto - itinerář Rumunskem raz-dva Srbskem , a začal  pokukovat po někom , kdo by to vzal se mnou . Koncem  jara se mi do rukou dostala skvělá motorka, naháč Suzuki GSX 1400,najeto jsem už měl   na třech dalších motorkách asi pět tisíc km a tak jsem si věřil.

Na výlet se ozval starší kus s káčkovým BMW 1600 ,kde snad scházel jen minibar s pitím , + 7 ode mě, dvakrát jsme se sešli a dohodli se, že to společně dáme. Nemohl jsem udělat horší rozhodnutí, protože druhý den cesty, po průjezdu Slovenskem a většinou Maďarska,  to protikus skrečoval a potajmo zmizel s tím, že jsem dostal SMS,abych si trhl , on jede domů. Chuj s ním, ale zmizelo mi i 17 stránek detailního itineráře,které jsem dal do jeho tankvaku . Navíc jsem zůstal bez  navigace,kterou měl právě a pouze ten starý šejdíř na svém vymazleném BMW.

Tak už víte, proč na benzínce Rompetrolu špačkuji ,zmoklej, bez navigace,mapy i skvělého itineráře a pupínkuji se vztekem . Možnosti byly celkem dvě, potupně se vrátit, anebo to dát sám. První možnost vylučuji, byl bych pro smích sám sobě i svému okolí ,kde jsem jako tetřev hlušec tokal o svém plánu super  rajzu do zahraničí a měl další svalnatý kecy.   Prostě budeš pokračovat, ono to nějak dopadne.

Kupodivu přestává  pršet,objevilo se slunce a tak  odjíždím z pumpy .Beru to  do města,kde jsem  našel jsem  lidovou hospodu a spravil si chuť . Ještě v hospodě si nechávám si z domova na mobil poslat základ itineráře, a vyrazili  jsme se Suzi  dál za naším snem. Automapu dokupuji na ÖMV (Rompetroly  jsou naprosto marný) a spoléhám, že spaní vždy  cestou nějak seženu až ho  budu potřebovat.Od téhle chvíle se vše v dobré začalo obracet a motorkářský patron mi nastavil druhou, přívětivější tvář.

Postupně jsem v  dalších dnech projel motostrádu  Transrarrau cca 27 km,kterou najdete u Vatra Dornei, mezi obcí Pojorata- a Chiril (dobrá rada zvol směr na ni  od Chirilu)  , bicazskou soutěsku jejíž pověst je lepší než realita, následovala Transbucegi  s přibližně stejnou délkou s jediným pozitivem – je tady hezky  , míjím profláknutou destinaci  hradu Bran /Drákula  – těch cingrlátek a kýčů plno – a chystám se na Transfagaraš.

Mezitím si užívám rumunské krajiny, která je zejména v podhůří a horských oblastech   nádherná,   smrkové lesy protkané hustou sítí potoků a řek, střídané občas loukami , čistý vzduch a řídký provoz. Vesnice a městečka téměř jako u nás, žádná exotika se nekoná. Občas přejezdy volnou krajinou s krásnými panoramatickými výhledy po okolí, prostě karpatská pohádka. Kvalita  silnic nad českými   a až skončí s opravami cest ve vnitrozemí na kterých se vyšívá hodně intenzivně   , strčí si nás Rumuni do kapsy levou zadní. Hodně odboček ke klášterům a stavbám  typických kostelů u cesty  , které mě však neberou , a také skupinky všude přítomných psů. Nutno podotknout, že vořeši jsou menší , žádná agresivita a místní je doslova tolerují.

Nevím, který svatý při mně stál, zda svatý Kryštof nebo sv. Columbanus, papežem Janem Pavlem II. prohlášený za patrona motorkářů, když z lesa náhle vyběhl žluto-hnědý čokl na silnici a dodávka v protisměru to strhla proti mně. Měl jsem tam maximálně 80 a borec v protivce něco podobnýho. Dohromady 160km/hod  a času  fakt hodně málo. Ještě štěstí , že Suzi nemá ABS,protože mně  zadní  kolo přešlo do smyku a mašinu natočilo asi o 40 stupnů ze směru jízdy ,  auto  také ve smyku mi  jen bouchlo zadkem do zadního kufru a já zázrakem  ani nešel na hubu. Helma a rukavice na zem , nikdy jsem netušil, že dokážu řvát tak sprostě, navíc jak česky tak anglicky. Jediná krizovka za celý trek. 

Motostráda Transfagaraš (7C),spojka mezi Sibiu a Pitesti , 90 km zatáček   od severu k jihu   mezi nejvyšším vrcholem země, Moldoveanu  a druhým nejvyšším, Negoiu, spojuje historické regiony Transylvánie a Valašsko , města Sibiu a Pitesti. Stoupá až do nadmořské výšky 2 034 metrů.Doslova mě uhranula, mám ji z celého Rumunska za jasnou jedničku a to jak přírodou  (včetně medvědů na cestě) výhledy, tak i vlastní silnicí. Provoz byl naprosto v pohodě , teplotní rozdíl mezi vrchem a nájezdem doslova kriminální a ve vrcholových partiích klasický kolorit prodejních stánků s prodejci v zimních bundách, zatímco dole kočeny na sobě měly jen trika. Motoalpina,  ( 67C) v pohoří Parang  spojující Novaci na jihu  se Sebes na severu, je sice delší , jsou tady taky krásné věci ke shlédnutí ,nádherná příroda, ale   podle  mě kvalit  Transfagaraše  nedosahuje.

Nevím co za Rumuny žije ve větších městech, těm jsem se vyhýbal jak čert kříži, ale venkov podél  trasy byl naprosto senzační. Naprosto pohodoví a milí lidé, příjemné cenové relace v krámcích a osvěžovnách podél cesty  , kvalita jídla a pití bez připomínek. Top zážitek, když v nějaké podhorské enklávě náhodně zastavuji u stánku se sýry ,klobásami ,špekem, preclíky ,sirupy etc. ,všechno „home made“ ,který si vede starší žena 70+ , typická venkovanka s mozolnatýma rukama. Za opulentní hostinu na místě vydávám bratru 76 CZK. Spadlo to do mě jak Němci do krytu a stařenka, když to vidí, nečeká a sama grátis přidává sejra i špek s domácí limonádou. A tak si začneme vykládat. Byla neuvěřitelně vzdělaná , věděla o našem pokojném rozchodu se Slováky, o brexitu řekla, že to byla správná věc a že ji ti bruselští byrokrati taky serou, věděla jako to chodí s exoty v Německu a taky, že to zadlužování EU skončí špatně, atd. Krámek doslova z trámků , desek a igelitu, vedle koza na řetízku , v pozadí menší chajdaloupka s hospodářským zázemím typu pluh , vidle a motyka. Doteď jsem nepochopil jak si   v každodenním zápřahu na hospodářství mohla ta stařucha   najít čas i na tyhle věci.   Pro mě  přehlídka  lidové moudrosti, skromnosti a pohostinství. Cuká mi ruka, abych vytáhl  peníze a nechal jí tam pětistovku k dobru , ale pak si uvědomím, že   právě tímhle bych to  doslova posral. Dobro se má oplácet dobrem a ne penězi.

Dobrý skutek oplácím za dva dny u nějakého potoka, kde se v neskutečným odpoledním vedru musím položit celej do vody, protože se doslova už ve mně vařila krev. Z domku odvedle vychází chlap s kolem , na nosiči autobaterii , která  neustále hrozí pádem, protože to má stažený jenom nějakým motouzem,  baterku prostě zafixovat k nosiči  špagátem nejde ani náhodou. Nemůže proto sednout na kolo a jet, vypadá na  infarkt . Jak jsem pochopil, potřebuje velmi nutně autem ,ale baterka je kaput.Beru z nosiče Suzi gumovýho hada  a za tři minuty není co řešit. Jsem Rumunem katapultován mezi svaté a rukou mi třese tak dlouho, až jsem se málem posral.

Svatý Petr treku přál, a tak jsem si s výjimkou jediného upršeného dopoledne, které jsem protrpěl na benzínce před nájezdem na Transalpinu, jenom užíval krásného léta. Po pár dnech na sólo cestě jsem taky začal ztrácet přehled o čase. Bylo mi naprosto jedno jestli je pondělí nebo čtvrtek, dopoledne nebo odpoledne, trasu jsem korigoval občasným nahlédnutím do mapy ,silničními značkami , pozicí slunce na obloze a názvy obcí,kterými jsem projížděl jako zpětnou kontrolou. Suzina byla naprosto skvělá ,malý problém-neukazoval měřič paliva, ale věděl jsem, že na plnou nádrž musím dát přes 300km a když  bylo najeto nad dvěstě, dobíral jsem do plna. Nepříjemné byly pouze Givi kufry,kde byly totálně dobité zámky a nešly pořádně zavírat a otevírat.  

 Nepočítal jsem, kolik jsem denně ujel ,jestli 200 nebo 400km, bylo mi to naprosto fuk. Když jsem odhadl, že je čas, začal jsem se dívat po nějakém noclehu, párkrát jsem si udělal rezervaci přes booking.com ,když na pumpě měli wifinu.  Asi dvakrát mi vytrhli trn z paty taxikáři, na heslo „normal hotel“ mě dotáhli k hotelu nebo penzionu, s úsměvem a  grátis. S jídlem jsem cavyky nedělal, po cestě byl vždycky nějaký krám nebo stánek, koupil jsem bagetu,kus sýru  a minerálku, občas nějaké ovoce a zeleninu a bylo vymalováno. Když jsem navečer dorazil  na ubytko, přehodil jsem hadry a šel na večeři po okolí, kde jsem si  našel vždycky něco typického z místní kuchyně. A bylo to fajn.  Jak jsem byl z cesty rozbrnkaný a potřeboval se zklidnit,zjistil jsem, že absolutně nejlepší je končit den několika panáky , před i po jídle. Vláčný jsem končil na  pokoji, když to ještě  šlo vytáhl jsem mapu ,odhadl co zítra,zhasl  a probral se až ráno. 

Mnohokrát mi také bylo líto, že nešlo mít současně sebou dvě motorky, jak by se mi hodilo nějaký lehký  enduro k volnému projetí podhorských nebo i vyšších partií lesňačkama nebo šotolinou, které po tom přímo volaly. Se Suzi GSX 1400 , suchá hmotnost 229 kg a zadní silniční pneu 190/50  to nejde. Mým maximem bylo 20 km po lesní cestě, když jsem za Vatra Dornei  sjel na vedlejší asfaltku (zkratka J ) , v mapě vyznačenou žlutě, kde asfalt z ničeho nic po pěti km skončil.  Místo toho,abych to otočil,jsem propadl fantazmagorii , že přece za chvíli to musí  navázat  znovu na asfalt.  Ani náhodou !  Zahvízdanej  od bláta jak jetel od hoven a s očima jak Hurvajs jsem děkoval bohu, když jsem opět po třech hodinách skončil na další silnici.  

Další kapitolka-rumunští řidiči a policie nebude dlouhá. S jedním ani druhým jsem problémy neměl. Nějaké omezení rychlosti v obcích nikoho nebere, přestože značení je výrazné a nejde přehlédnout. Ze začátku jsem dělal slušňáka a jel mírně nad limit. Protože jsem byl za blba, přizpůsobil jsem se a chytl se do závěsu za některým autem , třeba průjezd obcemi pozdě odpoledne na silnici do sedmihradské Sighişoary    80km/h-95km/h  byl místním pravidlem, včetně náklaďáků. Za celou dobu v Rumunsku jsem nebyl svědkem žádné nehody, jak to dělají bůh suď a s nějakým vysloveně debilním řidičem jsem se nepotkal také. Za celou dobu ani jeden radar, ani jediná policejní hlídka, ani jediné policejní auto aspoň na oko u cesty, taky ne.  

Vyjíždím z předlouhé Transalpiny v Novaci a čeká mě Banát , přesněji české obce Gernik, Rovensko… Nocleh jsem si vybral v Baile Herculane ,starých římských termálech  ,je to tam  ještě nějakých 170 km a  mám co dělat. Přijíždím až za tmy a neřeším to, beru první velký hotel, pamětníka komunistických časů. Volno mají a navíc i vlastní termální bazén kam ještě stihnu vpadnout. Přes hodinu se maceruji ,mimo mě ještě dvě osoby a jinak nikdo. Neskonalá pohoda, cítím jak se mi do figury vrací život a jsem zase o.k. 

Pak už jsem na pokoji a lezu na net, abych sladil zítřek . Problém, Rumuni hlásí dočasnou několika denní uzavírku na trase,kterou jsem se chtěl dostat ke krajanům. Objížďka by mě stála odhadem 220 km, a tak jdu na kompromis, podívám se pouze do vesnice Tisové Údolí ,které je poblíž cesty na srbské hranice. V šest ráno startuji a za chvíli jsem na hlavní cestě č.57 směr Donji Milanovac/Srbsko, kde je zatím mizivý provoz,  tipuji že je asi sobota nebo neděle,  a tak můžu nasadit vyšší tempo,přitom si mohu vychutnávat krásný Dunaj, malebnou krajinu a vycházející slunce. Trochu se leknu když najednou uvidím odbočku se šipkou a českým nápisem „Tisové údolí“ a asi po 7km  úzké ale nové asfaltky  jsem tam.

Až se mě někdo zeptá na rumunská pozitiva, určitě nezapomenu na krajany . Tisové Údolí nebo Jeventál, německy i rumunsky Eibenthal  je jedna z českých vesnic založených českými kolonisty   počátkem 19. století. Dodnes zde žije asi 300 českých obyvatel a asi jeden z nich se mi připletl do cesty, když  mi odpověděl na „Dobrý den“ stejně a na dotaz jestli je otevřený nějaký obchod,řekl:“Proč obchod, zajeď do hospody a najez se tam, nemůžeš minout je to u cesty.“  Ráno kolem 8 a otevřená hospoda s gáblem ? Asi večer popil a ještě má v hlavě , pomyslel jsem si.   Další hodinu jsem si připadal jako v pohádce Ubrousku prostři se !  ,protože hospoda měla otevřeno a sympaťačky nosily snídani  i na verandu. Čtyři by se najedli střídmě, dva dobře a jeden to prostě nemohl pozřít, a to byla jedna jediná snídaně ve stylu klobása,šunka,škvarky,tři  druhy pomazánky,zelenina ,pečivo a bezedný  kotel horkého čaje. Tuším kolem 170 CZK a někde na netu kluci nadávali jak tam podrahlo, mně to teda nepřišlo . Splknul jsem, poděkoval  a uspokojen na těle i duši dávám vale malému domovu v Banátu a hajdy za Srby. Přísahám,že si i na další české vesnice najdu příští rok čas.

Na čáru přijíždím sám , nikdo nedělá problém a není zvědavý, pouze srbská uniforma položí  otázku ,zda nevezu pistole nebo drogy. Potvrzuji její  bystrý úsudek a jsem v Srbsku, odhadem do dvou kufrů Givi bych napěchoval a provezl cokoli podle libosti.

O Rumunsku  se dá říct jediné . Seber se a jeď !  Takovou směsicí  krásné přírody, krajiny , památek všeho druhu  a bezva lidí s absencí poldů  už jako motorkář stěží v EU pohledáš. Navíc  s cestami kvalitními  , ty horší tam jsou taky, ale všude se dělají nové povrchy.  Příznivé cenové relace, hojnost místních kuchyní a produktů  zatím nezničených eurostylem  , solidní turistická   infrastruktura  a možnost zajet za krajany. Stejně jako jsem za celou dobu neviděl dopravní policii ,nebylo vidět cikány nebo slumy typu  Spišské Podhradie (SK),bůh ví, kde je jim konec.   Suziny nebo bagáže se nikdo přes noc ani nedotkl ,žádné řetězy ani zámky jsem sebou netahal, prostě pohoda.  

A jsem v Srbsku (Hvala vam puno naši dragi gosti ... ) mimo EU  , přijíždím do Bele Crkve ,vytahuji z bankomatu dináry , dávám silné tursko kave a cigáro na pohodu. Srbskou mapu mám z domů a jediné ,co mi vadí jsou ceny volání do ČR. Cestovní taktiku jsem měl stejnou jako v Rumunsku, užívej si bezstarostné jízdy   , zítra je taky den a užij si než natáhneš ráfky. Chceš-li poznat Srbsko, objeď ho po hranicích a nebudeš litovat.  Beru to silnicí č.57 podél Dunaje směrem na jihovýchod k NP Djerdap-Železná vrata ,cesta lemovaná  rybářskými  a jinými osvěžovnami, na řece sem tam nějaká loďka, všichni v pohodě,  být malířem krajinářem hodil bych to na olej , výhledy  doslova kouzelné. Suzi si spokojeně vrčí , já taky , svobodný a volný ,  zcela ve stylu Easy Rider (Bezstarostná jízda, 1969)  .  

Protože Srbsko malinko znám a osvědčilo se mi to, mám tip jak se tam ve   vedrech udržet fit po celý den na cestě. Pocit hladu zažehnat v libovolné krčmě polévkou /čorba/,obvykle v repertoáru rybí,telecí,hovězí atd.,automaticky přílohou dostanete  bílý chléb, k tomu srpski salat (rajčata,okurky,paprika ) . Polévka a zelenina  nezatíží žaludek,naprosto stačí zahnat hlad a dodají  energii . Tím elixírem mládí je  minerálka  Knjaz Miloš. (žádná jiná!!) a mají ji na 99% všude. Přišel jsem na to náhodně  a stoprocentně to   fungovalo. Vtip,podle mě,  je ve složení minerálky ,kde je zcela ideální  poměr důležitých minerálů,které po cestě vypotíte  s litry potu  až tělo začne protestovat. Dokonce jsem zjistil základ složení Miloše : hořčík, sodík ,fluór a sodovkáč (CO2). Na závěr jsem to ještě vypózoval  silnou,hustou a sladkou tureckou kávou /tursko kave/, naprosto dokonalou věcí, která nemá nic společného se sračkama , které zhusta potkáváme tady doma.  

Cesty jsou obecně pod rumunskými ,ale žádná hrůza to není , takže nešpačkuji a z 57 to beru směrem do vnitrozemí . Srbská krajina vrchovin na jihovýchodě je zcela jiná než svěží zeleň lesů a luk v rumunských Karpatech, vyprahlá,suchá a rozpálená letním sluncem , ale přesto má své osobité kouzlo ,ale  to by bylo na úplně jiný povídání.   Objevuji se ve městě Despotovac ,kde si nechám poradit a končím na hotelu  Resava. Zajedu i ke  klášteru Manasija  s mohutnými hradbami, národní srbskou památku. Jdu si projít město po hlavní cestě, malé a pěkné obchůdky ,od pekáren po boty,vyber si dle libosti. Kdyby se mnou byla nějaká seňorita ,dalo by se romanticky posedět u kávy nebo sklenice vína.  Takhle to beru zpátky a tesknotu zaháním na terase hotelu slivovicí. Vedlejší stůl zasedla partie mého věku a bavili se tak dobře,že jsem se najednou ocitl mezi nimi. Jazyková bariéra odpadala úměrně počtu slivovic ,taky pili tvrdou ,a byl jsem rád, že jsem nakonec trefil do pokoje. Pití je v srbských hospodách  levná záležitost a pálenky mají v top kvalitě.

Ráno   mačkám startér a vyrážím k mystické hoře Rtanj , nejvyšší hoře srbské části Karpat.     Nachází se na východě země mezi městy Boljevac a Sokobanja. Její tvar   pyramidy   vykazuje magnetické a gravitační odchylky, proto nad oblastí nelétají letadla. Podle místních je to první   pyramida  na světě.  Horu navštívil i slavný spisovatel sci-fi Arthur Clark a před pár lety se tam shromáždily desítky magorů ,co očekávali konec světa. Lákalo mě vylézt na vrchol,ale jednak jsem byl sám a jednak turistické značení je   v těchto balkánských enklávách bídné, tipuji,že to naše patří k nejlepším na světě. Místo toho odbočím na salaš, kde chytnu baču Vasila a jeho ženu ,kteří mě královsky pohostí ovčím sýrem v echt kvalitě. Bezva jsme pokecali, dříve jezdil dálkovou dopravu Švýcarsko, Německo  a získané peníze vložil do chovu ovcí . Prosté prostředí, ale zjevně byl spokojený a šťastný ,peníze odmítl a popřál mi srečan put. Stále stejná věc se kterou se potkávám na cestách , nejspokojenější jsou obyčejní a prostí lidé, kteří mají svůj domov na venkově.

Dalším místem které navštěvuji je památka UNESCO, Felix Romulana ,římský palácový komplex u města Zaječaru . Stojí to za to a kdo má rád antiku si v Srbsku přijde na své, mimochodem 23 římských císařů pocházelo z území dnešního Srbska. 

Nastal čas památky vystřídat přírodou, na dostřel (110km) leží NP Stara Planina,pohoří na srbsko-bulharské hranici s  vrcholem Babin Zub. Původně byla úvaha  přejet pohoří od severu na jih, ale to bych musel mít enduro, silnice se do planiny zařezávají pouze ve směru západ-východ. Stojí za to se tam podívat, cesta slušná, na vršku jsem když už se smrákalo a bylo to kouzelné. Výhledy v I.a. kvalitě, na jedné straně je výhled na Midzor (2 169 m n. m.) a na druhé straně je v dálce vidět Rtanj . Zelené louky poseté mraky divizen , nikde ani živáčka a kousek od dřevěného posezu u cesty  vyvěral silný pramen horské osvěžující vody.

Hadry dolů a dávám lázeň, chlemstám vodu jak velbloud ,pak beru petku a dám plnou. Ta křišťálová voda byla doslova nabitá energií, absolutně nic společného s upravenou vodou z vodáren. Pak si sednu a relaxuji. Pohled mi sklouzne na poloprázdný odpadkový koš a vedle něho poházený bordel. Deset minut a je vyziglováno , všechno v koši. Beru to jako směnný obchod – ty mně zázračnou vodu, já tobě pomůžu jinak. Strašně nerad se zdvíhám, ale musím, do Pirotu cca 50tis.obyv.,  je to ještě  asi 70km a není čas na hrdinství .  

Zkusím první penzión , nema problema, za ponkem hezká Srbka ,na pokoji přehazuji hadry a hajdy do centra, mám hlad. Je sice kolem půl desáté ,a místňáci mě navádějí na krčmu se srbskou kuchyní,kde si na zavíračku nehrají. Na stole se objevuje skvělá místní záležitost ,pozornost majitele vzbudím tím, že hranolky sypu do koše a vyžaduji jejich bílý chléb a deci pálenky. S Draganem dáme řeč a připijeme si na zdraví, taky ho sere ,že tradiční kuchyň doplňuje hranolky, ale jak říká, lidé to chtějí…  

Ráno v sedm se Suzi najíždím do tržnice, kupuji sýr,klobásu,rajčata ,papriku vedle v pekárně chleba-bagetu ,vše do 60 CZK, a deset km za městem,směr jih ,dávám piknik. Zapíjím vodou z Babina Zubu a po  silnici č.39 upaluji na Leskovac, asi 14km pod Niš, jednomu z nejstarších měst na Balkáně, rodišti císaře Konstatntina.   Pravé Srbsko nenajdete ani v Subotici, ani v Bělehradu, ale v Niš. Stojí za to tam zakurtovat a dva dny si vyhradit na co jen chcete. Památky,skvělá kuchyně, balkánský kolorit ,prostě tu atmosféru si musíte zamilovat, ubytování není žádný problém a lidi jsou normální. Tak dobré čevapi jako tam nenajdete nikde jinde na světě .

Do Leskovacu mířím protože si  domů musím dovézt balkánský kaviár- ajvar , kdo zná ,ví o čem mluvím, kdo nezná ,má na sobě těžký hřích. Ten nejlepší pochází právě z okolí Leskovace. Zastavuji u venkovní kavárničky v centru, poprosím trojku u jednoho stolu, aby mi zavolali  výrobci, dávám číslo, že chci koupit u něho ajvar. Za patnáct minut doráží auto, borec otevírá kufr ať si vyberu kolik a čeho. Beru šest sedmiček, z toho dvě pikantní, vykešuji dináry a je hotovo. I to je Balkán a Srbsko, tuším, že v rajchu by mě poslali leda do prdele.

 Jsem v polovině treku Srbskem,zbývají mi horské části kolem srbsko-kosovské hranice, pohoří Kopaonik a Golija , sjenická náhorní plošina , kaňon řeky Uvac s bělokrkými supy , NP Tara a řeka Drina oddělující Srbsko a BiH. Podjíždím Niš a dálnici A1 , přes Prokuplje a Blace mířím na Kopaonik  (170km), největší lyžařské centrum v zemi. První polovina cesty je doslova k hovnu, zanedbané stavení, cesta jak za bolševika,výhledy taky ne a šíleně pere slunce. Mám černý textilní ohoz, černou přilbu a začínají mě chytat černé myšlenky. Krizi zaháním velkou lahví Knjaza Miloša , cigárem a silnou  kávou. Karta se začíná obracet za Blace, kde silnice začíná stoupat a horko klesá. Termostat těla upravuji tím, že se naložím do nějakého potoka a počkám dokud mi rafika z červené neklesne na modrou.

 Kopaonik - pohoří mezi středním Srbskem a Kosovem je na dosah . Konečně cesta pro motorkáře, rovinky, zatáčky , dobrá asfaltka, malý provoz, co víc si přát. Chvilku se vyblbnu rychlou jízdou, pak to zklidním, vydechnu a užívám si výhledů po okolí. Neskutečná romantika, čas se zastavil a zůstává pocit jedinečné pohody. Sjíždím dolů a přes historické město Raška ubíhám k městu Novi Pazar ,a to zkurvený vedro je zase tady. 

Kdo chce zažít Orient nemusí do Turecka, zajeď si do Pazaru ,kde ve starém městě Turecko zůstalo doslova na každém rohu. 

Další den doslova krokem projíždím centrem a stáčím to na Park prirode Golija , nejlesnatější pohoří  Srbska  . Jeho jižní svahy pokrývají velké louky a pastviny, stáda ovcí i krav. Cesta o.k., počasí stále I.a. ,ale začínají se mi rosit zadní i přední vidle. Beru to stoicky, buď to vydrží nebo nevydrží a jet se dá i bez tlumičů. Vrásky mi začínají dělat i zámky na kufrech ,jsou tak dobité ,že je otevírám jenom když skutečně musím. Odpoledne , po fungl krásné nové silnici jako dělané pro motorkářské potěšení jak délkou tak profilem ,končím ve městě Sjenica, nedaleko od hranic Monte Negro. Líbí se mi tam, lepší ovčí sýr jsem v životě nejedl, hotel Lane za 500 CZK nabízí luxusní pokoj i s klimou a tak dobře jako v krčmě Šar jsem  ještě nejedl, navíc za srandovní peníze. Jako vždy, absorbuji slušnou dávku rakije a zvláčnělý na těle, duchem však bystrý, se těším na semifinále  MS ve fotbale, TV na pokoji je.  

Zrada, běží jim tam jen  Al jazeera arabic live , kde nějaký vousatý zloduch láká na konverzi k islámu, proloženo sekvencí dvou mlaďasů v rozkvetlém sadu ,jeden drnká na nějaký arabský banjo, druhý tluče v rytmu do bubínku, oba se přihlouple usmívají,halekají nějakou  súru,   a vedle nich nějaká snědá hajtra háže pozadím , zadělaná záclonou od hlavy až k patě. Zhasnu TV a jdu otevřít okno,že to vydejchám, ale z nedalekého minaretu přes zesilovač právě začal vyřvávat nějaký muezzin večerní modlitbu.   To se mi snad jenom zdá !! Naštěstí pravoslavný alkohol poráží na hlavu ďábelské vidiny a proberu se svěží až ráno.

Nebudu už zdržovat a zbytek vezmu ve zkratce, za nejhezčí část Srbska pro motorkáře mám jeho západní partii od NP Golija přes Sjenici – Nova Varoš (kaňon řeky Uvac) - Zlatibor – NP Tara – Bajina Bašta a podél krásné Driny do hraničního města (BiH) Zvornik. Krásné nové cesty jak dělané pro nás, nádherná příroda ,koupačky v řece,  provoz v pohodě, poldů pomálu . Pokračoval jsem dál přes Loznici – Šabac – Rumu a pohoří Fruška Gora na Novi Sad , ale to už bylo o level horší. Hustý provoz, policejní hlídky ,Fruška Gora něco jako Špindlerův Mlýn narvaná kravaťáky  a kvalita cesty nic moc.

Měl jsem chuť  na den dva ještě v Maďarsku na nějakým malým termálu bokem od lidí , ale musel jsem to skrečovat. Ze všech tlumičů začalo doslova chcát a  kufry už nešlo téměř odemknout.  Navíc uhodily skutečně extrémní vedra nad 37C  a tak ,když jsem po čtvrtý odpoledne nějakýho dne dorazil na srbsko- maďarský dálniční přechod Horgoš – Rözske mohlo mě navíc  omejvat nejen z vedra, ale i z kolony, která se táhla do ztracena. V klidu projíždím podél aut a jsem na čáře. Vmísím se mezi partu maďarských motorkářů, že se to nebude zdržovat u domácích, chyba lávky. Horliví  celníci (HU) nekompromisně vyžadují  otevření obou kufrů a nedají si vysvětlit, že mám problém se zámky. Povede se mi je ještě zázrakem otevřít a mám je za sebou.

Domů to mám 637 km ,za sebou přes dvěstěpadesát,ale neváhám a jdu na to. Svižně Szeged- Kecskemét- Budapešť , dopuji průběžně kávou ,  za Budapeští to už beru na hulváta –Tatabanya  - Györ - Mosonmagyorovár- Rajka   a jsem u Slováků.   Zklidňuji hormon, už je skoro tma a oceňuji mohutnost světla u Suzi, která mi umožňuje zachovat slušné tempo i nadále, Bratislava, Brno, Olomouc, pár minut po půlnoci a jsem doma. Pac a pusu manželce ,pád do kanafasu a je po mně.

Probírám se ráno po osmé a jdu poděkovat skvělé Suzi , která to se mnou vydržela a nenechala mě ve štychu někde na Balkáně. Dopoledne jsem strávil čištěním a mytím, následuje výčet ztrát – řetěz a řetězovka na odpis, vidle se musí kompletně přetěsnit a brzdy tak zasraný,že je asi bude lepší vyměnit. Kufry jsem sice po půlhodině otevřel a vydělal věci,zavřít už ale nešel,zalomil jsem u levého klíč a pravý zámek se mi doslova rozsypal pod rukama. Takže někde sehnat další kufry nebo zámky. Trek si vzal 12 dní a asi 3500 km, peníze jsem nepočítal, protože znám jen dva stavy , mám nebo nemám a co je mezitím mě nezajímá, průměrná spotřeba 5.7lt.

Ne, není to konec. Za dva týdny vyrážím  znovu, tentokrát do Makedonie a Albánie , tam Srbskem,zpatky Monte Negrem, na druhé motorce Kawasaki Zephyr 1100 , zase sólo ,ale už s navigací, bez kufrů ,jenom s textilní brašnou přes zadní sedlo. Snad bude čas a něco ze mě v zimě vypadne i o této cestě.  Proč druhá cesta , nestačila jedna  ? Ne, nestačila.

Uvědomil jsem si v Rumunsku  zásadní věc, že je tady parádně, ale jestli někde na Balkáně není stejně nebo i líp , to s jistotou nevím. A že by se mi líbilo svobodně si vybrat  zem, které bych se příští rok mohl věnovat detailně a  neprosvištět  to rychlokvašným  způsobem jak buzerant na útěku. A tak si dávám balkánský nádavek, z dálky poznat národní parky Makedonie a Albánie, dokud mám vše čerstvě v kebuli ,abych se nespletl.   Po návratu   z treku č.2, taky vše v pohodě, odpověď na svoji otázku už znám .

Rumunsko !

Příští rok ,dá-li pánbůh , si v klidu projedu tuhle krásnou zemi  naprosto pohodově nejmíň na tři týdny , v klidu a budu se jenom bavit . Odůvodnění by bylo na několik listů a nepotřebuji někoho lámat, že je to tak a ne jinak. Na dalších místech postupně  – Monte Negro, Srbsko,Albánie,Makedonie . Podotýkám, že platí pro silniční záležitost, kdybych měl enduro byla by jasnou jedničkou Albánie.

Co jsem zač musí být po přečtení dumky  každému jasné a pokud je zde podobná krevní skupina,ať se ozve. Jsem už stará páka a Balkán nabízí vše ,co ještě do konce života chci. Krásnou přírodu a krajinu ,hory i moře,  solidní cesty, pestrou kuchyni i pití ,rázovité lidi , málo eurokonzumu a policejní buzerace , sympatické cenové relace , k tomu    dostupné noclehy , nebo v případě potřeby  i možnost kdykoli hodit zpátečku domů . Co si přát víc ? Hezký holky ? Ty naše jsou o level vejš než na celým Balkánu. 

 Suzuki GSX 1400 ,106 HP ,s krouťákem 126 Nm ,který drží odspodu jak helvitská víra  a šesti kvalty byla naprosto skvělá, na delší úseky po dálnici doslova ideální, v podhorských a horských partiích si také vedla bez připomínek, balkánský vedra ji nerozhazovaly, posez i po delší čas pohodlný a co jsem obzvlášť ocenil , vynikající  mohutné světlo na noční jízdu s patřičným dosahem do dálky . K tomu velká 22lt  nádrž ,solidní brzdy i tlumiče,  rozumná spotřeba  , neuvěřitelný prostor pod sedlem (11lt) a dostatek výkonu vždy po ruce. Papírová maximálka 230km/h, praktická 180, dál jsem to netlačil, žádný štít nemám a jako zapřísáhlý zástupce naháčů o tom ani neuvažuji. Tahle Suzi se  prostě povedla , stejně jako můj první trek do Rumunska a Srbska.

Praktické poznámky: - na kovid si nikde nehráli, - motorkáře  na celém Balkánu všichni  v pohodě  berou - pozor   na nenadálé odbočování doleva ,občas i bez blinkrů v obcích  i mimo obce, specialita „made in Serbia“    - kdybys měl v Srbsku problém zkus servis Ian Coffey,Mototek Serbija ,obec Dobrača u Kragujevace,    https://www.facebook.com/MototekSrbija/    + 381 69 2627472